Další příběh z mého sci-fi deníku patří k mým zdaleka nejoblíbenějším, a to jak ve své knižní verzi, jež spatřila světlo světa poprvé v roce 1968, tak i v pozdějším kultovním filmovém počinu, který v roce 1982 natočil pod názvem Blade runner s Harrisonem Fordem v hlavní roli režisér Ridley Scott a působivou hudbou doprovodil skladatel Vangelis.
Země v roce 1992 (v pozdějších vydáních v roce 2021). Zničená poslední světovou válkou, která spálila na prach takřka vše živé. A radioaktivní prach a frekvence a množství jeho spadu je také tím jediným, o čem informuje předpověď počasí. Miliony druhů živočichů a rostlin vymřely, tisíce a tisíce lidí se odstěhovaly na jiné planety, kde je jim slibována alespoň nějaká budoucnost; budoucnost bez všudypřítomné hrozby radiace, která působí postupnou degradaci lidských genů, ale budoucnost v nesmírně obtížných podmínkách a izolaci.
Jedinou společností a služebníky lidí zejména na Marsu jsou humanoidní roboti - androidi, kteří se ovšem čas od času vzbouří proti svým tvůrcům, zabijí své pány a prchají na Zemi, kde se pokoušejí nenápadně včlenit do společnosti. Neboť jsou od skutečných lidí prakticky k nerozeznání. Jejich přítomnost na Zemi je nicméně nelegální a jejich zabijácká minulost je předurčuje k bezmilostné likvidaci ze strany policejních orgánů.
Nájemným lovcem "andíků" u sanfranciské policie je Rick Deckard. Se svojí manželkou Iran žije v jednom z těch obytných domů, jež mají na střeše pastviny pro domácí zvířata obyvatel domu. Mít totiž svoji vlastní kobylu, kozu nebo veverku, to už v tomto postapokalyptickém světě značí mnohé - vypovídá to jak o zámožnosti jejich majitele, tak i o jeho schopnosti postarat se o něco živého a milovat to. Schopnosti, která odlišuje lidi od androidů - ti totiž nejsou ničeho jako empatie schopni.
Deckardova živá ovce však uhynula a on nesehnal peníze na víc, než nahradit ji její elektronickou napodobeninou. Vypadá jako živá, chová se jako živá, ale není to ono a Deckard touží po něčem víc. A tak, zatímco si jeho manželka ladí na náladových varhanách hodinku či dvě deprese, podniká se svojí krabičkou empatie další pouť s představitelem nového světového náboženství Mercerem či sleduje v televizi populární pořád Kámoše Bustera, vydává se Deckard zlikvidovat několik nově zjištěných androidů v sanfranciském okrsku, což mu v ideálním případě vlastního přežití přinese dostatečnou sumu na to, aby si mohl zakoupit například živého pštrosa.
Příběh sleduje jediný den Deckardova života, přesto však den, který od základu změní jeho nazírání na svět. Jeho emoční test sice může bezchybně určit, kdo je android a kdo není, neboť reakce androidů na emocionální podněty jsou o něco pomalejší než lidské, ale co když má vylepšený typ androida Nexus-6 schopnost vyvolat milostný cit, jako tomu je u androidky Rachael, jež je majetkem Rosenovy společnosti vyrábějící androidy, zatímco u Phila Resche - dalšího lidského nájemného zabijáka, s nímž se Deckard potkává - sice není problém s projitím testem, ale Deckard by si ho kvůli jeho chladu a nedostatku ohleduplnosti tolik přál zastřelit?
Rozhodně nelze říct, že by kniha i přes zápletku spočívající v likvidaci všeho schopných androidů vykazovala nějaké větší známky akčnosti. Cením si jí hlavně pro onu atmosféru smutku nad zkázou a zoufalé touhy po životě a lásce uprostřed pustiny rozpadajícího se města plného neobydlených domů a zdegenerovaných lidí, kteří jsou odsunuti na periferii společnosti, přestože touží po troše citu možná ještě víc než zdraví lidé. Dokonce tolik, že si podobně jako J.R. Isidore - řidič firmy opravující umělá zvířata a druhá stěžejní postava příběhu - udělají přátele i ze skrývajících se androidů.
Ve filmu je tato atmosféra posílena minimalistickými kulisami domů - natáčelo se bez digitálních triků a nedokonalé modely postmoderní architektury a vozidel se skryly za stále trvající déšť smáčející davy lidí prodírajících se ulicemi osvětlenými neony - a to vše za doprovodu strhující Vangelisovy elektronické hudby, která celkový dojem bezútěšnosti skvěle podtrhuje. Deckard ve filmu nemá manželku a může tak dojít ke zdůraznění jeho milostného vzplanutí k Rachael. Tento cit, stejně jako konfrontace s androidy bojujícími nejen za svoji svobodu, ale i za existenci, která je omezena čtyřletou životností, a obzvlášť pak závěrečná scéna filmu, v níž mu umírající vůdce androidů Roy Baty zachrání život, dovádí Deckarda k poznání, že lidskost může být androidům dokonce bližší než samotným lidem.
Úryvek:
Dlouho stál a hleděl na sovu, která podřimovala na bidýlku. Hlavou mu proletělo tisíc myšlenek, myšlenek na válku, na dny, kdy sovy padaly z nebe; vzpomněl si - to byl malý -, jak se zjistilo, že jeden živočišný druh za druhým vymírá, a jak se to každý den uvádělo v novinách - jednoho rána lišky, druhý den jezevci, dokud lidé nepřestali číst ty nekonečné zvířecí nekrology.
Vzpomněl si taky na svou touhu po opravdovém zvířeti; znovu se v něm probudila nenávist vůči elektrické ovečce, kterou musel opatrovat, starat se o ni, jako by byla živá. Tyranie věci, pomyslel si. Neví, že existuju. Stejně jako androidi nemá schopnost uvědomit si existenci někoho jiného. Na to zatím nikdy nepomyslel, na tu podobnost mezi elektrickým zvířetem a andíkem. Elektrické zvíře, přemítal, se dá považovat za poddruh toho druhého, je to jakýsi hodně nekvalitní robot. Nebo naopak, androida je možno považovat za vysoce vyspělou, vyvinutou verzi umělého zvířete. Obě hlediska v něm budila odpor.
(...)
"Androidi nemůžou mít děti," řekla potom Rachael. "Přicházíme o něco? Já opravdu nevím; nemůžu to nijak posoudit. Jaké to je, mít dítě? Jaké to je, narodit se? My se nerodíme; my nevyrůstáme; namísto abychom umřeli na nemoc nebo věkem, vyčerpáme se jako mravenci. Zase mravenci; to jsme my. Ty ne; já. Chitinové reflexní mašiny, které nejsou doopravdy živé." Otočila hlavu na stranu a řekla hlasitě: "Nejsem živá! Nejdeš do postele se ženou. Nebuď zklamaný, oukej? Už ses někdy miloval s androidkou?"
"Ne," řekl a sundával si košili a kravatu.
"Vyrozuměla jsem - řekli mi -, že když o tom moc nepřemýšlíš, je to docela přesvědčivé. Ale - jestli na to budeš moc myslet, jestli si uvědomíš, co děláš - tak ti to nepůjde. Ehm, z fyziologických důvodů." Sklonil se a políbil ji na holé rameno. "Díky, Ricku," řekla bezbarvě, "Ale pamatuj si: nemysli na to, prostě to dělej. Nepřestávej a nefilozofuj, protože z filozofického hlediska je to smutné. Pro nás oba."
"Pořád ještě chci potom jít hledat Roye Batyho. Budu tě tam potřebovat. Vím, že ta laserová pistole, kterou máš v kabelce, je -"
"Myslíš, že kvůli tobě pošlu ty tvoje andíky na odpočinek?"
"Myslím, že přes to, co jsi řekla, mi pomůžeš, jak budeš moct. Jinak bys tu v té posteli neležela."
"Miluju tě," řekla Rachael. "Kdybych vstoupila do pokoje a uviděla tam sofa potažené tvou kůží, zabodovala bych vysoko ve Voigt-Kampffově stupnici."
Žádné komentáře:
Okomentovat