A zde dnešní druhý příspěvek a zároveň poslední část dvacáté páté kapitoly. Přeji všem školou povinným krásné prázdniny a nám ostatním pěkné léto:-)Zabouchl za sebou dveře, sešel na chodník a už se víc nestaral o to, co si bude myslet Kordélie. Jakmile došel k domu naproti přes náměstí, vstoupil dovnitř a srdce mu bušilo při pomyšlení, že ona už tam třeba není, že možná jde příliš pozdě. Při vzpomínce na to, co jí řekl, ho zaplavil stud. Nemyslel to tak; neměl tušení, co ho přimělo říct něco tak ohavného.
Rychle zamířil ke schodům a vydal se do suterénu. Pokud tady Hermiona ještě je, bude buď v kuchyni nebo ve svojí ložnici. Jediný pohled mu prozradil, že kuchyň je prázdná, a s úlevou zamhouřil oči, neboť zaslechl zvuky vycházející zpoza dveří ložnice. Zkusil kliku, avšak dveře byly zamčené. Opřel se čelem o zárubeň a s píchnutím u srdce si uvědomil, že Lance měl pravdu: zvuky ozývající se zevnitř zněly jako strhávání šatů z ramínek. Vypadalo to, že si Hermiona balí kufry.
"Hermiono?" zvolal naléhavě.
"Nech mě na pokoji, Severusi," zaslechl ji uvnitř promluvit třesoucím se hlasem. "Nemám, co bych ti řekla."
"Hermiono, prosím. Pusť mě dovnitř."
"Ne," zarazila ho. "Nechci už s tebou nic mít."
"Je mi to líto. Je mi to opravdu líto. Nemyslel jsem to tak," pravil a do jeho hlasu se vkradl prosebný podtón.
"Cos řekl, tos řekl."
Chvíli se zevnitř nic neozývalo a on se na okamžik vyděsil, jelikož ho napadlo, zda se třeba nepřemístila nahoru a v poklidu neodešla vchodovými dveřmi. Ztuhlá ramena mu poklesla úlevou, když zaslechl zvuk otevíraných zásuvek.
"Hermiono, já tě zapřísahám: prosím tě, nedělej to. Nemohu vrátit, co jsem udělal; mohu se jen omluvit a požádat tě o odpuštění."
"Tak to tedy nedostaneš!" vykřikla. "Nemůžeš se chovat tak, jak ses choval dnes večer, říct to, co jsi řekl, a pak očekávat, že ti to jen tak z fleku prominu."
Zavřel oči a vzpomněl si na noc, kdy vyhrožoval, že zůstane spát před vchodem do nebelvírské věže, dokud Lily nepřijde a nebude s ním mluvit. Nynější situace se tomu děsivě podobala.
"Je mi líto, jak jsem se choval na tom večírku, a hluboce se omlouvám za to, co jsem ti řekl. Bylo to naprosto nevhodné a já to tak ani v nejmenším nemyslel."
"Proč bys říkal něco takového, pokud bys to nemyslel vážně?" vyhrkla přerývavě a on poznal, že nemá daleko k slzám. "Jak by ti něco takového mohlo třebas i jen vyklouznout, kdyby to nebyla pravda a tys to tak necítil?"
"Jsem protivný člověk, Hermiono; jsem takový odjakživa. Nechci se tím v žádném případě omlouvat, ale když jsem naštvaný nebo se cítím v ohrožení, mám v povaze říkat věci, které zraňují." Zhluboka si povzdychl a přemýšlel, co by jí ještě mohl říct, aby ji přesvědčil, že to nemyslel vážně. Zaslechl, jak prudce zabouchla kufr.
"Prosím, neodcházej. Nemám ponětí, co bych si bez tebe počal."
Hermiona se zarazila a opřela se o kufr ohromená, že jí řekl něco takového. Zavřela oči; ani ona sama nevěděla, co by si bez něj počala. Otočila se, sedla si na kraj postele a složila tvář do dlaní. Neměla by mu dát alespoň šanci? Zasloužil si však dostat šanci po tak neobyčejně zraňujícím prohlášení? Vzala hůlku, namířila ji ke dveřím a zrušila kouzlo, které ho mělo udržet venku.
"Je otevřeno," zamumlala a opět složila tvář do dlaní.
Pomalu otevřel dveře, přešel pokoj a klekl si před ní. Po chvilce spustila ruce dolů a on poznal, že plakala. Natáhl se, aby ji vzal za ruce.
"Nech toho," zašeptala. "Nesahej na mě." Věděla, že kdyby se jí dotkl, kdyby ji vzal do náruče, tak by se okamžitě zhroutila, poddala by se slzám a všechno mu prominula; ona však neměla v úmyslu mu to takhle usnadnit.
Lehce ucuknul, když slyšel její tón, odtáhl ruce, ale dál před ní klečel.
"Omlouvám se, Hermiono," pravil tiše.
Pohlédla mu do očí, do těch oken do jeho duše, která bývala tak často uzavřená. Ale dnes v noci se zdálo, že jsou okenice dokořán, a ona s jistotou spatřila jeho kajícný výraz.
"Jak ti mohu důvěřovat po takovém prohlášení, Severusi? Jak se mám chovat, jako by se nic nestalo? Naznačil jsi, že pro tebe nejsem víc, než jen příležitostný sex, a z toho, co vím, patří tvoje srdce i nadále Lily Evansové. Nežádám zas tak moc; vím, že vzhledem k okolnostem si vzájemně můžeme nabídnout právě jen tohle. Ale nedokážu v tom pokračovat, jestliže je zde možnost, že chováš city ještě k někomu dalšímu." I když v minulosti prohlásil, že o Lily Evansové se už nikdy bavit nebudou, ona teď potřebovala vědět, že je něčím víc, než jen lehce dostupnou alternativou.
Ztěžka vydechl, posadil se na paty a třel si kořen nosu.
"Ty opakující se noční můry, které mě sužují už několik let, pro mě nejsou ničím novým. Než došlo k porážce Voldemorta, také jsem měl každou noc sny - o Lily. Začínaly na hřišti, kde jsme se poprvé potkali, a vždycky končily její smrtí mojí hůlkou. Avšak někdy v průběhu, kdesi mezi útokem Naginiho a znovunabytím vědomí u svatého Munga, mě Lily Evansová propustila ze zajetí. Přestal jsem uctívat pouhou vzpomínku a rozhodl se místo toho dál žít. Viděla jsi mého Patrona: víš, že už to není laň. Ujišťuji tě: k ní už city nechovám."
Zpříma na něj pohlédla, překvapená, že s ní mluví takhle otevřeně.
"Proč jsi to se mnou neprobral dřív, Severusi? Proč jsi musel čekat, až si sbalím kufry, aby ses mi svěřil s něčím takovým?"
"Soudím, že částečně ze zvyku," pokrčil rameny. "Není mi příjemné mluvit o takových věcech, Hermiono. Nemyslím ale, že bych v tomto ohledu byl v rámci mužského pokolení nějakou výjimkou."
Odvrátila se od něj, stále ještě rozpálená hněvem.
"Proč ses večer takhle choval? Chtěl jsi mě úmyslně přinutit, abych žárlila?"
"Ne," pravil skrz zaťaté zuby. "Nechtěl jsem tě úmyslně přinutit, abys žárlila." Přejel si rukou po čele. "Nemám, čím bych omluvil to, jak jsem se choval. Bylo to dětinské. Dokázal bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát za život se mnou někdo flirtoval, takže je to pro mě vcelku neobvyklá zkušenost. Byl jsem tím polichocený; zareagoval jsem."
"A to je přesně ono!" vyhrkla a její obočí se stáhlo zlostí. "Jak bych ti teď ještě mohla důvěřovat? Pokud jsi takhle ,zareagoval' na Hestii Jonesovou, jak ti mám věřit, že se to samé nestane i s další ženou, která po tobě vyjede?"
Zavřel oči. Podle všeho zvolil špatná slova.
"Upřímně jsem věřil, že je to zcela neškodné. Nechoval bych se takhle, kdybych tušil, že tě to takovým způsobem raní."
Vstala z postele a přešla ke kufru, pokoušejíc se ignorovat polekaný výraz jeho očí.
"Co to jen dělám se svým životem?" tázala se do šera pokoje jakoby sama pro sebe. "Padma říkala, že lezu z louže rovnou pod okap, a měla pravdu."
Zdvihl se z kleku, postavil se před ní a bolestně toužil se jí dotknout, věděl však, že by ho odstrčila.
"Vše, co mohu udělat, je, že tě požádám, abys mi dala ještě jednu šanci."
Zkřížila ruce na prsou v obranném gestu a rozzlobeně na něj hleděla.
"Nikdy, nikdy bych s tímhle nezačínala, kdybych si nemyslela, že se jedná o vzájemně výlučný vztah, Severusi. Mohu být formálně provdaná za jiného muže, ale ty jsi můj jediný milenec, a ačkoli mi dosud nezbývalo nic jiného, než se vyrovnat s Kordéliinými majetnickými gesty, nechce se mi v tom všem pokračovat po tom, co jsi večer prohlásil."
"To, co jsem řekl, jsem nemyslel vážně, Hermiono," zatvářil se zdrceně. "Ovšemže se jedná o vzájemně výlučný vztah. Nemám tušení, co mě to popadlo říkat něco tak jízlivého. Nezasloužím si tě; nemám ponětí, proč chce dívka jako ty mít cokoli společného se mnou, jsem nicméně vděčný, že to tak je." Vzal ji jemně za ruce. "Omlouvám. Se. Ti," zašeptal. "Prosím, neopouštěj mě."
Konečně se poddala svojí bolesti a po tvářích jí začaly stékat slzy.
"Jak jsi mohl říct něco takového, Severusi, poté, co jsi udělal na moje narozeniny? Jak tohle může být ten samý muž? Nevím, jestli se v tobě někdy dokážu vyznat."
Něžně si ji přitáhl do náruče a pevně ji objímaje pažemi, nechal ji vzlykat do svého černého pláště.
"Nejsem si jistý, jestli se někdy dokážu v sobě vyznat já sám," zašeptal jí do vlasů. Po několika minutách se od ní nepatrně odtáhl. "Můžeš mi odpustit?"
"Mám tvoje slovo, že mezi námi je vzájemně výlučný vztah?" pohlédla na něj dlouze skrze slzy.
"Ten vzájemně nejvýlučnější vztah, jaký kdy existoval," zašeptal.
Věnovala mu uplakaný úsměv a povzdychla si.
"Pak ano, odpouštím ti."
Vypadal, že mu spadl kámen ze srdce, a políbil ji na čelo.
"Děkuji, Hermiono. To je víc, než si zasloužím."
"Zdá se, že jsem ti zaneřádila plášť," pravila, ukázala mu na hrudník a on k němu sklopil zrak.
"Myslím, že stav mého pláště je v této chvíli na seznamu mých priorit kdesi hodně vzadu." Vzal ji za ruku a odvedl k posteli. "Pojď," řekl, posadil se, opřel se o čelo postele a přitáhl si ji k sobě. Chvíli odpočívali v tichosti a on ji hladil po vlasech vděčný za to, že se tentokrát historie neopakovala. Na rozdíl od Lily, Hermiona dokázala najít ve svém srdci dost místa na to, aby mu odpustila.
O něco později měla Hermiona otázku:
"Kdybych tady nebyla já, zajímal by ses o Hestii?"
"Dozajista ne," odfrkl si a potom jí pohlédl zezadu přes rameno. "Navíc máš mnohem hezčí prsa než ona."
Hermiona se zasmála.
"Mohu se tě na něco zeptat?"
"Nedostatek mého svolení ti v tom zatím nikdy nezabránil," zamručel Severus.
"Mluvil jsi o tom, že jsi od svého sňatku s Kordélií měl dvě milenky," pohlédla na něj. "Kdo to byl?"
"Nikdo, koho bys znala," zamračil se.
"Kdo?" posadila se.
"Jedna z nich byla ,vztah na jednu noc', jak se tomu obecně říká: žena, kterou jsem potkal, když jsem se pokoušel proniknout na trh v Jižní Africe. Ta druhá byla krátkou dobu mojí zákaznicí, vídali jsme se asi tři měsíce. Jsou to už zhruba čtyři roky."
"A kdo to byl?" vyptávala se Hermiona s pevným úmyslem dozvědět se všechno.
"Jedna Pařížanka," řekl s povzdechem.
"Jak se jmenovala?" zdvihla zaujatě obočí.
"Sophie Verrierová," odpověděl.
"Ne, tak tu neznám," zatvářila se Hermiona zklamaně. Pak pohlédla na hodinky. "Počítám, že bys měl jít zpátky, než Kordélie vyšle pátrací oddíl."
"Nemám v úmyslu tě dnes v noci opustit," zašeptal a políbil ji na temeno hlavy.
"Ty tady zůstaneš?" pohlédla na něj s úžasem.
"Pokud jsem tu vítán," přikývl.
"Ovšemže jsi vítán," pravila potěšeně. "Neztropí ti ale Kordélie zítra scénu?"
"Možná, že ano," odvětil, "ale nejspíš mi to bude stát za to." A se svůdným pousmáním si omotal kolem prstu kadeř jejích vlasů.
Pokud ještě potřebovala nějaký důkaz o tom, jak moc je mu líto, co se stalo, Hermiona věděla, že se jí ho právě dostalo.
"Tobě nezáleží na tom, co si budou myslet?"
Potřásl hlavou.
"Mám dojem, že je mi to každý další týden víc a víc jedno."
"Bála jsem se, že o víkendu nebudeme spolu," zakřenila se.
"To já taky," zamumlal a sklonil se k polibku.
ssSss
Nazítří ráno vstali brzy a Severus se vrátil domů krátce poté, co začalo svítat. Hermiona si uvědomila, že se obává následků jejich včerejšího zmizení z večírku, a tak se rozhodla, že se půjde projít do Hyde Parku. Chodila sem a tam téměř dvě hodiny, než se obloha zatáhla a začalo lehce mrholit. Jakmile se vrátila domů, šla rovnou do kuchyně a udělala si šálek čaje. Vzala si kouřící hrnek s sebou a znovu vystoupala po schodech s úmyslem natáhnout se v obývacím pokoji a strávit odpoledne s nějakou dobrou knížkou.
S knihou v jedné ruce a čajem ve druhé se přitiskla zády ke dveřím a zatlačila do nich. Jak se otáčela, aby vstoupila do pokoje, zachytila periferním viděním jakýsi pohyb a zalapala po dechu. V jejím oblíbeném křesle se rozvalovala vysoká tmavá postava s dlouhýma nohama v džínsech nataženýma před sebou.
"Nazdar, Hermiono," poznamenal dotyčný nevzrušeně.
S nevírou pohlédla do jeho tmavě modrých očí. Teo se vrátil.
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat