Po týdenním odmlčení je tady slíbené pokračování Portrétu pro Bradavice. V kapitole třicet tři bude ukončen školní rok, a tak se koneckonců k začátku prázdnin i docela hodí;-)
Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (1. část)
V příštích dvou týdnech zavládlo ve škole naprosté šílenství. Chodby byly plné studentů zmateně pobíhajících mezi učebnami či posedávajících v okenních výklencích; kolem sebe haldy popsaných pergamenů, v očích horečnatý výraz; někteří se jen klepali strachy před následujícím testem či ústní zkouškou, jiní se na poslední chvíli snažili naučit to, co pro sebe považovali za největší hrozbu, vzduchem proudily zmatené otázky těch slabších a ti studijně zodpovědnější se navzájem překřikovali s odpověďmi, o nichž doufali, že jsou správné.
Do Bradavic dorazili členové zkušebních komisí na zkoušky NKÚ a OVCE, důležitě se procházeli hradem a přísně či naopak s milou shovívavostí pozorovali studenty, kteří při pohledu na ně zelenali ve tváři. Ve Velké síni bylo možno spatřit zamlklé skupinky chlapců a dívek posedávajících u kolejních stolů a nepřítomně se dloubajících v jídle, všechna místa pod stromy na bradavických pozemcích - s výjimkou Vrby mlátičky - byla obsazena těmi, kteří byli přesvědčeni, že jim čerstvý vzduch pomůže vstřebat víc vědomostí, a na famfrpálovém hřišti se v těchto dnech prohánělo snad jen nebelvírské družstvo, které se zoufalý Oliver Wood snažil připravit na závěrečný zápas se Zmijozelem.
Percy Weasley se choval ještě víc hystericky než obvykle - Nathalie ho několikrát viděla úslužně pobíhat kolem členů zkušebních komisí a nabízet pomoc tu některému profesorovi, tu zas jednomu z primusů - Richeova rezignace ho náležitě zklamala, nyní potřeboval další cíl a k určení nových prefektů mělo navíc dojít už za několik týdnů. Jeho dva bratři si naopak z ročníkových zkoušek vůbec nic nedělali, okouněli u famfrpálového hřiště, nadávali na Snapea, kvůli němuž nebudou moci v posledním utkání nastoupit, nebo s Nathalií, která svoji restaurátorskou práci v těchto rušných dnech vzdala, vysedávali u Hagrida a mračili si, když jim hajný vyčítal, že si za svoje dočasné vyřazení z týmu mohou především sami.
Zdálo se však, že nejhůř snáší celé toto období profesor Quirrell. Sotva se vzpamatoval z napadení smrtipláštěm a už ho ředitel za zásluhy jmenoval novým profesorem obrany proti černé magii a rovnou ho poslal mezi ty studenty, kteří měli zkoušky z tohoto předmětu z důvodu Richeovy rezignace odloženy, aby je ještě stihl doučit vše potřebné. V jediné chvíli se tak stal terčem jak neodbytných otázek snaživějších jedinců vidících poslední šanci něco se dozvědět, tak i lehce provokativního flirtování Rolandy Hoochové a nijak zvlášť neskrývané nenávisti Severuse Snapea.
"Je z toho, chudák, úplně na dně," vykládal vesele George, když se jednoho slunečného odpoledne usadili s Fredem, Leem, Hagridem a Nathalií u jezera a užívali si teplých paprsků. "Celou třídu zamořil česnekem, a když se ho Kenneth Towler - toho určitě znáte, je s námi na pokoji - zeptal, jestli je vážně pravda, že česnek pomáhá proti upírům, celý se rozklepal a začal se vyděšeně rozhlížet, jako kdyby čekal, že už si pro něj nějaký jde."
"Jo, a Patricia Stimpsonová, ta je taky od nás z koleje a z té zkoušky už dva měsíce dopředu vyšiluje," pokračoval Fred zaujatě, "tak ta to zas špatně pochopila, nějak si domyslela, že teda upíři asi taky budou v tom testu, a začala se Quirrella ještě víc vyptávat na obranu proti nim. Jaké kletby použít, jestli existují nějaké lektvary… no prostě, tak moc se do toho zabrala, že ho dočista vyděsila."
"No jo, nevěděl, jestli má raději omdlít nebo zdrhnout ze třídy," smál se Lee Jordan.
"Chudák Quirrell," povzdychla si Nathalie s úsměvem, "ten si s vámi ještě užije."
"Taky si myslim," zabručel Hagrid a nechal už poněkolikáté kolovat misku plnou koláčků, které byly výsledkem jeho posledního pokusu něco poživatelného upéct a které vzal na tento improvizovaný piknik s sebou. Ani tentokrát jich však z misky příliš neubylo.
"Né, my na něj budeme hrozně hodný," ujišťovali je chlapci jednohlasně.
"Protože pořád lepší on než Snape," dodal George zavile.
"Už zase," zavrtěl hlavou Hagrid v útrpném očekávání další hodiny strávené posloucháním toho, proč je Severus Snape ten nejumaštěnější, nejzákeřnější a nejprotivnější bastard ve škole. Dlouhá série školních trestů v lektvarovém kabinetu totiž chlapcům dosud neskončila, a tak měli stále o čem vyprávět. Nathalie jen pokrčila rameny, lehla si do trávy a zahleděla se na šmolkově modrou oblohu.
K tématu Snape toho v současné době neměla moc co říct - kromě toho, že se u ní v uplynulých dnech dvakrát nebo třikrát objevil s žádostí o sklenku něčeho tvrdšího na uklidnění, a to nikomu nehodlala vykládat. Ani to, že pak vždycky přes hodinu seděl v jejím ateliéru, upíjel ze sklenice, a zatímco ona se vytrvale snažila udržovat rozhovor, on jí jednoslovně odpovídal a při tom zasmušile pozoroval dokončený Brumbálův portrét. A už vůbec ne to, že po několika sklenkách Ogdenské přesunul svoji pozornost na ni, a když pak leželi v její posteli a on jí svými dlouhými bledými prsty shrnoval vlasy z obličeje, aby jí viděl do očí lesknoucích se právě prožitým vzrušením, pronášel tichým hlasem, jehož podivně zamyšlenému odstínu ne úplně rozuměla, poznámky jako: "Proč tady vlastně zůstáváte...," které v ní i přes svůj obsah vzbuzovaly pocit, že mu na ní přece jenom jistým neurčitým způsobem záleží.
Nebyla si jistá, co jimi přesně myslí. Byl v těchto slovech ukrytý dosud trvající vztek na Brumbála a jeho šachové strategie, které byly s to pohnout osudem každého člověka, v jehož schopnostech napomáhat vítězství dobra se ředitel zhlédl? Anebo ji tím varoval sám před sebou, neboť, jak se zdálo, nebyly jeho představy týkající se vlastního osudu příliš daleko od pravdy?
Podvědomě rovněž váhala, jestli by se neměla cítit zneužitá; někdy si říkala, že Snapeovi její společnost ve skutečnosti neslouží k ničemu jinému než ke krátkodobému rozptýlení. Ovšem v tomto ohledu nebyla ani ona sama bez viny - pochybovala, že by Snape udělal tehdy u sebe doma první krok, kdyby ho sama nevyprovokovala v potřebě pocítit po Azkabanu blízkost někoho, kdo jí poskytne alespoň dočasný přelud štěstí místo toho, aby se ho z ní pokusil vysát.
Zároveň však bylo zřejmé, že na jejich vztahu sotva záleží - oba byli jen figurami v mnohem vyšší hře, ať už silnými, jako byl Snape, nebo pouhými pěšáky, jako byla ona sama. Cítila, že kdesi uprostřed toku svého života ztratili možnost o něm rozhodovat a podřídili ho vůli člověka, v nějž věřili. Snape žil v tomto zajetí mnohem déle než ona sama, která do něj dobrovolně vstoupila v okamžiku, kdy souhlasila s Brumbálovou žádostí a ponořila se do svých obrazovideckých vizí.
Když o tom zpětně přemýšlela, musela připustit, že ji Snape svým způsobem začal fascinovat mnohem dřív, než se s ním oné deštivé noci poprvé setkala na hlavním schodišti bradavické školy. Už jen skutečnost, že byl pro někoho jako Brumbál tak důležitý, že za ní vážil cestu do Paříže, aby od ní získal informace o Snapeových budoucích činech, stačila k tomu, aby se o něj začala zajímat. Příběh, který měl za sebou, a ten, který ho ještě čekal, se Nathalii postupem času slily v jediný obraz vykreslující Snapeovu osobnost v obrysech, k nimž i při nejlepší vůli nedokázala zůstat lhostejná.
Věděla, že je to do značné míry absurdní - Snapeova minulost, do níž nikdy nemohla patřit, se prolínala a bude se prolínat celým jeho následným životem, v němž pro ni rovněž nebylo místo; ostatně posuzovat člověka podle jeho dosud neuskutečněných jednání mělo stěží smysl, i kdyby ho tisíckrát předurčovala roli toho, kdo se bude podílet na záchraně světa a snad dojde i posmrtného uznání. Při takových úvahách se točila v kruhu vlastní mysli i časových smyček, věděla, že je důležité, aby se vše odehrálo přesně tak, jak to nakreslila ve svých věštbách, nebo alespoň Brumbál o tom byl přesvědčený, ale přesto si bláhově přála, aby se život začal pro změnu ubírat jiným směrem - směrem, který by jí nebyl tak důvěrně a děsivě známý.
Někde vzadu v hlavě se jí usídlil obrázek Snapea osvobozeného od svojí minulosti i budoucnosti, zůstával jen přítomný okamžik, v němž se mohli pokusit posbírat střípky svých rozlámaných životů a vystavět s jejich pomocí základy alternativního vesmíru oproštěného od dobra a zla představovaných Brumbálem a Tím, jehož jméno se nesmí vyslovit. Vesmíru, v němž by měli nekonečné moře času na prozkoumání svého dosud křehkého vztahu a k učinění svobodného rozhodnutí, jestli jim stojí za to v něm pokračovat. Tato představa ji pronásledovala tím vytrvaleji, čím usilovněji si Nathalie snažila vtlouct do hlavy její hlavní nedostatek - a sice, že bez své minulosti a budoucnosti by to nebyl ten Severus Snape, který pro ni začínal tolik znamenat. Čímž se vždy dostala zpět na začátek, kde se pak mohla po libosti utápět v bezvýchodnosti celé situace.
"Probuď se, Nathalie," vytrhlo ji ze zamyšlení Fredovo zatřesení jejím ramenem. "Jdeme zpátky. Jdeš taky?"
Přikývla, vstala a oklepala si z šatů trávu. Rozloučili se s Hagridem a zamířili do hradu.
"Pane Weasleyi. Pane Weasleyi," oslovila chlapce ve vstupní hale profesorka McGonagallová, přísně na ně shlížejíc přes hranaté brýle, "ještě stále postrádám vaše závěrečné eseje z přeměňování. Nezapomeňte, že zítra ráno je poslední možnost k jejich odevzdání." Načež rázným krokem vyšla ze dveří.
"Angelina s Alicí se ohledně toho tématu kvůli něčemu hádají, tak čekáme, až se dohodnou, abychom to pak od nich správně nastudovali," vysvětlil na Nathaliin tázavý pohled s naprostým klidem George.
"Ach tak. Nastudovali," uchechtla se Nathalie pobaveně. "Myslím, že je načase vyrazit za nějakým tím studiem do knihovny," dodala a postrčila je ke schodišti. Lehce otráveně na ni pohlédli, ale poslechli a vydali se vzhůru i s Leem, který již esej podle všeho odevzdal, neboť se nyní chlapcům otevřeně poškleboval.
"Nathalie!" zaslechla před vchodem do Velké síně známý hlas, a když se otočila, spatřila, jak se k ní s nadšeným úsměvem ve tváři a zářící kšticí oranžových vlasů řítí Tonksová. "Mám to! Lektvary! Udělala jsem je! Sice jen přijatelně, ale to na bystrozora stačí!" A s tím se Nathalii vrhla kolem krku, sevřela ji v překvapivě silném objetí a dokonce se s ní zatočila kolem dokola.
"Počkej, zpomal!" smála se Nathalie, když při druhém kolečku Tonksová narazila do zdi a málem odtud smetla obraz s pohoršeně se tvářící lady Violetou. "Moc ti blahopřeji!" stiskla Tonksové ruku, když konečně popadla dech. "A neboj, odpustím si poznámku, že jsem ti to říkala. Pamatuji si, jak jsem takové řeči sama nemohla vystát. Tak povídej, jaké to bylo?"
"Teď nemůžu," vrtěla Tonksová hlavou jako o překot. "Musím to říct Derekovi. Ten bude koukat!" prohlásila, sama s očima navrch hlavy. "Jsem tak hrozně šťastná!" vyjekla ještě, znovu Nathalii objala a vzápětí se rozeběhla k hlavnímu schodišti; uprostřed cesty zakopla o hábit a málem spadla do náruče jednomu vykulenému studentíkovi z Havraspáru, ale nic si z toho nedělala, sebrala se a uháněla dál.
"Něco takového u bystrozorů ještě neviděli," ozval se vedle Nathalie Snape, který právě vycházel z Velké síně, založil si ruce na hrudi a skepticky hleděl za klopýtající Tonksovou. "Díky Merlinovi, zas o jednoho vrtáka méně," dodal.
"Tedy, místo abyste měl radost z úspěchů svých studentů...," zavrtěla s hraným pohoršením hlavou. "Ne každý je ochotný studovat lektvary celých sedm let, jak jsem si všimla."
"Což je jedině dobře," opáčil studeně. "Neumíte si představit, jaké to je - mít třídu plnou potenciálních sebevrahů."
"Možná by pomohlo dát si vždycky po večeři kapku něčeho ostřejšího," mrkla na něj přes rameno s nepřehlédnutelným podtextem v očích a málem vyprskla smíchy, když spatřila, jak upjatě se zatvářil. Ne, mohla si v duchu kreslit jakékoli alternativní vesmíry, ale na takový, v němž by se se Severusem Snapem otevřeně vodila za ruku po bradavických chodbách, nestačila ani její nejbujnější malířská představivost.
Žádné komentáře:
Okomentovat