Z náhlého popudu jsem se oproti svému původnímu plánu vyčkat opadnutí davů rozhoupala a koupila si poslední dostupný lístek na poslední včerejší projekci posledního Harryho Pottera. Při představě českého dabingu jsem raději oželela 3D provedení a zvolila verzi, na kterou jsem si v kinech už za ta dlouhá léta zvykla - tedy 2D v originálním znění s titulky. Tyto řádky píšu bezprostředně po návratu z kina, dokud mé dojmy ještě přetrvávají, a je tudíž možné, že následující text i použité fotografie mohou obsahovat spoilery, takže by ho neměl nikdo číst...;-)
V tom sále na Novém Smíchově běžel osmý Harry Potter po celý den, a tak logicky po deváté hodině večerní měly projekce už tak trochu skluz. Což mělo za následek hned dvě výhody - do sálu byli vpuštěni všichni najednou, sice později, ale aspoň už pak neotravovali jindy obvyklí pozdní příchozí, neboť tou dobou už tam prostě všichni byli. Čas strávený na chodbě před sálem navíc téměř všechny přiměl z nudy předčasně schroupat svůj popcorn, a tak když pak po pouhých třech minutách reklam Voldemort stejně jako na konci první části filmu otevřel Brumbálovu hrobku, už v sále nikdo nechroupal. On totiž skoro ani nikdo nedutal.
Objevilo se logo Warnerových bratří a hned poté Severus Snape shlížející na šiky bradavických studentů pochodujících ve stylu Hitlerjugend. Záběr na jeho nehybnou, a přesto nanejvýš výmluvnou tvář mě hned na úvod docela potěšil. Jako by to byla pro tuto ve filmech dosud víceméně opomíjenou postavu jakási forma satisfakce. Jako kdyby filmoví tvůrci konečně prozřeli a sdělili nám, že tenhle chlápek je pro celý příběh sakra důležitý a je potřeba, aby to pochopil i ten nejposlednější divák, co knihy o Harrym Potterovi nezahlédl ani z rychlíku. A pak to celé konečně začalo...
Především musím přiznat, že můj dojem z filmu jako celku je rozpačitější než v případě jeho první části. Tu totiž znatelně držel pohromadě příběh ústřední trojice, jejich snahy o přežití, nalezení viteálů a jejich vzájemné vztahy. Jakmile se však Harry, Ron a Hermiona ocitnou v kontaktu s vnějším světem, tento ucelený dojem se poněkud rozpadá a z filmu se stává spíš sled jednotlivých, byť dobře natočených scén.
Jistě, dalo se to čekat, koneckonců tady asi všichni známe předlohu. Ale já přesto očekávala spíš pozvolný nástup akce gradující až do závěrečného dechberoucího finále - a namísto toho jsem dostala řadu menších akciček přerušovaných nepochopitelnými zpomaleními, odmlkami nebo rovnou občas až nepatřičnými odlehčeními (ty rádobyvtipné poznámky si raději v dabingu ani nepředstavuji). Jasně, člověk se zasměje, když kupříkladu profesorka McGonagallová provede působivé starobylé kouzlo na obranu Bradavic, načež s potměšilým výrazem prohlásí, že tohle vždycky chtěla zkusit, ale hned vzápětí diváka napadne, jestli jsou v té vážné situaci tyhle hlášky vůbec zapotřebí (a to nemluvím o tom, jak se po sobě hlavní zamilovaní protagonisté vrhají v těch nejneuvěřitelnějších chvílích).
Samozřejmě scény jako krádež v Lestrangeovic trezoru (mimochodem Helena Bonham Carter naprosto dokonale předvádí Hermionu pokoušející se vydávat za Belatrix a při prchání ze střechy banky na hřbetě draka si nelze nevšimnout Londýnského oka, které se v době, kdy se odehrává poslední harrypotterovská kniha ještě ani nezačalo stavět), objevení se v Prasinkách, setkání s Aberforthem, vyhnání Snapea z Bradavic (vždycky mě bavilo, jak jsou všechny dialogy chrlené vysokou rychlostí, aby se film moc nenatahoval, a pak přijde Alan Rickman a začne hovořit tím svým pomalým působivým tempem:-)), rozhovor Harryho s Helenou s Havraspáru, střet s Dracem a požár v Komnatě nejvyšší potřeby - to vše je natočeno zhruba tak, jak by si to člověk představoval, ale s ohledem na podivně hluchá místa mezi tím vším to nedrží moc pohromadě.
A pak nadešla Snapeova vzpomínka - veliké téma, na jehož zpracování všichni netrpělivě čekali. Už když Snape umírá Harrymu v náručí, dostává se jeho fanynkám nevídané porce romantiky. To, co kniha jen naznačuje Severusovou větou "podívejte se na mne, Pottere", tady Snape dotáhne do konce prohlášením zcela polopatickým. U samotné vzpomínky pak tvůrci zákonitě museli narazit na problém, že v pátém dílu opomněli do Snapeovy nejhorší vzpomínky zařadit zásah Lily proti Pobertům a to, jak ji pak Snape urazí. Ale vyrovnávají se s tím statečně a z idylického dětství dvou malých kamarádů zakončeného zařazením do různých kolejí nás vrhají rovnou do období jejich dospělosti (a šetří tím peníze za patnáctileté představitele postav). Byť tím tak trochu mizí důvody, proč se vlastně Snape přidal na špatnou stranu.
Potěšilo mě, že stěžejní část, kdy dvacetiletý Severus prozradí Voldemortovi proroctví a pak prosí Brumbála o Lilyinu záchranu, hraje sám Alan Rickman a nikoli nějaké jeho mladší vydání. A to i přesto, že mu ten dvacetiletý vzhled člověk jen stěží věří, i když maskérky a nepochybně i odborníci na digitální úpravu obrazu dělali, co mohli. Nicméně emocí v těch několika málo minutách vzpomínek projeví víc, než všichni ostatní herci za celý film dohromady, a pokud by si někdy nějaký herec za účinkování v Harry Potterovi zasloužil pozlacenou sošku Akademie, pak by to měl být určitě on. Jeho city k Lily samozřejmě naplno zazní jak z oné slavné scény s Patronem, tak i ze srdceryvného výjevu z Godrikova dolu, kterou nám tvůrci servírují dokonce nad rámec knihy (jen pořád nevím, jestli to bylo dobře nebo už to bylo přehnané, ale za každého Severuse jsem vděčná, takže si nestěžuji).
Jako celek mě tedy zpracování vzpomínky potěšilo víc, než jsem čekala (čekala jsem totiž, že to zase bude odbyté). Jednotlivé záběry z čerstvé minulosti se prolínají s ještě vzdálenějšími flashbacky a tvůrci dokázali nenásilně využít i úryvky z předchozích filmů. Bohužel na tom ještě více vyniká jedna ze slabin knihy - kdyby totiž Harry zcela náhodou nebyl přítomen Snapeově smrti a ten mu nepředal vzpomínky mimo jiné i na Brumbála vysvětlujícího, že Harry musí zemřít, Harry by se nikdy nedozvěděl, že se má od Voldemorta nechat zabít. Třebaže měl tedy Snape od Brumbála nařízeno tuto informaci Harrymu předat, nevyplývá z knihy ani z filmu nic, co by svědčilo o tom, že Snape udělal v tomto směru nějaké opatření. Což je v jeho případě nanejvýš podivné. Ledaže by nám autorka něco zatajila;-)
Scéna v lese i rozhovor s Brumbálem ve světě za oponou nejsou překvapující, smrti Freda, Remuse i Tonksové je věnováno stejně málo místa jako v knize a závěrečnému souboji Harryho s Voldemortem, stejně jako likvidaci Voldemortova hada se sice tvůrci pokusili vyhradit trochu více místa, a honí je tudíž po celém hradu, ale trochu v tom zanikne ta původní myšlenka z knihy - totiž, že Harry prostě Voldemortovi vysvětlí ve Velké síni, jaká je trubka, když si pořád neuvědomuje význam lásky (ve filmu se Voldemort o Snapeově zradě vůbec nedozví) a když věří, že ho Bezová hůlka bude poslouchat, a nakonec ho za účasti veškerého obecenstva jediným Expelliarmem zprovodí ze světa.
Ve filmu se namísto toho dlouze nahánějí, na žádnou působivější výměnu kleteb přitom tvůrci beztak nepřijdou a Voldemort nakonec umírá bez toho, že by to kromě Harryho někdo viděl. A divák ho, chudáka, co nic nepochopil, málem lituje. Žádné finále, které by mě nadzdvihlo ze sedadla. A navíc ta komplikovaná konstrukce s hůlkami měnícími majitele, která mě už jako čtenáře nutila přemýšlet nad tím, proč se tedy Harry, Ron a Hermiona už ve třetím ročníku nestali pány Snapeovy hůlky, když ho v Chroptící chýši společně odzbrojili. No nic.
A pak už je tu epilog - nezbytný kvůli knize, ale ve filmu spíš úsměvný a dokládající, že dvacetiletí herci s teenagerskými pohyby a výrazy tváře opravdu nemohou hrát zasloužilé rodiče dětí odjíždějících do Bradavic. A to ani když se jim přimaluje pár vrásek, nalepí se jim vousy, přidělá nějaké to bříško a navlečou se do usedlejších šatů. Přesto však - když jsem se dívala, jak malý Albus Severus míří s ostatními vlakem do školy - začala jsem si nesmyslně přát, aby to všechno nekončilo. Aby to byl začátek něčeho nového. Pokračování příběhů ze světa, po němž se mi jinak bude moc stýskat.
Zdroj foto: Osobnosti.cz, Youtube.com
Žádné komentáře:
Okomentovat