Také znáte ten pocit, že když se podezřele dlouho nic neděje a panuje relativní klid a pohoda, tak pak se něco musí v hrozně krátké době nečekaně a totálně převrátit naruby? Řekla bych, že přesně tohoto pocitu si teď Natálka užívá do sytosti. Aneb další část Portrétu je zaslouženě tady a pravidlo pro zrychlené přidávání dalších částí stále platí:-)Kapitola třicátá čtvrtá: Tři za jednoho (4. část)
"Dřív, než se mě zeptáte - ne, nehodlám se toho dítěte vzdát," prohlásila Nathalie a v jejím hlase zazněl varovný podtón.
"Něco takového by mě ve vašem případě ani nenapadlo, Nathalie," odtušil Brumbál.
Přikývla, ale neubránila se novému přívalu pochybností, zda bylo moudré za ním vůbec chodit. Už dopředu tušila, jaké řešení jí navrhne, a věděla, že se jí to nebude líbit. Přesto ale cítila povinnost ho informovat. Byly tady její věštby. A byl tady jeho velkolepý plán na záchranu světa. Zatím ještě neexistoval, ale jednoho dne se ředitel stane jeho strůjcem a dokončí pád Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, který před deseti lety odstartoval střet tohoto děsivě mocného kouzelníka s dalším malým černovlasým chlapcem jménem Harry Potter. Měla snad právo do něčeho takového zasahovat?
Pohlédla na kresbu svého syna. Rychlé detekční kouzlo, které na sobě provedla, než se vydala za ředitelem, jí potvrdilo její těhotenství, ale nenapovědělo nic ohledně délky jeho trvání. Pár dnů? Týdnů? V poslední době užívala lektvary na spaní zapíjené alkoholem prakticky každodenně, a netušila tedy, jak dlouho už bránila svému podvědomí dát průchod jejím obrazovideckým schopnostem.
Lektvary, alkohol, mon dieu, s tím teď musí přestat - znovu ji polil studený pot při představě, že by dítěti ublížila. A bude se muset podívat na něco vhodného pro období těhotenství do té příručky o lektvarech na spaní, kterou jí kdysi daroval Snape... tedy Severus, zatraceně, nemůže mu pořád říkat Snape, když je otcem jejího dítěte... Merline, Snape jako otec a ona jako matka, ten černovlasý chlapec z obrázku... nedokázala si to představit - Snape, který zabije Brumbála a jehož pak usmrtí Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit, otec syna, kterého jednoho dne ona sama povede do školy. Syn bez otce...
Náhle toho na ni bylo příliš, složila tvář do dlaní a ani si neuvědomovala, že se třese jako osika a z očí jí tečou slzy. Pak kolem sebe ucítila konejšivé objetí hřejivých paží - to Brumbál vstal ze svého křesla a posadil se vedle ní.
"Je mi to moc líto, Nathalie. Ale vy víte, co se teď bude muset stát," pravil tiše a jeho hlas nesl patrné stopy smutku.
Odmítavě zavrtěla hlavou. Ne, nechtěla to slyšet.
"Mám tady vyjádření od Luciuse Malfoye," ozval se po několika minutách ticha ředitel, nyní již opět formálním tónem poklepávaje při tom prsty na pergamen rozložený na stole. "Jménem správní rady školy mi dává na vědomí, že vaše další setrvání v Bradavicích považuje za zbytečné. Pomsta vůči mně za odhalení jeho a Richeova plánu, soudím, neboť ví, že mi na vás záleží. A navíc ta nepříjemná záležitost s jeho bratránkem - obávám se, zda neodhalil v rámci převzetí pozůstalosti po Tavorym ten váš duplikát a nepojal nějaké podezření. V každém případě bych byl nerad, kdyby se mu někdy dostalo příležitosti pokládat vám v soukromí nějaké otázky. I přesto jsem však chtěl bojovat za možnost vás nadále zaměstnávat, ovšem za těchto okolností..."
"Za těchto okolností se vám můj odjezd z Bradavic docela dobře hodí," dokončila za něj ponuře. "A co dalšího mi přikážete? Počítám, že mám co nejrychleji zmizet, aniž bych Severusovi cokoli řekla?"
"Popravdě by bylo vhodné, abyste odjela již během dneška, než se Severus vrátí," přitakal ředitel s nepříjemnou otevřeností a ona na něj zůstala zírat s ústy dokořán - čekala, že bude tvrdý, ale že až tak? Nemohl jí dát alespoň čtrnáct dní? Týden? "Upřímně, Nathalie, v nitrobraně nejste špatná, ale myslíte si, že byste před ním něco takového dokázala utajit?"
"Otázka zní, zda mám vůbec právo to před ním tajit," odvětila ostře. "Bude otcem. Mojí chybou, uznávám, ale nemyslíte, že má právo to vědět? Ale ne, vám na jeho pocitech nezáleží, jde vám hlavně o to, aby zůstal věrný vám a posmrtné památce Lily Potterové. Nesnesete představu ničeho, co by ho mohlo odvrátit od vašich plánů, nelíbí se vám myšlenka, že by měl někoho, na kom by mu záleželo. To by byl před Vy-víte-kým příliš slabý, že? A to vy nemůžete potřebovat, nemám pravdu?" Poslední slova už na ředitele málem rozhořčeně křičela.
"Máte," sklonil Brumbál hlavu, aniž by se pokoušel popřít cokoli z toho, co na něj vychrlila. "Jednoho dne Voldemort opět povstane a v té chvíli budu potřebovat, aby se Severus stal naším agentem v jeho řadách. Voldemort mu bude muset bezpodmínečně věřit. Nemusím vám asi říkat, co všechno by se mohlo stát, kdyby se dozvěděl, že existují jisté osoby, na nichž Severusovi záleží. Severus bude muset být mnohem lepší v nitrobraně, než je Voldemort v nitrozpytu, co by se ale stalo, kdyby v zájmu zachování jednoho tajemství přišel o to druhé? Třeba o to, že existujete? Dělám to i pro vaši bezpečnost, nemyslete si."
"Za to vám patří mé neskonalé díky," vyštěkla ironicky. "A jistě by vám poděkoval i Severus, kdyby o tom věděl."
Brumbál si zhluboka povzdychl a položil jí ruku na rameno. Potlačila touhu ji setřást, naštěstí vzápětí vstal, přešel za svůj stůl a z otvoru ve zdi, z něhož ho na jedné ze svých věšteb viděla vytahovat meč Godrika Nebelvíra, vytáhl několik listů papíru. Položil je na stůl mezi sebe a Nathalii. Svoje obrazovidecké kresby poznala okamžitě.
"Vy sama jste mi kdysi řekla, že budoucnost je daná a nelze ji měnit," promluvil znovu a pokývl k obrázkům. "Myslím, že i vám je z těchto kreseb jasné, že na nich není Severus Snape, hrdý otec syna, nýbrž Severus Snape - navždy osamělý muž, který se obětuje pro dobrou věc."
Zalapala po dechu.
"To je ale kruté," vyhrkla nesouhlasně a pocítila k Brumbálovi nezřetelný odpor.
Budete k jeho grandiózním plánům na zničení Vy-víte-koho tak shovívavá i poté, co bez mrknutí oka pošle na smrt někoho, na kom vám bude záležet? Protože to je přesně to, co on obvykle dělá, zazněl jí znenadání v uších hlas Brumbálova bratra Aberfortha a Nathalii přejel po zádech mráz. Tehdy se mu zdráhala uvěřit. A nyní se to skutečně dělo.
"Ano, to je," přikývl ředitel, "ale to nezměníme. Totéž se ovšem týká i mě samotného, na to nesmíte zapomínat. Ale já věřím v konečné vítězství nad Voldemortem, a proto svůj život rád obětuji. A věřte mi, že Severus má dobrý důvod k témuž," dokončil a vytáhl spodní kresbu, kde se právě Snape se smrtelnou ránou na krku zahleděl do zelených očí Harryho Pottera a spatřil v nich oči jeho matky Lily. Miloval ji a hodlal její smrt pomstít.
Nathalie se objala rukama kolem těla, avšak ani tak nedokázala zahnat prázdnotu, která ji po ředitelových posledních slovech zaplavila. Měl pravdu, v budoucnosti Severuse Snapea nefigurovala ani ona, ani její syn. Ne, nemyslela si, že by na ní Snapeovi někdy mohlo doopravdy záležet, ale věřila tomu, že na své dítě by si i on několik chvil před smrtí vzpomněl. On však myslel na jedinou osobu. A tou nebyla ani ona, ani jejich syn.
"Dobře," zašeptala takřka neslyšně. "Udělám, co si přejete. Ale něco za to budu chtít."
"Poslouchám," zareagoval Brumbál okamžitě.
Vzala do ruky kresbu, na níž se právě had Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit znovu zakousl do Snapeova krku, chvíli na ni pohlížela a pak ji posunula k Brumbálovi.
"Musíte mi slíbit, že ho budete varovat."
"Nathalie...," pronesl teď již s nefalšovanou bolestí. "Věřte mi, i pro mě je těžké vzít Severusovi možná poslední naději na spokojenější život. Vždyť jsem se ho za ta léta naučil mít rád jako vlastního syna a i vy už jste poznala, co to znamená vypěstovat si náklonnost k někomu s jeho povahou. Ale vy sama nejlépe víte, že..."
"Ano, vím, že budoucnost nelze měnit," nenechala ho dokončit. "Ale i přesto jsem se vždy snažila dělat všechno proto, abych ji zvrátila. Řekla jsem o svojí věštbě profesorce Meunierové, varovala jsem matku... Já vím, že nemohu změnit to, co je tady nakresleno, ale nebudu mít klid, pokud se o to alespoň nepokusím. Musíte mi slíbit, že tam nepůjde nepřipravený. Upíráte mu jediné štěstí, které by snad ještě mohl poznat. Slibte mi, že mu o tom včas povíte, a já vám slíbím, že mu nepovím nic, co by mohlo narušit ty ostatní věštby."
Nepohnutě jí hleděl do očí a ona cítila, jak ji mlčky odhaduje. Její odhodlání, její přesvědčení, že dělá dobrou věc, její víru, že přes všechny předchozí opačné zkušenosti dokáže pohnout koly osudu a posunout je na jinou kolej...
"Dobrá," vydechl nakonec zachmuřeně. "Slibuji vám, že udělám, co bude v mých silách, aby byl Severus připravený, až přijde jeho čas."
Věděla, že to není totéž a že by měla trvat na svém, ale věděla také, jak neoblomný dokáže Brumbál být. Ty mírné pomněnkové oči skrývaly neústupnost pevnější než skála.
I tak se ale v následující hodině a půl pokusila jeho rozhodnutí ještě několikrát zvrátit a vyzkoušela při tom na ředitele všechno od logických argumentů až po výhrůžky a slzy. Zpět do pokoje odcházela psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná a byla vděčná domácí skřítce Daisy za to, že jí na Brumbálův pokyn již všechno pečlivě zabalila.
Ložnice i ateliér, kde nikdy neudržovala přílišný pořádek a odkud ještě v tu noc vybíhala ke Snapeovým lektvarům bez sebemenší představy o tom, že svůj byt během několika hodin bude muset opustit, nyní až na několik zavazadel u zdi zely prázdnotou a podivnou cizostí. Jako kdyby těch deset měsíců, kdy byly jejím domovem, ani neexistovalo. I rozpracovaná plátna už byla mezitím navrácena na svá místa na hradních chodbách. Nathalie byla z té náhlé změny v šoku do takové míry, že to přehlušilo i její smutek. Instinktivně se natáhla po láhvi, která zůstala stát na stolku, neboť Daisy zjevně netušila, zda ji zabalit anebo vyhodit, ale hned se zhrozila sama nad sebou a ve stavu naprostého myšlenkového otupění a odloučení od vnějšího světa klesla do křesla a zahleděla se do prázdna.
V jednu chvíli si usilovně přála, aby se Snape vrátil o něco dřív a znenadání se objevil vedle ní, při každém zvuku z chodby vstávala z křesla a s nadějí pohlížela ke dveřím v přesvědčení, že se v příští chvíli musít otevřít. Pak ji zas popadl náhlý záchvat aktivity, jala se přerovnávat zavazadla, zařizovala, aby jí z Bradavic do Francie se starým školním kufrem a dalšími věcmi nezapomněli doručit i tou dobou už dvoumetrový šmolkovník. Což jí připomnělo, že se s Prýtovou a Vektorovou, které jí ho darovaly, musí rozloučit alespoň písemným vzkazem, neboť tou dobou byly obě na dovolené, pak se zas nad psaním toho vzkazu hořce rozplakala a nebyla schopná přestat. A vzápětí se pokoušela uklidnit a nadávala sama sobě, že přece nemá právo přenášet na dítě svůj stres.
Vydýchala se s hlavou mezi koleny a pak bez ohlédnutí opustila svůj byt a šla se rozloučit s několika málo profesory a zaměstnanci, kteří tou dobou v Bradavicích pobývali. Připravená historka o náhlé významné zakázce ve Francii zabrala přesně tak, jak Brumbál předpokládal a všichni jí co nejsrdečněji gratulovali a přáli jí hodně štěstí.
Zajímalo ji, zda totéž zabere i na Snapea, protože sama ředitele přesvědčovala, že Severus určitě takovému výmyslu neuvěří tím spíš, když ona sama odjede bez rozloučení. Zdálo se však, že ve Snapeově případě ředitel sází na uraženou ješitnost; dokonce ho podezírala i z toho, že si představuje zhrzeného Snapea, který se pak ještě silněji upne k dávno ztracené lásce k Lily Potterové. Možná by ale Severusovi mohla z Francie poslat vzkaz, napadlo ji, měla koneckonců dojem, že jí Daisy do zavazadel přibalila i Teorii obranných lektvarů, kterou od něj měla stále ještě zapůjčenou. A to by mohla být pro dopis vhodná záminka.
Nakonec se nicméně přiblížil čas předpokládaného Snapeova návratu, Nathalie zdráhavě a jakoby ve snách vyšla z hradu a se slzícím Hagridem po boku se vydala k bráně. Jeho smutek jí podivným způsobem dodával sílu celé to odcházení přežít, jako bez ducha sledovala očima okruh, který kolem Bradavic vyšlapali se Snapem sotva předevčírem, a náhle se přistihla, jak se hystericky směje a Hagrid na ni vyděšeně hledí.
"Tolik vzpomínek...," řekla jenom a klouzala pohledem od Zapovězeného lesa, přes famfrpálové hřiště až po nebelvírskou věž. Jako by to bylo včera, kdy tady o deštivé noci bušila na bránu a Hagrid jí přišel otevřít. Nyní bylo jasné letní odpoledne a její nálada přitom nemohla být rozháranější. Věděla však, že to nejhorší teprve přijde. Nyní byla příliš v šoku, aby jí docházelo co všechno tady za sebou zanechává a do jaké nejistoty se řítí.
"Fred a George! A Lee!" vzpomněla si najednou. "Pošlu jim po tobě nějaké dárky k začátku školního roku, předáš jim je s mými pozdravy, ano?" ujišťovala se. Merline jak moc jí všichni budou chybět! Brumbál si ani neuvědomoval, co jí svým rozhodnutím způsobuje, vždyť ona nikdy neměla tolik přátel jako tady, kde ji nikdo neznal a nevěděl nic o jejích schopnostech.
"To víš, že jo," vysmrkal se Hagrid do kapesníku velikosti ubrusu a sevřel ji v drtivém objetí. "Bude se mi po tobě hrozně stejskat, slib, že mi napíšeš!" dožadoval se a Nathalie zvládla jen přidušeně kývat. Pak si urovnala mudlovské šaty, jež neměla na sobě od svého odjezdu z Paříže, a přesvědčila se, že má v kapse stále ještě bezpečně schovaný jistý dopis, který měla na Brumbálovu žádost doručit cestou domů.
Naposledy se rozhlédla kolem sebe a opět cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Co si asi pomyslí Terence, až ji tady v září nenajde? A Tonksové slíbila návštěvu... Jenže podle dohody s Brumbálem o jejím dítěti nesměl nikdo vědět, tedy alespoň nikdo, kdo by se o tom mohl šířit dál tak, že by se ta informace donesla až ke Snapeovi. A jednoho dne pak možná i k Tomu-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Uznávala Brumbálovy argumenty, že by pak Snape byl příliš zranitelný a ona i syn by se ocitli v potenciálním smrtelném nebezpečí. V praxi to však znamenalo, že jsou pro ni v příštích letech jakékoli osobní kontakty se všemi, které tu poznala, víceméně vyloučeny. Zbyly nanejvýš nicneříkající dopisy.
"Sbohem, Hagride," pohlédla na hajného s pocitem hořkosti, že cena, kterou platí za lehkovážnost, je příliš vysoká. "A koukej na sebe dávat pozor. Žádné vylomeniny s kouzelnými tvory, slib mi to!" dožadovala se.
"Jasná věc," rozesmál se skrz slzy. "Nic, co bych nezvlád´, to ti slibuju."
Ani tohle nebyl slib, který si představovala, ale dokázala už jen rezignovaně zavrtět hlavou, než se bez otálení, jež by jí přineslo jen další trápení, s hlasitým prásknutím přemístila.
Žádné komentáře:
Okomentovat