Nathalie a Severus opět sami spolu, k čemuž asi není co dodat. Takže si takhle v úvodu neodpustím malou reklamu na výbornou Monstrózní ságu autorek Nerly a Mae, která se nyní pomalu chýlí k závěru (ačkoli stále pevně doufám, že to jen tak zničehožnic neskončí). Aneb Hermiona, Draco a Snape, trocha propojené magie a pár přítulných monster z hlubin k tomu, o Brumbálovi nemluvě;-) A nyní zpět k pokračování Portrétu pro Bradavice, který se rovněž pomalu ale jistě chýlí k závěrečnému finále...Kapitola třicátá čtvrtá: Tři za jednoho (2. část)
Nathalie odměřila vzdálenost k dalšímu místu, kde měl být aplikován obranný lektvar, odlevitovala k němu nádobu s nahnědlou tekutinou a vyhloubila s pomocí hůlky důlek potřebné hloubky. Uvolnila místo Snapeovi a zachmuřeně pozorovala, jak do otvoru vpravuje příslušný počet kapek a několikrát nad ním mává hůlkou. Posledním švihnutím otvor opět uzavřel a jal se postupovat k dalšímu, v té chvíli si však uvědomil, že se jeho společnice nehýbá z místa, a zamračeně pokrčil čelo.
"Nějaký problém, Belartová?" zavrčel netrpělivě.
"Copak máte vážně v úmyslu to dneska celé dodělat?" zdvihla obočí a významně pohlédla k bradavické bráně, od níž je dělilo ještě víc než půl míle. "Vždyť už je málem šest hodin a strašíme tady od sedmi od rána!"
"Jenom proto, že jste odmítala vstát dřív," ušklíbl se. "Nejméně do půl desáté však na práci bez problému uvidíme," dodal a pohlédl na jasnou oblohu, která dávala tušit, že nebude příliš daleko od pravdy. Načež sám vyhloubil další důlek, nabral z nádoby lektvar a s úzkostlivou přesností ho nakapal dovnitř.
Nathalie znechuceně rozhodila rukama a vydala se za ním. Sice by nejraději hned teď zapadla do postele a oddala se zaslouženému spánku, ale neurčitý pocit hrdosti jí nedovoloval nechat v tom Snapea samotného, když už mu jednou slíbila pomoc. Pokud se tedy jejímu chabému přikývnutí, jež následovalo po jeho prohlášení zhruba ve znění: "obranný lektvar dozrál, tudíž zítra počítám s vaší asistencí, neboť beztak nemáte nic pořádného na práci", dalo říkat příslib pomoci.
Zásadní potíž spočívala v tom, že si to celé malovala poněkud jinak. V hlavě se jí uhnízdily představy, jak se Snapem o samotě tráví slunné dny na bradavických pozemcích, jak se s letní malátností pozvolna přesunují po vymezeném okruhu, tu nakapou lektvar, tu rozloží deku k polednímu pikniku, tu si zas vymění pár jemně ironických, leč přesto milých poznámek dvou utajených milenců...
Dobře, tak takhle růžově to zas neviděla, ale jistý pokrok v jejich vztahu plynoucí ze společně stráveného času přece jen očekávala. Co však neočekávala, bylo, že jí Snape přijde v pondělí v šest ráno tahat z postele, rozespalou ji dovleče na prostranství promáčené nočním deštěm, vrazí jí do ruky nádobu plnou lektvaru a vychrlí na ni deset instrukcí ve dvaceti vteřinách. Nečekala ani to, že jí místo poledního odpočinku ve stínu Velké síně dopřeje na oběd sotva dvacet minut u pracovního stolu v jeho kabinetu během výměny vyprázdněné nádoby od lektvaru za plnou a potáhne ji zpět na tou dobou již sluncem rozpálené pozemky, kde pak Nathalie stráví dalších několik hodin rozespalá, upocená a silně podrážděná.
"Proč jste zatraceně tak umanutý?" vyprskla nakonec směrem k jeho zádům. "Zítra je přece taky den a navíc jsou prázdniny, takže vás nečeká ani žádné vyučování..."
"Narozdíl od vás mám ještě mnoho dalších povinností," opáčil klidně a ani se neotočil.
"Jistě. Já jen sem tam odhalím nějaký netušený informační kanál mezi Bradavicemi a Azkabanem, jinak nic," rýpla si, neschopná odolat nutkání připomenout svoje zásluhy. Domnívala se, že se jí po onom sobotním rozhovoru s Brumbálem ohledně Zmijozelova portrétu dostane od Snapea alespoň jakéhosi minimálního uznání, profesor se však po skončení setkání odebral zpět do svojí laboratoře bez jediného slova. A ani nyní nevypadal příliš přesvědčeně.
"Nepředpokládáte, doufám, že byste podobně hrdinské skutky páchala každoročně," prohodil jenom s obvyklým sarkasmem, přivolávaje si k sobě nádobu s lektvarem.
"Jen to ne," zabručela a její tváří se na okamžik mihlo upřímné zděšení.
Pobaveně zkřivil rty a odpočítal kapky lektvaru.
"Mimoto je nutné dokončit celý proces aplikace lektvaru pokud možno od východu do západu slunce," uvolil se poskytnout jí konečně tu nejpodstatnější informaci. "Ochrana by pak měla mít nejsilnější možný účinek. Jak jste si jistě sama již s předstihem nastudovala," dodal potměšile.
"Aha. No, jasně," zamumlala a uhnula očima. Ne tedy, že by se takový údaj v textech, které jí Snape dal k pročtení a které si našla i sama, nacházel. Obecně to však ohledně aplikace mnohých lektvarů platilo. Také si to ale mohl celé vymyslet a zkoušet tak pokud už ne její znalosti, pak dozajista její trpělivost. Rozhodla se to raději nijak nekomentovat a podrážděně sledovala, jak přešel k dalšímu místu.
Ačkoli Nathalie obvykle dávala práci venku přednost, a dostala-li se s malířským stojanem do terénu, bývala ve svém živlu, tahle jejich dnešní činnost jí připadala příšerně monotónní a únavná. Začali ráno u bradavické brány, hlemýždí rychlostí se sunuli podél Zapovězeného lesa, zahrnuli do ochranného kruhu i Hagridovu hájenku s jejím majitelem nevěřícně vrtícím hlavou mezi dveřmi, k polednímu se přiblížili k jezeru, a tak to šlo dál a dál. Otvor přesných rozměrů vytvořený za použití speciálního kouzla, pečlivě odměřené kapky lektvaru, několik dalších složitých zaříkadel a tři stopy k místu dalšího důlku.
Již někdy kolem desáté dopoledne, když Nathalii začalo pálit slunce do zad, si uvědomila, že se jí už delší dobu před očima míhají matematické vztahy mezi poloměrem kružnice a jejím obvodem. V pomyslném středu jejích vizí stál bradavický hrad a Nathalie dumala nad tím, jestli jí cesta k Hagridovi, školní bráně, jezeru či famfrpálovému hřišti vždycky připadala tak dlouhá, poněvadž její více než šestinásobek jí přišel doslova nekonečný. A k bráně, kde se měl jejich kruh uzavřít, zbývala ještě taková dálka!
Protáhla si bolavá záda a s povzdechem se vydala za Snapem. Fajn, bylo od něj milé - když už se více než půl roku na přípravě toho lektvaru podílela, včetně vycházky za jednorožci a setkání se smrtipláštěm - páni, tohle se stalo teprve v dubnu? Připadalo jí to tak dávno... Dobře, tak tedy - bylo fajn, že ji přizval i k závěrečné fázi, jíž byla aplikace lektvaru v předem vymezeném okruhu kolem hradu, jehož okraje sice nekopírovaly přesně hradní pozemky končící až kdesi v jezeře a hluboko v Zapovězeném lese, ale všem kouzlům, která hrad chránila před útokem zvenčí, by měl poskytnout značnou magickou sílu navíc, a Nathalie tudíž o záslužnosti této akce nepochybovala. Ale vážně Snape nemohl být trochu vstřícnější? Po tom všem?
"Hodláte se dnes ještě pohnout z místa, Belartová?" prohodil přes rameno cestou k dalšímu zamýšlenému místu vpravení lektvaru do půdy.
Zvláštní, jak snadno se mu dařilo ji vytáčet i po té dlouhé době, co ho znala. Rázným krokem došla k nádobě s lektvarem momentálně odstavené v trávě, popadla ji a vyrazila kupředu. Ve chvíli, kdy procházela kolem profesora, ji ale vztek přece jen přemohl.
"Jmenuji se Nathalie, Snape. Mám za to, že s ohledem na dosažení poměrně značné míry důvěrnosti mezi námi by vás to nezabilo," zasyčela, pokračujíc dál. Podvědomě cítila, jak se zarazil, ale hrdě kráčela vpřed s pevným odhodláním ho ignorovat. Ovšem jen do té doby, než za sebou zaslechla:
"Vás také ne... Tedy... tebe."
Znehybněla v půli kroku a jen setrvačnost ji nakonec donutila ten krok dokončit. Mohla být jedině ráda, že jí Snape nevidí do tváře a nemůže tak ocenit její úžasem pokleslou čelist a následně i ruce lehce se chvějící při hloubení další jamky v marném pokusu vyzařovat zdání, jako by se nic nestalo. Jako by právě Snape výslovně nesouhlasil s přistoupením k neformálním komunikačním vztahům. Kdoví proč jí to připadalo důležitější než první dotyk, polibek či společná noc. V případě Snapea byla totiž komunikace vždy tím nejzásadnějším problémem.
Kousla se do rtu ve chvíli, kdy si uvědomila, že se usmívá jako idiot, a mlčky pokračovala v práci. Jistě, mohl to být i jeho způsob, jak ji přimět, aby bez dalšího diskutování dokončila to, co dokončit zamýšlel, a v tom případě se mu jeho záměr bezpochyby povedl.
Zbývající půl míli strávila přemýšlením nad tím, jak to zaonačit, aby jejich společný den neskončil v okamžiku, kdy se jejich lektvarový kruh uzavře, ale na nic kloudného nepřišla, a po návratu do hradu tak mohla jen zadumaně sledovat, jak Snape odchází s vyprázdněnou nádobou od lektvaru do sklepení. Vyřešil však její dilema za ni, a když o půl hodiny později vycházela z koupelny ve svém bytě, našla ho sedět v křesle se sklenkou Ogdenské v ruce a s druhou sklenicí připravenou pro ni.
"Zítra musím nečekaně odjet," oznámil, podávaje jí naplněnou sklenici. "Ředitel našel bezpečné místo, kam prozatím hodlá uložit Zmijozelův portrét, než se rozhodne, co s ním udělá dál," dodal v reakci na její tázavý pohled. "V současné době nicméně pracuji na několika lektvarech pro Pomfreyovou a potřebuji, abys pokračovala v jejich přípravě, než se vrátím."
Samozřejmě. Nic se Snapem nemohlo být jenom tak. Nemohl prostě přijít jenom proto, že ji chce vidět.
"I mně se po tobě bude stýskat," zabručela uštěpačně.
"Jedná se pouze o dva dny," předstíral, že si nevšiml její narážky, ačkoli zaznamenala potměšilé zvlnění jeho rtů. "Dveře od kabinetu pro tebe budou otevřené a instrukce ti nechám na stole. Pokud si je tedy nechceš nastudovat přes noc," ušklíbl se významně.
"Jdi do háje," povzdychla si, hodila do sebe obsah sklenice a vstala, aby prohrábla skomírající oheň. Původně zamýšlela zalézt si rovnou do postele a před spaním si ještě chvíli číst, teď jí však jen tak v županu začala být docela zima. Hradní zdi izolovaly vskutku dokonale. Jako kdyby venku nepanovala po celý den teplota více než třiceti stupňů ve stínu.
"Kam že to vezeš ten portrét?" optala se, zatímco se rýpala v uhlících.
"Někam, kde prý nebude hrozit potulování se zakladatele mojí koleje po Bradavicích ani kdekoli jinde," zaslechla v jeho hlasu uštěpačnost. "A kde ho ředitel příležitostně bude moci lépe prostudovat. Prý nikdy není příliš pozdě začít se učit další jazyk," teď pro změnu slyšela ironií podbarvenou nevíru. "Přesné místo se dozvím zítra ráno."
"Aha," zabručela a bezmyšlenkovitě zírala do plamenů.
Postavení jeho sklenice na stůl zaslechla spíš podvědomě, ale její tělo na něj zareagovalo takřka instinktivně. Stejně jako na jeho dlouhé prsty, které se znenadání omotaly kolem jejího pasu, když k ní zezadu přistoupil a začal rozmotávat pásek jejího županu.
"Také mi budeš chybět," cítila, jak se jeho teplý dech otřel o její ucho a její rozhořčení, že si z ní, soudě podle jeho pobaveného tónu, dělá legraci, v jejím nitru svádělo boj s narůstající touhou podlehnout dlaním, jež se začaly s lenivou rozvážností dotýkat její kůže. "Nathalie," dodal sametově, a přestože v jeho hlasu cítila tichý smích, pokud rovnou ne výsměch, její podráždění definitivně prohrálo, přitiskla se k němu, zavřela oči a slastně vydechla. Nathalie. Moc hezké. Skoro by si mohla namlouvat, že mu na ní opravdu záleží.
"Ty lektvary pro Pomfreyovou je nutné zamíchat jednou za čtyři hodiny," splynulo mu ze rtů, zatímco se dotýkaly pokožky na jejích ramenech.
Skoro. Koneckonců si také mohla namlouvat, že i tohle jeho navyklé přezíravé chování má jen zastřít nejistou žádost o pomoc. Nebo třeba i nesmělou prosbu o trpělivost s mužem, který žil zalezlý ve svojí osamělé ulitě příliš dlouho. Mohla si v podstatě namlouvat cokoli.
"Tak to máme spoustu času," zamumlala s povzdechem, otočila se k němu a pevně ho objala, jako kdyby ho nikdy nechtěla nechat odejít.
Žádné komentáře:
Okomentovat