Mám pro vás další část překladu povídky Denial od autorky little beloved, která naše oblíbené hlavní hrdiny dokonce na nějakou chvíli svede dohromady a o samotě do relativně temných prostor...;-)
ssSss
Hermiona byla až překvapená, jak moc si celý večer užívá. Kordélie je zahrnula otázkami ohledně jejich cest, a ačkoli mířilo její vyptávání hlavně na jejího syna, svědomitě zapojovala Hermionu do rozhovoru při každé vhodné příležitosti. Bylo to obdivuhodné - i když se zajímala o mnoho podrobností týkajících se jejich roku stráveného v cizině, dokázala obratně udržovat konverzaci v přiměřeně neosobním duchu - dostatečně daleko od tématu, jak spolu Hermiona a Teo navzájem vycházeli. Bylo zřejmé, že je zkušenou hostitelkou, která dobře ví, jak zařídit, aby se její hosté cítili příjemně.
Severus naopak vypadal, že pečlivě analyzuje každý jejich pohyb. Hermiona si byla jistá, že ho jejich bezstarostné vtipkování nezmátlo ani na okamžik. Odjakživa měla pocit, že mistr lektvarů prokoukne všechno, co jeho studenti říkají nebo dělají, a v tomto ohledu se věci dozajista nijak nezměnily. Byla si vědoma toho, že o řeči jejího a Teova těla by se nejspíš dalo popsat několik svazků, a bolestně si uvědomovala i to, že po celou dobu večeře se na sebe s Teem ani jednou nepodívali.
Hovor se brzy stočil na poslední vlnu potomstva, o niž se zasloužil Manželský zákon.
"Mám dojem, že se minulý týden narodil Pansy Parkinsonové a jejímu manželovi chlapeček," sdělila jim Kordélie.
Hermiona byla opravdu překvapená.
"Vážně? To se ke mně ještě nedoneslo!"
"Minulý týden jsem zašla za Narcisou Malfoyovou na čaj," přitakala Kordélie. "Získala jsem dojem, že touží po vnoučeti, ale jak se zdá, v tomto ohledu dosud nemá žádné novinky."
"Pche!" zvolal Lancelot. "Tihle Malfoyové nikdy nebyli moc dobří na chov!"
Hermiona se málem udusila vínem, když spatřila zhrozený výraz v Kordéliině tváři.
"Tedy, strýčku Lanci! Copak musíš na všechno používat tyhle svoje chovatelské příměry?" ptala se Kordélie.
Lance se však nenechal jen tak odbýt.
"Koně, hypogryfové, draci, kouzelníci... vyjde to nastejno, když se na to podíváš od základu."
Kordélie vrhla na Hermionu omluvný pohled.
"Před časem jsem se kdesi dočetla, že se vašemu kamarádovi Harrymu také narodil syn."
"Je to tak," usmála se Hermiona. "Byli jsme u nich ve čtvrtek. Je to krásné děťátko - James Frederick Potter."
Severus s ústy plnými lososa se okamžitě rozkašlal.
"Další James Potter," promluvil pomalu. "Jak půvabné."
"Pokud je to pro vás nějaká útěcha," zakřenila se Hermiona, "tak vůbec nevypadá jako Harry nebo James - je to skrz naskrz Weasley. Má husté zrzavé vlasy a jsem si jistá, že za pár let bude mít kůži plnou pih. Hodně se podobá dvojčatům - už si dokonce vypěstoval rošťácký úšklebek."
"Nemáte vůbec představu, jak moc jsem zničený z toho, že nebudu v Bradavicích, abych se tam staral o další generaci výtržníků," zkřivil Severus rty.
"Svižníků?" ptal se Lance a vypadal zmateně. "V Bradavicích jsou svižníci?"
Všichni se rozesmáli.
"Severus řekl výtržníků, strýčku Lanci," vysvětloval Teo.
"Ach tak!" odpověděl Lance vědoucně. "Těch tam za našich časů byly mraky, to vám tedy povím!"
Na chvíli nastalo ticho.
"Pamatujete si na moji družičku Padmu?" zeptala se Hermiona Kordélie.
"Samozřejmě," přikývla Kordélie, "krásná dívka s úplně stejnou sestrou - dvojčetem."
Hermionu zahřálo u srdce, že si její tchyně vzpomněla.
"To je ona," pravila s úsměvem. "Včera jsem ji byla navštívit; čeká taky dvojčata - holčičky."
"Ach, to je roztomilé!" ševelila Kordélie s výrazem, který vypadal jako upřímné nadšení. "Jsem si jistá, že budou přesně takové, jako je ona a její sestra."
"Ano, dobře, tak už dost o všech těch cizích lidech," řekl Lance podrážděně. "A co vy dva s mladým Teodorem, ha? Jaká je vaše chovná strategie?" tázal se a píchl do vzduchu před sebou zakřiveným prstem.
Hermioně spadla brada a hned vzápětí se začala chichotat. Teo a Kordélie vypadali zcela pobouřeně, zatímco Severus setrvával v naprostém klidu a jeho černé oči se pobaveně leskly.
"Lancelote Mille!" pokárala ho Kordélie. "Pokud se nezačneš chovat slušně, budu tě muset požádat, abys odešel od tohoto stolu." Obrátila se k Hermioně. "Omlouvám se, má drahá."
"To je úplně v pořádku," odvětila Hermiona pořád se ještě smějíc.
"Nechtěl jsem se nikoho dotknout," trval na svém Lance a zamračil se tak, až se rýhy na jeho stářím zvrásněném čele ještě prohloubily. "Vždyť se na ni podívejte! Je to skvělá dívka - plodná, jak už to tak u děvčat narozených v mudlovských rodinách bývá. Ta bude brzy rodit jedno děcko za druhým!"
Hermiona se smála, až jí po tvářích tekly slzy. Kordélie a Teo se dívali jeden na druhého, v obličejích výraz naprostého znechucení.
"Lanci, skoro bych řekl, že Hermiona už o záležitostech ,chovu' slyšela pro tento večer dost," prohlásil Severus se stěží rozpoznatelným úšklebkem. "Mám za to, že by se raději pokusila udělat něco pro svoji kariéru dřív, než začne uvažovat o přispění do dynastie Millů."
Kordélie k němu za takto předestřenou změnu tématu vyslala vděčný úsměv.
"Pokud vím, začínáte pracovat zítra?" zeptala se Hermiony. "To bylo jistě veliké zklamání - muset se vrátit domů tak brzy. Jaká škoda, že vám nepovolili odložení o další rok!"
Hermionu ta poznámka poněkud zmátla a nepatrně se zamračila.
"Byla jsem zcela připravená vrátit se domů. Hrozně moc se těším, až začnu pracovat s těmi, o nichž se nemluví."
Kordélie vypadala překvapeně. Její oči zalétly k synovi.
"Měla jsem dojem, že vy oba jste si přáli dál cestovat."
Hermiona vycítila, jak vedle ní Teo lehce ztuhl, a přepadl ji vůči němu náhlý záchvěv vzteku.
"Teo si možná přál cestovat dál," pravila, "ale já o to ani v nejmenším nestála."
Znovu pocítila hluboký příval vděčnosti, když jí Severus opět přišel na pomoc a okamžitě odvrátil konverzaci jiným směrem.
"Pokud je mi známo, tak ti, o nichž se nemluví, jsou obvykle zaučováni zkušenějším kolegou. Už vám řekli, ke komu budete přidělena?" otázal se.
Hermiona pokývla s obličejem stále ještě zrudlým rozhořčením.
"Přidělili mě k Prvosence Ležladové. V Bradavicích studovala o tři nebo čtyři ročníky nad námi. Setkala jsem se s ní při pohovoru. Vypadala docela mile."
"Vzpomínám si na ni," přikývl Severus lehce. "Za svobodna se, myslím, jmenovala Powellová. Byla v Havraspáru; přiměřeně nadaná na lektvary."
Hermiona si znenadání na cosi vzpomněla.
"Podařilo se vám obsadit to místo asistenta lektvaristy, které jste inzeroval loni v létě?" otázala se a cítila se poněkud trapně.
"Nepodařilo," zachmuřil se Severus. "Vypadá to, že celý Londýn je zcela prost všech schopných lektvaristů."
To ji překvapilo.
"Dostal jste hodně žádostí?" Co si tak vybavovala, zněl popis pracovního místa nadmíru lákavě a plat byl na takovou pozici více než dostačující. Byla si jistá, že to přitáhne mnoho kvalifikovaných lektvaristů.
Než mohl Severus odpovědět, zasáhla do rozhovoru Kordélie.
"Dostal přesně sedmdesát dva žádostí."
"Ach! A kolik z nich jste pozval na pohovor?" tázala se Hermiona.
"Tři," zavrčel Severus.
"Z toho dva odcházeli s pláčem," dodala Kordélie.
Hermiona se uchechtla; nebylo obtížné představit si, co tak asi mohlo dohnat uchazeče o místo k slzám.
"Kde se nachází vaše laboratoř?" zeptala se.
"Pod tímto domem," odvětil.
"Ách!" vyhrkla fascinovaně. "Mohla bych se tam podívat?"
Na jeho obličeji se mihlo překvapení a ona předpokládala, že už zřejmě hledá nějaký důvod, jak ji odmítnout.
"Jistěže ano!" odpověděla za něj Kordélie. "Proč ji tam trochu neprovedeš, Severusi, než nám přinesou kávu a zákusky?"
"Jenom jestli vám to nebude vadit," dodala Hermiona, neboť nechtěla riskovat ztrátu jejich křehkého příměří.
Lehce si povzdychl a odstrčil židli od stolu.
"Ale vůbec ne," zabručel a zdvihl se. "Následujte mě."
Hermiona rychle vstala a následovala zavíření jeho černého hábitu z místnosti. Nemohla se dočkat, až uvidí jeho laboratoř; netušila, že se nachází ve sklepě tohoto domu, a často přemítala - od té doby, co přišla na to, že to on vypsal ten inzerát - jak jeho laboratoř asi vypadá. Učebna lektvarů byla odjakživa bezvadně udržovaná a Hermiona si byla jistá, že současné místo jeho činnosti ji, co se týče efektivnosti, nikterak nezklame.
Po celou dobu, kdy sestupovali do spodního patra, nepromluvil, a ona přemýšlela, nakolik vycítil její zvědavost. Pocítila osten lítosti kvůli svému impulzívnímu požadavku. Došli ke dřevěným dveřím vykládaným složitým tepaným ornamentem.
"Omlouvám se, že jsem byla tak dotěrná," promluvila pokorně. "Nemějte prosím pocit, že mi musíte vyhovět, pokud opravdu nechcete."
Obrátil se k ní, odemykaje dveře mávnutím hůlky.
"Je zřejmé, že jste nevyléčitelně všetečná, ale buďte si jistá, že bych vám nedovolil vstoupit, pokud bych si to nepřál."
Otevřel dveře a pokynul jí, aby do laboratoře vstoupila před ním. Ve chvíli, kdy překročila práh, rozzářilo se po stěnách několik pochodní. Nemohla si pomoci, a když se místnost zalila světlem, zalapala po dechu - stěny byly ze světle šedivé žuly, ne úplně nepodobné jeho třídám v bradavickém sklepení, a byly lemované policemi plnými označených lektvarových přísad. Nacházely se tam desítky lahviček s tekutinami jasných barev, uzavřené sklenice naplněné různými látkami a velký počet plechovek s rozdrcenými přísadami. Jedna stěna byla zaplněna svazky knih týkajících se lektvarů a uprostřed místnosti stály dva rozměrné dřevěné pracovní stoly. Na každém z nich trůnily tři kotlíky, z nichž každý byl umístěný tak přesně, že si byla jistá tím, že k jejich rozmístění musel použít kouzlo.
"Je to přesně takové, jaké jsem si to představovala," zamumlala se spokojeným úsměvem.
"Jak neuvěřitelně předvídatelný musím být," zabručel Severus.
Z jeho tónu hlasu poznala, že je spíš pobavený než uražený.
"Mohu se tu trochu porozhlédnout?"
"Buďte tu jako doma," přitakal.
Procházela místností, studovala názvy přísad naškrábané na štítcích lahviček a plechovek, jsouc si celou dobu vědoma toho, že ji zvědavě pozoruje.
"Jistý počet těkavějších přísad je uskladněn v komoře po vaší levici," zamumlal a ukázal na těžké kovové dveře. "Byly zabezpečeny speciálními kouzly, aby byly v případě nehody ochráněny místnosti nahoře."
"Rozumím," odvětila a přejela dveře pohledem předtím, než se vydala do středu místnosti. Prohlédla si sestavu prvních tří kotlíků. "Všechny jsou cínové ale mají různou tloušťku?" dotazovala se.
"Jednoduché a funkční," přitakal. "Zbylé tři jsou o něco zajímavější."
Přešla k druhému stolu.
"Tento je ukovaný ze železa se svrchní vrstvou z platiny," pravila a pokoušela se spočítat, kolik asi tak mohl stát.
"Velmi správně," odpověděl hlasem, o němž věděla, že si ho šetří výhradně pro své zmijozelské studenty.
Pokročila k dalšímu kotlíku, který byl ze všech šesti nejhezčí.
"Pravé zlato?" zeptala se a zalétla k němu očima.
Pokývl a ona si spodní část kotlíku prohlédla o něco pečlivěji. Kolem dolního okraje bylo vyryto několik znaků - nepochybně čínských.
"To snad ne!" vyhrkla. "To je kotlík Xiao Tiang Mei!"
Koutek jeho úst se zkroutil nepatrným úsměvem.
"Výborně, Hermiono. Vypadá to, že se v kotlících vyznáte."
"Měli jsme kotlík Xiao Tiang Mei na Sorbonně - ale určitě nebyl tak velký jako tenhle." Věděla, že tyto kotlíky jsou velmi vzácné a velice vyhledávané; rodina Millových musela mít podle všeho k dispozici jak dobré známosti, tak i vydatné finanční zdroje.
"Uvidíme, co mi dokážete říct o tom posledním," pravil a pokynul jí k jedinému zbývajícímu kotlíku na stole, jenž byl ze všech tří nejmenší.
Zvědavě ho prozkoumala; materiál, z něhož byl udělaný, vůbec nepoznávala a neobvyklý byl i jeho tvar - jeho prostřední část byla mnohem víc vyboulená, než tomu tak bylo u ostatních. A ze všech šesti byl zdaleka nejmenší.
"Obávám se, že na tomhle jsem ztroskotala," potřásla hlavou.
"Dovolte mi poskytnout vám nápovědu," pronesl pomalu. "Odkázal mi ho Albus Brumbál, který ho dostal od Nicolase Flamela."
Na okamžik se zakabonila, ale pak údivem otevřela ústa.
"To nemyslíte vážně! Tohle je kotlík z telénia?"
Se samolibým výrazem v obličeji přikývl.
"Ale na celém světě jsou přece jenom tři! Alchymisté vynalezli sloučeninu nordického telénia před pěti sty lety a od té doby se na ni nikomu nepodařilo znovu přijít!"
"Vskutku," zamumlal.
Hermioninou hlavou se proháněla jedna možnost za druhou - existovalo několik lektvarů, které se daly připravovat v takovém a žádném jiném kotlíku - pokud byl Severus Snape schopen je uvařit, byl dozajista z tohoto titulu bohatým mužem.
Přejela prsty po okraji kotlíku s pocitem, že se nachází v blízkosti čehosi velikého. Ještě jednou se rozhlédla po místnosti a přepadla ji myšlenka, že by to bylo fascinující místo pro práci. Obrátila se k němu čelem.
"Proč jste tu pozici neobsadil?"
"Moje požadavky jsou nejspíš nereálně vysoké. Když jste nyní viděla zařízení, k němuž by měl můj asistent přístup, asi již chápete, proč se zdráhám zaměstnat někoho, kdo nesplňuje má očekávání týkající se potřebné kvalifikace pro tuto pozici."
"Copak žádný z uchazečů nebyl dostatečně kvalifikovaný?" zamračila se.
Před svojí odpovědí se odmlčel a hleděl na ni s výrazem ve tváři, který nedokázala rozluštit.
"Pouze jeden z uchazečů měl vzdělání odpovídající mým požadavkům."
"A co přesně jste požadoval? O tom se inzerát nezmiňoval."
Znovu se odmlčel a ona měla dojem, že se mu nechce odpovídat.
"Vzdělání na úrovni mistra lektvarů."
"Ale já mám vzdělání mistra lektvarů!" zdvihla obočí.
"Toho jsem si vědom," naklonil hlavu. "Jste tím uchazečem, o němž hovořím."
"A přesto jste o mojí žádosti ani neuvažoval?" pocítila roztrpčení.
Suše se zasmál.
"Skutečně si myslíte, že jsme v tehdejší době byli v situaci, kdy bychom spolu mohli pracovat?"
Zatvářila se překvapeně.
"Myslím, že ne," připustila. "Ale řekl jste ,v tehdejší době'. Znamená to snad, že bychom podle vás nyní spolupracovat mohli?"
Opřel se ramenem o rám dveří a v jeho černých očích se odrážela nevíra.
"Vy máte úžasnou schopnost překračovat hranice dobrých vztahů, Hermiono."
"Chystáte se vyhnout té otázce?" škubla rameny.
"Otázky," protočil panenky, "pořád samé otázky... a k tomu ještě dotěrné. Minulé vzájemné vztahy ponechme stranou," pravil, bezpochyby se odvolávaje na noc, kdy mu zachránila život. "Přikláním se k názoru, že i přes vaše nepochybné kvality v oblasti lektvarů by mě vaše neustálé tlachání přivedlo k šílenství. Můj všeobecně známý nedostatek tolerance by problém ještě vyhrotil a nejspíš bychom se během jediného měsíce navzájem zabili."
"Vy jste nám dal celý měsíc?" rozesmála se. "Já bych nám dala tak maximálně týden." Vrátila se ke dveřím a on ustoupil o krok vedle, aby mohla projít. "Děkuji, že jste mi ukázal svoji laboratoř, Severusi," řekla formálním tónem vyznívajícím až výsměšně.
Přikývl a ušklíbl se na ni.
"Není zač. Můžete být vcelku zábavným hostem na večeři, Hermiono, ale jsem si jistý, že byste byla nesnesitelnou kolegyní."
První část této jeho věty ji tak potěšila, že po schodech nahoru málem vylétla.
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat