Předposlední část Portrétu pro Bradavice nás přenese v čase opět o něco dál...Portrét pro Bradavice: Epilog (3/4)
V Bradavicích právě začínal nový školní rok a žáci i profesoři se shromáždili ve Velké síni k zahajovací hostině. Od porážky Voldemorta uplynulo pět let, a kdo by se nyní podíval na opravený bradavický hrad, nepoznal by, že byl během závěrečné bitvy prakticky zničen.
Na první pohled by se tudíž mohlo zdát, že se ve škole všechno vrátilo do starých kolejí, ale skutečnost nemohla být tomuto zdání vzdálenější. Brumbálův portrét měl totiž už delší dobu všechny důvody ke spokojenosti. Po porážce Voldemorta sice na základě svých zkušeností navrhoval, aby byla pro nižší ročníky vytvořena zvláštní pátá kolej a k zařazování docházelo až v jejich pozdějším věku, to ale narazil na nebývalý odpor všech, kteří ctili tradice nebo se tak minimálně tvářili.
Tak alespoň pronesl k Moudrému klobouku dlouhou řeč na téma zařazování nikoli s přihlédnutím k rodinným tradicím a čistokrevnosti, nýbrž podle toho, co skutečně dřímá hluboko v duši každého prvňáčka, načež se v září všichni nemálo podivili, když ratolesti z tradičních čistokrevných zmijozelských rodin náhle mířily do Havraspáru, Mrzimoru, či v nejkrajnějších případech dokonce do Nebelvíru, což se snad nepřihodilo od dob Siriuse Blacka. Ještě větší skandál pak v kouzelnické honoraci vzbudilo zjištění, že byl do Zmijozelu zařazen syn význačného manažera z mudlovské rodiny nekouzelníků, kterého Moudrý klobouk podle svých slov s ohledem na jeho výchovu k ostrým loktům a ochotě dosáhnout úspěchu za každou cenu prostě nemohl poslat jinam. Nutno podotknout, že tento chlapec ve Zmijozelu záhy patřil k premiantům. A Moudrý klobouk jen kroutil krempou ve výrazu, který se nedal nazvat jinak než potutelný úsměv.
Taková situace samozřejmě atmosféru v bradavické Škole čar a kouzel znatelně proměnila k lepšímu. Ovšem - i po letech jisté předsudky přetrvávaly, a to zejména ze strany rodičů, ale jednotlivé koleje se staly mnohem méně izolované a nebylo neobvyklé, když se nejlepší kamarádství uzavírala napříč kolejemi a nikoli již pouze v rámci jedné společenské místnosti. Což však v žádném případě neznamenalo, že by boj o famfrpálový či školní pohár ztrácely na intenzitě - ředitelka McGonagallová se však po svém osvobození od povinností vedoucí nebelvírské koleje stala spravedlivější rozhodčí vzájemných sporů než kdy dřív.
"Severin Belart!" vyvolal profesor Kratiknot z dlouhého pergamenu popsaného jmény a jedenáctiletý černovlasý chlapec nejistě vystoupil ze zástupu prvňáčků a přešel ke stoličce s Moudrým kloboukem, jsa si vědom zvědavých pohledů, které se na něj ze všech stran upíraly.
"Hm," zabručel klobouk, jakmile si ho chlapec nasadil na hlavu, "tvoje předsevzetí stihnout strašlivou pomstou každého, kdo by se odvážil křivě hovořit o tvém otci, mě skoro láká zařadit tě do Nebelvíru. Jenže to by mě zřejmě stihl strašlivou pomstou portrét tvého otce," pokračoval a v jeho hlase zazněl potměšilý úšklebek, který Severina nemálo překvapil. "Na Zmijozel to ovšem také nevidím, protože ač jsi odhodlaný vydat ze sebe to nejlepší, nemáš v úmyslu dosáhnout toho za každou cenu. A za takovou volbu by se mi možná zase pomstil portrét Albuse Brumbála. Takže nezbývá, než využít tvojí chytré hlavy a zvídavosti, již jsi zdědil po obou rodičích, a zvolit kolej, kterou jsem už kdysi navrhoval pro tvoji matku. Ať je to tedy HAVRASPÁR!"
Od havraspárského stolu se ozval potlesk a Severin zmámeně slezl ze stoličky. Kdyby se v té chvíli podíval na profesorku McGonagallovou, spatřil by bezděčný úlevný pohled, který vyslala směrem k usmívajícímu se portrétu muže shlížejícího na obřad zařazování pomněnkovýma očima z nedalekého plátna, a možná by si všiml i nehybného pohledu černých očí podobizny svého otce, který z ředitelny zavítal do plátna opodál. Brumbál možná mohl mít pravdu, když byl proti tomu, aby byly děti zmijozelských rodičů automaticky zařazovány do této koleje bez ohledu na své schopnosti, avšak Severus Snape by se za volbu Zmijozelu nehněval. Ačkoli věděl, že ředitel i McGonagallová při tom myslí zejména na Severinovo bezpečí. Ve Zmijozelu přece jenom zbývalo ještě dost těch, kteří by se kvůli němu mohli jeho synovi mstít.
Umístění podobizny Severuse Snapea do bradavické pracovny vzbudilo před pěti lety mezi kouzelnickou veřejností nemalou senzaci, přestože tím vzala za své podstatná část konspiračních teorií založených na myšlence jeho přežití. Ne snad, že by s tímto stavem věcí neměl portrét bývalého profesora lektvarů problém - pokud se jeho týkalo, nemusel žádný obraz vůbec vznikat, natož aby se v podstatě podvodem ocitl v ředitelské pracovně na kousku stěny s oslabenou magií zakladatelů. Alespoň že se tak vyhnul zavěšení na čestné místo přímo nad ředitelským stolem, které by mu jinak jako poslednímu zemřelému řediteli náleželo - i když ono se beztak tiše předpokládalo, že toto umístění už navěky připadne Brumbálovi.
Kdesi ve skrytu spletených vláken svého plátna však tento podvod odsoudit nedokázal. Pořád tu zbývala určitá naděje, že jeho předloha mohla útok Voldemortova hada přežít a že se nyní někde skrývá pod novou tváří a s novým jménem. A téhle lidské předloze určitě daný stav věcí nadmíru vyhovoval. Severus Snape byl pro svět mrtvý a jeho portrét si byl jistý, že pokud přece jenom žije, určitě je za umístění své podobizny do bradavické ředitelny hluboko ve svém srdci vděčný. Neboť čím víc lidí o jeho smrti přestalo pochybovat, tím větší měl naději, že nebude jeho další existence nikdy odhalena.
Snapeův portrét na toto téma přemýšlel dost často - především ve chvílích, kdy ostatní ředitelské obrazy v noci pospávaly anebo si cosi šeptaly mezi sebou. Sám zůstával ukrytý v rohu pracovny a dumal nad tím, zda skutečně existuje šance, že by unikl svému osudu tak, jak si ho na něj ředitel s pomocí věšteb Nathalie Belartové přichystal. V oněch prvních měsících jeho pobytu v Bradavicích se ho na totéž a i na další záležitosti opakovaně chodili ptát vyšetřovatelé z ministerstva, těm však bez mrknutí namalovaného oka neváhal přísahat na svoji smrt, v čemž ho Brumbálův portrét s neutrálním výrazem v obličeji ochotně podpořil.
Ale když pak bývalý profesor lektvarů v noci osaměl, zamýšlel se nad tím, co by teď přeživší Severus Snape asi dělal. Do Bradavic k učení by se určitě vrátit nechtěl, tím si byl portrétový Snape jistý. Těch tupohlavců už si za život užil dostatek. Spíš si představoval sám sebe, jak kdesi v utajené sklepní laboratoři připravuje nejrozmanitější lektvary a žije z jejich prodeje anebo se zabývá černou magií a obranou proti ní tak, jak po tom celý život toužil. Opájel se vizemi samoty bez nutnosti se s kýmkoli stýkat, být někomu zavázaný a s kýmkoli cokoli řešit. Těšil se z představy svobody a nezávislosti, kterou za svůj život nikdy nepoznal. Viděl sám sebe, jak s pozměněnou podobou prochází Příčnou ulicí a fakt, že ho protijdoucí kouzelníci a čarodějky nepoznávají, ho naplňuje nevýslovným klidem.
Tušil, že Severus Snape, pokud by přežil, by díky splnění dlouholetého slibu Brumbálovi konečně nalezl ve svojí mysli pokoj a dokázal být žít s největší možnou mírou spokojenosti. Čas od času by se možná pozastavil nad články z novin připomínajícími výročí jeho narození a úmrtí - poněvadž byl přece všemi oslavovaný válečný hrdina - ocenil by je však jen sarkastickým úsměškem a pomyslel by si cosi o přetvářce a velkých slovech.
Bylo totiž zřejmé, že pokud by přežil, našlo by se dost takových, kteří by jeho domnělou vinu neustále vytahovali na povrch. Trvalo by léta, než by skončil soudní proces, který by byl proti němu dozajista zinscenován, a než by si ho přestali všímat bystrozorové a novináři. Až do konce života by si ho lidé podezřívavě měřili a on by v každém pohledu četl odsouzení za Brumbálovo zabití a za přináležení ke Smrtijedům, byť v posledních letech již jen předstírané. Nikdy by o něm nepřestali pochybovat. Ne, Severus Snape mohl být hrdinou pouze po svojí smrti. Přežití by mu nikdo neodpustil. A nejméně ze všech Harry Potter, který ho teď nahlas prohlašoval za nejstatečnějšího muže, jakého kdy poznal. Portrét Severuse Snapea se tomu musel proti svojí vůli hořce smát.
Netušil, zda přežil. Nedokázal si dokonce ani vzpomenout, jestli s touto možností počítal, když si před posledním setkáním s Pánem zla bral ty lektvary. Vše, na co myslel, bylo dostát slibu danému Brumbálovi a přežít dost dlouho na to, aby našel Pottera a sdělil mu vše potřebné. Nepřemýšlel o budoucnosti. Během dlouhých let strávených v Bradavicích vnímal smysl a náplň svého života pouze do okamžiku porážky Pána zla. Nikdy nepřemýšlel o tom, co bude dál. Jako kdyby pro něj pojem času po válce neexistoval.
Teď tu ale byl jeho syn. Vytáhlý jedenáctiletý chlapec, který se Severusovi Snapeovi zamlada podobal, jako by mu z oka vypadl. A byla tu jeho matka - žena, o níž se domníval, že ji pustil z hlavy v okamžiku, kdy se tehdy v létě vrátil do Bradavic a zjistil, že odjela. Jemu na ní přece nezáleželo. Věřil, že jeho láskou byla, je a navždy zůstane Lily Evansová. I ten starý blázen chtěl, aby tomu věřil.
A zde veškeré dohady portrétu Severuse Snapea končily. Byl oživen díky vzpomínkám, které Nathalii Belartovou nebraly v úvahu. Nedokázal říct, co by jeho možná dosud žijící originál udělal, pokud by zjistil, že má s touto ženou syna. S takovou možností jeho vědomosti a zkušenosti vtělené do portrétu nepočítaly, konečně i ji samotnou slyšel mnohokrát mluvit o tom, že portréty se nemohou narozdíl od svých lidských předloh nijak vyvíjet. Mohl se s ní usmířit, mohl jí i odpustit - byl ostatně jenom obyčejný obraz, kterého se nemohlo nic dotknout. Ale možná reakce jeho přeživší předlohy - to pro něj byla veliká neznámá. Zajímalo by ho, jestli na tuto otázku někdy dostane odpověď.
Brumbálův portrét se s ním často snažil sblížit, ale Snape zjišťoval, že má z rozhovorů s ním spíše trpké pocity. Až na základě Nathaliina vyprávění si dokázal udělat konečnou představu o velikosti a složitosti ředitelova plánu, v němž všichni zúčastnění včetně jeho samotného hráli jen dílčí role, a přesto jim převrátil život naruby. Byl dostatečně pragmatický na to, aby věděl, že jeho život neměl vyšší cenu než hodnoty, za něž byl obětován. Přesto ho ale děsilo pomyšlení, s jakým rozmyslem dokázal ředitel již léta dopředu plánovat vlastní smrt a jak mohl jemu, svému údajnému příteli, celé ty roky hledět do očí a přitom vědět, že se z donucení a na ředitelovu žádost stane jeho vrahem a sám na to doplatí životem. Pravda, pokusil se ho varovat tak, jak Nathalii slíbil. A Snapeův portrét si dokázal představit, že by ve světle těchto skutečností pravý Snape mohl vzít ředitele na milost. Zvykl si, že ho Brumbál jen využívá pro vyšší dobro, a varování by tak bylo něčím víc, než by od něj kdy čekal. Možná by i uvěřil, že na něm řediteli svým způsobem doopravdy záleželo.
Nyní z obrazu jakéhosi rytíře na koni sledoval ruch ve Velké síni a s úsměškem dumal nad tím, jakou ironií se ocitl zpět v Bradavicích. V plátně na protější zdi viděl Brumbála něco říkat Arianě - jeho sestře, jejíž portrét, jak se zjistilo, ředitel před smrtí umístil do Komnaty nejvyšší potřeby tak chytře, že díky němu mohli ukrývající se studenti vytvořit průchod k jeho bratrovi Aberforthovi. Skutečně prozřetelné, ušklíbl se Snape a napadlo ho, že tohle musela být další z těch drobných tajností mezi Brumbálem a Nathalií Belartovou. Nutno dodat, že při zničení komnaty rukou Draca Malfoye a jeho přátel se Arianě podařilo uniknout do jiného bradavického obrazu, a tak byl ředitel celý šťastný, že je se svojí sestrou konečně pohromadě alespoň tímto způsobem.
Odpoutal pohled od Brumbála a vyhledal očima svého syna. Severin se mezitím u havraspárského stolu seznámil s několika spolužáky a po tradičním ředitelském varování před úskalími Zapovězeného lesa se hladově pustil do jídla. Severus Snape zatím neměl příležitost ho víc poznat a doufal, že to v následujících letech napraví. A někde pod nánosem malby doufal i v to, že to napraví především jeho skutečný dosud žijící otec.
Co se samotného Severina týkalo, tak ten se na svůj příchod do Bradavic netrpělivě těšil už několik let. Tak zaprvé to znamenalo, že konečně dostane svoji hůlku a naučí se s ní kouzlit. Ne tedy, že by nesvedl kouzlit už předtím tak, jako většina budoucích čarodějů. Býval by to ovšem už dávno rád vyzkoušel i s hůlkou, jenže matka si svoji hůlku dost pečlivě střežila, jako by tušila, čeho všeho by s ní byl Severin schopný. Chlapec přímo bažil po vědomostech, a tudíž ho zařazení do Havraspáru nemálo potěšilo. Už se nemohl dočkat zítřejší první hodiny.
A pak tu byl portrét jeho otce. Severin doufal, že bude mít příležitost s ním často mluvit a vynahradit si alespoň trochu prvních jedenáct let svého života, která strávil bez něj. Tehdy před pěti lety, když matka tento portrét oživila, si navíc začal dělat zřejmě trochu nesmyslné naděje, že je jeho otec naživu a že se s ním jednou potká i osobně. Zklamalo ho, když se otec stále neobjevoval, ale tak nějak to přičítal skutečnosti, že neví nic o existenci svého syna a Nathalie je pro něj někým, kdo ho kdysi beze slova opustil. Matka Severinovu existenci před britským tiskem úzkostlivě tajila, Severin ale tušil, že v Bradavicích si ho dříve nebo později někdo všimne, dá si dvě a dvě dohromady a poběží tu lákavou informaci prodat Dennímu věštci. Pokud jeho otec žije, jistě se k němu ta zpráva časem dostane a za Severinem přijede. Tak si to alespoň chlapec ve svojí mysli maloval duhovými barvami a jinou možnost si odmítal připustit.
Žádné komentáře:
Okomentovat