Poslední díl patnácté kapitoly aneb další část vaší (ne)pravidelné dávky emocí;-)Vrátili se do laboratoře a Hermiona dál přemýšlela nad závažností skutečnosti, že Severus promluvil o Lily Evansové. Nemohla se rozhodnout, jestli to je dobré nebo špatné znamení. Možná fakt, že se cítil dostatečně uvolněný, aby se o ní zmínil před někým, kdo znal jejich minulost, ukazoval, že své city k ní již překonal. Možná mu ale dál dnem i nocí ležela v hlavě.
Jak odpoledne pokročilo, přestávala si být zároveň jistá, jestli její rozhodnutí přijmout toto místo bylo správné. Několik hodin následujících po obědě strávila přípravou Životabudiče; pro ni, jakožto vysoce kvalifikovanou lektvaristku, to stěží byla výzva, přesto si to však užívala. Byla si vědoma Severusových kradmých pohledů zkoumajících během její práce tu a tam její kotlík. Zdržel se jakýchkoli komentářů, což ji ujistilo o jeho spokojenosti; neměla pochyb o tom, že by ji opravil, pokud by s její technikou vaření nesouhlasil.
Celkově vzato spolu - na dva lidi s tak neobvyklou společnou minulostí - docela vycházeli. On držel jazyk za zuby a ona dělala to samé. Ale všimla si, že na jejich vztahu, pokud se to dalo nazývat vztahem, lpí pachuť jakéhosi neklidu. V prostoru mezi nimi se vznášely nevyřčené otázky a Hermiona si byla jistá, že jediný způsob jak zařídit, aby se oba v přítomnosti toho druhého začali cítit pohodlně, je začít se jimi zabývat. A ona už najde cestu, jak zatáhnout zarputilého Severuse Snapea do smysluplné konverzace, a to navzdory jeho směšným smluvním ujednáním. Lance jí prozradil, že ji Severus pozoruje. Nejspíš nastal nejvyšší čas, aby ona začala na oplátku sledovat Severuse.
ssSss
Netrvalo dlouho a dostala přesně k tomu příležitost. Na čtvrteční večer ji Kordélie pozvala na večeři spolu s celou řadou dalších hostů, mezi nimi i s Dracem a Susan. Účastnila se i Narcisa Malfoyová a Hermioně se ulevilo při zjištění, že Lucius nemohl přijít kvůli návštěvě u přátel v Itálii. Dorazila zavěšená do Lance, jenž trval na tom, aby se zcela podle módy opozdili. Uvítal je Severus a Lance se v jejich čele začal belhat do jídelny, mumlaje si pod vousy cosi o naprosté směšnosti Kordéliiných večírků.
"Omlouvám se, že jdeme pozdě," šeptla Hermiona otáčejíc se k Severusovi, zatímco se blížili k jídelně. "Lance trval na tom, že musíme být poslední příchozí."
"Lance nesnáší, když se musí zdravit s ostatními hosty," zabručel Severus, "a je také patřičně hrdý na své umění vstoupit se vší slávou," vysvětloval.
"To jsem si všimla," uchechtla se Hermiona. "Občas dokáže být docela dramatický."
Došli ke dveřím a Hermiona se zhluboka nadechla a přitiskla si ruku na rozbouřený žaludek. Severus se zachmuřil.
"Nervózní?" zeptal se.
"Trochu," přikývla. "Vlastně jsem se ještě pořádně s nikým neviděla od té doby, co Teo odešel. Cítím se tak trochu trapně."
"Hlavu vzhůru, Hermiono," pravil hlasem o něco méně formálním než obvykle. "Neudělala jste nic, zač byste se měla stydět. Podařilo se mi rozmluvit Kordélii, aby vás posadila mezi tetičku Millie a Narcisu Malfoyovou. Budete sedět vedle Susan a naproti Dracovi."
Pocítila záchvěv úlevy a vděčnosti.
"Děkuji vám," odvětila. Nesmírně ji potěšilo, že se obtěžoval starat se o její pohodlí během večeře.
Vešli do místnosti, kde ostatní hosté již seděli kolem dlouhého jídelního stolu. Hermiona zamumlala rozpačitou omluvu a posadila se vedle Susan Malfoyové, která ji obdařila povzbuzujícím úsměvem.
"Děkuji, že jsi přišla, drahoušku," pravila Kordélie vlídně. Načež se otočila k ostatním hostům u stolu. "Zřejmě jste si všimli, že nám dnes večer několik hostů chybí. Lucius i Teodor jsou v cizině."
Hermiona se instinktivně zadívala na Severuse, který se mračil na svoji manželku.
"A když už o tom mluvíme," spustil Draco, "tak ti, Grangerová, můžu říct, že vypadáš naprosto skvěle od té doby, co ses zbavila toho…"
"Draco!" zasyčela jeho matka, zjevně zahanbená. "Přestaň!"
Lance na druhém konci stolu propukl v hlasitý smích.
"Ten kluk má pravdu - je jí mnohem líp bez toho idiota."
"Lancelote!" řekla Kordélie a vrhla na své očividně zmatené tety zneklidněný pohled. "To už by stačilo, děkuji."
Hermiona potlačila uchechtnutí. Přísahala by, že jí Severus věnoval nepatrný úsměv.
Draco a Lance se snažili chovat po zbytek večeře řádně a Hermiona si pěkně popovídala se Susan, která ji zasvětila do toho, co se událo na odboru záhad od té doby, co Hermiona odešla. Byla více než dobře usazená k tomu, aby mohla pozorovat Severuse, který seděl na jednom konci stolu společně se svojí chotí, a jak večer pokračoval a Hermiona byla během jídla povětšinou otočená k Susan, měla dostatek příležitostí sledovat ho a sama přitom zůstat nepovšimnuta.
To, co viděla, ji vyvádělo z míry. I přes Lanceovy poznámky pronesené před několika měsíci, v nichž naznačoval, že mezi Kordélií a Severusem to není takové, jak to na první pohled vypadá, vždy předpokládala, že jsou na tom stejně jako každý normální sezdaný pár. Nyní se jí však zdálo, že se natolik utápěla ve vlastním neštěstí, až si ani nevšimla, jak se k sobě chovají, tedy spíš, jak se k sobě nechovají. Jistě, oba byli ve společnosti toho druhého přiměřeně uvolnění, ale to, co v jejich vztahu dřív považovala za neobvyklou formálnost, jí nyní připadalo jako téměř úplný nedostatek vřelosti.
Zatímco Severus elegantně hrál roli spoluhostitele zajišťujícího, aby byly všechny sklenice stále doplňovány, Kordélie se starala o hosty a zatahovala i ty mlčenlivější do rozhovoru. Ale ve zhruba dvouhodinovém časovém úseku si Hermiona nepovšimla, že by spolu prohodili víc než pár slov, a pokud už hovořili, pak obvykle o něčem, co se týkalo večeře. Při několika málo příležitostech, kdy se jejich oči střetly, nezaznamenala Hermiona ani stín náklonnosti, a když se jedinkrát za celou dobu fyzicky dotkli, měla dojem, že to nebylo nic víc, než předem připravený čin z Kordéliiny strany - zdvihajíc se od stolu, aby poručila další láhev vína, položila Kordélie dlaň na Severusovo rameno a Hermiona fascinovaně zírala, jak Severus okamžitě ztuhl.
Nejzajímavější příhoda se udála ve chvíli, kdy dojídali zákusek. Zaťukání na okno jídelny ohlásilo přílet veliké hnědé sovy a Kordélie se rychle zdvihla od stolu. Než došla k oknu, zaslechla Hermiona Severusovu poznámku: "To už je počtvrté tento týden, co se zde tato sova objevila. Tvoje popularita zřejmě nezná mezí, drahá." Na což Kordélie odpověděla pohledem chladnějším než led, a jakmile převzala od sovy vzkaz, vrátila se ke stolu s neurčitým a poněkud roztěkaným úsměvem na tváři.
Hermiona jejich chování pozorně sledovala ještě další minutu či dvě, dokud se k ní Severus neotočil; podvědomě vytušila, že si byl jejího pohledu vědom. Než by však rozpačitě uhnula očima, raději jeho pohled statečně vydržela a váhavě se na něj pousmála. Pocítila příval radosti, když jí úsměv vrátil, v obličeji zmatený výraz.
Večer rychle uběhl a ona se brzy rozloučila se Susan a Dracem. Lance odešel brzy, podle všeho unuděný k smrti svými postaršími příbuznými, a Hermiona se ocitla se Severusem o samotě.
"Pojďte," nařídil jí a ukázal na místo naproti sobě. "Dejte si ještě sklenici vína."
Hermiona se zdvihla ze židle, potlačujíc překvapení.
"Další sklenici vína? Když mám jít zítra do práce?"
"A jak se vám ta práce líbí, Hermiono?" ušklíbl se pobaveně.
"Líbí se mi náramně; lektvary mi od návratu z Paříže chyběly. A jak se líbí vám, když nemáte laboratoř jenom sám pro sebe?"
"Nebylo to zdaleka takové utrpení, jak jsem očekával," zamručel a nalil jí víno.
"Prima," zasmála se kysele. "Jsem ráda, že to se mnou není takové utrpení, jak jste předpovídal." Vzala láhev vína a s troufalým pocitem zdvihla jeho sklenici. Líbilo se jí, jakým způsobem ho víno uvolňuje a činí ho méně kontrolovaným, než jakým se obvykle snažil být. Jediná další příležitost, kdy ho takhle viděla, byla onehdy v den její svatby.
"Zdálo by se," protáhl a sebral jí láhev z ruky, načež ji umístil z jejího dosahu, "že oba stále ještě dodržujeme nejvyšší standard chování."
"Hmmm," zamumlala a usrkla víno. "Za celý týden jste nepronesl jedinou opovržlivou poznámku."
"Celý týden jste mi nedala příležitost, abych nějakou opovržlivou poznámku musel pronášet," odvětil a její oči se rozšířily.
"Děkuji mnohokrát," vyhrkla se zářivým úsměvem.
"Vy tohle považujete za poklonu?" zdvihl obočí.
"Od vás je to největší poklona, v jakou bych kdy mohla doufat."
"Vy mě vskutku považujete za velmi temnou osobnost, Hermiono Grangerová," zamlaskal nespokojeně.
"Vy velmi dobře víte, že jste každým coulem stoprocentní temná osobnost, Severusi Snape," zasmála se.
"Děkuji mnohokrát," odtušil a zcela zjevně ji při tom napodoboval.
"Vy tohle považujete za poklonu?" zeptala se s úsměvem.
Ušklíbl se a na chvíli se odmlčel.
"Vítejte zpět."
"Co tím myslíte?" zamračila se nechápavě.
"Ani na okamžik nebudu předstírat, že bych vás snad dobře znal," vysvětloval a ztišil hlas téměř do šepotu, když si uvědomil, že Kordélie s Narcisou se uchýlily do vedlejšího pokoje na šálek kávy, "ale v posledních několika měsících se z vás začínal stávat někdo, kdo se čím dál tím méně podobal Hermioně Grangerové takové, jakou jsem si ji představoval. Je pěkné vidět vás zpět."
"Děkuji… myslím," povzdychla si. "Od svého návratu do Británie jsem se chovala jako neskutečný blázen."
"Teo na vás měl negativnější vliv, než bych očekával," pravil klidně.
"Máte pravdu," potřásla hlavou, "tohle jsem vůbec nebyla já. A měl jste pravdu i o Teovi: nehodili jsme se k sobě po všech stránkách přesně tak, jak jste to vy věděl už dopředu. Kdy jste se naučil být tak dobrým znalcem povah?"
Vydal ze sebe krátký smích.
"Věřte mi - vždycky tomu tak nebylo." Nevědomky si promnul předloktí, kde kdysi nosíval znamení Pána zla. Zamyšleně na ni pohlédl. "Je to potěšující - vidět vás vrátit se k vaší… někdejší slávě," dokončil s úšklebkem.
"Někdejší slávě?" rozesmála se. "Jak jste mě to nazval ve třetím ročníku? Nesnesitelný šprt?"
"A co jste mi to provedla, když jste byla ve třetím ročníku?" opáčil. "Poslala mě do bezvědomí v Chroptící chýši?"
"Zásah, profesore Snape," vrátila mu úšklebek. "Mimoto mám za to, že jsme nechali minulost minulostí, zakopali válečnou sekyru a tak dál."
"Vy jste ta, která začala vytahovat staré křivdy. Ale ano, uzavřeli jsme příměří, pokud si správně pamatuji. Na všechny sekyry, jež jsme za ta léta použili, bychom nicméně potřebovali velkou díru v zemi."
Zdvihl sklenici vína ke rtům. Hermiona na něj hleděla, obdivujíc nedávno povšimnuté dlouhé štíhlé prsty, v nichž svíral sklenku.
"Ale měl jste pravdu v mnoha, mnoha ohledech," svěřila se mu. "Měla jsem vás poslechnout."
"To nebývá tak obtížné, jakmile jednou dosáhnete mého věku, Hermiono, objektivně posuzovat ostatní lidi a jejich jednání," prohlásil. "Zcela jiná věc je umět tuto moudrost použít i v případě vlastního života."
Zachmuřila se přemýšlejíc nad tím, jestli tím myslí ji samotnou nebo svůj vlastní problémový vztah.
"Myslíte, Severusi, že se s mojí přítomností dokážete smířit?" zeptala se s myšlenkou, zda budou někdy v práci schopní hovořit tak uvolněně jako na večírcích.
"Možná," protáhl lenivě a jeho černé oči zajiskřily náhlým pobavením. "Pokud dokážete ovládat svůj zvyk neustále si pobrukovat."
Nepatrně zalapala po dechu.
"Můj zvyk neustále si pobrukovat?" otázala se zcela zmatená.
Předklonil se a opřel se lokty o stůl.
"Zdá se, že se to týká pouze Beethovena, ale nemám ponětí, jak široké jsou vaše hudební znalosti. Zatím to vypadá, že jste nedotčená Sibeliem, Šostakovičem a Brahmsem."
Hermiona zaúpěla a sklonila hlavu k desce stolu.
"Pobrukovala jsem si při Beethovenovi?" přeptala se.
"To vskutku ano," zamručel, pobavený její reakcí. "Jsou další skladatelé, kterým bych se měl vyhnout?"
Zasmála se a zdvihla hlavu.
"Mám podezření, že Čajkovskij a Mozart by mohli vést ke stejnému výsledku." Usmála se. "Je mi to opravdu líto, Severusi. Neměla jsem tušení, že něco takového dělám."
"Omluva přijata," řekl a vrátil jí úsměv. "Tak, je už po půlnoci a já mám v úmyslu pověřit vás zítra o něco větší výzvou. Doporučuji vám, abyste se teď vrátila k sobě domů."
"Zařídím se podle vašeho doporučení," odtušila zdvihajíc se od stolu a potlačujíc zívnutí. "Dobrou noc, Severusi. Jste hrozně legrační."
Okamžitě ztuhl a zazíral na ni.
"Legrační?" zeptal se skrz stisknuté zuby.
"Ano, legrační," trvala na svém.
Vydala se ke dveřím a skoro ji mrzelo, že se musejí rozloučit, ačkoli věděla, že se příštího dne opět uvidí. Netušila přesně proč, ale celou cestu domů se usmívala a při představě následujících týdnů a měsíců strávených v Severusově laboratoři pocítila náhlou vlnu nadšení. Vypadalo to, že Lance mohl mít úplnou pravdu: vzít tuhle práci skutečně mohla být ta nejlepší věc, kterou v životě udělala. Každopádně se zdálo, že je to její první dobré rozhodnutí od návratu z Paříže.
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat