Začátek poslední kapitoly jistě poskytne odpovědi na mnohé vaše otázky. A možná, že mnohé další ještě vyvolá...;-)Kapitola třicátá pátá: Venkovské sídlo (1. část)
Toho léta bylo mnohem slunečnější počasí než obvykle. Cáry šedivé mlhy, jejichž příchod z ostrovního království předpovídali meteorologové posledních několik let málem každý týden, náhle zmizely a nad celou Evropou přetrvávala již více než dva měsíce modrá obloha bez jediného mráčku. Pěkné počasí jako by se odráželo i v myslích lidí - byli k sobě toho krásného léta přívětivější a jako zázrakem se jim vybavovaly všechny šťastné vzpomínky, o nichž si mysleli, že už je dávno zapomněli.
V polorozpadlém venkovském sídle na kraji levandulového pole uprostřed Provence vládla onoho letního dne nadmíru poklidná atmosféra. Bylo kolem poledního - doba největšího horka, kdy i cikády vyhledaly stín pod starým olivovníkem a jejich cvrčení se ozývalo jen čas od času, když pod listy zavanul proud chladnějšího vzduchu. Nad červenou střechou z pálených tašek, z nichž některé byly rozlámané a mnohé chyběly úplně, se tetelila stoupající pára a do ticha se ozýval jen tenký pramínek vody vyvěrající ze skalky nad domem a stékající do kádě uprostřed zahrady.
Nebyl tu nikdo, kdo by si povšiml mourovaté kočky, jež se prosmekla mezi oprýskanými pilíři brány vedoucí do dvora. Tiše našlapovala po drnech suché trávy a s neobvyklou pozorností se rozhlížela kolem sebe. Prošla kolem drolící se zdi, obešla celý dům a objevila se v zahradě těsně pod zadní verandou. Tam se přikrčila a pohlédla nad sebe.
Na dřevěné terase porostlé popínavou vinnou révou posedávaly ve stínu rozložitých listů dvě postavy. První postavou byl vytáhlý černovlasý chlapec s tmavýma očima, který pohodlně seděl na chatrném zábradlí a zamyšleně pohlížel přes zídku obklopující zahradu na nedaleké hory, jejichž obrysy se tetelily v namodralém oparu. Kousek od něj posedávala v pohodlném proutěném křesílku světlovlasá žena, na kolenou měla opřený veliký blok s několika listy papíru a uhlem se pokoušela zachytit obličej svého malého společníka.
Mourovatá kočka výjev chvíli bez jediného hnutí pozorovala, pak ale vyšla z pod terasy a ladným pohybem vyskočila nahoru.
Hoch sebou překvapeně trhl a sjel ze zábradlí. S dychtivým výrazem vyrazil směrem ke kočce, ta však mrštně uhnula před jeho rukama a nerudně ho probodla očima obklopenýma nažloutlou srstí ve tvaru brýlí. Světlovlasá žena rychle odložila blok na stolek, vstala a sevřela chlapci ramena.
"Dojdi do kuchyně, ano?" promluvila tichým hlasem a sklonila se k němu. "Přines pomerančovou šťávu, prosím, je v karafě na stole. A ještě jednu sklenku."
Chlapec chvíli tázavě hleděl do šedomodrých očí svojí matky, ale nakonec beze slova seběhl ze schodů a zmizel za rohem. Mladá žena za ním chvíli nerozhodně pohlížela, nakonec se však s výrazem unaveného odhodlání otočila k nízké zídce, na níž se mourovatá kočka usadila.
"Čekala jsem, kdy se tady objevíte, profesorko McGonagallová," oslovila ji a po jejím obličeji se rozlil výraz melancholie.
Kočka seskočila ze zídky a během letu se proměnila v přísně vyhlížející ženu oblečenou do smaragdového hábitu s šedivými vlasy staženými do uzlu na temeni hlavy. Nathalie překvapeně zamrkala a snažila se nedat na sobě znát, jak moc profesorka McGonagallová zestárla od té doby, co se před sedmi lety viděly naposledy - jako kočka se sice i nadále podobala onomu svižnému zvířeti, které Nathalie kdysi několikrát potkala na bradavických chodbách, ale nyní před ní stála unavená žena s vráskami mnohem hlubšími, než jaké si Nathaliina paměť vybavovala. Ovšem tomu by se neměla divit, vždyť i na ní samotné se všechny ty roky nesmazatelně podepsaly.
"Ráda vás opět vidím, Nathalie," pokývla důstojně nenadálá návštěvnice, obě ženy si stiskly ruku a několik vteřin na sebe zkoumavě hleděly. V té chvíli vběhl na terasu opět onen černooký chlapec, vláčeje v jedné ruce těžkou karafu plnou svěží oranžové šťávy a v druhé čistou sklenku. Překvapeně zamrkal, když spatřil šedovlasou ženu s brýlemi, a z náhlého popudu se rozhlédl kolem sebe po mourovaté kočce. V očích mu blýsklo poznání, ale nijak to nekomentoval, pouze zdvořile pozdravil a postavil karafu i sklenici na stůl.
"Běž si hrát na zahradu, Severine," pohladila ho matka po hlavě a hoch poslušně seběhl ze schodů na trávník. Nathalie se otočila zpět k profesorce McGonagallové a pousmála se šoku z náhlého vytušení skutečnosti zračícímu se v jejím obličeji.
"To je...?" zašeptala stará žena s nevěřícně pokrčeným čelem, dívajíc se na místo, kde Severin zmizel mezi keříky planých růží.
"Severin Belart, můj syn. A také Severuse Snapea, samozřejmě," přisvědčila Nathalie jemně. Neměla důvod cokoli skrývat. Teď už ne. A podoba syna s otcem navíc hovořila za vše.
"Netušila jsem, že...," profesorka byla zjevně zaražená.
Nathalie se znovu melancholicky pousmála.
"To nevěděl nikdo. Jenom já a ředitel Brumbál."
Nastala chvíle mlčení, než profesorka McGonagallová novou informaci vstřebala.
"Ačkoli si teď uvědomuji," podotkla pak zamyšleně, "jak mi Albus nedlouho před svojí smrtí kladl na srdce, že jestli jednou dojde k porážce Vy-víte-koho...Voldemorta," opravila se, ale vypadalo to, jako by se při vyslovení toho jména stále necítila úplně jistě, "...mám vás vyhledat. A říkal, že se nemám divit, nenajdu-li vás samotnou - pro Merlina, a já myslela, že jste se třeba vdala...," zakroutila udiveně hlavou. "Tohle by mě ve snu nenapadlo..."
"Popravdě jsem vás očekávala o něco dřív," pronesla Nathalie neutrálním tónem. "Měla jsem za to, že vás ředitel bude informovat a ohledně té druhé věci vám zanechá potřebné instrukce. Ale samozřejmě chápu, že to pro vás nebyla za daných okolností zásadní priorita..." Odmlčela se, když si všimla, jak na ni McGonagallová nechápavě hledí.
"Obávám se, že netuším, o čem hovoříte," prohlásila profesorka. "Místo vašeho současného pobytu jsem zjistila až dnes z Albusových poznámek, nevylučuji ovšem, že by mě jeho portrét o všem náležitě zpravil, pokud bychom někdy měli příležitost pohovořit si déle než pět minut o samotě. Nedokážete si ale představit, jaký nastal po porážce Voldemorta zmatek - jako kdyby ta skutečná bitva jeho smrtí teprve začala," pokračovala a Nathalii neušlo zachvění jejího hlasu při vyslovení jména toho, který tak dlouho nesměl být jmenován. "Bradavice byly takřka úplně zničeny - trvalo týdny, než jsme uvedli hrad alespoň trochu do původního stavu, a jen sám Merlin ví, jestli budeme schopni začít v září opět vyučovat. Ale ano, musíme to stihnout - Albus by nechtěl, aby škola zůstala zavřená..."
Na chvíli ztichla a její jindy tak ráznou a cílevědomou tváří probleskl hluboký žal ze ztráty přítele, který podle všeho pociťovala i více než rok po jeho smrti.
"Nejde však jen o Bradavice," navázala pak. "V celé Británii a mnoha dalších státech probíhá zatýkání přeživších Smrtijedů a jejich přisluhovačů a nepolevují ani snahy o dopadení těch, kterým se podařilo uniknout a skrýt se. Konají se výslechy a soudní procesy, které nejspíš ještě budou trvat léta, poněvadž vycházejí najevo stále nové a nové skutečnosti... Ředitelská pracovna v Bradavicích je tudíž pod neustálým dohledem bystrozorů žádajících svědectví od Albusova portrétu i portrétů ostatních ředitelů, zkoumá se svědectví Harryho Pottera o vzpomínkách, které mu předal Severus Snape...," náhle zmlkla a nejistě pohlédla na Nathalii, jako kdyby právě řekla něco nevhodného. Ta však jen zvlnila rty v nepatrném úsměvu.
"Četla jsem o tom všem," pohodila hlavou k proutěnému koši, kde se kupila hromádka posledních vydání Denního věštce. "I o tom, že Harry Potter odmítá prozradit jiné vzpomínky než ty, které jsou nezbytně nutné k očištění Severusova jména, a nebude z nich tudíž zveřejněno o mnoho víc, než zaznělo z Harryho úst při závěrečném souboji s... Voldemortem..." I Nathalii pořád nešlo toto jméno snadno přes rty, i když věděla, že teď už jsou její obavy nesmyslné. A přítomnost profesorky McGonagallové, která viděla jeho smrt na vlastní oči, jí nyní dodávala stejný pocit bezpečí, jaký kdysi mívala v blízkosti Albuse Brumbála.
"V to jsme z úcty k prokázaným hrdinským činům Severuse Snapea pevně doufali," pravila profesorka s hlubokým povzdechem. "Naneštěstí jen do dnešního rána. A to je ten důvod, proč jsem nyní tady."
"Co se stalo?" zavrtěla Nathalie překvapeně hlavou. To, že za ní McGonagallová přijela z jiné příčiny, než jakou Nathalie předpokládala, bylo nyní více než jasné.
McGonagallová na ni nějakou dobu pohlížela rozostřenýma očima, jež jasně prozrazovaly, že je jejich majitelka ztracena daleko ve svých myšlenkách, pak ale pomalu vydechla a vytáhla z kapsy hábitu jakousi knížku zářící novotou.
"Tato kniha mi byla doručena ranní poštou," promluvila potichu poté, co se opatrně rozhlédla kolem nich a mávnutím hůlky si zjednala bezpečné soukromí, "a to spolu se vzkazem, že se v této podobě zítra objeví na pultech všech britských a později po svém přeložení nejspíš i světových kouzelnických knihkupectví. Nemám tušení, kdo je odesílatelem, ale s ohledem na její obsah to byl zjevně někdo, kdo k ní měl v nakladatelství přístup a chce nám dát šanci připravit se na vysvětlování určitých skutečností, které jsou v ní uvedeny."
Nathalie pozdvihla obočí a s tázavým výrazem se po knize natáhla. Jakmile pohlédla na fotografii na obálce, strnula a cítila, jak se jí roztřásly prsty.
Z obálky knihy na ni bez mrknutí oka hleděl Severus Snape, zplihlé vlasy zdůrazňovaly ostré rysy jeho obličeje, který působil ještě asketičtějším dojmem, než jak si ho Nathalie pamatovala, a kdyby se mu při každém nádechu nepatrně neroztahovalo chřípí, ani by podle jeho nehybného postoje neuhádla, že se jedná o kouzelnickou fotografii.
Sjela pohledem na písmena ve spodní části knihy. Titulek hlásal, že se jedná o nejnovější životopis z pera Rity Holoubkové, autorky bestselleru Lži a život Albuse Brumbála. Kniha nesla prostý název Snape s podtitulem Zlosyn či světec?, a když ji Nathalie rozechvěle otevřela, aby si přečetla údaje psané na vnitřní části obálky, dokázala vnímat jen útržky jako "senzační odhalení", "pravda o Brumbálově oblíbenci a vrahovi", "nešťastná láska k Potterově matce" a "záhada ředitelských portrétů". A právě ona poslední poznámka způsobila, že se Nathalie probrala z ohromení a zdvihla zrak zpět k McGonagallové...
Poznámka:
Nathaliina a Severusova syna se přirozeně nabízelo pojmenovat rovněž Severus, ale nakonec jsem zvolila francouzskou obdobu toho jména - Séverin. Podle francouzské Wikipedie se jedná o dnes již málo používané křestní jméno odvozené z latinského slova severus, jež značí náročný ve smyslu vyžadující od ostatních perfektní výkony (což na jeho otce sedí).
O knize Rity Holoubkové "Snape: zlosyn či světec?" (Snape: Scoundrel or Saint?) se v roce 2007 zmínila sama J.K. Rowlingová v rozhovoru s fanoušky.
Žádné komentáře:
Okomentovat