Tak - a s novým týdnem je tu další část dvaatřicítky. A v ní i malá ochutnávka Severuse, jenž dostane prostor hlavně v závěrečné páté části, kterou snad dodám brzy:-)
Kapitola třicátá druhá: Figury na šachovnici (4. část)
Téhož večera se Nathalie konečně odhodlala sejít do Velké síně na večeři. Proplížila se ze zadního vchodu ke svému místu, jako kdyby očekávala, že se jí první, koho potká, zeptá, jak se měla o víkendu a jak to, že ji tady tak dlouho neviděli. Její bezprostřední sousedi u stolu Hagrid a Prýtová, kteří už dovečeřeli, však s naprostým klidem vzali zavděk jejím koktavým sdělením, že měla moc práce, a znovu se ponořili do svého zřejmě nadmíru poutavého rozhovoru.
"A říkáte, Hagride, že ten člověk měl i rozsáhlou sbírku kouzelnických rostlin?" ptala se právě Pomona Hagrida a ten nadšeně přikyvoval. "To bych se s ním moc ráda setkala!"
"Ten chlap měl všecko, na co si vzpomenete, klidně vám na něj dám adresu," vykládal Hagrid. "A vo ty zvířata se tak hezky stará... jsem si jistej, že tam mýmu Vohníčkovi nebude vůbec nic chybět. A dal mi za něj fakticky dobrou cenu."
"Ty jsi prodal svého posledního ohněštěra?" zapojila se do hovoru překvapená Nathalie, která si v té chvíli vybavila, že přesně tak svému mazlíčkovi Hagrid poslední dobou začal říkat.
"Musel jsem," přitakal Hagrid lítostivě. "V neděli v noci mi utekl a podpálil několik stromů v Zapovězenym lese. Sice se mi to podařilo uhasit, takže tady na hradě to skoro nikdo neví, jenže Firenze mi pak přišel vod kentaurů vzkázat, že jestli se něco takovýho ještě stane, přestanou se se mnou bavit. Voni se totiž tyhle zvířata nedaj moc vycvičit, protože jsou docela hloupý. S drakem by to bylo něco úplně jinýho," zasnil se a Nathalie s Pomonou se na sebe chápavě pousmály. Poté se Hagrid s Prýtovou zdvihli od stolu a Nathalie u jídla osaměla.
Ne však nadlouho, neboť za několik minut se u jejího stolu objevil Snape a sděloval jí cosi v tom smyslu, že obranný lektvar, na němž několik měsíců pracovali, je již konečně zcela hotový a že se příležitostně domluví, kdy ho aplikuji na hranice bradavických pozemků. Tvářil se, jako kdyby se nic nestalo, a přirozeně i ona se snažila předstírat jen zdvořilé zaujetí, ale když Snape vyčerpal téma hovoru a stále se neměl k odchodu, sotva dokázala potlačit touhu rozhlédnout se, jestli je někdo nepozoruje.
"Ještě něco dalšího?" zeptala se ho nakonec, neboť jí už ticho připadalo poněkud dlouhé.
"Myslím, že by bylo vhodné předstírat tuto bezvýznamnou konverzaci ještě několik dalších minut," sotva pohnul rty. "A posílit tak dojem u všech, kteří by náhodou něco tušili o jisté záhadně zmizelé dvojici, že my těmi dvěma lidmi v žádném případě nejsme."
"Za normálních okolností by zněl takový návrh rozumně," souhlasila pobaveně. "S tím rozdílem, že to v našem případě vypadá spíš podezřele, neboť vy nikdy neztrácíte čas bezvýznamnými rozhovory a už vůbec ne na tomto místě a se mnou."
Koutek jeho rtů zaškubal a mohla se jen domnívat, jestli podrážděním nebo potlačovaným úsměvem. Nebo snad posměchem? Těžko říct.
"Nevíte, co je s Richem?" učinila alespoň pokus o prodloužení dialogu.
"Chybí vám snad?" zdvihl obočí a tentokrát už svůj úšklebek neskrýval. "Pokud je mi známo, je stále ještě hostem Luciuse Malfoye," pokračoval, když se od ní dočkal jen očí výmluvně otočených v sloup. "Počítám, že tam projde patřičnou úpravou paměti, než ho Lucius vypustí zpět mezi lidi. Nic vážnějšího mu asi nehrozí, nechat zmizet amerického exministra, na to si netroufne ani Malfoy. Nemusíte o něj mít strach," dodal jízlivě.
"Doufám, že na mě v rámci té úpravy paměti dočista zapomene," zabručela Nathalie. Jí osobně by nejspíš nevadilo, ani kdyby skončil na mořském dně vedle Paula Ponse. Zasloužil by si to rozhodně víc než ten chudák kluk.
Snape znovu sarkasticky zkřivil rty, a jelikož již považoval rozmluvu za dostatečně dlouhou, pokývl Nathalii a vyšel z Velké síně. Jako kdyby nikdy nebyl Azkaban. Jako kdyby nikdy nebyla Tkalcovská ulice. Podivila se sama sobě, že ji to vůbec překvapuje.
Po večeři ve svém ateliéru konečně otevřela složku od Brumbála s fotografiemi obrazů umístěných na Ministerstvu kouzel. Zběžně ji prolistovala prsty a povzdychla si - jednotlivých položek tam muselo být několik set, ne-li tisíc. Promnula si spánky a zesílila světlo lampy. Moc si od toho neslibovala, ale kdy už se jí koneckonců naskytne příležitost probírat se takhle bohatou databází maleb? Vytáhla ze zásuvky stolu poznámkový blok, nalistovala první stránku v šanonu a jala se pečlivě zkoumat fotografie. Když už nic jiného, třeba se jí podaří narazit na další obrazy od autorů, kteří malovali i pro Bradavice s tou výjimkou, že v případě ministerstva budou nejspíš všichni autoři zaneseni do podkladů svým jménem, zatímco Bradavice před příchodem Nathalie žádný takový seznam neměly a mnoho obrazů tak zůstávalo anonymních.
Možná jsem každé zdejší dílo také měla vyfotografovat, říkala si, když se probírala úctyhodným svazkem. U nepodepsaných obrazů by jí to nyní usnadnilo práci. Jenže pořizovat snímek každého plátna z místních několika tisíc maleb - to by byla práce nejméně na celý další rok. Třeba na to ještě dojde, zadoufala najednou a sama pro sebe se kdoví proč usmála.
Přesto se jí během následujících hodin podařilo identifikovat několik maleb, jejichž styl poznávala. Jméno malíře však bylo uvedeno jak na ministerském obrazu, tak na bradavickém plátně téhož malíře, takže se dlouho žádný objev nekonal až do chvíle, kdy Nathalie narazila na obraz draka prohánějícího se nad jezerem, jehož neumělou techniku poznala na první pohled a okamžitě zčervenala, celá šťastná, že ji teď nikdo nemůže vidět. A tím nikdo měla na mysli především jednoho konkrétního člověka.
Copak mi ho všechno musí připomínat? Potřásla podrážděně hlavou a snažila se z ní vyhnat vzpomínku na noc v opuštěné chodbě ve třetím patře nedaleko severní věže, kdy v zájmu útěku dvojčat Weasleyových zadržela Snapea u podobného obrazu vlastním polibkem. Na onom plátně kroužil drak kolem bradavického hradu, ale zjevně to byl tentýž drak jako zde nad jezerem namalovaný stejným stylem.
Natáhla se pro své poznámky a nalistovala příslušné místo - ano, pamatovala si to dobře, "Drak nad Bradavicemi", jak obraz pracovně nazvala, neobsahoval žádné údaje o svém autorovi či roce zhotovení. Znovu nahlédla do seznamu od Brumbála. Ani na snímku z ministerstva nebyl znát žádný podpis, pokud tedy obraz nebyl signovaný tradiční neviditelnou barvou. Nicméně v poznámce obsahující údaje o každém plátnu bylo uvedeno: autor neznámý; obraz nalezen v pracovně ministryně Artemisie Lufkinové; předpoklad, že byl jejím vlastním dílem z dob, kdy se podle dochovaných pramenů jako mladá dívka věnovala malování v rámci svojí výchovy.
Vida, pousmála se Nathalie, alespoň nějaký úspěch.
Udělala si příslušnou poznámku do svých zápisků a pokračovala dál ve studiu seznamu ministerských obrazů, její myšlenky však stále odbíhaly zpět k obrazu s drakem, k chodbě ve třetím patře a odtud už rovnou ke Snapeovi. Několikrát se dokonce přistihla, že jen mechanicky listuje stránkami v šanonu a nevnímá jejich obsah a musela se vracet o několik listů zpět. Ve chvíli, kdy se jí to stalo asi popáté, navztekaně vstala a došla si pro láhev medoviny. Sklenka zlatavého moku ji příjemně zahřála a cítila, jak se jí žilami rozlévá vítané uvolnění. Pití nebylo tak silné, což Nathalii vyhovovalo, neboť ještě potřebovala zůstat nějakou dobu při smyslech. Ale ne zas příliš při smyslech. Protáhla si záda, posadila se zpět ke stolu a unaveně nechala sklouznout mezi prsty několik následujících stran. A v tom okamžiku si toho obrazu všimla.
Zcela nenápadný portrét úplně obyčejného muže s šedivými vlasy, očima neurčité barvy a dlouhým vousem oblečeného do všedního černého hábitu. V jeho výrazu tváře bylo cosi zasmušilého, rty měl pevně sevřené a v pohledu odmítavý výraz. Poznávala ony osobité tahy štětcem, jimiž malíř vystihl jeho obličej, dobře si uvědomovala onu techniku malby typickou pro období kouzelnického umění kolem roku 1000 našeho letopočtu, a co víc, ten muž byl na obrazu usazený v Nathalii dobře známé poloze s prsty spojenými do stříšky.
Tuto polohu a vůbec celý styl malby už jednou viděla. Dokonce podobný obraz před několika dny tah po tahu vlastnoručně duplikovala. Když se člověk jednou snaží napodobit dílo jiného umělce tak, aby bylo k nerozeznání od originálu, zapamatuje si každou jeho podrobnost. Tohle plátno bylo jiné, ale shoda detailů zůstávala. Měla před sebou další dílo autora obrazu zakladatelů a Zmijozelova portrétu. A pohled do připojených údajů ji překvapil ještě víc: Květoslav Špachtel, pravděpodobně kolem roku 1050 n.l., autoportrét.
Opřela se a s údivem na ten zápis hleděla. To jméno viděla poprvé v životě a hlavou se jí honilo tisíc myšlenek: kdo byl ten malíř, jak se jeho obraz dostal na ministerstvo a hlavně - je na tom portrétu použita oživovací magie tak, že bude možné se Špachtelem promluvit a na všechno se ho vyptat? Bude Brumbálův ředitelský předchůdce Everard ochoten se kvůli tomu znovu přenést do svého propojeného portrétu na ministerstvu? Bude Špachtel s to podělit se s nimi o svoje vzpomínky z minulosti? A především: budou první, s kým se o ně podělí?
Nathalie zaklapla šanon a rychlým krokem se vydala nočními chodbami k Brumbálovi, pevně přesvědčená, že ještě nespí. Připadalo jí, že ředitel nikdy nespí. Když pak o hodinu později po jejich rozhovoru, do něhož se Everard ze svého obrazu ochotně zapojil a přislíbil jim pomoc, sama uléhala k spánku, spokojeně se usmívala. Měla ráda příběhy, které končily vysvětlením, zvlášť pokud se jich sama účastnila. Pevně doufala, že se jim tedy nakonec podaří zaplnit zbývající bílá místa i v tomto příběhu obrazu zakladatelů a Zmijozelova portrétu.
Poznámka:
Artemisie Lufkinová byla podle J.K. Rowlingové první ženou ve funkci ministra kouzel, a to v letech 1798-1811.
Žádné komentáře:
Okomentovat