Tak - otázka, jak se stane, že Nathalie nebude v prvním dílu knihy, už je vyřešena. Hrdinku máme pryč z Bradavic, ale před definitivním odchodem z Británie ji čeká ještě splnění jedné povinnosti... Doufám, že na přidání další kapitoly nebudete muset čekat dlouho (holt páteční večer a sobota zasvěcená práci nepotěší...), a ač jsem nechutný vyděrač, nemůžu si pomoci, abych neměla radost, jak se tady ta diskuze pod kapitolami znatelně oživila;-) Snad tomu tak bude i nadále:-)Kapitola třicátá čtvrtá: Tři za jednoho (5. část)
Zobí ulice v Kvikálkově byla asi ta nejupravenější ulice, jakou kdy Nathalie viděla. Popravdě řečeno - ocitnout se těsně po odchodu z Bradavic a vůbec celého britského pohádkově pestrého a neuspořádaného kouzelnického světa právě tady, byl tak trochu šok a Nathalie musela několikrát zamrkat, aby se ujistila, že se jí to jenom nezdá.
Podél celé ulice se táhla řada na první pohled úplně stejných rodinných domků s předzahrádkami osázenými úpravnými květinovými záhonky a lemovanými úhledně zastřiženými živými ploty a s příjezdovými cestičkami, jejichž dlažbou nepronikalo jediné stébélko trávy. Před některými garážemi se leskla nablýskaná auta, z otevřených oken se linula vůně připravovaných jídel a ozývaly se odtud hlasy spořádaných kvikálkovských obyvatel komentujících večerní zprávy.
Nathalie pomalu procházela ulicí, sledovala čísla jednotlivých domů a konečně se zastavila s pohledem upřeným na mosaznou číslici 4. Vytáhla z kapsy dopis a ještě jednou adresu překontrolovala. Takže tady bydlí slavný Harry Potter?
Když jí Brumbál předtím, než se rozloučili, požádal, zda by místo něj nešla na jisté setkání s kouzelníkem dohlížejícím na malého čaroděje, poněkud ji to překvapilo a okamžitě pojala podezření, zda se jí tím ředitel nesnaží zmanipulovat - skoro se to nabízelo, ona - čerstvá matka byť dosud nenarozeného dítěte navštíví bydliště sirotka Harryho Pottera, aby pochopila, kvůli komu vlastně obětuje svoji rodinu dřív, než ji měla příležitost založit. Pro vyšší dobro, ušklíbla se, ale Brumbál ji nenechal přemýšlet dál.
"Vím, že to ode mě vypadá účelově, ale na to setkání s Dedalusem opravdu nemohu jít," pronesl omluvným tónem. "Konečně jsem totiž obdržel odpověď od svého dávného přítele Nicolase Flamela a musím se s ním vidět, dokud je k tomu svolný."
"Nicolas Flamel? Ten, který vynalezl kámen mudrců?" zavzpomínala Nathalie na dějiny čar a kouzel. "Měla jsem za to, že žil někdy před stovkami let!"
"A žije dodnes," pousmál se Brumbál. "Má přece ten kámen."
"Ach tak. Já jsem to vždycky považovala spíš za pohádku." Vtom se však náhle probrala z melancholie, která ji přepadla při vidině brzkého odjezdu z Bradavic, a zpříma na ředitele pohlédla. "Jestli ale skutečně existuje, pak by bylo možné učinit nesmrtelným..."
"Severuse?" přerušil ji Brumbál trpce. "Nebo desítky či stovky dalších, kteří v bojích s Voldemortem nepochybně zemřou? Myslíte, že bychom k tomu dostali příležitost? Copak nevidíte to hlavní nebezpečí, které z existence něčeho takového vyplývá?"
Zarazila se, ale vzápětí jí to došlo a vyděšeně na Brumbála pohlédla.
"Ano," přikývl na její nevyřčenou otázku. "Nicolas žije už dlouhá staletí poklidným životem se svojí manželkou, ale obávám se, že jeho život dlouho klidným nezůstane, pokud se Voldemort na získání toho kamene zaměří. Musím je přesvědčit, aby mi ten kámen svěřili do opatrování, neboť nesmrtelného Voldemorta je snad lepší si nepředstavovat..."
Nathalie zavrtěla hlavou a vrátila se ze vzpomínek zpět do přítomnosti. Naivně se domnívala, jakou zásluhu nemá na záchraně světa, když riskovala život v Azkabanu. Zmijozelův portrét však zjevně nebyl jedinou možnou hrozbou. Musela Brumbálovu předvídavost a jeho pronikavý intelekt takřka proti svojí vůli obdivovat - on prostě dokázal myslet na všechno.
Znovu potřásla hlavou, aby si srovnala myšlenky, a jala se zvědavě pozorovat dům před sebou. A vzápětí se zaposlouchala do hlasů, které se k ní nesly z přízemí:
"Já to nebudu jíst! Nechci! Je to hnusný! Chci koláč a to teď hned!"
"Ale miláčku, musíš papat zeleninku, je zdravá! Koláč dostaneš potom."
"Já ho chci teď! Chci, chci, chci!" ječel neústupný chlapecký hlas.
"Tak aspoň ještě tenhle kousek rajčátka…," prosil nešťastný ženský hlas.
"Dej to pryč! Fuuuuj!" protáhl chlapec a Nathalie se už neudržela a pozdvihla obočí. Je snad možné, že by tohle byl Harry Potter, budoucí zachránce kouzelnického světa?
"Já bych si to klidně vzal," ozval se druhý chlapecký hlas, který zněl o poznání klidněji a příjemněji. "Dudley si za to může sníst i můj kousek koláče," dodal s nepatrným podtónem drzosti, jejíž důvod Nathalii došel hned vzápětí.
"Ty buď zticha, ty kluku!" rozlítila se žena. "Dobře víš, že ty žádný koláč nedostaneš! Ne po tom, co jsi provedl v té zoologické zahradě!"
"Já přece nic neprovedl!" bránil se chlapec. "Nevím, proč to sklo zmize- "
"Ticho tady!" vložil se do hádky hlas jakéhosi nanejvýš rozzlobeného muže. "Nemusí to vědět celá ulice! A ty, kluku, ty padej k sobě."
"Ale já ještě nedoje- "
"Ticho! A padej!"
"Mohl bych aspoň tu zeleni- "
"Jo, ať si Harry vezme tu hnusnou zeleninu, já chci koláč!" vložil se do toho opět druhý chlapec plačtivě. "Anebo ne," pokračoval potom pomstychtivě, "raději ten hnus vyhoď, ať nedostane nic, a mně dej ten koláč rovnou!"
"Dudley, přece jsem ti už říkala…," zakvílela žena.
"Dej mu ten koláč, Petunie," nechal se slyšet muž.
"Ale Vernone, doktor tvrdí, že by měl jíst také nějakou zeleninu…"
"Já zeleninu taky nemám rád a podívej se na mě, jak dobře a zdravě vypadám," zaznělo z mužova hlasu ušklíbnutí a ani Nathalie se ušklíbnutí neubránila, když zahlédla jeho otylou postavu právě procházející kolem okna obývacího pokoje, kde rodinka zřejmě večeřela u televizních zpráv tvořících zvukovou kulisu celého rozhovoru.
Dudley podle všeho konečně dostal svůj koláč, protože hádka utichla. Nathalie se jala nenápadně přecházet kolem domu číslo 4, i když nepředpokládala, že by v tuto dobu někdo vyhlížel z oken a pozoroval, kdo se pohybuje po ulici, nebo že by dokonce vyšel ven. To se však zmýlila, neboť o několik vteřin později zaskřípaly domovní dveře a objevil se v nich hubený chlapec, který díky svému drobnému vzrůstu vypadal sotva na deset let.
Nathalie i na dálku zaznamenala jizvu ve tvaru blesku na jeho čele, škubla hlavou a přešla na druhou stranu chodníku, aby si hoch nevšiml, jak zvědavě ho pozoruje. Chlapec byl však zřejmě příliš zamyšlený na to, aby okukoval lidi na ulici, vrazil ruce do kapes kalhot o několik čísel větších, než jaké by potřeboval, a se zamyšleným pohledem upřeným kamsi nad střechy domů se pomalou chůzí šoural Zobí ulicí k nedalekému parčíku.
"Nemá to jednoduché," ozvalo se znenadání vedle Nathalie, až sebou leknutím trhla.
Otočila se a pohlédla na drobného kouzelníka ve fialovém hábitu s cylindrem stejné barvy, na něhož si matně vzpomínala z narozeninového plesu Celebruse Riche. Vyčkávavě na ni pohlížel, jako kdyby si nebyl jistý, zda skutečnost, že tady pozoruje dům Dursleyových znamená to, co si on myslí. Narozdíl od něj totiž byla oblečena v mudlovských šatech, připravená přenést se po vyřízení této záležitosti rovnou do mudlovské části Paříže, a tak její přináležení ke kouzelnickému světu nebylo příliš patrné.
"Dedalus Kopál?" přeptala se, a když poněkud překvapeně přikývl, pokračovala hned dál: "Posílá mě za vámi Albus Brumbál. Moc se omlouvá, že se nemohl dostavit osobně, ale něco mu do toho přišlo. Já jsem Nathalie Belartová, možná si na mě vzpomínáte, setkali jsme se na jaře na plese v Bradavicích. Mám pro vás od ředitele ten dopis."
"Projdeme se," pokývl Kopál a vydal se opačným směrem, než jakým odešel Harry.
Přijal od ní dopis a pousmál se, když v adrese spatřil slova přístěnek pod schody.
"Je to pravda," odpověděl na její nevyslovenou otázku. "Harry Potter, kterého zná v našem světě každé malé dítě, žije v přístěnku pod schody, jeho bratranec ho šikanuje a jeho teta a strýc ho nenávidí."
"Nenávidět takhle malé dítě, které je s nimi navíc v příbuzenském vztahu? Co je to u všech druidů za lidi?"
"Je to kvůli světu, z něhož Harry pochází. Kvůli našemu světu," zdůraznil Kopál a pak znovu zadumaně pohlédl na dopis. "Pochybuji, že se mu tohle psaní vůbec dostane do ruky, ale chápu, že to Albus chce zkusit nejdřív po dobrém. Obávám se ale, že budeme muset poslat ještě hodně dopisů, než alespoň jeden z nich dojde svému adresátovi. Ti lidé jsou tak nesnášenliví, že to psaní pravděpodobně spálí na prach hned poté, jakmile si přečtou adresu odesílatele."
"A kdy se mu ho vlastně chystáte dodat?" zajímala se Nathalie.
"Oznámení o tom, že byl přijat do bradavické školy, by měl každý kouzelník dostat nejpozději v den svých jedenáctých narozenin. A ty má Harry na konci července. Počítám, že to začneme zkoušet tak týden předtím. Teď svoji situaci u příbuzných příliš nevylepšil, když v zoologické zahradě nechal zmizet sklo jednoho terária s hadem a jeho bratranec spadl dovnitř," vyprávěl Kopál. "Lidé z odboru kouzelnických nehod a katastrof měli co dělat, aby všem zúčastněným a našeho světa neznalým mudlům patřičně poupravili paměť, a toho hada se jim dokonce ani nepodařilo chytit," pousmál se. "Chudák Harry, až do začátku prázdnin měl domácí vězení, a to nejspíš ani neví o tom, že za všechno může jeho magie. On asi ani neví, že něco jako magie existuje. No, každopádně si od toho dopisu budeme muset pořídit pár duplikátů."
"Ví Harry o tom, že ho někdo sleduje?"
"Řekl bych, že něco minimálně tuší. Přeci jen se kolem něj děje dost podivných věcí. A to víte, občas ho na ulici pozná nějaký kouzelník a neudrží se, aby mu něco neřekl. Ani já sám jsem se neudržel, když jsem ho viděl poprvé v jednom mudlovském obchodě, i když teď už si samozřejmě dávám pozor, protože bych byl nerad, kdyby Harry někdy zjistil, že je sledován, to by mu jistě nebylo příjemné. Vyprávěl jsem tehdy o tom setkání Albusovi a on mě požádal, jestli bych na Harryho nedohlédl - jak žije, co dělá, jaký je a tak."
"A na co jste přišel?"
"Že je to hodný a sympatický kluk. Zvlášť ve srovnání se svým bratrancem."
"V takovém srovnání to asi není těžké," zasmála se Nathalie.
"Ne vážně, kdyby člověk nevěděl nic o jeho minulosti, však víte, to, že je jediný kdo přežil smrtící kletbu, a tak dále… Jeden by si myslel, že je to úplně obyčejný chlapec. Všichni jsme moc zvědaví, jak mu to půjde ve škole. Musí v něm přece být něco zvláštního, když zastavil Vy-víte-koho… Ale to se teprve uvidí. No tak já se rozloučím," dotkl se Kopál cylindru a lehce se uklonil. "Děkuji za předání dopisu a užijte si pěkné léto."
"Nashledanou," pokývla Nathalie a sledovala ho, jak zašel za nejbližší stromy, odkud se vzápětí ozvalo tiché lupnutí, když se Kopál přemístil.
Obrátila se zpět k domu číslo 4 v Zobí ulici a chvíli čekala, zda ještě neuvidí Harryho, jak se vrací domů. Ten však zřejmě nezamýšlel přijít na oči svým nepříjemným příbuzným dřív, než to bude nezbytně nutné, a tak Nathalie naposledy přejela dům pohledem a vydala se ke stromům, odkud se přemístil Dedalus Kopál.
Znovu jí přišlo na mysl, proč ji sem Brumbál s tím dopisem vlastně poslal - skutečně pouze odmítal připustit, aby se dopis s adresou Harryho Pottera dostal do nepravých rukou, když on sám na setkání nemohl přijít? Vždyť mohla Dedaluse Kopála vyhledat i kdekoli jinde. Anebo doopravdy chtěl, aby spatřila toho, kvůli němuž musela za nastalých okolností opustit Bradavice a vzdát se všeho, na čem jí v současné době nejvíc záleželo? Chlapce, jehož ochranou se bude Severus Snape v následujících letech zaobírat do takové míry, že by ho podle Brumbála jakékoli další závazky k jiným osobám omezovaly a neměl by dokonce čas ani na péči o vlastní dítě?
Proč se vlastně Brumbál tolik obával této nenadálé změny Nathaliiny a Snapeovy situace, říkala si, když podle všeho důvěřoval jejímu přesvědčení o tom, že budoucnost nelze změnit? Proč by ji tak urychleně posílal pryč, kdyby si nemyslel, že existuje byť i jen nepatrná naděje na zvrácení osudu, což by však do jemu známé budoucnosti vneslo prvek nejistoty? Skutečně mu šlo jen o bezpečí Nathalie a jejího syna a o Severusovu nevydíratelnost nebo se bál, že by jeho nejcennější šachová figura mohla svévolně opustit šachovnici dávno před započetím partie?
Nathalie se pevně objala rukama kolem těla, jako kdyby se snažila zahnat prázdnotu, která se usadila kdesi uprostřed jejího hrudníku a odtud se šířila do jejího srdce i mysli, a přerývavě vydechla. Na okamžik ji přepadla touha vrátit se hned teď do Bradavic a postavit se čelem budoucnosti tentokrát zcela neznámé. Jenže si sama proti osudu připadala nepatrná a slabá a měla strach. Vždyť teď už nešlo jenom o ni; šlo i o toho černovlasého chlapce, kterého jednoho krásného a snad i vítězného dne poprvé povede do školy.
Naposledy se rozhlédla po Zobí ulici, Kvikálkově, Surrey, Anglii. Tady už skončila. Vracela se domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat