Pokračování třicáté první kapitoly, které svedlo hlavní hrdiny pod střechu Severusova domu. Doufám, že vás toto pokračování spolu s nastávajícím víkendem potěší:-)
Kapitola třicátá první: Ve víru (3. část)
Namířila hůlku na Tavoryho, a aniž by o tom přemýšlela, vyřkla v duchu polštářové kouzlo. Jeho tělo vyletělo do vzduchu a odzbrojovací Snapeova kletba ho vrhla přes hradby do propasti. Rozběhla se k jejímu okraji a dorazila právě včas, aby zahlédla jeho hrůzou stažený obličej, ústa otevřená k poslednímu výkřiku a rozhozené tápající ruce snažící se něčeho zachytit. Následoval tupý úder o zem, končetiny poskládané do nepřirozených úhlů, otevřené oči, které ji nehybně pozorovaly, a ústa, která konečně promluvila:
"Nathalie..."
Prudce se posadila a několik vteřin hleděla do tmy. Slyšela jen vzdálený tikot hodin na chodbě (kdy je Snape ksakru natáhl? nebo byly udržovány v chodu kouzlem?) a svůj přerývavý dech. Pak začaly hodiny odbíjet celou, nejdříve čtyři rychlé údery v řadě za sebou následované dvěma údery znějícími dlouze a rozvážně a oznamujícími, že jsou právě dvě hodiny v noci. Do svítání zbývala ještě příliš dlouhá doba a Nathalii bylo jasné, že nyní už za žádných okolností neusne. Ne bez svého uspávacího lektvaru. A jít kvůli tomu budit Snapea...
Pak se konečně rozhodla - její boj s možnou závislostí na alkoholu bude muset prozatím počkat - teď opravdu potřebovala sklenku něčeho tvrdého. Nebo alespoň zbytek té láhve vína, z níž jí večer Snape odlil s až příliš rozumnou mírou.
Vytáhla z kapsy svého hábitu hůlku, neslyšně otevřela dveře, sešla po schodech do přízemí a tiše se kradla do kuchyně, kde předpokládala příslušné zásoby. Načatou láhev červeného vína snadno našla ve skříni pod dřezem a děkovala všem druidům, když vedle zahlédla odlesky několika dalších lahví.
Podle množství prachu by se nedivila, kdyby patřily ještě Snapeovu otci, mnohé z nich ani nebyly označené a vypadaly jako ty tolik časté bezejmenné pálenky, které si chlapi mezi sebou vyměňují při různých výročích. Neuměla si představit, že by se Snape mladší něčeho takového napil, ale když obsah několika lahví očichala, seznala, že pro ni budou dobré až příliš.
V polici nad kuchyňskou linkou nahmatala sklenici, nalila si štědrou dávku z jedné láhve a kopla ji do sebe. Zakuckala se a na okamžik ji zachvátila hrůza z náhlého nedostatku vzduchu.
Zatracenej mozkomor, zanadávala v duchu, popadla láhev a odnesla si ji do obývacího pokoje, kde se s ní sesula na prošlapaný koberec před zašlou pohovkou, a znovu si naplnila sklenici. Pokoj byl osvětlený pouze matnými odlesky pouličního osvětlení a stíny lustru s oharky svíček ji několikrát donutily k zachvění. Příliš azkabanské. Další dávka alkoholu skončila v jejím žaludku, než se konečně začal dostavovat ten tolik vítaný pocit otupění.
Před jejíma očima se znenadání znovu objevil nevěřícný obličej Justuse Tavoryho přepadávajícího přes hradby a Nathalie vyděšeně vzlykla. Nikdy neublížila ani mouše a nyní kvůli ní zahynul člověk. Ne, že by si snad podle toho, co o něm slyšela, zasloužil takovou lítost, ale přesto - ten pohled na jeho tělo roztříštěné pod skalami byl příliš definitivní.
Zaplavil ji strach a prázdnota a opět cítila, jako by se nemohla nadechnout, jako by jí ten mozkomor znovu svíral hrdlo a vysával z ní všechny šťastné pocity. Zůstávaly jen Tavoryho údy rozhozené po skalách do všech stran. A kolem něj ten jeho dlouhý černý plášť - vypadal jako polámaná noční můra.
Ani další loknutí si alkoholu tu vidinu nezahnalo a Nathalie se zhroutila do sebe, hlavu svěsila mezi kolena, celá se objala rukama a nekontrolovatelně se roztřásla. Jsou to jen následky té kletby, přesvědčovala samu sebe, ale kdesi hluboko uvnitř věděla, že to tak není. Znala tenhle pocit a znala ho až příliš dobře. Dostavoval se pokaždé, když zemřel člověk, jehož smrt předpověděla a za niž se cítila odpovědná. Zabila člověka a to už nikdy nedokáže vrátit zpět...
"Věděl jsem, že mám ty láhve schovat," ozvalo se zničehonic ode dveří a Nathalie leknutím prudce zdvihla hlavu a francouzsky zanadávala, když se praštila o opěradlo pohovky přímo do místa, kde se pomalu hojilo její zranění po pádu na kámen v Azkabanu.
Zaslechla zvuk mávnutí hůlky vzduchem a vzápětí byla oslněna ostrým světlem vycházejícím z její špičky. Ruka jí vystřelila před oči.
"Zhasněte to, krucinál!" obořila se na Snapea a spíš podvědomě stačila zaznamenat jeho úšklebek, než se pokoj opět ponořil do tmy.
"Co děláte na té podlaze?" Ten úšklebek byl slyšet i z jeho hlasu.
"Co byste řekl?" zabručela nevrle.
"Dávka Felix felicis byla podle mého názoru dostatečná, takže následky té kletby to pravděpodobně nebudou," prohodil a ona ho za ten lehce konverzační tón z duše nesnášela.
"Váš názor je samozřejmě ten jediný správný," odsekla ironicky.
Pohnul se k ní, sedl si na pohovku a pohodlně si natáhl nohy vedle ní. Mlhavě zaznamenala, že má na sobě stále svoje černé oblečení - buď nešel vůbec spát anebo chtěl být připravený, kdyby bylo třeba... co vlastně? Přijít ji utěšovat? To asi těžko.
"Chcete další lektvar na spaní?" zeptal se.
No jistě, jen ať se u něj v klidu vyspím, neotravuju a zítra už se můžu bez starostí opíjet ve svém pokoji, až u toho on nebude muset být.
"Zabila jsem ho."
Ani vlastně nevěděla, proč to řekla. Svěřovat se Snapeovi bylo přece to největší bláznovství, jakého se mohla dopustit.
Ztichl a dlouhou dobu nic neříkal.
"Příliš si lichotíte, Belartová," promluvil nakonec. "Žádný čaroděj nezemře jen následkem pádu z výšky, pokud má u sebe hůlku. A byl jsem to já, kdo ho odzbrojil."
Skoro to vypadalo, jako kdyby se ji snažil uklidnit. Chvíli o jeho slovech uvažovala.
"A vy necítíte výčitky?" zeptala se nakonec, ačkoli si i v alkoholovém opojení uvědomovala, jak je ta otázka ošemetná. Justus Tavory pravděpodobně nebyl jedinou osobou, na jejíž smrti se Severus Snape podílel. A pro smrt těch dalších možná stěží existovala omluva.
Vycítil to, což poznala podle toho, že vstal, založil si ruce na prsou a jal se přecházet po pokoji sem a tam, od jedné stěny s knihami ke druhé.
"Tavory byl v té chvíli ochoten raději zemřít, než aby nás nechal odejít. Měl to vepsané ve tváři. Poznal vás a chybělo jen několik vteřin, než by poznal i mě. Nebyl čas na pozměňování vzpomínek. Riziko prozrazení bylo příliš veliké. Neměli jsme jinou možnost a já nelituji toho, že jste mi ve střetu s ním pomohla, ani toho, že je teď mrtvý. Raději on než já."
"Vám se to řekne," povzdychla si, "vy jste se vším rychle hotový. Mně trvá mnohem déle, než se s něčím vyrovnám, hodiny to analyzuji za všech úhlů pohledu a..."
"Havr-," začal posměšně, ale pak potřásl hlavou a konec slova raději spolkl. "K čemu je vám ta analýza dobrá?" navázal potom. "K tomu, že se nakonec opijete, aby se váš mozek dostatečně zatemnil a vy jste s tím bezúčelným sebezpytováním mohla konečně přestat?"
Naštvaně rozhodila rukama a potřásla hlavou. Svěřovat se Snapeovi skutečně bylo to největší bláznovství, jakého se mohla dopustit.
"Víte, co? Nechejte mě tady s mojí lahví a já už se o sebe postarám," zavrčela.
"To jistě," zkřivil rty v tlumeném světle hůlky, kterou znovu rozsvítil, došel k Nathalii a natáhl ruku. "Pojďte, dám vám něco, abyste se do rána vyspala."
V kuželu namodralé záře si náhle všimla jeho unavených rysů a okamžitě se zastyděla. Ona se tu vykecává a on je přitom úplně vyčerpaný - to množství energie, které musel vydat na svoji nitrobranu a její opakované přeměňování v myš, na odhánění stovek mozkomorů, boj s Tavorym, několikeré přemisťování jich obou... a ani pak si neodpočinul, šel hned připravovat lektvar Felix felicis, aby jí pomohl, zjišťoval situaci v Příčné ulici... A dokonce ani teď nespí, nýbrž bdí, aby zajistil ochranu tomu zpropadenému obrazu...
"Děkuji vám," pravila znenadání. "Zachránil jste mě. Můj život. A vlastně i moji duši."
"Takže jste se nakonec propila k patetičnosti?" podotkl kousavě a odmítavě.
"Nejsem o nic víc patetická než vy, když s tou svojí věčnou přezíravostí nechcete slyšet ani prosté poděkování za záchranu života. To vaše hraní si na osamělého, nikým neuznaného...," spustila rozhlížejíc se významně kolem sebe po opuštěném domě.
"Zmlkněte," zavrčel natolik výhrůžně, že skutečně raději zavřela pusu. Koneckonců nebyla daleko od toho, aby se prořekla a naznačila, co všechno o něm ví. Když sklonil hůlku a její světlo pohaslo, byla mu za to vděčná. Avšak alkohol jí zabraňoval zůstat zticha příliš dlouho.
"Buďte rád za prosté děkuji," pokrčila rameny a tiše se zasmála do tmy v poněkud neumělém pokusu situaci trochu odlehčit. "Ještě bych vás také mohla obtěžovat nabídkou nezávazného sexu na oslavu našeho společného přežití."
Netušila, co ji to vůbec napadlo, vypustit něco takového z úst, a kousla se do rtu, když sebou trhl a střelil po ní pohledem skrz přítmí pokoje.
"V tom případě se raději spokojím s těmi prostými díky," oznámil jí suše.
Překvapeně zamrkala, ale nakonec se opět zasmála. Byl to přece Snape, co jiného by mohla čekat?
"Ve skutečnosti teď mělo nastat vaše krátké zaváhání a posléze přikročení k činu," sdělila mu pobaveně. "Ale co nadělám."
Bylo jí jasné, že její lehce flirtovný tón ho nadmíru irituje, jenže Snapeova zlost pro ni pořád byla reálnější a příjemnější než vidina mozkomorových prázdných očních důlků potažených zapáchající zašedlou kůží.
"Snažíte se mě vyprovokovat?" zavrčel podrážděně.
Vztáhla ruku, aby se zachytila opěradla pohovky a nejistě se vytáhla na nohy.
"Daří se mi to?" otázala se ho a s hranou bezstarostností si zlehka oprašovala oblečení. Podobné řeči by si k nikomu nedovolila, ale u Snapea si byla jistá. Ano, po tom, co předvedla v noci po Richeově plese, a jak on na to zareagoval, skutečně nemusela mít pochybnosti...
"Nejsem zase tak patetický hrdina, abych nezneužil situace, pokud se mi sama nabízí," ozvalo se tiše v těsné blízkosti jejího ucha a ona v příštím okamžiku ucítila jeho dlouhé prsty přejíždějící kolem jejího pasu.
Snaží se mě znejistit, přesvědčovala samu sebe, zdaleka však už ne tak sebevědomě, potrestat mě za tu drzou prostořekost... Ale pak se jí před očima opět mihlo Tavoryho mrtvé tělo omývané temnými vlnami Severního moře, ucítila strupovité prsty mozkomora klouzající po jejím krku a zaslechla táhlý nasávající zvuk prázdného otvoru v místě, kde by měl mít ústa. Roztřásla se a instinktivně se ke Snapeovi přitiskla, hlava jí klesla na jeho rameno a on, ať už za tím spatřoval její souhlas se svým počínáním nebo jenom obyčejný strach, jehož mohl využít, ji beze slova přivinul k sobě.
Pevně zavřela oči, neboť nechtěla nic vidět, soustředěně zaměřila veškeré svoje myšlenky na pouhé teď a tady a nechala ho, aby se dotkl její tváře a zdvihl ji ke své. Nepohnutě stála, když váhavě přejel palcem po jejích rtech předtím, než je naléhavě přikryl svými. Tyhle polibky z ní nevysávaly štěstí, naopak jí vracely tolik postrádaný klid a pocit bezpečí a ona se bála cokoli udělat, aby si to nerozmyslel, aby nepřestal jako tehdy po plese, aby ji tu nenechal samotnou a vyděšenou. Byla ochotná udělat pro to takřka cokoli.
Žádné komentáře:
Okomentovat