Závěr třicáté první kapitoly odehrávající se v rodném (asi) příbytku Severuse Snapea, na který jistě všichni netrpělivě čekáte. A pokud netrpělivě čekáte spíš na překlad, tak k tomu se snad dostanu v příštích dnech.
Kapitola třicátá první: Ve víru (4. část)
Předešlé probuzení do záře zapadajícího slunce tentokrát nahradilo procitnutí do časného šera svítání. Nathaliin první pohled směřoval k druhé části postele, ale ať už vstal Snape dávno před ní nebo vedle ní vůbec nespal, nyní byl pryč a nic nenasvědčovalo, že by tomu někdy bylo jinak. Kromě faktu, že se nacházela v jeho pokoji.
Přitáhla si kolena k sobě, objala je rukama a položila na ně bradu. Rozum jí našeptával, že předchozí noc byla veliká chyba, že se zapletla do života muže, jehož svět přesahoval její chápání a že z toho určitě vyvstanou jenom samé problémy, ale Nathalie se nedokázala přimět k tomu, aby toho litovala. Potřebovala zapomenout a on jí pomohl, aby alespoň na pár hodin přestala přemýšlet, analyzovat, litovat se a trýznit se něčím, co už nikdy nemohla změnit.
Pokud se jí však podařilo přestat přemýšlet v noci, nyní se tomu už ubránit nedokázala. A musela se ptát sama sebe, zda si svým včerejším neprozřetelným počínáním v důsledku spíš nepřitížila - jistě, na chvíli se jí podařilo vytěsnit z hlavy Tavoryho smrt a mozkomorův polibek, který málem dostala, ale zato hned po ránu našla svoji mysl zaplavenou úvahami nad tím, jak moc bylo šílené strávit noc s mužem, jehož budoucnost i okolnosti smrti tak důvěrně znala. Přinejmenším to bylo poněkud morbidní. Nathalie však předpokládala, že Snape pochopil, o co šlo, a nebude tomu přikládat přehnanou důležitost. Podobně jako ona sama.
Ačkoli v tomto ohledu ji zrazovaly její vlastní pocity. Ráda by si myslela, že je pro ni Snape pořád ten stejný otravný profesor bez špetky citu, pokud by se jí ovšem v uplynulých měsících nedostal pod kůži víc, než by si přála. Jistěže se mohla tvářit, že by úspěšný únik z Azkabanu oslavila úplně stejně s každým mužem, který by ji odtud v pořádku dostal a projevil by o ni byť i sebemenší zájem, a do značné míry to i byla pravda. Nedokázala zůstat sama, potřebovala někoho, kdo by ji utěšil, někoho, kdo o všem věděl a s kým se mohla cítit v bezpečí. Z nějakého důvodu však byla ráda, že to byl právě Snape, i když bylo zřejmé, že mezi nimi žádný další vztah nepřichází v úvahu. Nic takového její kresby nenaznačovaly.
Pevněji objala rukama kolena a přitiskla na ně čelo, jako kdyby se bála, že někdo spatří její tvář zrůžovělou při vzpomínce na to, jak provokujícím způsobem včera dosáhla svého. Tohle nebyla ona, takhle se běžně nechovala. Ona vždycky byla ta mírná, povolná, vděčně přijímající vše, co bylo nabízeno, a odevzdávající celé svoje srdce. Předchozí noc ale na city nezbylo místo. Připadalo jí, jako kdyby se jí znovu podařilo použít nitrobranu tak dobře jako v Azkabanu - vytěsnila všechny svoje myšlenky, strachy a noční můry a zůstala jenom syrová touha po uspokojení posilovaná vědomím, že o to samé jde i muži vedle ní.
Ani jeden z nich nepromluvil, když se bez zbytečného otálení zbavovali jednotlivých vrstev oděvu a zkoumali jeden druhého dlaněmi a ústy, zatímco stoupali do patra. Nevzpomínala si, jak se nakonec dostali do jeho pokoje, jen si matně vybavovala, že ve chvíli, kdy se s rezignovaným povzdechem chtěla začít trápit s nekonečnou řadou knoflíků na jeho košili, je oba mávnutím hůlky zbavil zbylého oblečení, položil ji na postel, vklínil se mezi její nohy a plynulým pohybem do ní hluboko pronikl.
Byli jako dva trosečníci na moři, kteří bojují o život - spolu a přesto každý sám za sebe. V té chvíli jí nezáleželo na tom, co si myslí nebo cítí Snape, zcela sobecky měla na zřeteli pouze vlastní potěšení. Oči měla pevně zavřené a za očními víčky vnímala přelévající se barvy a narůstající pocit rozkoše, který s každým dalším přírazem prostupoval celým jejím tělem i její utrápenou myslí a působil na ni, jako by to byl očistný rituál.
Pak se mu ještě víc otevřela a zcela se tak vzdala kontroly nad svým tělem - nic mu nebránilo, aby si ji bral tak tvrdě a hluboko, jak se mu zamlouvalo, a ona vítala onen všeobjímající pocit bolestné rozkoše, kterou jí tím působil. Zaklonila hlavu a nechala se tím pocitem prostupovat, pohybovala boky proti němu a plně se poddávala zdvihajícím se vlnám slasti, jež ji nakonec přemohly. V doznívajícím rozechvění svého těla, které ji v příští chvíli přestalo poslouchat, pak rozevřela oči a spatřila jeho tvář zkřivenou trýznivou touhou po něčem, co mu ona sama nikdy nemohla dát.
Nemělo smysl nalhávat si, že by tahle událost mohla něco znamenat, ačkoli se teď kvůli tomu Nathalie nedokázala zbavit jisté lítosti. Povzdychla si a vstala z postele, aby se oblékla a dala se trochu dohromady před návratem do Bradavic. Při té příležitosti si dokonce i několik minut prohlížela Zmijozelův portrét, který stál opodál opřený o skříň a částečně přehozený neviditelným pláštěm, nedokázala mu však věnovat plnou pozornost, poněvadž byla do značné míry zaměstnaná zcela pošetilým a bezpředmětným přemýšlením o tom, jak se teď má pro všechno na světě ke Snapeovi chovat.
Nakonec sice samozřejmě dospěla k rozhodnutí chovat se tak, jako kdykoli předtím, ale její předsevzetí prošlo zkouškou hned, jak sešla dolů a spatřila ho sedět v kuchyni zády k ní v bílé košili a černé vestě. Kromě včerejší noci ho totiž takhle málo oblečeného nikdy neviděla. Chtěla něco neutrálního prohodit, jenže ji nenapadalo, jak by ho teď měla oslovovat. Dosáhli takové míry intimity, že by mu měla začít říkat křestním jménem? Z Brumbálových úst znělo jeho jméno přirozeně, ale od ní tehdy po Richeově plese vyznělo spíš nepatřičně, alespoň Snapeovi to tak podle všeho připadalo.
Nakonec vyřešil její obtížné dilema za ni.
"Tak půjdete dál, Belartová, nebo tam budete stát a zabývat se dalšími zbytečnými úvahami?" prohodil, aniž by se k ní otočil.
"Taky vám přeji dobré jitro," zavrtěla s povzdechem hlavou a sedla si ke stolu vedle něj. Co ale vlastně mohla čekat? Ranní polibek na uvítanou?
Na okamžik se setkala s jeho tmavým neproniknutelným pohledem, jenže byla příliš unavená a zmatená na to, aby s ním hrála hru, kdo toho druhého vydrží déle hypnotizovat očima, a tak je raději rovnou zaměřila na konvici horkého černého čaje před sebou.
"Kdy plánujete vyrazit?" otázala se neutrálním tónem.
"Co nejdříve," odpověděl stejně bezvýrazně. "Přesuneme se do Zapovězeného lesa k ústí jedné z tajných chodeb vedoucích do hradu."
Představa Zapovězeného lesa by Nathalii za běžných okolností vyděsila, ale po tom všem, co o víkendu prožila, jen beze slova přikývla, nalila si šálek čaje a vděčně z něj upila. Spánek a vůbec všechny události posledních hodin sice poněkud otupily nedávné azkabanské zážitky, ale ona přesto seznávala, že už se nemůže dočkat, až se v Bradavicích zavře do svého pokoje a znovu se ze všeho pořádně vyspí. A tím ze všeho myslela skutečně ze všeho.
Trochu cynicky ji napadlo, co by asi Brumbál říkal na vývoj vztahu mezi ní a Snapem, i když jí bylo předem jasné, že to mu vykládat rozhodně nebude. Ne, když se to oba dva podle všeho chystali co nejdřív pustit z hlavy. A s ohledem na to, co jí kdysi před lety oznámili lékouzelníci, ani nehrozilo, že by si to snad měla za několik týdnů neplánovaně připomenout.
O necelou hodinu později vyšla s obrazem v podpaždí ze Snapeova domu, sešla na dlážděnou ulici a pozorovala ho, jak dům zabezpečuje několika kouzly. Po chvíli se k ní připojil a vedl ji Tkalcovskou ulicí směrem ke starému továrnímu komínu.
"Co se stalo s vašimi rodiči?" odvážila se ho zeptat tónem, který měl znít nezúčastněně.
"Takže teď se budeme pro změnu navzájem svěřovat?" zareagoval po chvíli stejnou otázkou, jakou na něj vypálila, když se kdysi v Příčné ulici zeptal na jejího otce. Nechápala, jak je možné, že někdo může mít takhle dobrou paměť. Ovšem za jiných okolností a nejspíš v úplně jiném vesmíru by teď možná skutečně mohli mít důvod začít se svěřovat, napadlo ji pobaveně.
"Když zavřeli místní továrnu, otec přišel o práci a začal pít," ozval se k jejímu překvapení nevýrazným hlasem o několik vteřin později. "Nakonec na to doplatili oba dva," dodal a ona pochopila, že dál se o tomto tématu nehodlá bavit. Vysvětlovalo to však jak jeho zjevnou nechuť k jejím alkoholovým tendencím, tak částečně zřejmě i jeho uzavřenou a ne právě přátelskou povahu. Mlčky ho následovala do proluky mezi dvěma domy, kde pevněji sevřel v ruce hůlku a nabídl jí předloktí. S povzdechem se ho chytila.
"Připravena?" ujistil se, a když přikývla, stáhl ji do víru přemisťovacího kouzla - tentokrát snad už skutečně naposledy.
Ranní Zapovězený les nepůsobil zdaleka tak hrozivě, jak si ho pamatovala ze své poslední návštěvy. Mezi korunami stromů začínalo prosvítat slunce a Nathalie ucítila vůni rosou zvlhlého jehličí, jež začínalo pomalu vysychat. Dokonce zaslechla i skřek jakéhosi ptáka. Přemístili se na mýtinu rozprostírající se kolem nevelké tůně, nad níž se tyčila mechem porostlá nepříliš vysoká skála. V boku ucítila známé bodnutí bolesti, jež se zřejmě odrazila na její tváři, neboť profesor se okamžitě zeptal:
"V pořádku?"
Mlčky přitakala a vyhnula se jeho pohledu tím, že začala na portrétu urovnávat neviditelný plášť. Snape mezitím vykročil ke skále a s jistotou člověka, který přesně ví, co hledá, strhal z kamene několik popínavých rostlin a poté se ho dotkl hůlkou.
Před nimi se objevil vchod do jedné z tajných chodeb vedoucích do bradavického hradu. Nathalie o ní věděla jak díky plánku dvojčat Weasleyových, tak i díky profesorce McGonagallové, která o jejím nálezu přišla informovat Brumbála v den, kdy u něj Nathalie prováděla soupis ředitelských portrétů a kdy byla následně představena Luciusovi Malfoyovi.
Průchod chodbou nebyl dvakrát příjemný - byla úzká a nízká tak, že Snape i Nathalie museli jít v předklonu a dávat ještě ke všemu pozor na spletité kořeny stromů, které do ní seshora prorůstaly. Za krk jim kapala voda a Nathalie byla ráda za neviditelný plášť, který Zmijozelovu portrétu poskytoval alespoň základní ochranu. Bylo to však lepší, než táhnout se v sedm ráno přes bradavické pozemky a riskovat, že je někdo spatří, a tak si nestěžovala.
Podle předpokladů chodbu opustili za jedním zaprášeným brněním ve druhém patře školy. Čekala, že v okamžiku, kdy vstoupí na půdu Bradavic, ztratí zbytky sebeovládání a složí se k zemi s vděčným úlevným pláčem, ale zjistila, že to, co pociťuje, se spíš než úlevě blíží otupělosti. Od chvíle, kdy opustili Bradavice, uplynulo teprve něco přes třicet hodin, ale Nathalie měla pocit, jako kdyby uběhla celá věčnost.
Cítila, jak od ní Snape přebírá Zmijozelův portrét, a udiveně na něj pohlédla.
"Odnesu ho řediteli," odpověděl na její nevyřčenou otázku. "Jděte se vyspat."
V prvním hnutí mysli chtěla dotčeně namítnout, že se vyspala dost, že se o získání toho obrazu zasloužila stejně jako on, a má tudíž stejné právo účastnit se jeho osobního předání Brumbálovi, stejný nárok zodpovídat jeho otázky a sledovat všechno, co by se případně chystal s obrazem provést, a že nemá ani v nejmenším v úmyslu nechat se odstrčit teď, když je po všem.
Ale pak pohlédla na Snapeův obličej, na němž byla i pod obvyklou ztuhlou maskou jasně patrná únava - stejná únava, jakou tíživě pociťovala i ona sama. A zjistila, že je jí vlastně jedno, co Snape Brumbálovi řekne, i to, co Brumbál s obrazem udělá. Přežila Azkaban - a tím to pro ni končilo. Beze slova Snapeovi pokývla a pomalu se vydala do svého pokoje.
Žádné komentáře:
Okomentovat