Závěr kapitoly, závěr školního roku a kupa studentů odjíždějících na prázdniny. Bradavice ztichnou a copak asi bude dál?;-)Kapitola třicátá třetí: Pohár pro vítěze (5. část)
Když následujícího rána Nathalie scházela po hlavním schodišti, zahlédla dole v chodbě Hagrida, a jelikož se s ním předchozího večera zapomněla domluvit, zda se může připojit k doprovodu studentů k vlaku, vyrazila rychle za ním.
"Hagride!" zavolala, když hrozilo, že jí zmizí ve vstupní síni.
Otočil se k ní a zamával na ni.
"Pojedeš v kočáru se mnou," zahalekal, neboť podle všeho pochopil, o co se jí jedná, pak však gestem naznačil, že má naspěch, a dlouhými kroky vyrazil k hlavnímu vchodu, za nímž tušila připravené povozy se zapřaženými testrály.
Uklidněně se poddala davu studentů valících se k Velké síni a zároveň se pokoušela bezpečně vyhnout všem školním kufrům odstaveným u stěn, na něž zamračeně dohlížel školník Filch. Paní Norrisová se s vysloveně podezřívavým výrazem v očích proplétala mezi jednotlivými kufry a očichávala je, jako kdyby snad mohla vycítit všechny případné bomby hnojůvky nachystané na rozloučení se školou.
Protivu, jenž se pohupoval u stropu v jednom z výklenků, zaznamenala Nathalie jen koutkem oka, ale v mžiku měla hůlku pohotově v ruce a zamířila s ní na zlomyslné strašidlo.
"Co si myslíš, že děláš?" poukázala hůlkou na vědro vody, které se Protiva zjevně chystal vylít nějakému studentovi za krk.
"Připravuji si koupel," odsekl Protiva a snažil se tvářit jako neviňátko.
"To ti tak věřím," ohrnula Nathalie rty a mávnutím hůlky nechala vědro zmizet.
"TY...!" zahrozilo jí strašidlo pěstí, přerývavě se nadechovalo a vydechovalo v jeho případě pouze imaginárními plícemi a jalo se zlostně kolébat pryč.
S výrazem uspokojení se otočila a pokračovala do Velké síně, během dvou nebo tří vteřin za sebou však zaslechla hlasité prásknutí a nezaměnitelný zvuk hromady nejrozmanitějších věci padajících na podlahu.
"FILCHI!" ozval se vzápětí Protivův posměšně žalující hlásek. "Ona tady dělá BINEC!"
A Nathalie spatřila mrzimorskou studentku Anne Bennettovou, která v naprostém šoku a neschopna slova zírala na obsah svého kufru rozmetaný po podlaze. Protiva se nad ní pohupoval ze strany na stranu, významně na ni ukazoval s potměšilým výrazem tak, aby ji Filch prodírající se zástupy studentů nepřehlédl, a rozpustile se při tom pochechtával.
"CO TO MÁ ZNAMENAT?" spustil Filch, jako by celé ráno čekal jenom na to, až dostane příležitost někoho seřvat. Anne se však nedala, zlostně stiskla rty a ukázala na Protivu.
"To on," nechala se slyšet, a než se Filch nadechl k dalším obžalobám, dorazila už k ní Nathalie a několika mávnutími hůlky úhledně poskládala věci zpět do Annina kufru a zavřela víko tak, jak to již kdysi dávno po Protivově zásahu udělala v případě vlastního zavazadla.
"Nic si z toho nedělej," prohodila poté k Anne, "Protiva má prostě jen poněkud neoriginální zálibu ve vysypávání cizích věcí. A pan Filch potrestá raději někoho jiného, než aby se s Protivou sám důstojně vypořádal."
Několik okolostojících studentů se při té poslední poznámce pobaveně uchechtlo a Nathalie, která si Filche navenek ostentativně nevšímala, periferním pohledem zaznamenala, jak se zarazil a zlostně polyká sliny.
"Jako kdyby to snad bylo možné," zavrčel pak mrzutě a s dodatkem: "Zkuste si to sama, vypořádat se s ním, když jste tak chytrá," se podrážděně odebral do vstupní síně.
Nathalie se chytře rozhodně necítila, a tak se spokojila s tím, že Anne pomohla přidat kufr na hromadu k ostatním, Protivovi jako už tradičně pohrozila povoláním profesora Snapea a pak zamířila do Velké síně, kde nevládl chaos o nic menší než na chodbách.
U kolejních stolů posedávali studenti a ládovali se snídaní, jako kdyby jejich cesta neměla trvat několik hodin, ale nejméně několik dní, někteří na poslední chvíli kramařili ve svých zavazadlech a hledali zápisník, do něhož si pak poznamenávali adresy svých kamarádů a navzájem se ujišťovali, že nebudou o prázdninách dělat nic jiného, než jeden druhému psát obsáhlé dopisy. Sliby, které - jak Nathalie tušila - zpravidla odezní ve chvíli, kdy studenti opustí londýnské nádraží. U některých již možná v okamžiku, kdy výše zmíněný zápisník zaklapnou a vrátí do kufru.
Něco málo pojedla, a když pak vyšla z hradu, s poněkud ponurým zájmem pozorovala, kdo z mladých vidí testrály a kdo ne. Mezi studenty, jimž právě skončil poslední ročník, se nenašlo mnoho takových, kteří by podivná stvoření nepozorovali nedůvěřivým zrakem, ale Nathalii nemile překvapilo, kolik se na ně upírá očí i z řad dětí útlejšího věku. Mohla se jen domýšlet, jestli ti, které spatřili zemřít, skonali přirozenou smrtí anebo byli zabiti rukou Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, popřípadě někoho z jeho Smrtijedů. Jestlipak testrály uvidí i malý Harry Potter, přemýšlela, ačkoli doufala, že smrt svých rodičů přímo nezahlédl.
O půldruhé hodiny později pak již stála na sluncem zalitém vlakovém nástupišti a loučila s těmi studenty odjíždějícími na letní prázdniny, které osobně znala. A přemáhala výrazný pocit déjà vu, neboť podobnou situaci zažila již před vánočními prázdninami a to nebylo zas tak dlouho. S tou výjimkou, že tehdy bylo nástupiště zapadané sněhem a nyní si studenti nakládající do vlaku kufry v horku otírali námahou zpocená čela.
"Další rok pryč," poškrábal se Hagrid ve vlasech a přiskočil k jednomu zoufale se lopotícímu prvňáčkovi, který vypadal, že si v kufru odváží na letní studium půlku bradavické knihovny, vždyť i samotný Hagrid se pod tíhou jeho zavazadla nemálo prohnul. "Až v září přijedou zpátky, tak mnohý z nich ani nepoznáme, jak za tu chvilku vyrostou."
"Bude se mi po nich stýskat," přikývla. Ani si neuměla představit, že se škola na tak dlouhou dobu vyprázdní - vždyť přes Vánoce v Bradavicích přece jenom pár studentů zůstalo, nyní ale v nadšeném očekávání dlouhých, volných a teplých dnů postávali na schůdkách, vykláněli se z oken či pobíhali na nástupišti a radostně povykovali.
Nathalie s Hagridem však nebyli jediní, kdo cítil nostalgii - u předposledního vagónu postávala skupinka sedmáků a dojatě pohlíželi směrem k Bradavicím. Nyní již bývalá nebelvírská famfrpálová hráčka Paula Robinsová měla dokonce v očích slzy a její přítel John McRoy se neúspěšně pokoušel ji utěšit.
"Nejlepší roky našeho života jsou v háji, Johne, copak to nevidíš?" zaslechla Nathalie její povzdechnutí, když se ke skupince přiblížila, aby se rozloučila - konečně většinu z nich už možná nikdy neuvidí. "Mohli jsme si užívat a teď už nás čeká jenom práce, práce, samá práce, dokud úplně nezestárneme a nebudeme k ničemu!" vzlykla a John ji bezradně sevřel v náručí. Od svého zranění při posledním famfrpálovém zápasu sezóny byla Paula poněkud přecitlivělá a její přítel očividně netušil, jak se má s jejími náladami vyrovnat.
"No, nevím jak vy dva, ale já si každopádně hodlám především užívat," usmála se Leslie a s požitkářským úsměvem nastavila tvář slunci, "zvlášť jakmile vydělám svoje první peníze."
"A já už se nemůžu dočkat, až se začnu učit na bystrozora," zářila Tonksová. "Zrovna včera mi potvrdili přijetí!"
"Tak to ti moc blahopřeji!" zvolala Nathalie nadšeně. "Kdy nastupuješ?"
"Začátkem srpna," odvětila dívka a její vlasy nabraly sytě modrou barvu letní oblohy. "Budeme na ministerstvu oba i s Derekem," stiskla dlaň mladíka stojícího vedle ní.
"Regulační a kontrolní správa košťat," vysvětlil nyní již bývalý mrzimorský famfrpálový hráč v reakci na tázavé pohledy okolostojících.
"Copak jsem vážně jediná, kdo ještě nemá práci?" rozhodila Paula bezmocně rukama.
"A já myslela, že je to proto, že ty jediná žádnou nechceš," zasmála se další absolventka z Mrzimoru, Paula ale podle všeho její pokus odlehčit situaci příliš neocenila.
"Nastupovat!" přerušil jejich debatu Hagridův mocný hlas a Nathalie se ocitla nejdřív v Lesliině a pak v Nymfadořině objetí.
"Koukej se za mnou do Londýna přijet podívat!" nabádala ji Tonksová, když nastupovala do vlaku. Na posledním schodu podklouzla, ale její přítel ji bezpečně zachytil a vytáhl ji nahoru. "Bojím se, že mě od bystrozorů s tou mojí šikovností vyrazí hned první den," povzdychla si dívka, zamávala Nathalii a zmizela v chodbičce.
Nathalie se pomalu vracela k Hagridovi, mávajíc při tom dalším známým obličejům, které se na ni usmívaly z oken: Oliverovi Woodovi, Anne Bennettové, Penelopě Clearwaterové, Angelině Johnsonové a Alici Spinnettové, které už si o rok mladší Katii Bellovou definitivně vzaly pod svoje křídla… Dokonce i Percy Weasley se na ni pousmál, byť trochu škrobeně, následován Terencem Higgsem ve vedlejším kupé, který jen beze slova zdvihl ruku a víc před svými zmijozelskými spolužáky neměl potřebu dodávat.
"Nathalie!" rozeznala hlasy dvojčat Weasleyových doplněné o pokřik Leeho Jordana a pospíšila si k jejich okénku. "V červenci plánujeme ukecat rodiče a zajet za Charliem do Rumunska, ale napíšeme ti a v srpnu za námi určitě musíš přijet do Doupěte," halekal Fred.
"Jo," přidal se George. "Náš brácha Ron se bude chystat poprvé do Bradavic, tak ho na to musíme řádně připravit, aby nám tady nedělal ostudu," pochechtával se. "Pokud si to zaslouží, tak bychom mu výhledově mohli říct i o jisté chytré pomůcce pro pohyb po hradě, co myslíš?" pokračoval spikleneckým šepotem. "My už ho beztak začínáme znát skoro zpaměti."
Tajný plánek Bradavic v rukách dalšího Weasleyho? Nathalie si představila, jak ve škole napřesrok zachraňuje před Snapeovým hněvem ne dva, ale hned tři rozjívené zrzouny, a polil ji studený pot. To by mohl být v jejím případě tak trochu střet zájmů.
"Možná byste měli nejdřív vyčkat, jak se bude projevovat," nakousla opatrně. "Třeba se zabere do studia a drobných úsluh profesorům stejně jako Percy a pak byste o ten váš zázrak také mohli snadno přijít."
"To máš pravdu," pokýval George vážně. "Počkáme s tím. Ron je takový maminčin mazánek, kdoví, co se z něj nakonec vyklube."
Lokomotiva bradavického expresu zapískala, nápravy zaskřípěly, kola se pohnula a vlak se dal pomalu do pohybu.
"Ahoj, kluci!" objevil se vedle Nathalie Hagrid a mával dvojčatům. "Mějte se hezky!"
Fred a George se na sebe podívali a pak Hagridovi nejistě odpověděli na pozdrav a nesměle mu zamávali. V příští chvíli vlak zahalila pára valící se z lokomotivy a obličeje studentů v oknech zmizely Nathalii i Hagridovi z dohledu. Přesto však neúnavně mávali až do té doby, než vlak vyjel z nádraží a zmizel za nejbližší zatáčkou.
"Asi jsem na ně neměl bejt tak drsnej," promluvil Hagrid posmutněle a Nathalie se na něj překvapeně podívala. "Tehdy po tom famfrpálovým zápasu jsem byl trochu naštvanej, a tak jsem jim řek´, že to byla jejich chyba, že se nechali vod Snapea připravit vo možnost hrát a že můžou za to, že Nebelvír přišel vo pohár. Nemyslel jsem to zle, jenomže to, co udělali Snapeovi, to bylo tak hrozně hloupý... A voni se mě vod tý doby tak trochu straněj a ani už za mnou nechoděj."
"Hloupé to rozhodně bylo a je jen dobře, že jim to někdo řekl. Ačkoli si myslím, že od té doby Snape zažil hodně nevysvětlitelných nepříjemných příhod. Ale neboj se, ono se jim to rozleží. A kdyby ne, tebe mají všichni studenti rádi, hlavně ti z Nebelvíru. Vždycky se najde někdo, kdo se za tebou zastaví na čaj a na ty tvoje úžasné sušenky," těšila ho Nathalie a Hagrid dojatě pokýval a hlasitě se vysmrkal do kapesníku velikosti menšího ubrusu.
Nathalie naposledy pohlédla za vlakem, z něhož byl nyní vidět již jen obláček páry vznášející se nad lesem.
"Vážně se mi po nich bude stýskat," prohodila téměř překvapeně. Byly doby, kdy se těšila, až bude mít konečně o prázdninách na hradě klid na práci, ale nyní si pobyt ve ztichlých chodbách a opuštěných učebnách ani nedokázala představit.
"Však oni se vrátěj," utěšoval Hagrid teď pro změnu ji. "A bude to dřív, než se naděješ. Neznám prázdniny, který by utíkaly pomalu."
Nathalie bezmyšlenkovitě pokývala a nastoupila do kočáru. Měla pocit, jako kdyby je všechny vážně viděla naposledy. Snad za to mohly její obrazovidecké kresby, které zachycovaly mnohé její známé z Bradavic s výjimkou jí samotné. Děsívala se toho, že jednoho dne na nějakém obrázku spatří i svoji tvář. Nyní toho ale začínala skoro litovat. Pro ni osud v Bradavicích zjevně žádnou budoucnost nechystal.
Žádné komentáře:
Okomentovat