Tak po takhle krátké době jsem snad ještě nikdy nepřidávala, a tak mi nezbývá než vám moc poděkovat za všechny komentáře, které mě ještě dnes po pozdním návratu domů přiměly zasednout k PC namísto přímého pádu do postele:-) Mnozí z vás zmiňovali, že by se rádi dočkali nějakých náhledů do minulosti na uplynulých sedm let, které jsem přeskočila. Stejně jako vy jsem i já při psaní byla přesvědčena, že flashbackům se nevyhnu a vyhnout ani nechci. A tady je první z nich:-)Kapitola třicátá pátá: Venkovské sídlo (2. část)
Od doby, kdy Nathalie opět stanula na prahu svého pařížského bytu, uplynulo sedm let, a když nyní před sebou viděla fotografii muže, kvůli němuž byla nucena opustit místo, které jí tolik přirostlo k srdci, zaplavily její mysl vzpomínky. Jako by to bylo včera…
Claudine se nemálo podivila, když jí onoho červencového dne kamarádka, kterou již skoro rok neviděla, zazvonila u dveří s dotazem, jestli je její ateliér stále volný. Při pohledu na její smutnou tvář ji však okamžitě ujistila, že je volný jak její ateliér, tak i starý byt, z něhož se nájemce odstěhoval již před prázdninami, a bez dalších řečí ji zatáhla k sobě domů na šálek čaje.
Nathalie toho mnoho nenamluvila ani toho večera, ani v následujících dnech. Claudine se nevyptávala a jen tiše dohlížela na to, aby se život její nejlepší přítelkyně vrátil zpět do starých kolejí. Neboť z Nathaliina výrazu a chování pochopila, že přesně po tom nyní touží ze všeho nejvíc. Smazat všechno, co se stalo, ať už to bylo cokoli. Zapomenout.
Společně znovu zařídily Nathaliin byt a připravily její ateliér k zahájení práce. Nathalie obešla svoje staré zákazníky - obzvlášť pan Vernier byl celý štěstím bez sebe, že se mu jeho dvorní restaurátorka vrátila, a zahrnul ji hromadou zaprášených obrazů, které za uplynulý rok posbíral kdoví kde a byl přesvědčen o nezpochybnitelné hodnotě každého jednoho z nich.
Neuplynuly ani dva měsíce a Nathalie by si mohla snadno namlouvat, že celé její bradavické dobrodružství byl jenom neobvykle dlouhý sen. Nebýt ranních nevolností a Claudine, která už to jednoho dne nevydržela a na kamarádku tvrdě udeřila. A Nathalie se rozpovídala.
Jistě, neřekla Claudine zdaleka všechno. Nic o Zmijozelově portrétu, výpravě do Azkabanu nebo snad nedejbože jejích věštbách. Jen o jistém muži, na němž jí postupem času začalo záležet víc, než si byla ochotna připustit, ale který byl pro ni nedostupný z neurčitých důvodů spočívajících v jeho minulosti. Claudine měla dostatek taktu a soucitu na to, aby nevyzvídala víc, než jí Nathalie byla ochotná prozradit. A pomohla jí jako už tolikrát předtím.
V březnu následujícího roku se narodil Severin Belart.
Nathalie na několik měsíců přerušila práci a na čas se odstěhovala do venkovského sídla rodiny Belartových v Provence. Chtěla být sama jen se svým synem, vyhnout se lidem a jejich zvědavým otázkám a přemýšlet. Konečně, neboť od svého návratu z Británie nebyla konstruktivnějšího myšlení schopna. Její tělo fungovalo jako automat a mysl mu dodávala jen podvědomé podněty. V Provence se však konečně vyrovnala sama se sebou a s důsledky svých činů. Když jí Brumbál o prázdninách přijel navštívit, obával se, jestli na samotě uprostřed levandulových polí nenajde zapšklou ženu plnou výčitek a zanedbávající péči o svého syna. Našel tam však milující matku, která se na jeho starosti dívala s poklidným nadhledem.
Dobře si vzpomínala, jak se tehdy u ní ředitel poprvé objevil. Harry Potter právě dokončil první školní rok v Bradavicích a poprvé přemohl to, co zbylo z Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Ředitel seděl na stejné terase, na níž nyní hovořila s McGonagallovou, unavené oči upíral na vzdálené vrcholky hor, v ruce svíral sklenici vychlazeného bílého vína a tiše vyprávěl, co všechno se onoho roku přihodilo. Přičemž to, že se Hagridovi alespoň na chvíli splnil sen mít doma draka, dokonce přímo norského ostrohřbetého, jehož model mu rok předtím Nathalie dala k Vánocům, byla jedna z mála pozitivnějších věcí, stejně jako skutečnost, že se Percy Weasley stal skutečně nebelvírským prefektem přesně tak, jak dvojčata předpokládala již dávno předtím.
Ještě po letech si vybavovala, jak moc ji šokovalo, když se dozvěděla pravdu o Quirrellovi. Bez výjimky všichni - včetně jí samotné a Snapea, jak si dobře vzpomínala - považovali mladého profesora za příliš uzavřeného a ustrašeného dokonce i na to, aby mohl vyučovat obranu proti černé magii. Nikdy by ji nenapadlo, že už v době, kdy si nedlouho po svém příjezdu do Bradavic prohlížela obrazy v jeho kabinetu, byl nejspíš někde poblíž ten, jehož nazýval Pánem. Nenapadlo by ji, že je Quirrell schopen všechny kolem sebe tak dobře oklamat, a nevěřícně vytřeštila oči, když jí ředitel sdělil, že Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit přežíval dlouhé měsíce pouze díky krvi jednorožců.
"Proto se hned po narození mláďat začali stahovat dál od hradu, což jsme zpočátku mylně dávali za vinu tomu smrtiplášti, kterého si onehdy přivezl Celebrus Riche z dovolené," pravil Brumbál a Nathalie udiveně kroutila hlavou.
"A my s Hagridem jsme k nim Quirrella přímo zavedli!" připomněla si a nepřidalo jí ani to, když si později po Brumbálově odchodu vybavila, jak se po návratu do svého pokoje podívala na plánek dvojčat Weasleyových a spatřila, že Quirrell není ve svém pokoji sám. Kolik nepříjemností mohla všem ušetřit, kdyby ji napadlo přemýšlet o tom, že tečka s označením ,Pán´ nebude jen tak nějaký profesorův domácí mazlíček!
"Mohl jsem ho podezřívat - stačilo se jenom víc zamyslet nad tou vaší kresbou," pokrčil Brumbál rameny se vzpomínkou na její obrazovidecký náčrt famfrpálového zápasu, během nějž se zdánlivě pomátlo koště Harryho Pottera. "Zaměřil jsem se tehdy hlavně na Severuse a vůbec jsem nevzal v potaz, že i Quirinus na té kresbě zjevně zaříkával. Byl jsem přesvědčený, že oba nezávisle na sobě Harryho před něčím chrání. Nikdy by mě nenapadlo, že by ho Quirinus mohl chtít zabít. I když v té době už to vlastně ani nebyl on. Nebyl pánem svých myšlenek…"
Pak už ji nepřekvapilo, když Brumbál dodal, že Quirrell a jeho Pán podle všeho často používali k cestám do Zapovězeného lesa onu tajnou chodbu, kterou se kdysi do Bradavic z Tkalcovské ulice vrátila ona sama se Severusem Snapem.
"Tu chodbu jsem dal zasypat a obnovil jsem všechna ochranná kouzla narušená v místě, kudy procházela. Riziko, že by ji Voldemort ještě někdy zneužil, bylo příliš vysoké," pokračoval ředitel. "Alespoň se mi však vyplatila má obezřetnost týkající se kamene mudrců, třebaže to byl nakonec sám malý Harry, kdo nedopustil, aby se kámen dostal Voldemortovi do rukou. Víte, ten chlapec si ani neuvědomuje, jakému nebezpečí se mu podařilo zabránit. Dokážete si představit nesmrtelného Voldemorta? Čaroděje, jehož je prakticky nemožné zničit, a pokud by se nám to s nasazením všech sil a mnohých životů podařilo, on by povstal znovu?"
Tehdy Nathalii poklidné vnímání líně ubíhajícího letního odpoledne opustilo a po zádech jí přeběhl mráz. Ve Francii se všichni kouzelníci cítili daleko a v bezpečí, ale ten pocit byl pouze zdánlivý. Přízrak Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit visel nad celým kouzelnickým světem jako hrozba. Vlastně i nad mudlovským, i když mudlové se o tom nikdy neměli dozvědět.
"Ani tak mi ale Severus nemůže zapomenout, že jsem připravil jeho kolej o školní pohár, když jsem Harrymu a jeho přátelům na poslední chvíli přidělil body za zásluhy," zasmál se Brumbál a v očích mu na okamžik zazářily nezbedné ohníčky, než zase zvážněl. "Ale to bylo jedině správné," navázal zamyšleně. "Ten chlapec má v sobě něco neobyčejného. Něco, co ho v necelých dvanácti letech přiměje riskovat život a vydat se na místo, kam by dokonce ani většina dospělých kouzelníků nevkročila, jen kvůli bytostnému přesvědčení, že se tam děje něco špatného, čemu je třeba zabránit a co všichni dospělí včetně mne samotného podcenili. Kdyby už pro kouzelnické společenství nikdy nic dalšího neudělal, za tohle by měl být oslavován po zbytek svých dní. Zabránil tomu, aby Voldemort získal nesmrtelnost, a dal nám tak šanci ho jednoho dne porazit. Jenže co je pro malé dítě pochvalné poplácání po rameni, když jeho koleji, která pro něj znamená víc než domov, hrozí prohra ve školním poháru?"
Ředitel se usmál a Nathalie spatřila v jeho očích nečekanou něhu. Podobnou, jakou v nich viděla, když po svém příjezdu poprvé nahlédl do postýlky na spícího Severina. Vzpomněla si na Aberfortha a na to, že Brumbál vždycky požaduje největší oběti od těch, které nejvíc miluje. Znovu ji zamrazilo v zádech.
Tím však výčet hrdinství Chlapce, který přežil zdaleka neskončil. Rok na to se u ní ředitel znovu zastavil a vyprávěl jí o otevření Tajemné komanty a o baziliškovi, který způsobil, že několik studentů strávilo v bezvědomí pár měsíců na ošetřovně a újma se nevyhnula ani kočce školníka Filche, paní Norissové, tak, jak to Nathalie kdysi zachytila na další obrazovidecké kresbě. Brumbál jí také pověděl o deníku Toma Raddlea. Popsal jí tu knížečku velmi podrobně a zajímal se, jestli ji neviděla tehdy, když pronikla do skrýše v Malfoyově domě.
"Věděl jsem, že to byl Lucius," zachmuřil se Brumbál, když si Nathalie po delším vzpomínání vybavila, že něco takového možná opravdu měla v ruce. "Ale nikdy nezaškodí mít jistotu. Ale mám pro vás dobrou zprávu," rozzářil se najednou, "vzpomínáte si na Malfoyova domácího skřítka Dobbyho? Skoro se mi chce říct, že jeho osvobození bylo od Harryho ještě šlechetnější než skutečnost, že zbavil Bradavice další nepříjemné položky z dědictví Salazara Zmijozela, třebaže si při tom boji s baziliškem sáhl až na dno."
"Dobby je svobodný?" rozjasnila se i Nathaliina tvář. "Jak se mu to podařilo?"
"Lucius mu daroval kousek oblečení, představte si," zakuckal se Brumbál smíchy. "Ne tedy, že by to měl v úmyslu. Ale ten skřítek je vážně úžasný. Sice jste mu tehdy vymazala vzpomínky na to, jak vám u Malfoyů pomohl, ale - jak jsem tiše doufal - někde to v něm přece jenom zůstalo. Celý rok se snažil Harrymu tajně pomáhat, ačkoli ho při tom párkrát málem připravil o život. Nabídl jsem mu placenou práci v Bradavicích a pevně doufám, že ji přijme."
"To jsem moc ráda," oddychla si Nathalie upřímně. "Celou dobu jsem měla špatné svědomí z toho, jak jsem ho přiměla spolupracovat a pak ho nechala v Malfoyových rukách."
"Já mám teď ale před sebou obtížnější úkol," zasmušil se ředitel. "Přímo od vás teď mířím na několik týdnů na místo, kam jsem uschoval Zmijozelův portrét. Musím ho nějak přimět, aby promluvil. A pokusit se porozumět alespoň základům hadího jazyka. Při té letošní epizodě s baziliškem jsem pochopil, jak je to důležité. Nic takového se již nesmí opakovat."
"Jak to ale chcete dokázat? Ten portrét podle všeho staletí s nikým nepromluvil."
"Na to teprve budu muset přijít."
Na Nathalii náhle padl splín. To Severus tehdy přemisťoval Zmijozelův portrét do Brumbálem určeného úkrytu. A tehdy otce svého dítěte viděla naposledy. Po návratu do Francie se ho v momentálním záchvatu přecitlivělosti pokusila kontaktovat - nic srdceryvného - jen pár řádek, že ji mrzí její náhlý odjezd, ale že Malfoy odmítl prodloužit její smlouvu v Bradavicích a ona dostala nabídku okamžité práce ve Francii. Že mu s díky vrací jeho Teorii obranných lektvarů a doufá, že se někdy uvidí. Nic vřelejšího se mu s ohledem na slib daný řediteli psát neodvážila. Přesto však v skrytu duše neztrácela naději, že ji Severus brzy vyhledá.
Nestalo se. Nedošel od něj ani řádek. Po letech se svojí tehdejší naivitě musela sarkasticky smát. Brumbál mu její zmizení jistě dokázal podat mnohem výmluvněji. Těžko by byl ochoten riskovat, že se za ní profesor vypraví na návštěvu a najde ji sedět na stinné terase s mateřským úsměvem a nápadně bledým černovlasým chlapcem v náručí.
Poznámka:
Brumbálova touha naučit se hadímu jazyku mi přišla v tomto období jako celkem logická. Zvlášť když uvážíme, že v Harryho šestém ročníku mu ukazoval vzpomínky na rodinu Gauntů, jejíž členové mezi sebou mluvili pouze hadím jazykem. Zatímco přítomnost baziliška Brumbál neodhalil, jim podle všeho rozuměl, neboť věděl, o co v těch vzpomínkách jde ještě dřív, než je Harrymu ukázal. Z čehož dovozuji, že se ten jazyk v mezidobí někde naučil a napadlo mě, že Zmijozelův portrét by k tomu mohl být dobrým prostředkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat