Série pohledů do minulosti pokračuje a tahle část je dokonce i o něco delší než obvykle. Přerušit ji dřív by ovšem nestálo za to a počítám, že vy, čtenáři, se zlobit nebudete:-)Kapitola třicátá pátá: Venkovské sídlo (3. část)
Další Brumbálovu návštěvu Nathalie očekávala opět až o prázdninách, a byla proto nemálo překvapená, když se u ní objevil již v průběhu školního roku a z tašky, jejíž vnitřní prostor byl zvětšen kouzlem, vytáhl veliké zarámované plátno. Zvědavě ho tehdy obešla, aby se mohla podívat na malbu, a překvapeně vydechla, když poznala portrét Buclaté dámy.
Ačkoli říct, že ho poznala, bylo možná poněkud přehnané - spíš jen vytušila, že se jedná právě o tento obraz, a to ještě jenom díky tomu, že si na něj z doby svého pobytu v Bradavicích dobře vzpomínala. V jakém ta malba totiž byla stavu! Z rámu visely cáry vytrženého plátna a samotná Buclatá dáma se ustrašeně krčila v rohu s rozcuchanými vlasy, šrámy ve tváři a špinavými potrhanými šaty. Kde byly ty časy, kdy tato vyobrazená hrdá, byť trochu bláznivá žena stydlivě žádala Nathalii, jestli by jí neopravila spodničku!
"Co se jí mon dieu stalo?" vyhrkla Nathalie.
"Sirius Black," odpověděl ředitel stručně a Nathalii opět zachvátily vzpomínky. Na Azkaban a na to, jak při svém zoufalém útěku se Severusem právě na tohoto nechvalně známého vězně narazili. A s jakou nenávistí se k němu Severus choval.
"Takže je to pravda?" zajímala se, připomínajíc si několik informací z tisku, které o jeho útěku z vězení dorazily až do Francie. "Pokouší se dostat do Bradavic?"
"A zřejmě rovnou i do nebelvírské společenské místnosti," pokývl Brumbál k takřka zničenému obrazu. "S ohledem na okolnosti jeho uvěznění máme důvod se domnívat, že je Harry ve smrtelném ohrožení. Pokud tedy Sirius Black přišel dokončit to, co započal v domě Harryho rodičů - s tou myšlenkou se totiž stále nedokážu smířit - toho mladíka jsem přece tak dobře znal…" Odmlčel se a zasmušile pohlédl na poničený portrét. "Dokážete to opravit?"
Provedla nad povrchem plátna několik detekčních kouzel a pak přikývla.
"Poškození je pouze mechanické, nezjistila jsem žádné stopy kouzel. Dá to sice dost práce uvést ten portrét do původního stavu tak, aby nebylo patrné, na kterých místech došlo k protržení plátna, ale opravit se určitě dá. Magie strážného obrazu zůstane zachována."
"Díky Merlinovi," vydechl ředitel úlevně a sledoval, jak Nathalie obraz dál pečlivě prohlíží. Ona však byla myšlenkami již dávno někde jinde a nakonec Brumbálovi položila otázku, která ji už dlouhé měsíce trápila.
"Vzpomene si na mě Severus vůbec někdy?" prohodila zlehka, když přes obraz Buclaté dámy opět přehodila plátno, a snažila se tvářit, jako kdyby jí na odpovědi vůbec nezáleželo.
Brumbál se pousmál a natáhl se, aby pohladil po vláskách malého Severina, který vedle něj klidně pospával uložený v proutěné houpačce.
"Vážně to chcete slyšet?" zdvihl k ní oči a bylo v nich cosi smutně laskavého. Přikývla.
"Když jsem na poradě po tom útoku na Buclatou dámu zmínil v souvislosti s jejím zrestaurováním vaše jméno, nehnul ani brvou."
Nathalie se zachmuřila a její ramena poraženecky poklesla.
"Pak však zůstal v ředitelně, aby se mnou probral nějaké další záležitosti, a mezi řečí, zcela nenápadně a nanejvýš nezúčastněně nadhodil, že by vzhledem k mojí zaneprázdněnosti byl ochoten vám ten obraz osobně doručit."
Prudce zdvihla hlavu a nevěřícně na ředitele pohlédla. Zdráhala se uvěřit tomu, co jí právě řekl - copak by se s ní Severus chtěl po těch letech doopravdy znovu setkat? A pak se opět zamračila, jak moc by si přála, aby Brumbál pro jednou zapomněl na ten svůj plán záchrany světa - teď by tady stála proti Severusovi, mohla by mu všechno vysvětlit - tedy všechno ne, ale… Potřásla hlavou - jak by se asi tvářil, kdyby se dozvěděl o Severinovi? Ale Brumbál najednou začal spěchat s odchodem, jako by litoval, že vůbec něco řekl, a pro opravený obraz pak raději poslal nového učitele obrany proti černé magii, kohosi jménem Remus Lupin, kterého Nathalie nikdy předtím neviděla.
"Ach ano, přijetí Remuse Lupina byla dobrá volba," svěřil se jí pak při další prázdninové návštěvě. "Nebýt jeho, Harry by se s mozkomory nikdy nedokázal vypořádat. Byl by již pravděpodobně mrtvý. On i Sirius Black," vyprávěl dál a Nathalie s překvapením zjišťovala celou pravdu o jednom z údajně nejnebezpečnějších azkabanských vězňů. Vzpomněla si na Tonksovou, která o vině svého příbuzného již dávno pochybovala, a pak ji také bezděčně napadlo, jestli teď Severus cítí k Siriusovi Blackovi menší nenávist, když ví, že není odpovědný za smrt Lily Potterové. Z jakéhosi důvodu o tom dost pochybovala.
"A víte, že jsem původně vůbec netušil, komu mám ono opět uprázdněné místo svěřit?" pokračoval Brumbál. "Jistě, tehdy jsem netušil, že je Sirius Black nevinný, i když jsem v to upřímně doufal, a bylo tedy o to víc žádoucí Remuse přijmout, neboť víc než on už tehdy Siriuse nenáviděl jenom Severus. Remus byl - stejně jako my všichni - přesvědčen, že Sirius je odpovědný za zradu a smrt Harryho rodičů, a Harryho by proti němu bránil vlastním tělem. Ale stále jsem váhal - copak mám vážně do školy plné dětí podezřívavých rodičů přijmout vlkodlaka, byť sám dobře vím, jak dobrý a statečný člověk to je? Pak jsem si ale vzpomněl na tu vaši kresbu. Vy jste věděla, že Severus bude souhlasit s přípravou toho lektvaru pro Remuse - věděla jste to již dlouhá léta předtím, než k tomu skutečně svolil…"
"A co ten Snapeův obrázek v oněch šílených šatech?" vzpomněla si Nathalie na náčrt, na němž profesor lektvarů vylezl ze staré skříně oblečený do staromódních dámských šatů a na hlavě měl podivný klobouk se supí hlavou. Toužila odvést hovor od vážného tématu, i když její věštby jí takový prostor příliš neposkytovaly.
Brumbál se rozesmál stejně jako v den, kdy tuto kresbu uviděl poprvé.
"To se právě Remus snažil naučit studenty vypořádat se s bubákem. Ukázalo se, že jeden z nich, Neville Longbottom, se nejvíc ze všeho bojí právě Severuse, a tak mu Remus poradil, aby si ho představil v oblečení svojí babičky."
"Severus musel hrozně zuřit," vytřeštila Nathalie oči.
"To si vůbec nedokážete představit," pochechtával se ředitel. "Ale abych nezapomněl - mám vás moc pozdravovat od Hagrida. Kladl mi to na srdce už při poradě ohledně obrazu Buclaté dámy, ale přiznám se, že jsem na to dočista zapomněl."
"Hagrid na poradě?" pozdvihla obočí. Něco takového si nedokázala představit.
"Nu, ano, vždyť já vám ani neřekl, že je už rok novým bradavickým profesorem péče o kouzelné tvory!" uvědomil si Brumbál. Ta zpráva Nathalii zahřála u srdce. Na hajného moc ráda vzpomínala a dobře si také pamatovala, jak moc stál o to v Bradavicích vyučovat. Ale Brumbál měl toho dne pro ni i další novinky.
"Na tento rok chystáme pro studenty překvapení," sdělil jí. "Po mnoha letech obnovíme turnaj tří kouzelnických škol. Navrhli to pracovníci oddělení pro mezinárodní spolupráci Ministerstva kouzel. Což vysvětluje, proč se na jednom z vašich obrázků objevuje i Igor Karkarov, ředitel kruvalské školy. Další střípek do naší skládanky." Z jeho tónu zaznívala vážnost, ale zároveň i jisté uspokojení - jako kdyby ho těšilo, jak se její věštby jedna po druhé v takřka pravidelných intervalech naplňují. Pro Nathalii to byl další obrázek, který je přiblížil nevyhnutelnému konci. Pro Brumbála to bylo znamení, že se všechno vyvíjí přesně tak, jak má.
"Neříkal jste, že býval Smrtijedem?"
"Ano, což znamená, že si na něj musím dát dobrý pozor."
Jak velkou měl v tomto ohledu pravdu, se ukázalo hned v následujícím roce. Opět seděli na terase venkovského sídla Belartů v Provence, ředitel opět upíjel víno a pozoroval malého Severina pobíhajícího po zahradě, tentokrát ale v jeho očích nebylo ani stopy po veselosti a čelo měl stažené obavami.
"Vrátil se, Nathalie," oznámil jí hned, jakmile jí podal ruku na přivítanou.
"Četla jsem o tom," zareagovala takřka neslyšným hlasem a pokývla k novinám na stole.
Dlouho seděli mlčky, než ředitel začal vyprávět - o turnaji tří kouzelníků, o nečekaném výběru Harryho mezi šampióny, o tom, jak se ten dosud nedospělý chlapec musel prát s každým úkolem, o falešném profesorovi Moodym, který ho na Voldemortův příkaz přenesl na místo, kde mělo dojít k Voldemortově znovupovstání, o tom, jak pak bez slitování poslal na smrt Cedrika Diggoryho… Tady se Brumbálův hlas zachvěl a Nathalii se vybavil obraz usměvavého chlapce v upírském převleku, který kdysi vyhrál soutěž o nejlepší kostým.
Ale ředitel mluvil dál - o tom, jak se teď ministr kouzel Kornelius Popletal snaží všechno zamlžit, jak ministerstvo dává od celé věci ruce pryč a Harryho i Brumbála málem všichni považují za lháře a šílence. A dozvěděla se mimo jiné i to, že Hagrid se nyní vypravil s madame Maxime požádat o pomoc obry, přičemž ji hořce napadlo, že se ti dva nakonec dali dohromady za úplně jiných okolností, než na jaké kdysi sama pomýšlela.
"To ale přece nemůžete myslet vážně," vrtěla Nathalie hlavou. "Chcete mi říct, že Ministerstvo kouzel opravdu nic neudělá?" nevěřila vlastním uším.
Brumbál odmítavě pokrčil rameny.
"Jak říkám, Popletal strká hlavu do písku a tvrdí, že nic z toho není pravda a že se Harry musel zbláznit. Moc mě to ale nepřekvapilo - ne po té vaší kresbě."
Zmateně přivřela oči.
"Té, na níž si Severus na bradavické ošetřovně před Popletalem vyhrnuje rukáv - jistě si na ni vzpomínáte," snažil se jí ředitel osvěžit paměť. "Ukazoval mu Znamení zla na důkaz Voldemortova návratu. Popletal to ale odmítá vidět."
"A Severus?" zeptala se okamžitě, jata náhlými obavami.
"Nebudu vám lhát, Nathalie," pohlédl na ni Brumbál bez úsměvu. "Ale jistě jste si již sama spočítala, že se začínají naplňovat vaše nejzávažnější věštby. Voldemort znovu povstal a podle naší předchozí dohody jsem Severuse takřka okamžitě poté, co se Harrymu podařilo uniknout, vyslal za ním, aby získal zpět jeho důvěru. Zatím se mu to podle všeho podařilo. Poskytne Voldemortovi právě tolik informací, aby uspokojil jeho zvědavost, a přitom bude pracovat v náš prospěch. Vhodnějšího člověka, než je Severus, bych nenašel."
Připadala si, jako kdyby na její ramena zničehonic dopadl obrovský balvan. Stále doufala, že se stane něco, co její věštby odvrátí. Jenže je znala jen ona sama a Brumbál, který všemi silami usiloval o jejich naplnění. A ona se o jejich zlomení ani nepokusila. Věděla, že není možné budoucnost změnit, ale věděla také, že si svoji nečinnost nikdy nepřestane vyčítat.
"Nyní začíná jeho nejdůležitější životní poslání," promluvil ředitel tiše. "Poslání, na které přísahal. To, kvůli němuž jsem vás donutil opustit Bradavice. To, jež možná jednoho dne přispěje k záchraně kouzelnického světa tak, jak ho známe a milujeme. A nejen kouzelnického."
Odvrátila oči od jeho tváře a marně přemýšlela, proč se ani při nejlepší vůli nedokáže pro jeho velký plán nadchnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat