A třicátá druhá kapitola pokračuje - i když se zaťatými zuby, když je venku tak hezky - sluníčko a přitom ještě není vedro - nejkrásnější čas. To se pak těžko sedí u počítače. A nálada je tak trochu... snová...;-)
Kapitola třicátá druhá: Figury na šachovnici (3. část)
Té noci měla další ze svých nočních můr o Severusovi Snapeovi. I když tohle nebyla ani tak noční můra jako spíš jeden z těch šílených snů, jimž se člověk po probuzení nestačí divit.
Opět byli se Snapem v Londýně, ale tentokrát kupodivu ne v kouzelnické, ale v mudlovské části. Snape zcela nesmyslně tvrdil, že potřebuje jakousi přísadu do obranného lektvaru z mudlovské lékárny, a Nathalie se - jak už to tak ve snech bývá - pouze nechala vláčet okolnostmi. Když vtom -
"No ne! Nathalie, jsi to ty?" ozvalo se za nimi. Ztuhla a nevěřícně se otočila.
"A do háje," vydechla tiše a potlačila nutkavou potřebu zalézt do nejbližší díry.
"Kdo to je?" zasyčel vedle ní Snape podezíravě.
"Můj expřítel," šeptla neochotně a Snapeovu reakci raději nezjišťovala. "Alaine!" nasadila výraz radostného překvapení a popošla vstříc vysokému hezounovi s ospalým pohledem, který tak spolehlivě dostával do kolen davy fanynek, ignorujíc nesouhlasné brblání za sebou. Bylo to zvláštní - Alaina už hrozně dlouho neviděla, ale v tom snu se jí vybavil tak živě, jako kdyby se s ním rozešla teprve včera. Až na to, že v jejím snu mluvil kupodivu anglicky.
"Třešničko, miláčku, kde se tady bereš?" sevřel ji v objetí a trochu afektovaně ji políbil na obě tváře. Ani se nemusela otáčet, aby si představila Snapeovo posměšně zdvihnuté obočí. Zamrmlala něco o pracovní cestě a Alaina to viditelně nadchlo.
"No jistě, vždyť já zapomněl! A představíš mě svému příteli? Jak vidím, vy jste také kouzelník, že? Zajímavý obor, ale má budoucnost! David Copperfield je úplný milionář!" povykoval Alain a natahoval pravici ke Snapeovi. Nathalie stačila zahlédnout krátký záblesk šoku ve Snapeově obličeji při zmínce o kouzelnících, než neochotně stiskl nataženou ruku.
"Co to mělo znamenat?" otázal se jí, když vzápětí nastal v jejím snu střih a oni pokračovali v rychlé chůzi londýnskou ulicí, "v Krásnohůlkách se neučí zásady skrývání našeho světa před mudly zvenčí?" tvářil se ještě pohrdavěji než obvykle. I jeho podoba byla v tom snu velice věrná. Stiskla naštvaně rty a pak zamumlala něco o tom, že ji Alain jednoho dne přistihl, jak se objevuje v předsíni, a ona se vymluvila na to, že se příležitostně živí jako iluzionistka. Načež Snape cosi prohodil o vymazání paměti a ona kousavě zareagovala prohlášením, že mnohem větší výzva byla vymazat Alainovi jednou provždy z hlavy myšlenku jít se podívat na nějaké její představení. A pak se probudila. A okamžitě začala den sklenkou Ogdenské.
Raději ani nepřemýšlela nad tím, jak by jí průměrně zdatný psycholog vysvětlil, proč se jí zdá o setkání bývalého přítele se současným - kým vlastně? Nazývat Snapea přítelem bylo snad trochu nadsazené. Nad kolegou by se Snape jistě ušklíbl stejně přezíravě jako v tom snu - on ji považoval maximálně tak za svoji pomocnici, nikoli rovnocennou kolegyni. Tak tedy milenec? Spali spolu jen jednou a on se netvářil, že by měl v úmyslu udělat to znovu. A měla to snad v úmyslu ona sama?
Ten sen byla ostatně hloupost - nikdy Alainovi neprozradila, že je čarodějka, a netvrdila ani nic o iluzionismu. Celou dobu mu důsledně lhala a on si jí nikdy nevšímal natolik, aby mu to přišlo divné. Nikdy se jí na nic osobního neptal. To ale ostatně ani Severus Snape.
Vzpomněla si, jak ti dva stáli v jejím snu vedle sebe a ušklíbla se - těžko by na světě našla dva rozdílnější muže - nesmírně atraktivní, extrovertní a populární herec versus nesmírně uzavřený, vesměs neoblíbený a, co se týče vzhledu, až děsivě vyhlížející profesor lektvarů. Plytký chlápek, jehož bytí bylo jen mělkou nádobou pochybného obsahu a jehož existence se omezovala na vytváření iluzí filmových hrdinů, versus muž schopný skutečných kouzel mocnějších, než cokoli si obyčejní lidé dokážou představit, člověk obdobného stáří, ovšem se zkušenostmi starce poznamenaného minulostí a předurčeného budoucnosti skutečného hrdiny.
Děs pramenící z jejích věšteckých schopností ji vehnal do náručí prvního, ovšem ani mnohem větší hrůza z faktu, že díky svému talentu zná osud druhého, jí nezabránila v tom, aby k němu pocítila náklonnost silnější, než by pokládala za možné. Bylo snad už navždy jejím osudem utíkat sama před sebou? Copak se nikdy nebude moci postavit svým nočním můrám? Bude vždycky muset před muži ve svém životě něco skrývat?
Mon dieu, Nathalie, proč tyhle dva srovnáváš? Proč o něčem takovém vůbec přemýšlíš? Kopla do sebe ještě jednu sklenici a vrávoravě se přemístila do koupelny. Pít na lačný žaludek nebyl nikdy dobrý nápad.
Věděla, že by se měla ukázat ve Velké síni, aby její dlouhá nepřítomnost nevzbudila podezření, ale neměla na to náladu. Namísto toho se s lahví Ogdenské v ruce posadila na stoličku před stojan s rozpracovaným Brumbálovým portrétem a chopila se štětce. S ředitelem měla už před výpravou do Azkabanu několik sezení, po stolech v jejím ateliéru se povalovaly doslova závěje skic, ale až do onoho rána si s jeho podobiznou stále nevěděla rady. Nyní na plátno upírala lehce zamlžený zrak a náhle jí všechno bylo jasné.
Jako kdyby Brumbála viděla před sebou. Ten mírný výraz jeho pomněnkových očí za skly brýlí, v nichž vypadal jako hodný pohádkový dědeček. Ten samý výraz očí, když klidně hovořil o tom, jak on i Snape budou muset položit své životy v zájmu vyššího dobra. Když víceméně naznačoval, že by i ona mohla zůstat v Azkabanu nebo snad uvězněná u Luciuse Malfoye, jen kdyby se díky tomu podařilo získat Zmijozelův portrét. Mohl mu mít někdo za zlé to, že usiloval o lepší svět, byť i za cenu oběti života svého a svých přátel? Což člověk nedokazuje, když mu na něčem opravdu záleží, že je ochoten obětovat pro to i to nejdražší, co na světě má? Brumbál měl rád Severuse Snapea, Nathalie dokonce věřila, že ho svým způsobem považuje za svého syna. A přesto ho jednoho dne pošle na smrt. Obětuje ho jako obyčejného pěšce v šachové partii. A ona? Co ona teď s tím?
Nevěřila by, že je možné zachytit malířským štětcem tyto pocity, ale ředitelův obličej se před ní náhle vyloupl ze změti barev a jeho oči hovořily tak přesvědčivě, jako kdyby stál živý Brumbál přímo před ní. Bude se to hodit, pomyslela si, když si uvědomila, že podle jedné z jejích obrazovideckých kreseb bude Brumbálův portrét po ředitelově smrti udílet Severusovi Snapeovi pokyny. Bude vhodné, aby působil co nejpřesvědčivěji, ušklíbla se.
Ani si neuvědomila, že už doba oběda dávno minula, ani to, že prázdná láhev Ogdenské starorežné leží nepovšimnutě na zemi a ona sama je již skoro střízlivá. Pracovala na malbě rychlými tahy štětce a cítila se, jako kdyby byla v mlze v jakémsi vzdáleném neznámém světě. Na zaklepání na dveře ateliéru zareagovala až napotřetí.
"Prosím tě, Nathalie, můžu se u tebe chvíli učit?" vydechla Tonksová, sotva vstoupila dovnitř. Na rameni táhla tašku plnou těžkých knih a tvářila se naprosto ztrápeně. "Knihovna je plná vyděšených prváků, co se chystají na svoje první ročníkové zkoušky, a v mrzimorské společenské místnosti se průměrně každou hodinu někdo nervově hroutí. Hlavně teda holky, co jdou na NKÚ a děsí se všech těch zkušebních komisí. Ale my, co jdeme na OVCE, na tom nejsme o nic líp," vykládala, zatímco jí Nathalie trochu nejistě a spíš mechanicky dělala místo na stole a přitáhla jí židli k oknu, aby do učebnic lépe viděla.
"Kdy to vlastně vypukne?" zajímala se, i když si ve svém rozpoložení nebyla příliš jistá, na co že se to vlastně ptá. Ostatně Tonksová byla první normální člověk, kterého od návratu do Azkabanu potkala. Bylo poněkud zvláštní nepřemýšlet pro jednou o životě, smrti, hrdinství a nevyhnutelnosti osudu, ale jen o zkouškách NKÚ a OVCE.
"Už v pondělí," zaskučela Tonksová a chvatně po stole rozkládala knihy, brky a popsané pergameny. "A to si představ, že kvůli Richeově rezignaci ještě o týden posunuli běžné ročníkové zkoušky, aby prý studenti nepřišli o ten poslední opakovací týden! Od pondělka totiž bude obranu proti černé magii učit nový profesor a všichni jsou přesvědčení, že ředitel dá to místo Snapeovi. Jenže zkoušející na NKÚ a OVCE byli pozvaní už před několika měsíci, takže to prý odložit nejde. Což mi teda zas tak nevadí. Kdyby mě Snape kromě lektvarů měl deptat ještě jeden týden na obraně, tak už bych asi zešílela."
"Vážně si všichni myslí, že Brumbál dá to místo Snapeovi?" ptala se Nathalie a slovní spojení ,Richeova rezignace' nechala raději bez komentáře. Sama z ředitelovy odpovědi na otázku nového profesora obrany proti černé magii nebyla moudrá; potřebovala ale, aby Tonksová ještě chvíli mluvila, než se ze svého snového světa nadobro vrátí do reality.
"Koho jiného by sem takhle narychlo sehnal?" pokrčila Tonksová rameny. "A jak už ten flek Snape jednou bude mít, tak se ho nepustí. Ještěže už tady příští rok nebudu. Pokud tedy vůbec někde budu," povzdychla si.
"Ale prosím tebe, přece si vážně nemyslíš, že je u bystrozorů takový nával," uklidňovala ji Nathalie, ačkoli její myšlenky momentálně vířily výhradně kolem právě zmíněného profesora.
"Copak o to, volná místa mají," přitakala Tonksová. "Jenže to bych musela nejdřív u zkoušek projít přes ty pitomé lektvary. A Snape mi to tenhle týden dává zatraceně sežrat. Jako kdyby si snad myslel, že jsem ten víkendový poplach v Azkabanu způsobila já, abych pomohla svému oblíbenému příbuznému Siriusovi Blackovi na svobodu," ušklíbla se hořce a sehnula se, aby zdvihla ze země hromadu pergamenů, které v rozčilení shodila ze stolu.
Nathalie ztuhla a beze slova dívku pozorovala, jak pohazuje svitky na stůl a jadrně nadává poté, co se některé z nich znovu skutálely na podlahu. Během vteřiny z ní vyprchaly poslední stopy alkoholu a zmocnila se jí ostražitost, ale vzápětí jí došlo, že Tonksová o Snapeově ani jejím podílu na ,poplachu v Azkabanu' nemůže nic vědět, uklidnila se a mlčky k dívce přistoupila, začala jí brát pergameny z rukou a rovnat je na stůl.
"Doufala jsi, že se mu podařilo dostat se ven?" zeptala se po chvíli tiše.
Tonksová se zdvihla ze země a zamyšleně pohlédla z okna.
"Já nevím, jestli je doopravdy nevinný, Nathalie," potřásla hlavou. "Byla jsem dítě, když ho obvinili z toho zločinu a zavřeli do vězení. Pamatuji si ho jenom jako příšerně ztřeštěného strýčka, který míval ty nejbláznivější nápady na hry. Kdybych si myslela, že se někdy někomu může podařit z Azkabanu uprchnout, pak bych sázela na Siriuse. Ale ano, asi máš pravdu. Doufala jsem, že uteče a nějak se mu podaří očistit své jméno. Doufala jsem, že všichni Blackové nejsou tak špatní."
"Tvoje matka přece není. A ani ty," namítla Nathalie.
"Já to ještě musím dokázat," přikývla Tonksová a poklepala na hromadu učebnic.
"Zůstaň tu, jak dlouho budeš potřebovat," řekla Nathalie. "Mně tu nepřekážíš. Mám vlastní práci," kývla hlavou k Brumbálovu portrétu. Ačkoli, jak vzápětí seznala, ten už byl prakticky hotový.
Poznámka:
Podle časových přehledů na HP Lexiconu měl Harryho střet s Voldemortem, při němž zahynul Quirrell, nastat 4. června 1992. Aby se dostálo oné jednoroční pověře u vyučování obrany proti černé magii, neměl by být Quirrell jmenován na toto místo dřív, než v červnu 1991, ale zase by si to měl do konce školního roku ještě trochu užít, aby pak o něm Hagrid mohl před Harrym prohlásit, že se bojí studentů i svého předmětu (rozuměj obrany). V mojí verzi vyjde jeho jmenování na pondělí 3. června 1991, takže to pak bude mít doslova jako v Psohlavcích "do roka a do dne";-).
Žádné komentáře:
Okomentovat