Závěrečná část jedenácté kapitoly je sice už jen poměrně krátká, ale zároveň i poměrně důležitá, neboť v ní nastane vcelku zajímavý obrat;-)
ssSss
Když toho večera Teo a Hermiona odcházeli, bylo už dávno po jedenácté. Mlčky procházeli náměstím; Hermioniny myšlenky se točily kolem pracovní kariéry, kterou se následujícího rána chystala zahájit, a toužila dopřát si trochu spánku, aby se náležitě připravila na svůj první den mezi těmi, o nichž se nemluví.
"Unavená?" zeptal se jí Teo, když se blížili ke vchodovým dveřím.
"Ano," odvětila s vyčerpaným úsměvem.
"Jsi nervózní kvůli zítřku?" zjišťoval.
"Myslím, že trochu ano," přikývla. "Ráda bych se dostala do postele a trochu se prospala dřív, než o tom začnu moc přemýšlet."
Teo otevřel vchodové dveře a vstoupili do domu, kde našli Moe, jak na ně čeká v hale. Její tenké rtíky byly pevně stisknuté do linky nepochybného nesouhlasu.
"Něco se stalo, Moe?" otázala se jí Hermiona.
Moe se zadívala na Tea a založila si ruce na prsou.
"Pan Teodor má návštěvu," oznámila a pohodila hlavou k obývacímu pokoji. Pak luskla prsty a zmizela.
Hermiona a Teo se na sebe podívali. Z výrazu jeho obličeje usuzovala, že je z návštěvy v takto pozdní hodinu stejně překvapený jako ona sama. Avšak předtím než mohla svůj úlek vyjádřit nahlas, se dveře obývacího pokoje otevřely a v nich se objevil Hans Michelob Schneiderlidl třímající v levé ruce velikou láhev Ohnivé whisky. Hermiona poklesla na duchu.
"Teo!" zvolal a doširoka se zakřenil.
"Hansi!" reagoval Teo a hrnul se svého bratrance obejmout. "Co tady kčertu děláš?"
Když Hermiona spatřila výraz nadšení na obličeji svého manžela, její naděje, že se té noci dostane včas do postele, se okamžitě vypařila.
"Přijel jsem na víkend do Londýna a říkal jsem si, že k vám zaskočím na pár dní na návštěvu." Při těchto slovech střelil vyzývavým pohledem po Hermioně.
Od jejich návratu na Kensingtonské náměstí to byl jejich první host, a tak bylo jejím prvním popudem ujmout se role starostlivé hostitelky. Ovšem jeho přesvědčení, že je tady vítán na delší návštěvu, ji tak popudilo, že rychle došla k názoru, že jeho společnost nedokáže vystát.
"Nazdar, Hansi," pravila chladně a podala mu ruku.
Stisk jeho ruky působil ochable a výraz jeho obličeje poněkud výsměšně.
"Paní Nottová," řekl a pokývl jí hlavou.
Hermiona jeho ruku rychle pustila a bojovala s potřebou ho opravit. Zatraceně dobře věděl, že zvolila příjmení Grangerová Nottová.
"Doufám, že mě oba omluvíte," oznámila otáčejíc se k Teovi. "Zítra jdu poprvé do práce, takže bych si ráda odpočinula. Dobrou noc."
Dlouhým krokem obešla svého manžela, který se za ní spíš s výrazem úlevy než vzteku díval, jak sestupuje do jejich ložnice.
Jakmile se ocitla v bezpečí ložnice, klesla na postel a složila tvář do dlaní. Ten večer si moc užila. Kordélie jí přišla sympatická, Lance zbožňovala a dokonce zjistila, že se jí zamlouvá Severus Snape. V jejich společnosti se Teo viditelně uvolnil a ona na malou chvíli pocítila, jak v ní narůstá naděje ohledně budoucnosti jejich manželství. Naděje, která se okamžitě vypařila ve chvíli, kdy v obývacím pokoji našli Hanse. Jeho přítomnost nedokázala snést, a když se nad ložnicí rozezněl jeho chraplavý smích, s povzdechem seznala, že se té noci asi moc nevyspí.
Na Kensingtonském náměstí už se začínala cítit jako doma, ale náhle ji i v této rozlehlé místnosti přepadla klaustrofobie. Potřebovala čerstvý vzduch. Z věšáku za dveřmi si vzala plášť, po špičkách vyšla po schodech, prošla vstupními dveřmi a jemně je za sebou zavřela. Přešla ulici a otevřela kovanou branku vedoucí do pěkného parku uprostřed náměstí. Usadila se na dřevěné lavičce, její oči instinktivně zamířily ke Kordéliinu a Severusovu domu a ona se zamyslela nad tím, jak se jim podařilo uzavřít takhle přátelské manželství. Podle toho, co jí řekl Teo, jeden druhého v době svatby sotva znali, a přesto nyní vytvářeli dojem naprosto spokojeného páru. Jejich vztah možná byl až neobvykle formální, ale zároveň i příjemný. Pokud však Kordélie dokázala vytvořit takovýto partnerský svazek s mužem tak tvrdošíjným, jako byl Severus Snape, copak to ona sama nedokáže s Teodorem Nottem?
Zaslechla, jak se k ní zezadu někdo blíží, a otočila se s očekáváním, že to bude její manžel. Byl to však Lance, který se k ní belhal a opíral se při tom o svou vycházkovou hůl. Nasadila úsměv tak upřímný, na jaký se jen zmohla.
"Zdravím," zašeptala a posunula se na lavičce, aby mu udělala místo.
Pomalu a ztuhle klesl na lavičku vedle ní a položil si ebenovou hůl na klín. Obrátil se k ní a pozoroval ji přes nevelké kulaté brýle tmavě modrýma očima, v nichž se zračila starost.
"Tyhle Schneiderlidlovy jsem nikdy neměl v oblibě," zabručel, "ale i na jejich poměry je Hans něco jako shnilé vejce."
Hermionu jeho slova překvapila.
"Jsem ráda, že jste mi to řekl," svěřila se mu. "Mně se vůbec nezamlouvá a jsem pevně přesvědčená, že on mě nenávidí. A Teo se vždycky úplně změní, když je Hans poblíž."
Lance ji poplácal po ruce.
"Teodor je z mnoha úhlů pohledu inteligentní chlapec, ale v mnoha dalších ohledech připomíná skrz naskrz svého otce."
Hermiona podrážděně potřásla hlavou.
"Tolikrát jsem se v minulém roce snažila, aby mi něco řekl o svém otci, jenže on se chová, jako kdyby se snažil vymazat z paměti všechny vzpomínky na jeho existenci."
"Teo je pošetilý, Hermiono, a i když nemám v úmyslu omlouvat jeho jednání, musím přiznat, že si kvůli svému otci hodně vytrpěl. A Kordélie tomu tím, jak neomluvitelně mu všechno dopřávala, moc nepomohla. Teo je výsledkem svojí výchovy."
Oba zaměřili svůj zrak na Kordéliin dům a zavládlo mezi nimi přátelské mlčení. Náhle se ale Hermiona zamračila.
"Jak to, že jste najednou tak bystrý? Během večeře jste se choval jako dokonalý blázen a Teo je přesvědčený, že začínáte být senilní," zamumlala a koutky úst jí zaškubaly úsměvem.
Lance se uchechtl.
"Rád se tak před zbytkem rodiny tvářím. Jsou tak zatraceně posedlí tím, aby navenek pěkně vypadali, že mě vždycky ohromně baví dívat se na ně, jak se kroutí, když ve společnosti něco provedu."
"Žádný strach," zakřenila se Hermiona. "U mě je vaše tajemství v bezpečí."
Znovu ji poplácal po ruce.
"Já ale nejsem jediný, kdo něco předstírá, Hermiono," pravil a s významným zamrkáním pohodil hlavou ke Kordéliinu a Severusovu domu. "Lidi na druhé vždycky něco hrají a od přijetí Manželského zákona je z toho málem epidemie."
Hermiona pohlédla přes udržovaný trávník a začala přemýšlet nad tím, jestli je až do konce svého života vdané ženy odsouzená k tomu, aby něco předstírala. Zítra pro ni ale začne něco nového. Její manželství mělo stále ještě naději. Bylo načase zařídit, aby začalo fungovat. V celém svém životě nikdy nepropadla u žádné zkoušky a rezolutně odmítala, že by měla propadnout z téhle.
ssSss
Na závěr ještě přidávám fotku parku uprostřed Kensingtonského náměstí, kterou pořídila sama autorka povídky little beloved během své návštěvy Londýna. Je vidět dokonce i lavička, kde vedla Hermiona s Lancem rozhovor, který jste právě dočetli.
Žádné komentáře:
Okomentovat