Poslední část kapitoly, která opět přinese nějaký ten rozhovor našich hlavních hrdinů, tentokrát ale převážně v uvolněnějším duchu...ssSss
Severus sledoval Kordélii, jak mlčky poklepala hůlkou na svůj kufr a poslala ho napřed do Amsterdamu. Otočila se k němu s nepatrným úsměvem.
"Vyřiď, prosím, Pomoně moji omluvu, Severusi. Ráda bych tam byla, kdybych už neměla domluvenou tu návštěvu u Katariny."
Severus obrátil svoji pozornost k Dennímu věštci.
"Omluvím tě. Jsem si jistý, že budeš všem chybět."
Kordélie se onomu náznaku sarkasmu v jeho hlase lehce zašklebila a váhavě se znovu posadila k jídelnímu stolu.
"Jsi naštvaný, Severusi?"
Vrhl na ni pohled nad stránkami novin.
"Ne, nejsem naštvaný. Na tvé víkendové výlety už jsem si zvykl."
Trochu našpulila ústa a zkřížila ruce na prsou.
"Byl bys snad raději, kdybych každý víkend zůstávala doma a hrála si tady na vzornou ženušku?"
S povzdechem složil noviny a položil je na stůl.
"Ne, Kordélie, nebyl bych raději, kdybys každý víkend zůstávala v Londýně, pokud si to sama nepřeješ. Nech to být, řekl jsem přece, že nejsem naštvaný."
Pozorovala, jak si přidal do čaje mléko.
"Navíc si myslím, že bych tu byla poněkud nadbytečná," nadhodila vlídnějším tónem. "Mám za to, že jsi nabídl doprovod do Bradavic Hermioně."
Zkušeně skryl překvapení.
"To vskutku ano," přiznal. "Nebyla příliš nakloněná tomu zúčastnit se sama - vzhledem k tomu, že ji tvůj syn opustil."
Kordélie se jeho obrannému postoji jen ušklíbla.
"Nikdy předtím jsem si nevšimla, že bys oplýval tak neskutečným pocitem povinnosti vůči svým bývalým žákům, Severusi," pravila ignorujíc jeho zlostný pohled. "Nejdřív jí nabídneš práci a teď ji doprovázíš na večírky. Co bude následovat? Možná místo v tvojí posteli?"
Opatrně postavil šálek na talířek a naklonil se ke Kordélii přes stůl.
"Pokud si přeješ zkřížit hůlky, Kordélie, doporučuji ti učinit tak s někým jiným. Pro mě nejsi žádnou výzvou a mám víc špíny, kterou bych na tebe mohl hodit, než ty na mě."
Poté vstal se vší důstojností, na jakou se zmohl, a zlostně odhodil na stůl ubrousek. Téměř cítil, jak se mu její oči zabodávají do zad, když kráčel z místnosti, a byl nesmírně šťastný, že Kordélie bude následující tři dny daleko odsud.
ssSss
Hermiona přecházela sem a tam po obývacím pokoji a nervózně čekala na zaklepání na vchodové dveře, které mělo ohlásit Severusův příchod. Většinu odpoledne strávila úpravou vlasů u Padmy doma. Padma přes hodinu kartáčovala její kadeře do hladkých zářivých vln, zatímco Hermiona kolébala na kolenou její dvojčata. Jakmile byly její vlasy přivedeny k dokonalosti, rozhodla se, že se nechá nalíčit v mudlovském kosmetickém salonu, a nakonec se vrátila domů, aby se oblékla.
Hleděla do zrcadla nad krbovou římsou na svůj odraz a zničehonic ji napadlo, že ten večer věnovala mnohem víc úsilí svému vzhledu než v den svojí svatby. Než se nad tímto faktem dokázala řádně zamyslet, zrcadlo promluvilo:
"Ano, velmi pěkné, drahoušku. Velmi zmijozelské," oznámilo jí.
Hermioniny oči přeletěly k lemu výstřihu jejích tmavě zelených šatů.
"Ach ne! Myslíš, že to vypadá moc zmijozelsky?" Určitě netoužila po tom, aby si někdo myslel, že se pro ten večer oblékla, aby se hodila ke svému doprovodu. "Měla bych se převléct do modrých šatů?"
Zrcadlo si znechuceně odfrklo.
"Má drahá, ty brzy zjistíš, myslím, že zmijozelské barvy jsou v této rodině mnohem víc upřednostňované."
Neměla příležitost zvážit převlečení do jiných šatů - hlasité zaklepání na dveře a pohlédnutí na hodinky jí sdělilo, že je čas jít. Váhavě přešla do haly a vyrovnaně se nadechla, než se natáhla ke klice. Pohled na Severuse stojícího na schodech přede dveřmi vyvolal na její tváři úsměv. Samozřejmě, že byl celý oblečený v černém. Jeho černý hábit, třebaže elegantního střihu, vypadal jen nepatrně odlišně od neobvykle strohých hábitů, které běžně nosil.
Pozdvihl obočí, když spatřil výraz v jejím obličeji.
"Podle všeho jsem trvalým zdrojem vašeho pobavení, Hermiono. Mohu se zeptat, co shledáváte tak zábavným tentokrát?"
Usmála se na něj od ucha k uchu a její obavy se rychle rozplynuly.
"To jen, že obvykle chodíváte tak stroze oblečen, tak jsem si říkala, co si na sebe vezmete dnes večer."
Sklonil zrak ke svému černému oděvu.
"Byla byste raději, kdybych si od Lance půjčil jeden z těch jeho svítivě růžových modelů?"
Při té představě se vesele zakřenila.
"To určitě ne." A s tím vykročila z domu a zavřela za sebou dveře. "Předpokládám, že se teď přemístíme přímo k bradavické bráně?"
"Můžeme?" přikývl krátce.
Oba se roztočili na místě a s hlasitým prásknutím se objevili u bradavické brány. Byla už téměř úplná tma, ale mohutná brána zela dokořán a cesta ke škole byla osvětlena řadou vznášejících se svící. Další světlo z dálky zářilo z bradavických oken a silueta hradu se ostře rýsovala proti rychle tmavnoucí obloze.
Hermiona při pohledu na místo, kde se tolik let cítila jako doma, pocítila dobře známý závan tepla u srdce a nedokázala si odpustit drobný výkřik radosti, který jí unikl ze rtů. Severus na ni ze strany pohlédl, jak se obraceli k cestě a jali se kráčet vzhůru k hradu.
"Chápu to správně, že se do Bradavic vracíte s jistým uspokojením?" zeptal se s upřímnou zvědavostí.
"Ano s velikým," přikývla. "V mnoha ohledech jsou ty pocity spíš hořkosladké, řekla bych, ale i přesto velmi potěšující."
"Byla jste tu šťastná?" tázal se dál.
"Řekla bych, že většinou ano," odvětila. "Nejdřív jsem byla dost osamělá, než jsme se spřátelili s Harrym a Ronem, a příšerně osamělá jsem byla i posledních několik měsíců v posledním ročníku. Pak tu také byly stálé obavy, že se Harry nechá zabít, ale když si tohle všechno odmyslím, tak jsem byla šťastná."
Pozoroval ji ve světle svící.
"Proč jste byla nešťastná těch posledních několik měsíců?"
"Manželský zákon," řekla jen s povzdechem. "Ron došel k závěru, že se provdám za něho, a já jsem odmítla. V sedmém ročníku jsme pak spolu sotva promluvili - vrhlo to stín dokonce i na můj vztah s Harrym a Ginny. Mezi ostatními dívkami v ročníku jsem nikdy nebyla zvlášť oblíbená, takže jsem tu ke konci zůstala téměř bez přátel. Kdyby nebylo Nevilla, bylo by to zřejmě ještě mnohem horší."
"Rozumím," řekl a odmlčel se.
"A co vy?" zjišťovala s náhlou nesmělostí. Bylo obtížné uvěřit, že se tady prochází po bradavických pozemcích se svým bývalým profesorem a hovoří spolu bez větších zábran.
"Já se vracím nerad," odvětil krátce.
"Mohu se zeptat proč?" vypadala překvapeně.
"Z mnoha příčin," vysvětloval. "Ano, byl jsem šťastnější zde než v domě svých rodičů - nebo spíš by bylo přesnější říct, že jsem se tu necítil tak mizerně. Ale člověk se nerad vrací na místo zločinu, dá-li se to tak nazvat."
Domnívala se, že místem zločinu rozumí Chroptící chýši, a pohlédla na něj v očekávání, že pokyne tím směrem. Spatřila však, že jeho oči krátce zalétly nahoru k Astronomické věži, a pochopila, o jakém zločinu to mluví; o té noci, kdy připravil Brumbála o život. Zastavila se.
"Pokud dovolíte, Severusi, to se dá těžko nazvat zločinem. Všichni přece víme, že jste jednal na Brumbálův příkaz."
Zkřížil ruce na hrudi v obranném postoji.
"Ne, nedovolím a byl bych mnohem raději, kdybychom o tom nehovořili." A vyrazil kolem ní pryč.
"Ale, Severusi -"
"Ale nic," vyštěkl rozezleným šepotem, zastavil se a prudce se k ní otočil. "Holka zatracená! Proč pořád máte potřebu chovat se jako můj psychoterapeut?"
Jeho slova ji zranila a mlčky prošla kolem něj.
"Dobrá. Omlouvám se. Nechtěla jsem vyzvídat."
Dvěma kroky s ní srovnal chůzi.
"Nechtěl jsem reagovat tak prudce."
Minutu či dvě pokračovali beze slova.
"Zůstal jste v kontaktu s někým ze sboru?" prohodila ve snaze o opětovné navázání zdvořilého rozhovoru.
"Minerva mě pravidelně uhání s požadavkem, abych se znovu ujal funkce profesora lektvarů, a příležitostně se scházím u Děravého kotle s Filiusem na něco k pití. A Horác se čas od času zastaví pro nějakou radu."
"Opravdu?" zeptala se se zájmem. "Takže nakonec uznal vaši genialitu?"
"Zase si mě dobíráte, Hermiono?" pohlédl jí do očí.
"Ani ne," zasmála se. "Jsem ráda, že k vám chodí na konzultace. Uvažujete, že byste se vrátil k učení?" položila další otázku a pevně doufala, že odpověď bude znít ,ne´.
"To bych si raději proklel obě ruce," ušklíbl se.
V odpověď se usmála a přejela pohledem ke schodům hradu s pocitem rostoucí nervozity týkající se jejího příchodu bez manžela. Třebaže věděla, že jsou si všichni vědomi jejich odloučení, tušila rovněž, že na to budou myslet hned, jak vejde do vstupní síně, a to vědomí jí přišlo nepopiratelně nepříjemné. Vzhlédla a uviděla dobře známou postavu Arguse Filche, jenž se k nim belhal s paní Norrisovou v pevném sevření náruče.
"Brývečer, řediteli," nechal se slyšet směrem k Severusovi, zatímco zíral na Hermionu.
"Dobrý večer, Argusi," odvětil Severus. "Ačkoli podle mého názoru dobře víte, že ředitelem už dávno nejsem," dodal s očividným pobavením.
"Ano," zavrčel Filch temně, "jen tak jste si odešel a nechal nás tady s tou nebelvírskou ženskou," pravil a stále zíral na Hermionu.
Měla dojem, že se Severus snaží skrýt úsměv. Obrátil se k ní.
"Věřím, že si vzpomínáte na bývalou primusku," odtušil a pokynul k Hermioně hlavou. "Další nebelvírská ženská."
Filch si něco zabručel pod vousy a odšoural se kolem nich k bradavické bráně.
"Okouzlující jako vždy," pravila Hermiona s úšklebkem. Poté se však překvapeně otočila, když zaslechla zahalekat ze schodů před vchodem své jméno. Její tvář se rozzářila širokým úsměvem při pohledu na obrovskou nezaměnitelnou postavu Hagrida, který už k nim ze všech sil pospíchal. Rozeběhla se, aby překonala vzdálenost mezi nimi, a rozesmála se, když ji zdvihl a zatočil se s ní kolem dokola.
"Hagride!" vyhrkla, jakmile popadla dech. "Tak moc ráda tě vidím!"
"Hermiono Grangerová!" odvětil. "Taky tě hrozně rád vidim." Postavil ji na zem a otočil se k Severusovi. "A profesor Snape!" dodal a k Hermioninu nesmírnému potěšení ho sevřel v objetí.
Když ho pustil, vypadal Severus, jako kdyby ho zasáhlo omračující kouzlo, a Hermiona se smála ještě dvakrát tolik. Hagrid je nechal jít dál a vydal se za jakýmsi zraněným hipogryfem, zatímco Severus se pokoušel urovnat si hábit. Hermiona se dál pochechtávala.
"Vám to připadá zábavné?" vyprskl a smetl si z hábitu několik pírek.
"Velice zábavné," zareagovala. "Výraz vašeho obličeje byl k nezaplacení."
Pohlédla na vstupní dveře hradu a její úsměv zmizel. Severus, nyní již bez peří, se jí znovu objevil po boku.
"Hlavu vzhůru, Hermiono," zašeptal. "Garantuji vám, že pokud se vám podaří chovat se sebevědomě a důstojně, tak všichni během několika minut zapomenou na vašeho chybějícího manžela. Dokonce bych řekl, že nepřítomnost mojí manželky vzbudí víc poznámek než nepřítomnost toho vašeho."
Zvědavě na něj pohlédla a napadlo ji, co asi tou poznámkou myslel. K jejímu údivu jí nabídl rámě. Toto vstřícné gesto ji moc potěšilo, zavěsila se do něj a obdařila ho zářivým úsměvem.
"Děkuji, Severusi. Nejen za dnešní večer, ale za všechno, co jste pro mě v těch uplynulých dvou měsících udělal."
Pokývl a vydali se do Velké síně s úvahami nad tím, co jim asi tento večer přinese.
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat