Reakci Tea na Hermionino počínání už známe a teď jen, co na to Lance? V úvodu báseň W. B. Yeatse (1865 - 1939) Parting z pásma A woman young and old vydaného roku 1933, jehož první část rovněž posloužila jako úvodní báseň, a to v kapitole 22. Často jsem uvažovala, proč autorka vlastně nazvala povídku Denial. V téhle části se o odmítnutí něco málo dočtete.24. Mé temné spády
On. Než skončí noční časy
a probudí se celý dům,
drahá, prchnu slídilům;
ta píseň úsvit hlásí.
Ona. To noci pták a lásky,
milenců spících poeta,
svým mocným hlasem vyzpíval,
co za dne přísným tajemstvím.
On. Krajkovím již slunce zář
hřebeny horské oplétá.
Ona. To měsíce tvář.
On. Ten pták...
Ona. Ať zpívá dál,
já ke hře lásky nabízím
své temné spády.
W. B. Yeats, Odcházení
ssSss
Když se Hermiona v pondělí ráno probudila, pohlédla na budík a zjistila, že je sotva šest hodin. Zbývaly ještě víc než dvě hodiny do chvíle, kdy měla začít pracovat, jenže ona byla okamžitě ve stavu naprosté bdělosti a bylo jí jasné, že jakýkoli pokus znovu usnout by byl naprosto zbytečný. Poněvadž věděla, že se má Kordélie předchozí večer vrátit z cesty do Francie, zrušila plánovaný nedělní oběd u rodičů a namísto toho strávila celé odpoledne se Severusem. Odešla od něj něco před pátou a večer se zabývala papírováním, aby se na chvíli zbavila trýznivé úzkosti a viny.
To, co řekla Severusovi, myslela vážně: nelitovala, že se dali dohromady. Takhle se nikdy v životě necítila. Během studií na univerzitě měla dvakrát přítele a s jedním z nich chodila téměř dva roky. V té době si myslela, že je zamilovaná, a fyzická stránka jejich vztahu byla rovněž zcela vyhovující, jenže se Severusem to nyní bylo něco docela jiného. Bylo to jako přílivová vlna vášně, a přestože se nedokázala zcela oprostit od pocitu viny a nezodpovědnosti, cítila se, jako kdyby proti této takřka magnetické přitažlivosti všeobjímajícího potěšení neměla žádnou obranu. A právě to ještě zdvojnásobovalo sílu jejích výčitek svědomí.
Co se Tea týkalo, nepociťovala Hermiona takřka vůbec vinu. Tuhle situaci zapříčinil on: to on ji opustil, aniž by se s ní dal rozvést, a on byl první, kdo porušil jejich svatební přísahu. Nehryzaly ji výčitky svědomí, když Draca ve třetím ročníku udeřila do tváře; nelitovala, když Marietta Edgecombeová strávila měsíce tím, že se pokoušela dostat slovo ,práskač' z obličeje; a už vůbec se netrápila tím, když kentaur odnesl Dolores Umbridgeovou do hlubin Zapovězeného lesa. Poslala manželovi lahvičku výtažku z hrbouna a byla přesvědčená, že je to mnohem víc, než si Teo zaslouží. Její neklid neměl s jejím odloučeným chotěm nic společného.
Pevně se zamotala do přikrývky, zavřela oči a pokoušela se přijít na to, co přesně ji tímto způsobem znepokojuje. Součástí problému byla dozajista Kordélie. Hermiona opravdu věřila, že Severus vůči svojí manželce nemusí cítit žádnou vinu: koneckonců Kordélie měla poměr s jiným mužem ještě předtím, než se se Severusem vzali, scházela se s ním po celou dobu trvání svého manželství a dokonce jí ani nepřišlo nevhodné pozvat ho na svůj charitativní ples. Zůstávalo ale skutečností, že k ní, Hermioně, se tchýně nikdy nezachovala zle, což mělo za následek, že se Hermiona cítila jako zrádce, a docela Severusovi záviděla nedostatek stejného pocitu vůči jeho nevlastnímu synovi.
Rovněž ji trápilo, že ten vztah museli se Severusem tak dobře tajit. Z hlediska zdravého rozumu nepochybovala, že si okolnosti takový přístup žádají, věděla však, že bude mít veliký problém skrývat tak zásadní část svého života před svými přáteli. Do tváří jí stoupala červeň už při pouhém pomyšlení, co by si o ní pomyslela Padma, nemluvě o Harrym a Ginny. Děsila se myšlenky, co by asi řekl Harry, kdyby někdy odhalil pravdu. Jistě, jeho nenávist k Severusovi od noci závěrečné bitvy vymizela, jenže Hermioně bylo jasné, že i tak se ti dva nebudou mít nikdy rádi. A byla tu navíc ta potíž, že Severus miloval Harryho matku - to nepochybně celý problém jen zhorší a ještě víc to poukáže na rozdíl v Severusově a Hermionině věku, nebo ne?
Jí osobně bylo srdečně jedno, že je Severus téměř o dvacet let starší než ona, dokázala dokonce stěží uvěřit tomu, že doposud neměla vztah se starším mužem. V mnoha ohledech se vždy cítila být o tolik dospělejší než její vrstevníci a jeho vyzrálost jí vyhovovala. Být mladší ženou - to pro ni nepředstavovalo problém, ale být něčí milenkou, to bylo něco docela jiného. Byla to jedna z věcí, které ji sužovaly nejvíc: koneckonců skutečně byla jeho milenka. Cizoložnice. A vědomí, že naprosto nemá v úmyslu ho kvůli tomu všemu opustit, to jen zhoršovalo. Co to byla za člověka? Zdálo se, že bude muset vážně přehodnotit mínění, které sama o sobě má.
Zdálo se, že si své výčitky svědomí plně zasluhuje, a ona byla ochotná je snášet přesně tak, jak mu slíbila. Její znepokojení však pramenilo z jiného důvodu a tím byla budoucnost. Od chvíle, kdy započal jejich milostný poměr, neuplynul ještě ani týden, a tak se na jedné straně cítila jako blázen, že v tak raném stadiu jejich vztahu vůbec uvažuje o následujících měsících a letech. Nemohla ale přestat přemýšlet o tom, kam by to mohlo směřovat. Ocitli se v bezvýchodné situaci, ale bude tento stav trvat navěky? Vrátí se Teo a zažádá o rozvod? Nebo zažádá o rozvod se Severusem Kordélie, až dovrší padesátku a Manželský zákon se na ni už nebude vztahovat? A i kdyby to udělala, bude Severus stát o jakýkoli svazek se svojí bývalou studentkou?
Podařilo se jim rozdělit jejich vztah do dvou různých rovin. V laboratoři byli přátelé a kolegové. V ložnici byli milenci. Jenže mezi tím zela obrovská emocionální propast a Hermiona si nebyla jistá, jestli může být taková propast někdy překlenuta, zvlášť když polovina vzdálenosti k překonání závisela na muži tak zdrženlivém, tak obezřetném, jako byl Severus Snape. Slovo ,láska' mezi nimi ještě nepadlo. Hermiona by to v tak křehkém stadiu vztahu s mužem ani neočekávala, přesto si však nemohla pomoci a musela uvažovat o tom, co k ní Severus vlastně cítí.
Její vlastní pocity se jevily poněkud popletené. Miluje ho? Nebyla si tím jistá. Bylo zřejmé, že si získal její respekt, její obdiv a její náklonnost, a ode dne, kdy připravovala Exostrasérum, si byla rovněž vědoma toho, že ji nesmírně přitahuje. A když se z nich nyní stali milenci, toužila po něm každou buňkou svého těla každý okamžik každého dne. Byla tohle láska? Nebo jenom touha? Přinejmenším tušila, že by ho mohla milovat.
Co se Severuse týkalo, i zde by se našly náznaky, jež tomu mohly nasvědčovat. Věděla, že ji chce právě tak, jako ona chce jeho, přemýšlela však, jestli je to pouhý chtíč nebo něco víc. Severus vypadal, že je schopen rozčlenit svůj život na víc částí, možná dělal totéž i se svými city. V práci se tvářil, že je mu její společnost příjemná, pokud ho zrovna neotravovala otázkami nebo si nebroukala, když hrála hudba. A v ložnici se měnil ve vášnivého, pozorného a neuvěřitelně talentovaného milence. Jenže tyhle dvě osobnosti si byly vzdálené a Hermiona si vybavovala jen pár chvilek důvěrnosti či snad náklonnosti, které se nacházely kdesi mezi těmito dvěma rolemi: způsob, jakým ji stiskl v náručí, když poprvé odcházeli z ložnice; to, jak se mu po sexu podle všeho líbilo, když ji mohl hladit po paži; skutečnost, že jí dovolil, aby s ním každý den večeřela, a při tom hovořili o lektvarech a o zakázkách.
Jestliže ale jednoho dne dojde k tomu, že budou jejich manželství z rozumu zrušena, bude ji Severus vůbec chtít? Nebo bude uhýbat před myšlenkou na svazek s někým, kdo by ho mohl skutečně milovat? Neboť vše, po čem Hermiona v hloubi svojí duše toužila, bylo někoho milovat. Ano, snila o rodině, ale copak by se někdo, kdo by ji doopravdy miloval, nepostaral o to, aby ji jednou měla? Vzpomínka na to, jak se Severus zjevně cítil nepohodlně, když hlídala Padminy děti, ji vcelku děsila, a on se dozajista nikdy nezmínil o tom, že by toužil po dítěti. Hluboce si povzdychla, odhodila pokrývky a šla se osprchovat. Nebyla v postavení, aby mohla plánovat budoucnost; pro teď bude muset brát zavděk každým dnem tak, jak přijde.
Když se osprchovala a oblékla, vydala se do kuchyně, kde našla Lance, jak se o holi belhá sem a tam. Na stole bylo prostřeno k snídani, ale po Moe nebylo ani vidu ani slechu.
"Dobré ráno, Lanci," pravila obezřetně. Nebylo ještě ani sedm hodin a ona ho předtím nikdy neviděla být tak brzy na nohou. "Co tady děláš v tuhle hodinu?"
Otočil se k ní a věnoval jí nepatrný úsměv.
"Ach, to a ono: rozhodl jsem se dát Moe dnes ráno volno," zabručel a chystal při tom čaj.
Hermiona podezřívavě přivřela oči: zkušenost ji naučila, že poslední věcí, po které běžný domácí skřítek touží, je mít ráno volno.
"Chceš, abych udělala ten čaj?" otázala se.
"Ne, ne!" odmítl rázně a nasypal do konvičky čajové lístky. "Mám to pod kontrolou. Sedni si, děvče. Toasty jsou na stole."
Hermiona udělala, co jí řekl, a pozorovala, jak odlevitoval kouřící konvičku s čajem na desku stolu. Pak se Lance přibelhal přes kuchyň a jeho hůl při chůzi klapala o kamennou podlahu. Ztuhle se sesul na židli naproti ní.
"Tak tedy," spustil nalévaje si šálek slabého čaje. "Moe mi sdělila, že jste se Severusem v uplynulém týdnu dobře vycházeli."
Hermiona se zamračila.
"To jsi nechal tu ubohou skřítku, aby nás špehovala?" dotazovala se a namazala si toast máslem.
"Aha," uchechtl se Lance, "takže teď už jde o ,nás', co?"
Hermiona se dosti výmluvně začervenala.
"O ,nás' jde už pár měsíců, Lanci. Víš přece, že je to můj zaměstnavatel a dobrý přítel."
"No tak dobrá," uchechtl se znova, "dali jsme si včera drink na té jeho střešní zahradě a on mi řekl, že jste se dali dohromady."
Hermiona zalapala po dechu. Severus sice říkal, že si s Lancem nemusejí dělat starosti, ale i tak nemohla uvěřit, že se starému muži svěřil tak rychle.
"To ti řekl?" zeptala se šokovaně.
"No, jako kdyby to řekl," rozzářil se Lance, "vzhledem k jeho nebývale silné obezřetné nedůtklivosti - a ty jsi mi teď moje podezření potvrdila."
Zůstala na něj zírat s otevřenou pusou omráčená tím, že ji téměř vyprovokoval k tomu, aby se přiznala.
"Ty jsi pěkně prohnaný, teda," pravila a nevěděla, jestli se má smát nebo zlobit. "Vsadím se, že jsi patřil do Zmijozelu."
"Ve skutečnosti do Mrzimoru," zatvářil se dotčeně. "Moudrý klobouk navrhoval Zmijozel, ale já si vybral Mrzimor, abych naštval matku."
"No tak to měl teda Moudrý klobouk pravdu," prohlásila Hermiona, potřásla hlavou a nalila si čaj.
"Tak povídej," pokračoval Lance a ztišil při tom hlas. "Je dobrý v posteli? Vždycky jsem si říkal, že určitě je."
Málem se udusila toastem.
"Lanci! Ty jsi neuvěřitelný. Neřeknu ti ani slovo!"
"Podívej," odvětil a náhle se zatvářil vážně. "Děvčata vždycky potřebují někoho, s kým si mohou promluvit, a já jenom chci, abys věděla, že když budeš potřebovat, můžeš si promluvit se mnou. Dokážu si představit, že to mnozí z tvých přátel nebudou schvalovat, a ty přece dobře víš, že já jsem si už dlouhé měsíce přál, abyste se ty a Severus dali dohromady."
"Proč, Lanci? Proč si přeješ něco takového, když jsme oba sezdaní s členy tvojí vlastní rodiny?"
"Protože Kordélie si takového muže nikdy nezasloužila a Teo si zcela jistě nikdy nezasloužil takovou chytrou dívku, jako jsi ty. A mimoto," dodal a ukázal na ni vrásčitým prstem, "vy dva se k sobě náramně hodíte; nemůžu uvěřit, že si toho ještě nikdo nevšiml."
"Ty si myslíš, že se k sobě hodíme?" zatvářila se Hermiona náhle zaujatě.
"Severuse jsem nikdy neviděl, že by vypadal mladší," přikývl Lance krátce. "Je s tebou šťastný: jenom si to ještě neuvědomil." Zamyšleně usrkl čaj. "Kordélie se včera večer vrátila z Francie."
"Ano, s tím jsem počítala," přikývla.
"Je mi jasné, že se oba budete snažit o diskrétnost, jenže tyhle věci jsou většinou viditelné takřka na první pohled i přes veškeré úsilí všech zúčastněných. Kordélie odjakživa štěká hůř, než kouše, a přestože by to od ní bylo hrozně pokrytecké, je možné, že by vám dvěma mohla působit potíže. Především Severusovi."
Chvíli ho zamyšleně pozorovala.
"Ty máš Severuse hodně rád, že?"
"Když jsme se poprvé setkali, připadal mi docela zajímavý," trhl Lance rameny, "a jakmile mu Ministerstvo kouzel udělilo milost, zaplavily kouzelnický svět novinky o jeho činech během války. Za posledních šest let jsem ho dobře poznal: získal si můj nejhlubší respekt a obdiv. Ten člověk je hrdina, který odmítá uznat své hrdinství. A jeho odmítnutí navíc zahrnuje i společnost a lásku hodné ženy. Proč bych neměl chtít, aby byl šťastný?"
Hermiona byla nadšená - existovalo tak málo lidí, s nimiž mohla o Severusovi mluvit.
"Znal jsi Albuse Brumbála, Lanci?"
"Osobně ne," připustil. "Celá léta jsem ho potkával, ale nebyli jsme víc než známí."
"Vyprávěl ti o něm někdy Severus?"
"Nikterak podrobně," zavrtěl Lance hlavou. "Ani se nikdy nezmínil o Lily Evansové."
"Ty víš o Lily Evansové?" zatvářila se překvapeně.
"Minerva mi prozradila, co vyšlo najevo, když byl Lord Voldemort poražen. Neměj obavy: pokud vím, je to známo především těm, kteří byli na místě a slyšeli to. Nemyslím si, že by se o tom všeobecně vědělo."
"Se mnou o nich také nemluví, i když soudím, že na tak uzavřeného muže mi sdělil až překvapivé množství informací." Povzdychla si. "Vážně si myslíš, že bych ho mohla učinit šťastným, Lanci?"
"Vím, že bys mohla," pronesl s úsměvem. "A mám v úmyslu tiše sledovat, jak se ti to daří."
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat