Musím se přiznat, že mě při psaní neovlivňuji čistě jen knihy J. K. Rowlingové, ale do jisté míry i filmy, které byly podle těchto knih natočeny, ať už si o nich myslíme cokoli. Proto jsem tak trochu podvědomě čekala na poslední díl, abych ho při psaní závěru povídky případně mohla zohlednit. Třeba mi nakonec i pár nových nápadů přinese;-)
Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (2. část)
V pátek byly konečně uzavřeny ročníkové zkoušky, NKÚ i OVCE a po celé škole zavládlo nebývalé uvolnění. Chodby byly stále plné pobíhajících studentů, mnozí posedávali v okenních výklencích, ve Velké síni či pod stromy na bradavických pozemcích, ale vzduchem již nelétaly pergameny popsané informacemi a zmatené otázky těch studijně slabších následované proudem vědomostí těch připravenějších, nýbrž zážitky ze zkoušek, veselé historky, barvité plány na nadcházející prázdniny a uzavírané sázky na výsledek sobotního zápasu Nebelvíru se Zmijozelem.
Toho večera panovalo ve Velké síni nefalšované nadšení, jeden mluvil přes druhého, ale tentokrát se nenašel nikdo, kdo by snad toužil po tom uklidňovat místo večeře hlučící studenty, neboť i učitelé si očividně oddychli a duchem již byli v nepříliš vzdálené budoucnosti, v níž se povykující mládež rozjede do svých domovů a bradavické prostory utichnou.
Nathalie očekávala, že Snapeova potřeba trochy alkoholu na uklidnění odezní se závěrem zkouškového období, a proto ji o něco později v noci překvapilo, když se opět objevil v jejím ateliéru a usadil se se sklenkou Ogdenské v ruce k dalšímu jednostrannému rozhovoru. Nějaký čas strávila pronášením banalit o počasí, zítřejším zápasu a o tom, že zkoušky už naštěstí skončily, ale jelikož se z jeho strany jako vždy nedočkala podobné snahy o udržování rozhovoru, umlkla a raději se pozorně věnovala přípravě jednoho z lektvarů používaných k restaurování pláten. Nebylo by totiž příjemné, kdyby jí před Snapem kupříkladu vybuchl kotlík do obličeje.
V mezidobí uvažovala, jak k tomu vždycky dojde, že v jedné chvíli profesor zachmuřeně sedí v jejím ateliéru zahalený až po krk do svého hábitu, zatímco ona na něčem pracuje, a pak se najednou ocitnou bez jediného kousku oblečení v její posteli s propletenými údy a s jedinou myšlenkou - urvat si pro sebe malý kousek potěšení, dokud je na to čas. Tu proměnu místa a děje vždy nejdřív ohlásilo postavení jeho sklenice na stůl, které pokaždé způsobilo, že se její tělo rozechvělo ještě dřív, než k ní zezadu přistoupil. Pomalu a velmi pečlivě, jako kdyby si na tom dával obzvlášť záležet, jí stáhl z vlasů šátek a dlouhými chladnými prsty, jejichž dotyk způsobil, že se jí vzadu na krku zježily všechny chloupky, jí vlasy odhrnul dopředu přes rameno.
Lampy v ložnici nechávali pravidelně zhasnuté. Nechtěla mu vidět do očí, nestála o to spatřit, jak se tváří, a netoužila ani po tom, aby on pozoroval ji. Pokud by o to tedy vůbec stál, ovšem zdálo se, že tyto pocity jsou oboustranné. Vnímala jen takřka naprostou tmu, šustění pokrývek, jejich dech a dotyky jeho těla. Ani jeden z nich nemluvil a Nathalie se tak mohla naplno ponořit do svých pocitů a představ odtržených od reality. První věštba již došla svého naplnění, ale on tu pořád byl, vnímala ho ve své blízkosti, cítila ho v sobě a ještě chvíli, ještě malou chvíli se nemusela zabývat tím, zda a do jaké míry mohou mít její věštby vliv na osud zúčastněných. Tak, jak se toho obávali její spolužáci z Krásnohůlek. Tak, jak o tom přemýšlel i její vlastní otec. Tak, jak se toho děsila ona sama.
Často přemýšlela, co se vlastně stalo, že ji Snape tak najednou a beze všeho začal navštěvovat. Copak k tomu opravdu postačil onen nezřetelný pocit sounáležitosti daný faktem, že oba byli jen figurami na šachovnici Brumbálovy hry? Bylo to tím společným zážitkem v Azkabanu, na základě kterého mezi nimi vznikl křehký vztah porozumění beze slov? Nebo Azkaban jen urychlil něco, co přirozeně vyplynulo už dávno předtím z jejich dlouhodobé spolupráce a co by do současného stavu jednoho dne dospělo tak jako tak? Podařilo se jí snad narušit jeho vnitřní zábrany, jež mu přikazovaly žít v osamocení? V každém případě neměl ani jeden z nich potřebu jejich vztah jakkoli komentovat - ona se tomu vyhýbala, poněvadž pak zákonitě začínala přemýšlet o svých věštbách, a on snad o ničem takovém ani uvažovat nechtěl.
Když se o několik hodin později, tedy již v sobotu ráno, Nathalie s trhnutím probudila z další ze svých nočních můr, spatřila za oknem slabou záři svítání. To, že Snape dosud leží vedle ní, spíš vytušila, neslyšně otočila hlavu a pohlédla do jeho bledého obličeje s patrnými kruhy pod očima. Uvědomila si, že se předchozího dne v rozjásané Velké síni na večeři neobjevil a že zaslechla někoho říkat něco o složitých lektvarech, které musí připravovat pro madame Pomfreyovou. Došlo jí, že s tím skončil zřejmě těsně předtím, než přišel do jejího pokoje. Podle všeho musel být opravdu velice unavený, poněvadž u ní nikdy předtím neusnul.
Spustila nohy z postele a potichu došla do koupelny. Opláchla si obličej a pohlédla na sebe do zrcadla. Ani ona nevypadala právě svěže, v poslední době se cítila ještě vyčerpaněji než kdy dřív, nechutnalo jí jíst a nočním můrám se bránila pouze pravidelným užíváním lektvaru na spaní. Na který včera z přirozených důvodů ani nepomyslela.
Lehce našlapovala, když se vracela zpátky do ložnice, ale při pohledu na Snapea ležícího v její posteli si náhle nedokázala představit, že by se nyní klidně uložila vedle něj a znovu se pokusila usnout. V příštím okamžiku se jí poté opět připomněla jedna z jejích obrazovideckých vizí - na Snapeově levé paži spuštěné přes okraj postele uviděla vybledlé obrysy toho, co Brumbál na jejím náčrtku zpodobňujícím profesora vyhrnujícího si rukáv před ministrem Popletalem ani nemusel spatřit na vlastní oči, aby přesně poznal, o co se jedná. Znamení zla bylo nyní dosud nezřetelné, Nathalie nicméně věděla, že jednoho dne v nedaleké budoucnosti se jeho kresba opět objeví v původní podobě tak, jak vypadalo onoho dne, kdy ho Snape od Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit přijal poprvé.
Zachvěla se zimou a nezřetelným pocitem odporu, natáhla se pro župan a udělala pár kroků k oknu, na které bubnoval déšť. Vyhlédla do pošmourné ranní mlhy vznášející se nad jezerem a bezděčně ji napadlo, že tak nepříznivé počasí náhradníkům v nebelvírském famfrpálovém družstvu stěží prospěje. Pak si všimla bloku papíru na stole a několika pohozených uhlů a náhle věděla, čím se zabavit, než se její společník probudí.
O půl hodiny později seděla nedaleko postele s jednou nohou zkroucenou pod sebou v křesle a s prsty umazanými od uhlů, na zemi kolem ní se povalovalo několik nedokončených skic a ona s obvyklou vytrvalostí, která čas od času působila až úporně, pokračovala v pokusech o vystižení Snapeovy tváře.
Na první pohled by profesorovy rysy nemělo být obtížné zachytit. Kontrast černých pramenů jeho vlasů a bledé pokožky poznamenané trvalým nedostatkem působení slunečních paprsků a rýhami předčasných vrásek nad kořenem hákovitého nosu a kolem tenkých rtů, jež byly i ve spánku pevně a nesouhlasně sevřené, byl pro kresbu uhlem jako stvořený. Přesto se jí zdálo, že jí stále něco uniká. Nebylo snad jeho čelo na jejím obrázku dostatečně zachmuřené? Zvlnění jeho rtů dost sarkastické? Či snad věrně nevystihla trpkost jejich sevření?
Tušila, že hlavním problémem budou jeho oči, které se snažila nakreslit tak, jak si je pamatovala. Jenže co si vlastně pamatovala? Jeho pohled nikdy nedokázala opětovat déle než na pár vteřin a většinu společně stráveného času se mu do očí raději vůbec nedívala. Věděla, čeho jsou schopné, a několik Snapeových pokusů o nitrozpyt ji v tom jenom utvrdilo.
Jeho oči mohla pozorovat jen v případě, kdy se na ni nedíval, jenže takových příležitostí nebylo mnoho. Jedinou možností by bylo sledovat ho v širší společnosti při jídle ve Velké síni, tam ovšem sedával na druhém konci stolu mimo dosah jejího zorného pole. A pokaždé, když se ho pokoušela nenápadně okukovat ať už při práci na lektvaru v jeho kabinetu, při poradách s Brumbálem nebo v posledních dnech ve svém ateliéru, zdálo se, jako kdyby během pár vteřin její pohled vycítil a okamžitě na ni zaměřil ten svůj. Dnes ráno jeho oči raději ani vidět nechtěla - naopak, asi by nedokázala v klidu kreslit, kdyby věděla, že ji při tom pozoruje.
Proto se nemálo lekla, když po několika minutách zaujatého stínování jeho pergamenové kůže zdvihla hlavu, aby srovnala výsledek svojí pečlivé práce s originálem, a setkala se s jeho upřenýma očima, které v kalném ránu vypadaly ještě temnější než obvykle, pokud něco takového bylo vůbec možné.
"Nevím, jak je to s právem na ochranu podoby u vás ve Francii," ozval se odmítavě hlasem nepatrně zastřeným nedávným spánkem, avšak se zcela zjevnými stopami sarkasmu, "ale britské kouzelnické společenství toto osobnostní právo ctí, pokud je mi známo, a já si nevzpomínám, že bych vám dával k něčemu takovému souhlas."
Rezignovaně spustila ruku s uhlem a vytáhla z pod sebe nohu, která ji začínala nepříjemně brnět. Bezděčně ji napadlo, jestli by ona sama byla těsně po probuzení schopná takto souvislého projevu, ale nakonec nebylo čemu se divit - byl to přece Snape.
"Nehodlám těmi kresbami polepit chodby z Velké síně až k vám do sklepení, jestli vám jde o tohle," prohlásila rezervovaně a marně dumala nad tím, kam se poděl onen Snape, který jí v noci pevně sevřel zápěstí nad hlavou, lehl si na ni tak, že se skoro nedokázala pohnout, v polibcích jí pronikal jazykem hluboko do úst, že sotva popadala dech, a zároveň ji nekonečně plynoucí minuty laskal dlouhými prsty, až málem plakala touhou. Za všech okolností musel mít kontrolu a neztrácel ji ani ve chvílích, kdy mu jeho něžnosti oplácela, svírala kolem něj rty a vytrvale kroužila jazykem, až zatínal prsty do prostěradla a na kůži mu vyrážely kapičky potu.
"To bych vám ani neradil," zavrčel, nahmatal na nočním stolku hůlku a odněkud z podlahy přivolal svoje oblečení.
Čímž skončilo romantické ráno poté, povzdychla si mlčky, vstala z křesla, pevněji si utáhla pásek od županu a shýbla se, aby ze země posbírala kresby.
Když se narovnala, ucítila, že opět stojí za ní. Mimoděk ji napadlo, zda jí oním dobře známým pohybem znovu neodhrne vlasy z krku, a zachvěla se vzrušeným očekáváním. Snape se však jen chopil obrázků v její ruce a jal se je postupně prohlížet. Chvíli ho pozorovala, jak s nesouhlasným výrazem zkoumá jednu kresbu za druhou, potom ale stiskla rty do úzké linky, přešla ke komodě a zády k němu si v odměřeném postoji několikrát projela vlasy hřebenem a zapletla je do pevného copu.
Po chvíli slyšela, jak pokládá kresby na stůl a obléká si zbylé části šatů. Když se k němu znovu obrátila čelem, shledala, že v její ložnici opět stojí profesor Snape v kabátu upnutém desítkami knoflíčků až ke krku a v černém hábitu vlnícím se kolem jeho kotníků.
"Spokojený s mojí prací?" kývla ke kresbám a nedokázala nebo snad ani nechtěla zbavit svůj hlas ironického podtónu.
"Měla byste se zabývat užitečnější činností," odvětil bezvýrazně a otočil se k odchodu.
"Jakou činnost máte na mysli?" zajímala se s nucenou veselostí. "Další službu při přípravě přísad do lektvarů ve vašem kabinetu?"
"Jistě by to bylo prospěšnější, než trávit čas portrétováním mě, Brumbála nebo Malfoye." Poslední jméno vyplivl s tak těžko skrývanou nechutí, až ji napadlo, jak moc pošetilé by bylo doufat ve špetku žárlivosti. Nejspíš nesmírně.
"Pravidelné skicování výrazných tváří patří k nezbytné praxi každého portrétisty," ušklíbla se pobaveně. "Představa společného obrazu vás a Luciuse Malfoye mi nedává spát," dodala potutelně. "Tak výrazný kontrast se hned tak nevidí."
Snape jí věnoval značně podrážděný pohled.
"Ovšem - narozdíl od něj - já necítím potřebu zachovat svou podobu příštím generacím."
"Jistě," pousmála se. "V tom právě spočívá ten kontrast. A proto také vždycky nabídnu Ogdenskou raději vám než jemu." Poslední větu tiše pronesla už jen k profesorovým zádům mizejícím ve dveřích vedoucích z ložnice do ateliéru. Na okamžik se zarazil, ale pak se dal opět do pohybu a Nathalie zanedlouho zaslechla zvuk otevíraných a zavíraných dveří na chodbu.
Žádné komentáře:
Okomentovat