Po delší době jsem se přiměla přidat něco do rubriky Cestoblogu, ale anžto nemám sílu na nějaký nosný článek, bude z toho nejspíš jen takový komentovaný sled fotografií. A to z prvního týdne v červenci, který jsme strávili ukrutným horským lenošením v hotelu Rudolfshütte u přehrady Weissee v rakouském národním parku Hohe Tauern. A pak že se dá pohodově vegetit jen na pláži v Chorvatsku - inu posuďte sami;-)
Tak takhle to u Weissee vypadalo, když jsme tam první den přijeli. To místo se nachází nějakých 120 kilometrů jihozápadně od Salcburku, nedaleko známého lyžařského střediska Kaprun (je to hned vedlejší údolí). V zimě to tam také slouží na lyžování, ale kabinková lanovka je v provozu i v létě, a tak jsme se do výšky 2.315 metrů nad mořem, kde stojí hotel Rudolfshütte, s našimi zavazadly poměrně snadno dostali. Byl tam slabý poprašek sněhu a byla tam hrozná zima, ale kvůli té právě vždy z rozpařeného velkoměsta prcháme do hor, a tak jsme si ani neodvážili stěžovat.
Jeden z výletů (no, snad lépe to nazvat horskou procházkou) jsme začali u jezera Grünsee nacházejícího se hned vedle mezistanice lanovky ve výšce 1.742 metrů nad mořem. Tam bylo teplo skoro až moc.
A všude tam růžově kvetly zakrsklé keříky, kterým se, tuším, říká Alpská růže.
A pak jsme přišli na jedno slunné, a přesto vlhké místo, kde zase krásně odkvétal suchopýr.
Vystoupali jsme do dvou tisíc metrů a naskytl se nám vcelku monumentální pohled na velikou přehradu Tauernmoossee. Tohle vodní dílo bylo trochu stranou od místních oblíbenějších turistických cest, takže jsme tam za celou dobu potkali tak asi šest lidí. Bylo tam nádherně.
Samotná hráz byla něco přes kilometr dlouhá a neskutečně se vlnila - no, ještě jsem takhle křivolakou hráz neviděla. Samozřejmě jsme si ji museli celou přejít a ještě vylézt kus nad vodopád stékající do přehrady pro získání náležitého úhlu k focení. Načež jsme se stejnou cestou vraceli zpět, abychom mohli navázat výstupem k našemu hotelu.
Stále pohled na Tauernmoossee, tentokrát ale už z druhé strany - z průběhu výstupu k hotelu. Hráz je nyní vidět vlevo vzadu.
Tomu vyhřátému šutru uprostřed jezírka z tajícího sněhu se prostě nedalo odolat - slunění jak na nejlepší pláži:-)) (díky výrobcům za opalovací krém s padesátkou ochranným filtrem - poprvé jsem z hor nepřijela s totálně spáleným obličejem). Při pohledu na tohle foto mě dodnes jímá pocit neskutečné pohody...
Tomuhle horskému středisku tady říkají Weissee Gletscherwelt - a jeden z ledovců je vidět na téhle fotce - tedy spíš jeho zbytek.
Konečně jsme vystoupali až k Weissee a našemu hotelu. Asi před půl hodinou jsem se dívala na webkameru umístěnou dole na tom plácku - teď je to tam zasněžené naprosto kompletně:-)
Tahle fotka je už z dalšího dne a z druhé strany Weissee, které jsem se pevně rozhodla obejít a nějaké řeči o části cesty vhodné jen pro zkušené hikery mě od toho nemohly odradit. Šak jsem zkušená, no ni?
V nějakých 2.400 metrech tam zas kvetlo tohle - snad to má být nějaký druh hořce, leč botanik vážně nejsem, i když se obvykle horské květeny nemohu nabažit.
A tohle je druhý z místních ledovců, k němuž jsem cestou kolem jezera vystoupala (dobře, ona zas ta cesta tak úplně těsně kolem jezera nevedla). Ledovec je to šedivé nevzhledné nahoře, to dole je zamrzlá ledovcová řeka - nejspíš.
Cesta nakonec byla vcelku v pohodě - cestou nahoru po kamenech přeskákat pár vodopádů a cestou dolů slézt zpět k jezeru po pár žebřících, strmější úseky byly vybaveny lany. Za sucha vhodné pro každého, kdo netrvá na tom, že bude na horách nosit žabky (nekecám, i takové lidi jsem tam v okolí hotelu potkávala).
A že bylo další den hezky, rozhodli jsme se navštívit již zmíněné kaprunské údolí, které taky disponuje pár přehradami. Součástí cesty je tahle lanovka - něco jako největší otevřená lanovka na kolejích na světě (tvrdí oni). Prý je to schopné vyvézt nahoru i celý autobus.
Níže položenou přehradou je Wasserfallboden.
A výše položenou přehradou je Mooserboden (2.036 metrů nad mořem). Přehrady tvoří dohromady nanejvýš vychytanou vodní elektrárnu. Taková země holt Temelín nepotřebuje...
A ještě jednou Mooserboden, tentokrát jako celé panorama. Hráz měla dvě části, mezi nimiž se nacházel nevysoký kopec, z nějž byl na obě přehrady pěkný výhled.
Následující den jsem neodolala výstupu na vrcholek Medelzkopf. Cestu z hotelu si lze o něco zkrátit sedačkovou lanovkou a po méně upravené, leč stále ještě značené cestě se pak vyškrabat nahoru. Výhled na Weissee, hotel nad ním a Tauernmoossee vpravo je z těch 2.761 metrů vskutku pěkný.
A stejné foto, tentokrát jako panorama se zbytkem ledovce vpravo.
Vrcholek Medelzkopf, kam se krátce po mém sestupu začaly valit mraky a po návratu do pokoje začala zuřit bouře neskutečná, je opatřen tradičním křížem. Bouřky v horách tedy moc nemusím - zejména to, jak vždycky nečekaně rychle přijdou.
A opět něco horských kytiček, tentokrát z 2.600 metrů nad mořem.
A ještě jednou Medelzkopf, tentokrát zdola.
Krásný výhled na Weissee z lanovky. Za námi už se schyluje k bouřce, a tak se raději neotáčíme:-)
Takhle vypadal výhled z našeho pokoje za jasného dne...
...takhle vypadal výhled z našeho pokoje za bouřky...
...a takhle to vypadalo, když se druhý den ráno začala z údolí valit mlha;-)
Trasu z mezistanice lanovky vzhůru už jsme důvěrně znali, a tak zbývalo si pěšky projít trasu z dolní stanice lanovky Enzigerboden k mezistanici. Tohle je pohled dolů - i tam je jakési See.
Tady už jsme dorazili ke Grünsee - vrcholky nad ním a tedy i náš hotel byly toho dne zahaleny mraky.
Leč dole bylo záhy krásně slunečno a zelená kosodřevina v okolí jezera mu oprávněně dávala jeho název.
A ještě jedna kosodřevinová - byl jí tam pokrytý celý jeden vršek a nahoře měl kdosi úžasnou chaloupku, dostupnou jen pěšky a (jak jinak než) kosodřevinou.
A za chaloupkou bylo ještě jedno malé, utajené See...
Pohled na Grünsee z kosodřevinového vršku.
A pohled na totéž See cestou k mezistanici lanovky.
V den odjezdu bylo - jak už to tak bývá - nejjasnější počasí z celého týdne. Seděli jsme s bágly před hotelem vystěhovaní z pokoje, zírali na okolí a přemítali nad tím, jak se nám odtud nechce.
Celkový záběr od hotelu na panorama přehrady Weissee, obou ledovců a vrcholku Medelzkopf.
Cestou zpět jsme se alespoň trochu osvěžili v soutěsce Lichtensteinklamm, která se nachází nějakých 60 kilometrů jižně od Salcburku. Jinak by pro nás ten náhlý přechod ze zimy do vedra byl asi dost krušný. Zajímavé bylo, že dobrou polovinu návštěvníků tvořili muslimové - houfy zahalených žen tam povykovaly na své manžely a nutily je, aby je fotili na všech možných místech. Černá postava v tmavé soutěsce asi nemohla být příliš vidět, ale ti muži se podvolovali vcelku útrpně. Tak nějak jsem si uvědomila, že ten muslimský svět možná občas vidíme až příliš jednostranně - zkuste si být tím chudákem, kterého houf jeho ženských příbuzných vytáhne na cesty:-)
Závěr cesty upravené skrz soutěsku s nezbytným vodopádem. Byla to jedna z nejhezčích soutěsek, které jsem kdy prošla - můstky, tunely, výhledy na peřeje z až neskutečných míst, vážně moc pěkně udělané. Načež nás čekala už jen cesta zpět do vlasti a mnoho krásných vzpomínek při pozdějším prohlížení a úpravě fotografií.
A co vy - kde jste už letos byli, případně kam se chystáte? Anebo dáváte přednost klidnému prožití léta v teple domoviny?
Žádné komentáře:
Okomentovat