Dokončení jedné ze zápletek. A možná přijde i kouzelník...;-)Kapitola třicátá čtvrtá: Tři za jednoho (1. část)
Začaly prázdniny a bradavický hrad utichl. Studenti odjeli za svými rodinami a školu opustilo i mnoho profesorů. I Nathalie plánovala, že by se podívala na několik týdnů do Francie, ale pořád se nedokázala rozhodnout. Nebylo dosud jisté, jestli se Brumbálovi podaří obhájit před správní radou školy její setrvání v Bradavicích i v příštím roce, a Nathalie tudíž netušila, zda by se do Paříže vracela skutečně jenom na dovolenou anebo už natrvalo. Obojí by v každém případě vyžadovalo promluvit si se Severusem Snapem o jejich vztahu - pokud to tedy byl vztah, čímž si Nathalie ještě pořád nebyla úplně jistá - a do toho rozhovoru se jí nijak zvlášť nechtělo.
Alespoň se tedy naplno vrhla do restaurátorské činnosti. Když se totiž ohlédla za těmi deseti měsíci, které v Bradavicích strávila, musela uznat, že zde zatím mnoho práce neodvedla - byla ostatně po většinu roku zaměstnána jinými aktivitami. Tím pádem by se ale snadno mohlo stát, že až se někdo ze správní rady školy přeptá na její výsledky, neshledá důvod, proč jí v následujícím školním roce vyplácet plat. A to by Nathalii docela mrzelo - ze začátku to tak sice nevypadalo, ale v průběhu roku si na Bradavice docela zvykla. Bylo by příjemné strávit ve škole v poklidu další rok - a navíc bez akcí typu návštěva u Malfoye či v Azkabanu.
Jistě - byly tady i její věštby a Nathalie nikterak netoužila po tom vidět, jak se naplňují zejména ty poslední z nich. Zároveň však na ně nedokázala přestat myslet. Jak dlouho to ještě bude trvat, než bude malý Harry Potter viset na koštěti několik desítek stop nad famfrpálovým hřištěm? Co přesně se stane Filchově kočce a jaký lektvar bude Snape vařit za úplňku? Každá další vyplněná kresba přenese Brumbála a Snapea blíž jejich smutnému konci a Nathalie by si ráda myslela, že jim do té doby ještě zbývají desítky let. Ačkoli tušila, že to není pravda.
A byla čím dál tím víc přesvědčená, že ona u toho nebude - nevybavovala si totiž, že by na oné kresbě famfrpálového zápasu, jejíž vyplnění mělo nyní následovat, viděla samu sebe na jedné z tribun. A ona by si přece zápas Nebelvíru stěží nechala ujít. Nebyla ani na žádné z dalších kreseb - naštěstí, poněvadž Nathalie nesnášela představu, že by někdy spatřila vlastní budoucnost. Zdálo se jí však, že v Bradavicích pro ni žádná budoucnost není.
Když jí domácí skřítka Daisy přišla oné první prázdninové soboty říct, že s ní chce Brumbál mluvit, bylo už skoro poledne. Nathalie si stáhla šátek a pracovní plášť, přetáhla přes sebe hábit a vydala se do ředitelny. Cestou si uvědomila, jaký panuje v Bradavicích i v parném létě chlad, ačkoli procházela chodbami zalitými zlatými slunečními paprsky. Napadlo ji, že Brumbál už možná zná odpověď na otázku jejího dalšího setrvání ve škole, ale Snapeova silueta ostře vystupující proti jasnému světlu jednoho z oken na chodbě před ředitelnou jí napověděla, že se zřejmě bude jednat o něco jiného.
"Tušíte, o co jde?" zeptala se, když k němu došla. Pořád ještě nedokázala překonat onu hradbu, která mezi nimi stála, a začít se k němu chovat důvěrněji. Jako kdyby jejich společně strávené noci neexistovaly. Zřejmě proto, že on sám - zvlášť po posledním famfrpálovém zápasu - zůstával nadále rezervovaný a držel se od ní dál - žádná řeč těla, která by mohla pozorovateli napovědět, co se mezi nimi dvěma odehrává. Teď jen potřásl hlavou a vydal se vzhůru.
"Vše, co jsme se domýšleli o obrazu zakladatelů a Zmijozelovu portrétu je pravda," přivítal je Brumbál s úsměvem, sotva vystoupali po schodech. I jeho pracovna byla plná jasného světla, fénix Fawkes si spokojeně protahoval křídla a klapal zobákem a na stolku u okna, kolem nějž se usadili, se objevila vychlazená citronáda. Snape se na ni netvářil dvakrát nadšeně, ale Nathaliin intenzívní pocit léta a prázdnin se ještě o něco zvýšil. Jako u nich v Provence.
"Včera v noci se Everardovi konečně podařilo přimět jejich autora k řeči - jeho obraz visí v jedné malé kanceláři Ústředny pro výmaz paměti a zřejmě se stalo jeho zálibou tvářit se, jako kdyby i jemu paměť někdo vymazal," vykládal dál Brumbál a pokývl k prázdnému rámu portrétu jednoho z předchozích bradavických ředitelů, jenž byl tou dobou nejspíš opět někde na návštěvě v některém bradavickém či ministerském plátně.
"Na tom jeho autoportrétu tedy skutečně byla použita oživovací magie? Dokázal mluvit?" vyptávala se Nathalie zaujatě.
"Nijak zvlášť dobře, ale určitě je na tom lépe než zakladatelé," přikývl Brumbál. "Spíš se mu nechce mluvit, než že by nemohl. A má také proč. Jeho svědomí není příliš čisté, alespoň co se obrazu zakladatelů týče. Everarda to stálo soudek skřítčího vína poskytnutého jedním kamarádem z obrazu umístěného v kanceláři divize zvířat, osob a duchů, než ho rozpovídal."
"Šlo tedy skutečně o autora obou těch pláten?" rozzářily se Nathalii oči uměleckým zájmem. "Styl i technika malby byly velmi podobné, ale později jsem začala trochu pochybovat - byla by to přece jen příliš veliká náhoda…"
"Měla jste pravdu," odvětil Brumbál. "Po dlouhých letech jste první, kdo vypátral autora jednoho z nejdůležitějších obrazů v kouzelnickém světě. Můžete na sebe být hrdá."
Nathalie zčervenala a byla si až příliš vědoma Snapea, jenž seděl vedle ní a mlčky ji pozoroval. Nepočítala ale, že by u něj její schopnosti Brumbálovou pochvalou stouply v ceně.
"Nebýt toho, že jste sehnal seznam těch obrazů a přiměl vašeho předchůdce, aby toho člověka rozpovídal…," pokrčila skromně rameny. "A co tedy zjistil?" přešla raději k věci.
"Autor obrazu zakladatelů i Zmijozelova portrétu se skutečně jmenoval Květoslav Špachtel a byl dvorním malířem Roweny z Havraspáru. Tato čarodějka společně s ostatními zakladateli začala jednoho dne přemýšlet nad tím, kdo povede bradavickou školu, až oni jednou nebudou naživu. Rozhodli se vtělit svůj odkaz hned do několika předmětů - jedním z nich je například Moudrý klobouk, který rozhoduje o tom, do jaké koleje bude začínající bradavický student zařazen. Dalším takovým předmětem se měl stát jejich společný obraz, který plánovali zavěsit v této místnosti, zabezpečit ho tak, aby ho nebylo možné sejmout, a opatřit ho kouzly, jež mu umožní rozhodovat o tom, který ze zesnulých bradavických ředitelů získá prostřednictvím svého portrétu právo stát se spolu s nimi poradcem ředitele aktuálního. Tak, jak k tomu nyní dochází," pokynul Brumbál gestem ruky k plátnům na stěnách.
"A jako malíře toho obrazu si vybrali právě Špachtela?" tázala se Nathalie.
"Ano, na doporučení jeho patronky. Výsledek jeho práce známe všichni," ukázal Brumbál na tři zakladatele nepatrně přikyvující jeho vyprávění ze svého plátna. "Obraz zakladatelů byl tedy namalován ještě za života Godrika Nebelvíra, Roweny z Havraspáru, Helgy z Mrzimoru i Salazara Zmijozela. Špachtel sám byl o několik desítek let mladší než oni a bylo plánováno, že oživí jejich portréty postupně vždy po smrti každého z nich tak, aby měli k dispozici všechny své životní vzpomínky."
"Velice rozumné," přikývla Nathalie.
"Pak se však zakladatelé nepohodli a Salazar Zmijozel opustil školu. A tady začíná část, za niž se náš milý Květoslav poněkud stydí. Zmijozel totiž řekl ostatním třem zakladatelům, že již nestojí ani o to, zůstat s nimi na jednom plátně, a že tedy pověří malíře, který obraz namaloval, aby ho z malby vymazal. Ve skutečnosti ho však, jak tvrdí Špachtel, donutil, já bych však spíš řekl, že mu dobře zaplatil, aby vytvořil druhé plátno, na obě plátna namaloval přenašedlo, použil na portrét Zmijozela oživovací magii ještě před jeho smrtí a přiměl ho přejít do druhého plátna, které si pak Zmijozel pečlivě uschoval, aniž by se o tom ostatní dozvěděli."
"Proč ale namaloval přenašedlo právě jako čtyřlístek?" vstoupil do rozhovoru Snape a připustil tak, že ho toto téma zajímá víc, než by se dalo usuzovat z jeho bezvýrazné tváře.
"Potřeboval něco, co na původní malbě nebude tak nápadné," odvětil Brumbál. "Poněkud vylepšeného bradavického erbu si pravděpodobně vůbec nikdo nevšiml, a pokud by si i všiml, mohl jim snadno říct něco v tom smyslu, že to symbolizuje jednotu a přesto rozdílnost čtyř kolejí, které ve škole zůstanou, i když už tam jeden z jejích zakladatelů nebude."
"To zní logicky," souhlasila Nathalie.
"Pak ale postupně Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru i Godrik Nebelvír zemřeli a Salazar Zmijozel se konečně odhodlal uskutečnit svůj původní plán - a sice použít svůj portrét pro odposlouchávání toho, co se děje v ředitelské pracovně, potažmo v celých Bradavicích, kam by se skrz ostatní obrazy mohl rovněž dostat. Díky nabytým informacím by pak mohl sesadit nového ředitele a ujmout se sám vlády nad školou. Byl si však zároveň vědom toho, že portréty ostatních zakladatelů zatím o tom Zmijozelově nic neví - samy byly oživeny až po smrti svých lidských předloh, tedy dávno poté, co se jeho portrét přemístil na nové plátno."
"Jistě," zamumlala Nathalie, "a jakmile by se projevil pokus o špehování ze strany Zmijozelova portrétu, dozvěděly by se portréty ostatních zakladatelů o jeho existenci a prozradily by ho. Proto musel Salazar Zmijozel zinscenovat ten útok skřetů a nechat obraz zakladatelů poškodit tak, aby portréty jeho bývalých společníků nemohly promluvit a prozradit ho a aby jeho vlastní portrét naopak mohl do jejich obrazu kdykoli volně vstupovat."
"Přesně tak," přitakal Brumbál. "Navíc zároveň potřeboval zabránit tomu, aby se portréty ostatních zakladatelů naopak nedostaly do jeho vlastního obrazu, a ze špeha se tak nestal špehovaný. Nechtěl však sám působit jako ten, kdo napadne školu, a tak k tomu navedl skřety. Poštval je proti kouzelníkům, aniž by se zajímal o to, že jeho slova povedou ke staletí trvajícím sporům skřetů a čarodějů. To on jim podle všeho namluvil, že by jimi vyrobené předměty měly po smrti toho, kdo si je zakoupil, připadnout zpět skřetům. Včetně například meče Godrika Nebelvíra. Zmijozel tušil, že Bradavice jsou příliš zabezpečené na to, aby se skřetům podařilo je ovládnout, ale navedl je alespoň k pomstě za všechna takzvaná příkoří, která jim byla způsobena. Obraz zakladatelů samozřejmě nemohli jen tak sejmout nebo zničit, ale podařilo se jim ho nenávratně poškodit - a o to právě Zmijozelovi šlo."
"Tedy tak, jak jsme se domnívali," pravila Nathalie. "Jak to ale vyprávíte, tak mi připadá, že Zmijozel sledoval hlavně své tehdejší cíle."
"Zpočátku ano, ale během skřetího útoku pak poznal, že obrana Bradavic je dokonce silnější, než si představoval. Skřeti sice pronikli dovnitř pod záminkou vyjednávání o svých právech poměrně snadno, neboť útok z jejich strany do té doby nikdo nepředpokládal, ale když následně zaútočili, byli téměř všichni pobiti nebo zajati. Pak se Zmijozel ve světle takto získaných informací rozhodl, že pokud se mu do konce života nepodaří školu ovládnout, což se mu díky zesíleným bezpečnostním opatřením nakonec skutečně nepodařilo, přenechá portrét svému dědici. A tehdy se na scéně opět objevil Květoslav Špachtel a namaloval pro Zmijozela onen obraz s hadem. Ten pak Zmijozel obratně propašoval k jednomu svému zámožnému příteli, z jehož pozůstalosti se dostal až do zmijozelské koleje."
"Účelem toho obrazu s hadem v mojí koleji tedy skutečně bylo navést dědice k úkrytu Zmijozelova portrétu?" přeptal se Snape na skutečnost, kterou již dříve diskutovali.
"Ano," řekl Brumbál. "Jednalo se o vypodobnění skutečného Zmijozelova hada, kterého nosil obtočeného kolem ruky. Jediný problém prý byl, že oživovací magie aplikovaná na zvířatech je údajně značně nepředvídatelná, a tak se jistá část té informace nedochovala. Had nebyl schopen sdělit dědici všechno tak, jak to Zmijozel zamýšlel, a proto Voldemortovi trvalo tak dlouho, než se dozvěděl, kde přesně se portrét nachází."
"Použít oživovací magii na zvířeti by mě tedy nenapadlo," zavrtěla Nathalie hlavou.
"Voldemort si ještě jako student při jedné ze svých návštěv v ředitelně musel všimnout čtyřlístku na obrazu zakladatelů a uvědomit si, že je totožný s tím na obrazu hada ve zmijozelské společenské místnosti. Nebo na toho hada jednoho dne prostě jenom tak zkusil promluvit hadím jazykem. To byla totiž údajně ta nejzásadnější Zmijozelova pojistka - jak had, tak i jeho portrét budou komunikovat jen s tím, kdo na ně promluví hadím jazykem.Tedy s jeho dědicem."
"Naštěstí," zabručel Snape. "Jinak by Malfoy i Tavory již dávno věděli, že nemají v držení žádný obyčejný obraz."
"Ano. A můžeme být rádi, že se ten portrét nedostal do Voldemortových rukou dřív," pokýval Brumbál. "A že se k němu už ani nikdy nedostane," dodal s uspokojením.
Žádné komentáře:
Okomentovat