A je to tady - Portrét pro Bradavice je konečně dopsaný. Přátelé z FB již vědí, ale tady jsem to nejspíš ještě nezmiňovala - rozhodla jsem se dopsat závěrečné kapitoly Portrétu dřív, než je sem začnu vkládat. Za ty takřka tři roky psaní se mi totiž nashromáždilo přes dvacet tištěných stran rozličných poznámek a kratších či delších úryvků, které bylo nutné nejdřív uspořádat do jednotlivých kapitol tak, že jsem počínaje částí, kterou si za chvíli přečtete, pracovala souběžně na celém textu až do závěru epilogu. Ale nyní je až na korektury, které budu provádět průběžně, vše hotovo, a dnes tudíž přicházím se začátkem konce. Jak rychle dojdeme až na úplný konec teď už záleží jen na vás. V azkabanské kapitole se tenhle zrychlený systém osvědčil, a tak ho zkusím ještě jednou, naposledy - 25 komentářů ke každé části povede k přidání následujícho dílku hned, jak se dostanu k Internetu. Pevně doufám, že vás závěr povídky nezklame a některé třeba i příjemně překvapí;-)Kapitola třicátá čtvrtá: Tři za jednoho (3. část)
Dojít zkontrolovat a zamíchat čtvero lektvarů pro madame Pomfreyovou v jedenáct večer, to bylo ještě vcelku únosné. Vstávat kvůli témuž ve tři v noci bylo poměrně nepříjemné, ale donutit se znovu absolvovat dlouhou cestu do sklepení v sedm ráno, to Nathalii připadalo takřka nemožné. S tichým brbláním toho nejhoršího, co jí slina na jazyk přinesla, desetkrát projela vařečkou kotlík ve směru hodinových ručiček a porovnávala vzhled jeho obsahu s barevným vyobrazením v knize, kterou jí tady Snape pro tyto účely zanechal.
"Jak mám sakra v tomhle světle poznat, jestli je to ta správná tyrkysová?" zaklela a posvítila si do kotlíku hůlkou. Nakonec však naznala, že výsledný odstín zhruba odpovídá, zhasla pod kotlíkem plamen a přesunula ho na pracovní stůl ke dvěma již dokončeným. Poté promíchala tekutinu v posledním kotlíku a v souladu s instrukcemi pod ním ztlumila plamen. Teď už by měl v tomto stavu vydržet až do profesorova návratu.
Bezděčně ji napadlo, zda do jeho návratu vydrží i ona sama, a pousmála se. Vskutku - kdyby Snape, tedy Severus, opravila se v duchu, nebyl během předešlé noci tak uvolněný a vstřícný, až to zavánělo opravdovou náklonností, asi by tady takhle nešaškovala. Vybavila si, jak jí, než oba usnuli, přejížděl prsty po tváři a probíral se jejími vlasy, a její úsměv se rozšířil. Pravda, sice u toho vypadal, jako kdyby myslel na něco jiného, co se jí ani vzdáleně netýkalo, ale přesto v tom bylo něco mile intimního. Byl v tom příslib dalšího sblížení a ona byla připravená hodit za hlavu všechny svoje vize a bláboly o budoucnosti, kterou nelze změnit, a vrhnout se do toho vztahu po hlavě, jakkoli šíleně to znělo.
Opustila kabinet a ospale se ploužila zpět do svého bytu. Zamířila do koupelny, opláchla si obličej studenou vodou a ušklíbla se svým poněkud ztrhaným rysům, jež spatřila v zrcadle. S mohutným zíváním se došourala k posteli, vyčerpaně na ni dosedla a zamžourala do okna nabízejícího obraz dalšího jasného letního rána. Zachmuřeně potřásla hlavou a natáhla ruku ke komodě v úmyslu dopřát si za pomoci uspávacího lektvaru a sklenky Ogdenské starorežné zaslouženou porci bezesného spánku. S rukou nataženou k horní zásuvce se však náhle zarazila, nechápavě přimhouřila oči a po krátkém zaváhání se sehnula a vytáhla z pod postele list papíru.
Nějaká zapomenutá Snapeova kresba, napadlo ji, ale v té chvíli se na podlahu skutálelo několik pastelek a Nathalie strnula v neblahé předtuše. Rychle se ohlédla za sebe na postel a následně zkontrolovala očima celý pokoj - ne, uklidnila se, žádný náznak toho, že by tady Snape při poslední návštěvě zanechal nějaký kus oblečení, do kterého by se snad v nějakém pomatení smyslů v noci navlékla. A prostý fakt, že několikrát spal vedle ní, k věštění nestačil, to měla vyzkoušené. Muselo to bezpodmínečně být něco, co měla na sobě či co s jejím tělem bylo pro danou chvíli jiným způsobem pevně spojeno po celou dobu, kdy v onom podivném až hypnoticky působícím stavu náměsíčnosti hledala po pokoji pastelky a papír a vytvářela své obrazovidecké kresby. Jistě, její nechtěný talent by teoreticky fungoval, i kdyby někomu usnula v náručí, ale jakmile bylo spojení jednou přerušeno, vytrácely se i obrazovidecké schopnosti. A Nathalie byla příliš opatrná na to, aby nechávala kreslící potřeby v bezprostředním dosahu lůžka.
Uklidněně tedy, byť stále ještě trochu nechápavě papír otočila pokreslenou stranou k sobě. V příštím okamžiku se jí zatmělo před očima a kresba se z jejích ochablých prstů neslyšně snesla na koberec. Ale ani tam se nestala méně skutečnou a Nathalie skelným pohledem zírala na vlastní postavu pohybující se po papíře. S její tolikrát proklínanou schopností jí po většinu života smiřoval alespoň fakt, že nebyla schopná kreslit vlastní budoucnost. To se ale zřejmě muselo změnit, poněvadž druhou osobu vypodobněnou na papíře nikdy dřív neviděla. Když se však na náčrtek znovu pozorně zadívala a pochopila, co obě postavy dělají, ztuhla ještě víc a polil ji studený pot. Tohle přece nemohla být pravda...
Jenže zachycený sled událostí se vrátil opět na začátek a její kouzelnickými pastelkami vybarvené druhé já se znovu rozešlo po ulici a po několika desítkách kroků natáhlo ruku k malému hubenému černovlasému chlapci, podávajíc mu školní brašnu. Zastavili se před zběžně načrtnutou budovou, do níž mířily desítky dalších dětí v doprovodu dospělých a v té chvíli se nakreslená Nathalie k chlapci sehnula, odhrnula mu vlasy z čela, pověděla mu několik slov a pak ho objala s oním nezaměnitelným výrazem matky, která poprvé posílá svoje dítě na místo, kde na něj nebude moci dohlížet tak, jak byla od jeho narození zvyklá.
Dívala se na ten výjev znovu a znovu vrtíc odmítavě hlavou a mozkovými závity jí vířilo tisíc myšlenek najednou. Mysl odmítala připustit si tu evidentní skutečnost a hledala všechny možné důvody, proč to tak prostě nemůže být, následované stovkou nejšílenějších vysvětlení, proč to tak nicméně je. Nathaliin život se zastavil a na okamžik se stal jen přelévajícím se oceánem domněnek, představ a vizí. A znovu a znovu si opakovala, že to není možné, že přece nemůže čekat dítě... Něco takového prostě nepřipadalo v úvahu!
Ale pravda se nakonec jala nabírat pevné obrysy a střípky informací do sebe začínaly zapadat jako kousky skládačky. Nebyl to její osud, který před sebou viděla na papíře. Byla to budoucnost onoho malého černovlasého chlapce, kterého zatím neznala, ale přesto jí byl již nyní bližší než kterýkoli další člověk na světě. Syn, jehož budoucí prožitky mohla zachytit jenom proto, že byl nerozlučně spojený s jejím tělem. Nosila ho v sobě a při pomyšlení na to, jak jen zajistit, aby se už žádné další věštění až do jeho narození neopakovalo, se Nathalie roztřásla obavami. Neboť představa, že by nějakým strašlivým nedopatřením zachytila v kresbách, jak se jejímu dítěti přihodí něco špatného nebo, ještě hůř, jaká ho jednou čeká smrt, ji děsila mnohem víc než pomyšlení, že by náhodou při kreslení osudu jiného člověka spatřila smrt vlastní.
Snad právě tyto obavy, jež byly neustále přítomny v jejím podvědomí, ta hrůzná noční můra, že by dopředu znala osud vlastního dítěte, ať už měl být jakýkoli, osud, jehož smutným stránkám by nedokázala nijak zabránit - právě to bylo nejspíš důvodem, proč se během všech těch vyšetření, jež kdysi absolvovala v nemocnici St. Laurent poté, co se po matčině smrti nervově zhroutila a byla na mnoho týdnů hospitalizována, přišlo na to, že nemůže mít děti. Lékouzelníci nedokázali nalézt jedinou příčinu, jelikož po fyzické stránce byla zjevně v pořádku. Žal ze ztráty matky, jejíž smrtelné nehodě Nathalie nedokázala zabránit ani přes všechna přijatá opatření, a uvědomění si logické souvislosti okamžitě odvozené jejím tentokrát nevítaně analytickým mozkem, že by se jí něco podobného mohlo stát i v případě jejích potomků, však zřejmě v její mysli vytvořily psychický blok tak silný, že ovlivnil i její možnosti počít dítě.
Mohla by se samozřejmě léčit, říkali jí, dokonce jí to i důrazně radili. Vhodnou léčbou by snad bylo možné opět nastartovat v jejím těle příslušné biologické procesy, ona však léčení odmítla. Po propuštění z nemocnice se musela na poslední chvíli začít připravovat na závěrečné zkoušky na Akademii magických umění a na děti neměla ani pomyšlení. Bylo jí jasné, jak obtížně by se během případného těhotenství bránila věštbám, ledaže by ho celé strávila pod vlivem silných uspávacích lektvarů, které by snad jejím nočním schopnostem nedaly šanci, ale dítěti by jistě neprospěly. A svým způsobem se jí při oné pro většinu žen smutné zprávě naopak ulevilo. Koneckonců to mělo i své výhody, neboť užívání lektvaru proti početí obvyklého mezi všemi mladými čarodějkami, jež dosud neplánovaly rodinu, v jejím případě od té doby opravdu nebylo nutné. Následná pravidelná vyšetření pak diagnózu jen opakovaně potvrzovala.
"Já jsem vážně netušila, že se něco takového může stát, nechci, abyste si myslel, že jsem tak nezodpovědná!" uzavřela Nathalie o hodinu později svůj zmatený proslov, v němž se řediteli překotně a nepříliš souvisle pokoušela vysvětlit vše, co se jí honilo hlavou od okamžiku, kdy pohlédla na tu kresbu. "Vím toho o Severusovi, chci říct o Snapeovi, dost na to, aby mi bylo jasné, jak nerozumné je mít s ním dítě, a..."
Brumbál ji zarazil zdviženou dlaní a poprvé od chvíle, kdy se přes chrlič probojovala do ředitelny s tím, že s ním musí naléhavě něco probrat, promluvil:
"Nemusíte mi nic vysvětlovat a tím méně se za něco omlouvat, Nathalie," řekl a jeho jindy usměvavá tvář se opět ponořila do hlubokého zamyšlení, jež ho neopouštělo od chvíle, kdy začala hovořit. "Mnohokrát jsem si již říkal, jestli jste vy dva nenavázali užší vztah, jenže oba dokážete své myšlenky a pocity skrývat až příliš dobře," pousmál se. "A upřímně jsem si snad i přál, aby vám na sobě víc záleželo, zvlášť pokud jste měli společně projít Azkabanem. I když mě popravdě nenapadlo, jaké následky by to mohlo mít. V dnešní době..."
"Já vím, já vím," skočila mu Nathalie do řeči celá zrudlá ponížením. Jistě, nechat se přivést do jiného stavu za situace, kdy už si málem celá staletí každá čarodějka vařila doma příslušné lektvary přímo sobě na míru, postupy a používané přísady byly častým tématem nekončících zapálených debat od dámských dýchánků po holčičí umývárny a přípravu lektvaru svedly bez jediné chyby obvykle i ženy, které ve škole z lektvarů propadaly, to už zavánělo pořádnou ostudou, ne-li rovnou zlým úmyslem. Jak už bylo u kouzelníků zvykem, v tomto totiž na své ženské protějšky bez dalšího spoléhali.
"Chtěl jsem jen říct, že v dnešní době bych na vašem místě lékouzelníkům také bez zaváhání uvěřil," uklidňoval ji. "Současná detekční kouzla používaná v lékouzelnictví bývají dost moderní a přesná. Podle mého názoru se muselo něco stát. Něco, co odbouralo ten psychický blok, který si vaše mysl vytvořila po ztrátě vaší matky. Nějaký zážitek, jenž byl pro vás podobně silný a který ve vás opět zažehl touhu po dětech stejně tak, jako ji tehdy strach z možných následků zmrazil."
"O ničem takovém ale nevím," potřásla zmateně hlavou. "Tedy samozřejmě, Azkaban byl děsivý, ale..."
"Azkaban, no ovšem," vstoupil jí Brumbál do řeči a nevesele se usmál. "Mozkomorové dokáží s myslí člověka udělat strašlivé věci."
"Jeden z nich ze mě málem vysál všechny šťastné vzpomínky," připustila Nathalie, "ale pochybuji, že by myšlenka na to, co jsem potenciálně schopná předpovědět svému vlastnímu dítěti, patřila k těm šťastným."
"To jistě ne," souhlasil ředitel, "ale opravdu jste v té chvíli přemýšlela takovým způsobem? Copak vám ani jednou neproletělo hlavou, jak moc byste si přála žít dál se vším, co život mladé ženy obnáší?"
Nathalie se zamyslela, třebaže se jí při vzpomínce na tehdy prožitou hrůzu ještě nyní dělalo na zvracení. Vybavila si mozkomorova bezhlesá ústa blížící se k těm jejím němě křičícím a musela na okamžik zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout. Nikdy v životě nezažila nic tak děsivého, jako bylo to narůstající šílenství postupně přecházející v naprostou prázdnotu.
Ale Brumbál měl pravdu. Kdesi hluboko v jejím nitru zůstával i v tom nejhorším okamžiku bezpečně skrytý slabý záchvěv naděje. Naděje, kterou by nepřiznala ani sama sobě, víra, že jednou tohle všechno skončí, její obrazovidecké schopnosti se znenadání kamsi vytratí a ona nalezne muže, kterého bude mít ráda a jemuž porodí děti. Děti, jež bude bezvýhradně milovat, a především se k nim bude chovat mnohem lépe, než se choval její otec k ní, neboť jim nikdy, za žádných okolností nebude vyčítat jejich schopnosti, pokud nějaké budou mít.
"Touha po dítěti je vlastní každé ženě," pronesl ředitel, jako kdyby jí četl myšlenky.
Ano, to Nathalie samozřejmě věděla. Ale mohla snad tahle její skrytá touha, již si zachovala ve svém srdci i v té nejtěžší chvíli, kdy mozkomor vtáhl do svých útrob takřka celou její duši, způsobit, že její mysl i tělo změnily názor na otázku potomků? Snad. Každopádně kresba ležící na stole mezi ní a Brumbálem byla důkazem toho, že občas se i na místě, jako je azkabanské vězení, kde veškeré štěstí už dávno zemřelo, může zrodit naděje na nový život.
Žádné komentáře:
Okomentovat