O závěrečné hostině, vyhlášení školního poháru a jednom nočním rozhovoru...Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (4. část)
Zisk famfrpálového poháru zajistil Zmijozelu dostatek bodů k tomu, aby získal i školní pohár, a když tudíž Nathalie o týden později vstupovala do Velké síně, kde se měla konat oslava konce školního roku, nezbývalo jí, než při té záplavě zelené a stříbrné, jež ji uhodila do očí, šokovaně zamrkat a se zaťatými zuby si jít sednout na svoje místo.
Ne snad, že by Zmijozelu pohár nepřála, už kvůli Terencovi. Nutno ale říct, že jí celá ta záležitost spojená s bodováním přišla poněkud pochybná. Zatímco McGonagallová i přes svůj silný pocit sounáležitosti s nebelvírskými studenty rozdělovala body spravedlivě mezi všechny koleje a stejně spravedlivě je i odnímala, Snape svojí koleji silně nadržoval a ani se to nesnažil skrývat. Jeho studenti v hodinách za správnou odpověď body získávali, studenti Havraspáru a Mrzimoru si mohli blahopřát, pokud o žádné nepřišli, a pronesl-li totožnou odpověď student Nebelvíru, bylo na ní vždy nalezeno něco chybného, za co mu profesor body bez milosti sebral.
Přesto Nathalie nepochybovala o tom, že kdyby Brumbál chtěl tuto situaci změnit, nic by mu v tom nezabránilo. Možná by bývalo stačilo zrušit ten nepřiměřeně tvrdý školní trest uložený dvojčatům Weasleyovým, který je v posledních několika měsících vyřadil z famfrpálové hry. Nebo rozdělit pár bodů za zásluhy - takový Percy Weasley by si ocenění za jedno z historicky nejlepších zvládnutí ročníkových zkoušek jistě zasloužil. Ředitel však jen seděl na svém místě u profesorského stolu, shovívavě se usmíval při pohledu na povýšené obličeje zmijozelských studentů a jeho výraz jako kdyby říkal: "Mohl bych vás o tuto radost připravit, ale protentokrát vám ji ještě milostivě dopřeji." A vzápětí to i potvrdil vlastními slovy, když povstal, pozdvihl ruce, aby si zjednal klid, a jakmile se všichni utišili, spustil:
"Přiblížil se konec dalšího školního roku. Zítra se všichni rozjedete na prázdniny ke svým rodinám a přátelům, a jako každý rok nám tedy zbývá vyhlásit vítěze školního poháru. Bodový stav je následující. Čtvrté místo - Mrzimor: 347 bodů."
Studenti Mrzimoru si navzájem několikrát zaraženě zatleskali a byli vděční, že je podpořili kamarádi z Havraspáru a Nebelvíru. Tonksová hleděla do svého dosud prázdného talíře a Nathalie si všimla, jak jí Derek pod stolem nenápadně stiskl ruku. Chápala její posmutnělost - její bodovou ztrátu po nehodě u Snapea už se mrzimorské koleji nepodařilo kompenzovat, a dívka se tak za prohru svojí koleje cítila osobně odpovědná.
"Na třetím místě se umístil Havraspár se 423 body -" v té chvíli byl Brumbál přerušen o něco halasnějším potleskem, "- a druhé místo patří poměrně těsně Nebelvíru se 438 body." Následoval burácivý potlesk věnovaný nebelvírskému stolu, než ředitel opět promluvil: "A školní pohár v tomto roce získává s 503 body Zmijozel."
Zmijozelský stůl ovládla vlna nefalšovaného nadšení, studenti se zelenými vázankami hlasitě plácali dlaněmi o sebe, hulákali, objímali se a navzájem si blahopřáli, přičemž si ovšem neodpustili několik škodolibých pohledů vyslaných k nebelvírskému stolu, který jim spolu s ostatními kolejemi zdvořile, i když naprosto bez nadšení tleskal. Nathalie se už už chtěla vyklonit ze svého místa dopředu, aby spatřila, jak se tváří Snape, vtom nicméně opět promluvil Brumbál a jeho hlas si takřka okamžitě zjednal potřebný klid:
"Zmijozelu samozřejmě všichni co nejsrdečněji blahopřejeme, vyhlášení školního poháru však dnešního večera není mým jediným úkolem."
Při těchto slovech se ztišili i poslední studenti, příslušníci zmijozelské koleje se zatvářili poněkud dotčeně, ale ani tak se neubránili zvědavým výrazům tváří obrácených k Brumbálovi.
"Před zahájením tradiční hostiny totiž ještě cítím radostnou povinnost dodat, že příští školní rok bude pro nás výjimečný," navázal ředitel slavnostním tónem. "Mnozí z vás už to nejspíš vědí, ale pro ty, kteří dosud neměli tuto informaci k dispozici, oznamuji, že do bradavické Školy čar a kouzel počínaje prvním zářím nastoupí někdo, o kom většina z vás od dětství hodně slýchala, a já bych si moc přál, abyste ho i přesto, jak je v našem světě slavný, přijali mezi sebe jako sobě rovného. Mluvím, jak už jistě tušíte, o Harrym Potterovi."
Síní se rázem rozlehl překvapený šum. Povědomí o stáří Harryho Pottera zjevně nemělo zdaleka tolik studentů, jak se ředitel domníval, nebo je prostě nikdy nenapadlo si spočítat, kdy by měl Chlapec, který zůstal naživu, nastoupit do školy. Což zákonitě vedlo k tomu, že se na zmijozelské vítězství v tu ránu zapomnělo, náhle vůbec nebylo důležité a všichni jen šeptem řešili, kde vlastně Harry Potter pobýval do této doby, jaký asi je a hlavně - do jaké koleje se nejspíš dostane. Přičemž o té svojí byli přesvědčeni bez výjimky všichni.
Tentokrát si Nathalie pohled Snapeovým směrem už neodpustila. Hleděl strnule před sebe a tvářil se značně rozmrzele. Těžko říct, zda se ho víc dotklo to, jak umně ředitel odvedl pozornost od vítězství jeho koleje, nebo fakt, že již za několik týdnů bude u jednoho z kolejních stolů vídat syna muže, jehož nenáviděl stejně vášnivě, jako miloval jeho manželku. Kdyby mu v té chvíli Nathalie ještě mohla říct, že podle její věštby skončí Harry Potter v nebelvírské koleji jako oba jeho rodiče, nejspíš by jeho znechucení plnou měrou dovršila.
Raději však Snapea během oslav ponechala jeho myšlenkám a věnovala se místo toho bohaté hostině s nejvybranějšími lahůdkami, jaké domácí skřítkové dokázali připravit. Po jejím skončení se vrátila do svého bytu, odkudsi vytáhla zbytek Ohnivé whisky, kterou měla ještě od Aberfortha, posadila se s dýmající sklenkou ke krbu, kde hořel nízký oheň, poněvadž noci na hradě byly i v červnu chladné, a nostalgicky se jala probírat vzpomínkami na svůj první rok v Bradavicích, jehož školní část právě skončila.
Když se z chodby ozvalo zaklepání na dveře ateliéru, napadlo ji - vzhledem k pokročilé noční hodině, že to musí být Snape. Od zmijozelského famfrpálového vítězství se u ní neobjevil, ale nyní ji napadlo, že Brumbálova zmínka o Harrym Potterovi, jež zcela zastínila i získání školního poháru, by mohla být důvodem, aby si přišel pro sklenku něčeho na uklidnění. Nevěděla, jestli na něj má ve svém současném rozpoložení náladu, ale řekla si, že by si třeba mohli konečně promluvit o svém vztahu, a vstala, aby ho pustila dál. Až u dveří si uvědomila, že Snape nemá problém vstoupit do jejího bytu i bez vyzvání, a že to tedy musí být někdo jiný.
"Terenci?" vypadlo z ní překvapeně, když otevřela dveře.
"Zítra odjíždím," oznámil jí vítěz famfrpálového poháru a současný idol dívčích srdcí a vstoupil dovnitř. "A tak mě napadlo, že bychom si konečně mohli promluvit o našem vztahu."
Nathalie si odkašlala - zjevně nebyla jediná řešitelka vztahů pro tento večer.
"Aha," odpověděla nepříliš inteligentně a bezděčně ji napadlo, jak by se asi cítil Snape, kdyby na něj vyrukovala podobným způsobem - zvlášť poté, co onehdy tak nevybíravě odmítla jeho pozvání, jež pod rouškou jízlivosti zřejmě mínil částečně vážně - alespoň soudě podle jeho následné odtažitosti. Bylo to zvláštní - profesor někde v podvědomí očividně cítil potřebu a zároveň i touhu jí její pohostinnost oplatit, ale jako kdyby si záměrně vybral příležitost, kdy od ní souhlasnou odpověď rozhodně nemohl očekávat. Jako kdyby se snad obával, že Nathalie odmítne i nabídku učiněnou v příhodnější okamžik. Mohla si něco takového vůbec domýšlet?
"Co se chystáš dělat o prázdninách?" snažila se odvést řeč na bezpečnější téma, zatímco nalévala Terencovi šálek čaje z konvičky, kterou měla v ateliéru díky skřítce Daisy stále pohotově připravenou, ačkoli ji sama málokdy využila. Jenže nabízet Terencovi Ohnivou whisky by nejspíš nebyl za daných okolností ten nejlepší nápad.
"Táta mi nakonec povolil měsíc volna, takže se s jedním kamarádem chystáme do Jižní Ameriky. Ale v srpnu už budu muset zařezávat v obchodě. No, aspoň že tak, tohle jsou vlastně moje poslední prázdniny - příští rok touhle dobou už, doufám, budu mít za sebou OVCE a budu se chystat na doživotní nucené práce v Prvotřídních potřebách pro famfrpál," rozhovořil se Terence a v jeho hlase zaznívaly známky hořkosti.
"Žádná další škola zaměřená na otázky vedení rodinného podniku?" nadhodila.
"Podle otce mě tam nemohou naučit nic, co by mi neřekl on sám. Je přesvědčený, že nejlepší školou je život a že stačí, když se pro začátek budu řídit jeho pokyny," odvětil Terence a hořký tón se nepatrně přesunul směrem ke kyselému.
"Na druhou stranu - čím dřív firmu převezmeš, tím dřív budeš vlastním pánem," uklidňovala ho Nathalie.
"On mi stejně vždycky bude do všeho kecat," pokrčil Terence rameny. "I když takový stav už by se mi zamlouval o něco víc. Pak totiž budu hrozně žádaná partie," zakřenil se samolibě. "Měla bys nad tím přece jen ještě trochu zapřemýšlet," zamrkal na ni.
Zatvářila se odmítavě, avšak on okamžitě nasadil vážný výraz.
"Já to myslím doopravdy, Nathalie. Záleží mi na tobě, to přece víš. Se mnou bys nemusela restaurovat staré krámy," rozhodil rukama a obsáhl tím gestem celý její ateliér, kde na malířských stojanech postávalo několik bradavických pláten, na nichž právě pracovala. "Mohla bys malovat vlastní věci. A mohla bys třeba dělat i pro firmu - návrhy plakátů, reklam, potřebovali bychom i nové logo…," odmlčel se a s nadějí na ni hleděl.
A ona se dívala na něj, stál před ní - mladý, pohledný, plný ideálů, zámožný, a přitom s povahou dostatečně zmijozelskou na to, aby se v životě neztratil a dokázal se o sebe postarat, i kdyby rodinného dědictví nebylo. A to všechno byl ochoten sdílet s ní. Proč si vlastně komplikuje život se Snapem, když... Unaveně potřásla hlavou.
"Ještě nikdo mi nenabídl něco tak úžasného, Terenci, a do toho počítám i Brumbála a svoji práci tady," odpověděla upřímně. Byla to koneckonců pravda - Terence po ní nikdy nechtěl nic, co by se jí příčilo - žádné věštby, z nichž ji dlouhé měsíce pronásledovaly noční můry…
Radostně se usmál a jeho tváří problesklo ještě větší nadšení, když se k němu natáhla, položila mu ruce kolem krku a pevně ho k sobě přitiskla. Brzy však pochopil, že tohle objetí není nic víc než přátelské - stejně jako následný polibek, který mu vlepila na tvář.
"Nikdy bych si nemyslela, že budu mít ráda někoho ze zmijozelské koleje, Terenci," pravila a při vzpomínce na dalšího jejího příslušníka si pro sebe okamžitě sarkasticky dodala - ne, to bych si tedy opravdu nemyslela, "ale věř mi, že kdybych někdy měla mladšího bratra, chtěla bych, aby byl přesně takový, jako jsi ty."
"Ty mě prostě nebereš dost vážně," potřásl hlavou s předstíraným dotčením. "Ale ano, bál jsem se, že něco takového řekneš," dodal potom, odložil šálek na pracovní stůl a vydal se zpět ke dveřím. "Ale však uvidíš - jednou ze mě bude charismatický a bohatý majitel obchodu, potkáme se někde na veletrhu famfrpálových potřeb v Paříži, kam tě to bude neodolatelně táhnout právě proto, že bys mě tam mohla potkat, ty budeš ještě šarmantnější a v tom nejnáruživějším věku a pak už se konečně dáme dohromady." Poslední slova už říkal se smíchem a ani Nathalie se neubránila jeho nakažlivému veselí.
"Už se nemůžu dočkat," nechala se slyšet a pak i políbit na obě tváře - po francouzsku.
"Budeš tady, až se v září vrátím?" zeptal se.
"Doufám, že ano," přitakala.
"Napíšu ti," řekl a pohladil ji po tváři prstem. "A opovaž se mi neodepsat," pousmál se a ona zavrtěla hlavou v gestu, že to by si nikdy nedovolila. "Užij se léto, Nathalie," dodal.
"Ty taky, Terenci."
Žádné komentáře:
Okomentovat