Portrét pro Bradavice - Epilog 4/4

A je to tady - takřka přesně po třech letech od chvíle, kdy jsem spustila tyto stránky publikováním prologu Portrétu pro Bradavice, je tady poslední část epilogu a s ní i odpověď na otázku, zda Severus Snape přežil. První polovina dnešního textu vám jistě bude povědomá - je převzatá z knihy a pro účely Portrétu drobně upravená. Snad mi J. K. Rowlingová i pan Medek odpustí:-) A než se začtete do závěru tohoto veledíla chtěla bych vám moc poděkovat za to, jak se tady v těch posledních dnech rozjela diskuze. Nic by mě nemrzelo víc, kdybych ukončovala tenhle dlouhý příběh marně čekajíc, jestli mi k tomu někdo něco řekne. Byli jste vážně bezvadní:-)

Portrét pro Bradavice: Epilog (4/4)

Brumbálova pracovna. Tma za okny a ředitel tiše přecházející sem a tam. Jeho hlas ke Snapeovi doléhal mlhou vlastních myšlenek a on se sotva dokázal soustředit na to, co mu Brumbál povídá. Zaznamenal důležitou informaci, automaticky se na ni zeptal, ale následující ředitelova slova ho dokonale probrala ze zamyšlení:

---

"Přijde čas, bude to po mé smrti…"

Prudce se nadechl, aby odporoval - copak si ten starý blázen opravdu stále myslí, že to pro něj udělá?

"…Nehádejte se se mnou a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude zdát, že má lord Voldemort strach o život svého hada."

"O Naginiho?" Snape svůj úžas stěží dokázal skrýt. Co má pro všechno na světě s tímhle vším společného Nagini?

"Správně," přitakal ředitel. "Přijde-li takový čas, kdy lord Voldemort přestane Naginiho vysílat, aby pro něj plnil nejrůznější úkoly, a začne ho držet v bezpečí po svém boku a pod kouzelnou ochranou, pak už myslím nebude riskantní to Harrymu povědět."

"Ale co?" nechápal Snape.

Brumbál se zhluboka nadechl, zavřel oči a začal mluvit. O Pánovi zla, smrtící kletbě, která se odrazila díky oběti Lily Potterové zpět k němu, o kousku jeho duše, který se přichytil k mladému Potterovi… Jeho slova zapadala Snapeovi do mozku a skládala se do konečného obrazu pravdy tak hrozivé, že jí instinktivně odmítal uvěřit.

"Zneužil jste mě!" neudržel se nakonec a vybuchl, tvář staženou bolestí a šokem. "Dělal jsem vám špeha, lhal jsem kvůli vám, vystavoval jsem se kvůli vám smrtelnému nebezpečí. Domníval jsem se, že to všechno dělám pro to, abych zajistil bezpečí synovi Lily Potterové. A vy mi teď řeknete, že jste ho choval jako vepře na porážku…"

"To je ovšem dojemné, Severusi," pravil vážně Brumbál, Snape však zaznamenal v jeho hlasu náznak chladného sarkasmu. "Že by vám ten chlapec nakonec přece jen přirostl k srdci?"

"Ten chlapec?" zařval a prudce mávl hůlkou. "Expecto patronum!"

A společně s Brumbálem pak hleděli na stříbrnou laň, která dvěma skoky přelétla pracovnu a vyskočila z okna. Když se k němu ředitel opět otočil, měl oči plné slz. Tentokrát Snape o jejich upřímnosti nepochyboval.

"Po takové době?" zeptal se tiše Brumbál.

"Navždycky."

Kdyby Snape v té chvíli použil na ředitele kouzlo Legilimens a podařilo se mu prolomit hradby jeho nitrobrany, zahlédl by v jeho myšlenkách až příliš povědomou tvář světlovlasé ženy urychleně opuštějící bradavické pozemky a o něco později tutéž ženu chovající v náručí černovlasého chlapce a obracející se k Brumbálovi s tichou výčitkou v obličeji. Snapeovy myšlenky se však zabývaly výhradně Lily Potterovou a ani si nepovšiml záchvěvu špatného svědomí v Brumbálově výrazu. Ředitel na něj dlouhou dobu mlčky pohlížel, jako kdyby se rozhodoval o něčem nadmíru důležitém. Snape mu jeho pohled vzdorovitě oplácel.

"Mám tedy počkat na ten správný okamžik a pak Potterovi prozradit, že jeho úkolem je nechat se zabít od Pána zla? Čekáte, že mi to bude věřit?" promluvil nakonec jako první a z hlasu mu zaznívala ironie. Tentokrát si onoho zvláštního stínu v Brumbálově pohledu povšiml, stačilo však jediné mrknutí pomněnkových očí a byl pryč. Snape podezřívavě stáhl obočí. Opět měl pocit, že ředitelův velký plán má mnohem víc rovin, než si Snape vůbec dokáže představit.

"Uvěří vám, tím jsem si jistý," promluvil ředitel ztěžka "Ale nezapomeňte - prozradit mu to můžete až ve chvíli, kdy si Voldemort začne svého hada držet u sebe. To bude to správné znamení, že přišla vhodná chvíle."

"Dobrá," pravil Snape krátce a zdvihl se k odchodu. Ředitel nebyl sdílný a on tu odmítal déle ztrácet čas. Vyrazil ke dveřím a za sebou zaslechl dva krátké nádechy, jako kdyby mu chtěl Brumbál přece jen něco říct, ale nemohl se k tomu odhodlat. Podráždilo ho to ještě víc, zrychlil, prudce rozrazil dveře a chystal se je za sebou nevybíravě zavřít.

"Poslední věc, Severusi," ozval se za ním Brumbál tiše.

Snape se k němu obrátil a vyčkávavě na něj pohlédl. Ředitel měl zavřené oči a očividně bojoval sám se sebou. Nerozhodnost však nakonec ustoupila do pozadí, on se znovu zhluboka nadechl, vážně na Snapea pohlédl a promluvil:

"Skutečnost, že Voldemort nebude spouštět svého hada z dohledu, neznamená, že ho nebude dál pověřovat jistými úkoly. A vy jako ten, kdo mě v jeho očích přemůže, byste se měl mít obzvlášť na pozoru."

"Děkuji za varování," ušklíbl se Snape uštěpačně. Zase samé hádanky.

"Neberte to na lehkou váhu, Severusi," povzdychl si Brumbál. "Nemáte nejmenší tušení, kolik mě tohle varování stálo. A nejen mě."

Snape ho v tomto ohledu odmítal brát vážně. Brumbál míval sklony k dramatičnosti a Snape už si stačil zvyknout, že je to ze strany jeho nadřízeného úspěšná forma manipulace. Po ředitelově smrti a posedlosti Pána zla po získání moci nad jeho hůlkou se mu však ředitelova slova vrátila. Vlastně neměl důvod se jimi zabývat - prostě v pravý čas řekne Potterovi, co mu říct musí, a pak… Pak už bude jedno, co se s ním stane. Nestál o další život - ani jako služebník Pána zla a ještě méně snad ve světě bez jeho nadvlády. Co by v takové době vůbec dělal?

Pak ho oné noci závěrečné bitvy Pán zla povolal k sobě. Snape zaslechl, že si drží Naginiho u sebe, a třebaže jen tušil, co má v úmyslu, toto setkání musel bezpodmínečně přežít. Doufal, že mu lektvary připravované s obvyklou pečlivostí pomohou. Dost dlouho na to, aby našel Pottera a přesvědčil ho o tom, co musí udělat. Ten se však v Chroptící chýši objevil jako na zavolanou. Jistěže mu předal vzpomínky pečlivě zvolené tak, aby na toho kluka citově zapůsobily a uvěřil jim. Byly přece tím jediným, co ho mělo přimět k tomu, aby se nechal od Pána zla zabít. Někoho z Nebelvíru ovšem nebylo nutné přesvědčovat k sebeobětování dvakrát.

Té noci se však přihodilo ještě něco - náhoda a štěstí daly Severusovi Snapeovi šanci začít znovu. Šanci, v níž se už ani neodvažoval doufat. Možná, že Nagini toho dne již několik lidí ze světa zprovodil a dávka jeho jedu nebyla ani přes hrozivě vypadající zranění a značnou ztrátu krve tak velká. Snape po tom nehodlal pátrat. Ne, když se musel odplazit z Chroptící chýše dřív, než k ní dorazí dunění nohou desítek obrů. V Tkalcovské ulici už bude mít dostatek prostoru a prostředků na to, aby se dal dohromady.

Bylo by naivní očekávat, že se uzdraví, ale jemu se to podařilo. Potter jeho smrt potvrdil přesně tak, jak Snape předpokládal. Byl z Nebelvíru a těžko mu mohlo dojít, že mu Snape některé choulostivější vzpomínky předal záměrně tak, aby si myslel, že by se to nemohlo stát za jiných okolností než v případě neodvratného konce nenáviděného profesora. To, že Potter odmítal celý rozsah vzpomínek zveřejnit, tomu v budoucnu jenom napomohlo.

Severus Snape začal pod smyšlenou identitou a s jiným vzhledem nový život. V Severním Irsku nikoho neznal a málokdo by poznal jeho. Přijal práci v belfastské pobočce Gringottovy banky a trávil celé dny v podzemí s bankovními trezory, kde měl na starost zabezpečení proti všem prostředkům černé i běžné magie, kterou by potenciální lupič mohl použít při pokusu o vniknutí do zabezpečené oblasti. Odjakživa toužil učit obranu proti černé magii a tahle práce pro něj byla jistým způsobem satisfakcí. Skřetové ho nechávali pracovat samotného a na nic se ho nevyptávali. Bylo neskonale úlevné nemuset se s nikým dohadovat, nepodléhat žádným příkazům a nebýt nikomu zavázán. Stávalo se, že týdny nepotkal živou duši.

Než se ovšem objevila Hermiona Grangerová. Ani po válce ji zřejmě neopustila snaha usmiřovat kouzelníky s ostatními kouzelnými rasami a tvory a našla si práci na oddělení pro styk se skřety. Ministerstvo se zajímalo o nově přijatá opatření v bankách provozovaných skřety, Snape byl tudíž nucen Grangerovou po podzemí banky provést. Netušil, zda ho náhodou nepoznala, i když, pravda, tu zmínku o tupohlavcích z ministerstva si asi mohl odpustit. Při své další návštěvě se na něj každopádně dívala s významným úsměvem a při odchodu jakoby omylem nechala na stole výtisk Denního věštce z předchozího týdne. Ten otravný plátek přestal číst nedlouho poté, co se o něm novináři před několika lety přestali zmiňovat.

Svoji fotografii poznal okamžitě a na několik vteřin ho zachvátila slepá panika. Odhalili ho? Přijdou si pro něj a celé to začne nanovo? Copak se svojí minulosti nikdy nezbaví?

Poté si přečetl článek pod fotografií. A zpanikařil ještě víc.

Když pak Severus Snape toho pozdně prosincového podvečera zazvonil u dveří Nathalie Belartové, nevěděl ani, proč to vlastně dělá. Přece ho opustila. Odjela bez jediného slova rozloučení a odvezla si s sebou i jejich syna, o němž do přečtení článku v Denním věštci neměl ani tušení. Chlapce, jemuž nyní bylo jedenáct let, studoval v Bradavicích a podle všeho nenechal nikoho na pochybách o tom, kdo je jeho otec. Snapeovi vířilo v hlavě tisíc teorií, v nichž do značné míry figuroval i Albus Brumbál, jednu věc ale věděl určitě. Nehodlal o nic prosit.

On totiž nikdy nikoho o nic neprosil - s tím skončil už před lety. Poslední žena, kterou o něco žádal, byla Lily Evansová - dodnes si živě pamatoval na urážku, kterou jí tehdy na konci pátého ročníku po zkouškách NKÚ vmetl do tváře, a na to, jak pak prostál celý večer před tím směšným obrazem, jenž strážil vchod do nebelvírské společenské místnosti, a čekal, až ji některá z jejích spolužaček přesvědčí, aby vyšla ven. Prosil ji za prominutí, upřímně a snažně ji žádal, avšak ona mu odmítla odpustit. Dodnes si to vyčítal a říkal si, jestli ji právě tahle poslední roztržka později nevehnala do náruče toho idiota Pottera. Avšak po letech opět prosil - tentokrát Pána zla o její život. A zanedlouho poté i Brumbála - o to samé. Tři poslední a zároveň nejupřímnější prosby v jeho životě - a ani jedna nedošla vyslyšení. Severus Snape se odnaučil žádat laskavosti. Prosby byly k ničemu.

Nyní si uvědomoval, že matku svého syna vlastně nezná. Že v nejmenším netuší, jaká bude její reakce, až se ocitne na jejím prahu. Nevěděl ani, jak se zachová on sám. Svůj nový pracně vybudovaný život ale nehodlal riskovat - už nikdy o sobě nenechá rozhodovat nikoho jiného. Pokud ho Nathalie Belartová nepřijme i s jeho odhodláním nechat Severuse Snapea navždy odpočívat v pokoji, tiše odejde a ještě si předtím procvičí pár paměťových kouzel.

Dveře mu přišel otevřít vytáhlý bledý černovlasý chlapec, který se nápadně podobal jeho vzpomínkám na vlastních jedenáct let. Severuse to nemálo zarazilo - podvědomě se domníval, že Severin zůstane na Vánoce v Bradavicích, protože on, Severus, tam přece zůstával vždycky. Severin si však jen letmo prohrábl dlouhé, nepoddajné prameny vlasů a povytáhl si seprané, odřené džínsy, které Severusovi bolestně připomněly obnošené šaty jeho vlastního dětství s tou výjimkou, že Severinovi na jejich vlastnictví zjevně nepřišlo nic nepatřičného, neboť se vzápětí ledabyle opřel o dveře a přejel muže před sebou neomylným pohledem Brumbála sledujícího osobu skrývající se pod neviditelným pláštěm.

Severus nechápal, jak to jeho syn dokázal, ale jeho nynější podoba, jež byla výsledkem pečlivě nacvičených pozměňovacích kouzel a ze všeho nejvíc připomínala prošedivělého venkovana s knírkem a nepatrně vystupujícím břichem, ho očividně nezmátla ani na okamžik, ačkoli ji zhodnotil drobným uznalým úšklebkem.

"Ahoj, tati," pravil potom a pobaveně sledoval otcův šok. Severus sice uměl své pocity skvěle ovládat a nedával je najevo ani pět let po smrti Voldemorta, jenže tohle byla tváří v tvář jeho synovi pouze teorie. K testování svého sebeovládání před rodinou koneckonců nikdy neměl příležitost. Záhy se však vzpamatoval.

"Je matka doma?" zeptal se dutě a vzápětí si v duchu nadával za to, jak necitelně to jeho synovi muselo znít - on se však jen pobaveně usmál. Popravdě ho ten kluk začínal poněkud rozčilovat - tvářil se, jako kdyby snědl všechnu moudrost světa... a vůbec, až moc mu připomínal sebe samého. Nikdy nedokázal sílu svých sarkastických úšklebků dostatečně docenit. Teď ale jeden takový viděl před sebou, byl určený jemu a Severusovi se to vůbec nelíbilo.

"Jasně," přikývl Severin a ustoupil dozadu, aby otec mohl projít. "Už na tebe čeká pět let," dodal potom, a když se po něm Severus překvapeně ohlédl, pokrčil rameny. Hned na to stáhlo jeho obličej zachmuření. "Opovaž se na ni být tak hnusný jako minule," pravil tím nejvýhrůžnějším tónem, jakého je schopen hlas jedenáctiletého chlapce.

Severus překvapeně zamrkal a chvíli trvalo, než mu to došlo. Nathalie byla autorkou jeho ředitelského portrétu, podle novin mimořádně povedeného. Nepochybně už s ním tenhle rozhovor jednou vedla. Trochu ho štvalo, že u toho nebyl.

Vytáhl hůlku, zašeptal Finite incantatem a mlčky pozoroval v zrcadle v předsíni, jak jeho tvář nabírá známou podobu. Severin stál za ním a zvědavě ho pozoroval. Než však stačil něco říct, ozvaly se z chodby kroky.

"C´était qui, Séve-" zaslechl Nathaliin hlas, který však vzápětí umlkl uprostřed věty, a když se Severus otočil, spatřil, jak se její důvěrně známá postava opírá o zárubeň dveří a žena, jíž právě odhalil, co se už neměl nikdy žádný žijící člověk dozvědět, si k ústům tiskne ruku v marné snaze potlačit překvapený výkřik.

"Dobrý večer, Nathalie," promluvil tichým hlasem. "Dlouho jsme se neviděli."

- konec -

Předchozí (Epilog 3/4)

Doslov - Tři roky s Portrétem pro Bradavice

Rozcestník povídky