Omlouvám se za veliké prodlení, leč snažím se v poslední době napnout své literární pokusy k účastem na literárních soutěžích a v dubnu končily hned dvě, takže jsem měla napilno, o práci a starání o dítko nemluvě. Ani tuto poslední část 28. kapitoly nemám ještě hotovou, ale její úvodní úsek je tak tklivý, že vám ho sem prostě musím dát s tím, že další kousky budu přidávat, jakmile je dopřeložím. Přeji pěkné čtení! (pozn. dopřeloženo 8. května)ssSss
Další dva týdny uběhly ve víru návštěv u čerstvě narozených dětí a příprav na Vánoce. Hermiona se pousmála, když Severus začal tak, jako po sexu vždy, hladit její vlasy. Bylo nedělní ráno a zbývaly jim ještě tři hodiny, než bude Hermiona muset vyrazit na setkání se svými rodiči u nedělního oběda podávaného v domě její tety.
"Asi není šance, že bys mohla zrušit ten sraz se svými rodiči, že ne?" zeptal se Severus a prsty se probíral jejími vlasy.
Hermiona na něj zazírala, příjemně překvapená, že tolik stojí o to strávit s ní odpoledne.
"Obávám se, že ne," řekla s povzdechem. "Neviděla jsem je už týdny a odřekla jsem tři poslední pozvání ke svojí tetě."
"V tom případě," ušklíbl se pobaveně, "jsem rád, že jsme strávili takové akcí nabité dopoledne."
Uchechtla se a zdvihla se na lokti.
"Ano, jenže dopoledne ještě není u konce." Vrhla na něj uličnický úsměv, sklonila se k němu a vtiskla mu lehký polibek na rty. Lemovala polibky jeho tvář, dokud nedospěla k citlivému místečku těsně pod jeho uchem, jsouc si vědoma, že tímto konáním vždy vyvolá jeho zasténání. Nezklamala se.
"Ty nestydo," zašeptal a přiměl ji tak usmát se rty přitisknutými na jeho kůži.
Stále ještě s úsměvem objela špičkou jazyka jeho čelist a přitiskla rty k pokožce na jeho krku, jenže jakmile pohnula ústy pár centimetrů směrem k jeho rameni, odtáhl se od ní, jak bylo jeho zvykem.
Vzhlédla k němu a náhle byla rozhodnutá mu tentokrát nedovolit, aby se vyhnul jejímu tázavému pohledu. Ode dne, kdy konečně připustil, že nadále trpí bolestí kvůli zraněním na krku, si byla téměř jistá, že jsou ty staré rány stále viditelné a on že je skrývá díky kouzlům. Když měla příležitost vydat se prsty k pravé straně jeho krku, cítila pod špičkami prstů, třebaže to bylo stěží rozpoznatelné, chvění magie a on vždy její ruku odsunul nebo se od ní odtáhl, jakmile se dostala příliš blízko k místu na jeho kůži, na které viděla Madam Pomfreyovou tehdy v Chroptící chýši aplikovat dobromysl.
Trochu se zachmuřila, natáhla k němu ruku a přejela prsty podél jeho tváře a pak znovu směrem k jeho krku. Jakmile dospěla pět centimetrů pod jeho čelist, popadl ji za ruku a odtáhl ji pryč od svojí kůže.
"Nedělej to," řekl s podrážděným zabručením.
Vykroutila mu ruku ze sevření a znovu se natáhla k jeho krku. Zastavil ji ještě dřív, než se dotkla jeho pokožky.
"Nedělej to," řekl naléhavěji a ostře na ni pohlédl.
Zadívala se zpříma do jeho černých očí, aby si mohl v těch jejích přečíst její úmysly.
"Neublížím ti," řekla tiše.
"Já vím, že mi neublížíš," zavrčel. "Ale dokážu se obejít bez výrazu lítosti ve tvých očích."
Odvrátil se od ní, ale ona ho popadla za rameno.
"Neotáčej se pryč ode mě, Severusi," pravila rozčarovaně.
Otočil se zpět k ní a oči se mu leskly.
"Jsme milenci už celé měsíce," zamumlala. "Kolikrát to mám ještě opakovat? Copak jsi někdy za celou tu dobu zažil, že bych tě litovala?"
Statečně vydržela jeho upřený pohled, jeho oči zavrtávající se do jejích. Rozbušilo se jí srdce, když na ni dál hleděl, a byla si jistá, že se rozezleně zdvihne z postele. Namísto toho si ale zhluboka povzdychnul.
"Někdy přestávám chápat, o co ti jde," zabručel.
"Musíš se naučit, že mezi lítostí a starostí o někoho je nebetyčný rozdíl," nechala se slyšet a vrátila se prsty na jeho tvář. Odvrátila od něj zrak a soustředila se na vlastní ruku, která se opět vydala na cestu k jeho krku. Cítila, jak pod ní na posteli ztuhl, ale vytrvala ve směru k jeho rameni dotykem tak jemným, že sotva cítila jeho pokožku na té svojí.
Lehce sebou trhl, když to našla: první ze dvou kulatých ran. Tentokrát ji však nezarazil.
Hermiona se soustředila, aby na tváři udržela takřka nezúčastněný výraz, a i ve chvíli, kdy nalezla první kruhové zvrásnění kůže, větší a vystouplejší, než očekávala, nedala na sobě znát žádnou emoci.
"Je ti to nepříjemné?" zašeptala, vědoma si toho, že z ní nespouští zrak.
"Ne," odvětil, pátraje v jejích očích.
Něžně přejela bříškem palce přes neviditelné rány a pak konečně odpoutala pohled od jeho krku a střetla se s jeho očima. Odhrnula mu z obličeje pramen vlasů.
"Přede mnou nemusíš nic schovávat, Severusi Snape," zamumlala potichu s nadějí, že na něj nevyvíjí přílišný nátlak.
Podíval se do jejích očí s takovou intenzitou, že takřka fyzicky cítila, jak zkoumá její mysl a probírá se jejími myšlenkami, zda ho nezrazují byť jen náznakem lítosti. Očekávala, že v jeho výrazu nalezne zlost, avšak žádná tam nebyla. Vypadalo to, že na ni hledí se směsicí zvědavosti a nevíry, a pak náhle, jako by něco nalezl, si znovu zhluboka povzdychnul.
Pomalu se za ni natáhl levou rukou, a když prsty nahmatal hůlku, nasála vzduch do plic a cítila, jak jí srdce bolestivě buší do žeber. Posadila se trochu víc zpříma a umožnila mu, aby se dostal levačkou ke svému krku a tam, s hůlkou jen pár centimetrů od svojí kůže, zašeptal: "Finite Incantatem" a kouzlo, které tak dlouho ukrývalo jeho jizvy, bylo zrušeno.
Když Hermiona přesunula pátravý pohled z jeho tváře na jeho krk, proběhlo jí hlavou nesčíslně pocitů. Zprvu cítila šok a zděšení, že se i po všech těch letech rány zacelily tak chabě a vypadaly tak živé a ostře červené oproti jeho bledé kůži. Její další emocí byl obdiv: uznání ze vše, čím prošel, a vše, co nadále musel snášet. A nakonec pocítila lítost: smutek z toho, že neměl až doteď potřebu jí toto ukázat.
Celou svou bytostí doufala, že činí správnou věc, když se k němu naklonila, zavřela oči a s nekonečnou jemností přitiskla rty na dolní ztuhlou jizvu. Cítila, jak celé jeho tělo přitisknuté k jejímu obavami zkamenělo, ale když se přesouvala lehoučkými polibky k horní jizvě, začaly se jeho svaly uvolňovat. Povzbuzená tím, že neprotestuje, přešla ústy k levé straně jeho krku a po chvíli se opět vrátila k odkrytým ranám na druhé straně. Přitáhl si ji pevněji k sobě a hlasitě zasténal.
Cítila, jak zaplétá levou ruku do jejích vlasů, a když ji jemně odtáhl od svého krku a zadíval se do jejích očí, vrátil se do jeho tváře ten podivný, zkoumavý, zvědavý pohled. Převrátil ji na záda, položil jí hlavu na polštář a po dalším hlubokém dlouhém pohledu do jejích hnědých očí sklonil své rty k jejím.
Od onoho osudného rána v laboratoři si již vyměnili dost a dost polibků, ale stejně tak, jako Hermiona cítila nepatrný posun v definici jejich vztahu od té doby, kdy její manželství skončilo, cítila i teď v tomto polibku sotva zaznamenatelnou změnu. Toto objetí bylo zároveň vášnivější a přitom něžnější než jakékoli, které sdíleli předtím. Cítila, jak jí v hrudi narůstá naděje, a do pevně zavřených očí jí vytryskly slzy ryzího citového pohnutí. Ovinula paže kolem jeho širokých ramen a vložila do toho polibku všechno, čeho byla schopná, aby mu ukázala, že ho miluje a že bez něj už nikdy nechce být. A nějakým způsobem věděla, že to pochopil.
ssSss
Severus se díval z okna ložnice, jak Hermiona kráčí přes Kensingtonské náměstí, na hlavě s kapucí zimního kabátu, která ji měla ochránit před studeným prosincovým mrznoucím deštěm, jenž se spustil z nebe. Už teď mu chyběla její přítomnost, a když zmizela v parčíku uprostřed náměstí, zjistil, že se mu chvějí ruce.
Proklínaje netypickou ztrátu kontroly nad svými emocemi otočil se, přešel pokoj, otevřel dveře a vydal se ke schodům. Potěšilo ho, jak se jeho kročeje v prázdném domě rozléhají, odebral se do pohodlí svojí pracovny a posadil se za stůl proplétaje si prsty, jako by snad měly usměrnit jeho vlastní myšlenky.
Toho dopoledne nepoužil na Hermionu nitrozpyt: nebylo to nutné. Jako kdyby k němu promlouvala nahlas, její myšlenky, její nejniternější touhy se odhaleně zračily v jejích hnědých očích. Milovala ho. V předcházejících týdnech a měsících často uvažoval, co k němu asi cítí. V jistém období byla myšlenka, že by si k němu snad utvořila citové pouto, takřka odpudivá, jenže se všechno změnilo a teď už nedokázal s jistotou určit, co cítí on sám. Milovala ho. Proč ho ta myšlenka nyní tak těšila? A proč pociťoval takový zmatek? Proč se mu tak třesou ruce?
"Moe?" zavolal do ticha místnosti.
Drobná skřítka se zjevila s hlasitým prásknutím.
"Pan Severus volal?" tázala se s rozšířenýma očima.
"Mohu tě požádat, jestli bys mi laskavě neopatřila nějaké jídlo?" zeptal se Severus a vzal do ruky brk. "Měl jsem v úmyslu připravit si něco sám, ale jsem poněkud zavalený papírováním."
Moe se rozzářila.
"Moe právě udělala výborný rostbíf, pane." Luskla prsty a zmizela.
Severus odhodil nepoužitý brk na stůl. Lhal: neměl vůbec v úmyslu zabývat se dnes odpoledne papírováním. Pozornost vyžadovaly jeho vlastní myšlenky, nikoli jeho obchod s lektvary.
Moe se za několik minut vrátila s naloženým tácem a odlevitovala ho na stůl.
"Tisíceré díky, Moe," zamumlal, "jsem ti vděčný."
"Pan Severus nemá zač," odvětila a odstoupila od stolu. "Moe ví, že má pan Severus rád rostbíf. Možná mu pomůže, aby nebyl smutný, že slečna Hermiona odešla."
Překvapeně povytáhl obočí.
"A proč bych měl být smutný, že slečna Hermiona odešla, Moe?"
Moe popuzeně zakroutila svýma velikýma očima.
"Protože ona pana Severuse vždycky dokáže rozesmát," odtušila, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Jakmile se Moe přemístila z pokoje, zamračil se a nemohl se zbavit pomyšlení na její poslední poznámku. Posměch byl u něj na denním pořádku; ušklíbal se rovněž velmi pravidelně; ale velice zřídka se smál. A nyní, když o tom tak přemýšlel, si uvědomil, že se možná v těch uplynulých sedmi nebo osmi měsících usmíval víc než za celých předešlých čtyřicet pět let.
Chopil se vidličky a nože a hladově se pustil do jídla. Některé lektvary se na prázdný žaludek užívaly dost obtížně a ten, který se onoho dne chystal vypít, mezi ně rozhodně patřil.
ssSss
O hodinu později se Severus ve své pracovně spustil na kolena před barovou skříňkou a odsunul na stranu karafu s brandy. Tam, na polici úplně vzadu, stála lahvička z křišťálového skla naplněná bezbarvou tekutinou: jednou dávkou exostraséra. Nejistou rukou vyjmul lektvar ze skříňky s vědomím, že nastal čas postavit se tváří v tvář svým obavám.
Přešel místnost a posadil se zpět ke stolu, pohrávaje si s lahvičkou v prstech. Jeho zrak zabloudil ke kalendáři na stole: bylo osmého prosince a zbývalo jen něco málo přes tři měsíce do doby, než se Hermiona bude muset znovu podřídit zákonnému nařízení nebo utéct ze země. Pokoušel se přesvědčit sám sebe, že by byl bez ní v životě šťastnější, že budoucnost s Hermionou Grangerovou by znamenala příliš mnoho komplikací, příliš mnoho dramatických změn. Ale vzpomněl si na noc, kdy na Kordéliině plese tančila s tím mladým Němcem - vidět ji, jak se směje tomu, co jí ten neznámý kouzelník říká, ho praštilo do břicha jako Potlouk, a představa, jak kráčí uličkou k oltáři, kde na ni čeká jiný muž, z toho mu bylo vysloveně na nic. Byl by však ochotný překonat ty obtíže, zvrat ve finanční situaci a další nechutnosti, které by byly nepochybně spojeny s rozvodem s Kordélií Millovou? Věděl, téměř bez pochybností, že ho Hermiona miluje. A tak vše záleželo na jediné věci: jestli on miluje ji. Celé své dospívání a valnou část dospělého života strávil tím, že v sobě živil nezdravou, s posedlostí hraničící lásku k ženě, která mu jeho náklonnost nikdy neoplatila, která nenašla v srdci místo, aby mu odpustila jeho krutá slova vyslovená v návalu zlosti.
Poprvé v životě byl milován krásnou, inteligentní, okouzlující mladou ženou a nedokázal nalézt odpověď na to, co cítí on k ní. Pravda byla taková, že měl s láskou zkušeností jen pramálo. A poprvé v životě měl teď někoho, kdo ho přijímal takového, jaký byl. Zranil ji; odpustila mu. Vyprávěl jí o své minulosti; ona se mu nevysmála. Zrušil kouzlo, které skrývalo zranění na jeho krku; ona ho nelitovala, ani nezatracovala. Byla ztělesněním všeho dobrého; on si ji nezasloužil. Někdy ji pozoroval, jak vedle něj spí, nebo jak se mračí soustředěním při přípravě složitého lektvaru, a při těch příležitostech cítil, jak se mu uvnitř všechno svírá, jak bolestivě po ní touží. Byla snad tohle láska?
S obavami pohlédl na exostrasérum. Nebylo pro něj lehké řešit, co skutečně cítí k Hermioně Grangerové, jenže tu byly i další záležitosti, ke kterým se nechtěl pod vlivem tohoto lektvaru příliš vracet. Co když stále ještě chová city k Lily Evansové? A co jestli zjistí, že nakonec přece jen nalezl potěšení v činu, při němž zabil Albuse Brumbála? Zakusí agónii duše trhající se na kusy tak, jak to zažil ve svých nočních můrách?
Zhluboka se nadechl, odzátkoval lahvičku a zdvihl ji ke rtům. Zavřel oči a vyprázdnil její obsah do úst, bylo toho sotva na jedno loknutí, a naráz hořký lektvar spolkl. Oči se mu zalily slzami, jak si pálivý lektvar razil cestu do jeho žaludku, zdvihl se od stolu, přešel místnost a opřel se o krbovou římsu, kde hodlal vyčkat, až začne exostrasérum působit.
Severus tento lektvar nikdy dřív nezkoušel, ani nebyl svědkem, když si ho bral někdo jiný, takže měl jen mlhavou představu o tom, co by měl očekávat. Po několika vteřinách ucítil v žilách první náznaky tepání, jak se začínaly dostavovat kouzelné účinky bezbarvé tekutiny. První dojem nebyl nepodobný účinkům veritaséra: cítil se podivně prázdný, odpoutaný sám od sebe, a přesto byl dokonale při smyslech. V případě veritaséra zůstávala mysl v tomto stavu do okamžiku, kdy byla položena otázka, načež se člověku před očima vynořily emoce a představy s touto otázkou související. Ale v tomto případě byl sám sobě tazatelem, to on se musel ptát.
Jeho první myšlenka patřila Albusovi Brumbálovi, a jakmile se mu v mysli zjevil obraz starého kouzelníka, poklesl v kolenou, přemožený silou výjevů a vzpomínek. Studoval svoje pocity a shledal, že třebaže k bývalému řediteli cítil hořkost a přestože věděl, že si z noci, kdy byl donucen ukončit jeho život, v sobě už navždy ponese psychické jizvy, neměl žádné potěšení z vyslání kletby Avada kedavra tam na Astronomické věži. Byla tam úleva z toho, že konečně splnil úkol a že už není vázán neporušitelným slibem, ale žádná radost. Jeho duše zůstala celistvá. Zakusil náhlý příval euforie, ale než ten pocit mohl náležitě vstřebat, obrátily se jeho myšlenky k Lily Evansové.
Škubl sebou, neboť ho uvnitř bolestivě píchlo žalem, a jak ji sledoval takovou, jaká byla v jedenácti letech, když se poprvé setkali, zpěnila se mu krev v žilách výčitkami svědomí. Přepadl ho strach, nenadálá touha utéct od této vzpomínky na Lily dřív, než zjistí, že je jí stále ještě posedlý. Než to však dokázal zarazit, dostal se do popředí jeho mysli její obraz coby mladé ženy, vzpomínka, jak sedí na houpačce poblíž Tkalcovské ulice tak, jak ji viděl, když ležel v Chroptící chýši a blížila se jeho smrt. Pohlédl jí do tváře, do těch zelených očí, které ho pronásledovaly takřka celý jeho dospělý život, a s přívalem pocitu volnosti si byl znenadání úplně jistý tím, že se konečně vymanil z jejího kouzla. Někdy mezi ztrátou vědomí a okamžikem, kdy se probral u svatého Munga, přestal milovat Lily Evansovou.
Trochu se u té vzpomínky na Lily v Chroptící chýši pozdržel a pokoušel se vybavit si slova, která mu řekla: "Někdo tu pro tebe je, Severusi. Ještě o tom nevíš a ani ona ne. Bude to chtít čas, ale pamatuj si tohle: láska k nám často přichází na tom nejméně uvěřitelném místě a pod tou nejméně uvěřitelnou rouškou. Pokud se rozhodneš vrátit se, Severusi, štěstí si tě nakonec najde." Prudce otevřel oči. Našlo si ho štěstí?
Vzpomínal, jak se všechno opět zamlžilo, jak Lily náhle zmizela a jak se ocitl zpět na špinavé podlaze Chroptící chýše, nad ním se skláněla Hermiona a po tvářích jí stékaly slzy. Hermiona. Její obrázky mu začaly problikávat vědomím jako na promítačce. Hermiona se nad ním sklání v chýši; Hermiona mu se znepokojeným výrazem vrací u svatého Munga jeho vzpomínky; Hermiona trvá na tom, že její manželství s Teem může fungovat; Hermiona ve svatebních šatech; Hermiona utírající si oči do rukávu, když přijímá místo jeho asistentky a usmívá se na něj v laboratoři.
A pak se dostavila bolest: Hermiona po jeho boku vchází dveřmi do bradavické Velké síně; Hermiona na útesu v západním Irsku s vlasy povlávajícími ve větru od moře; Hermiona v černých šatech na střešní zahradě; Hermioniny rty na jeho; Hermiona spící vedle něj s vlasy rozhozenými po polštáři; Hermiona taková, jaká byla dopoledne, když tiskla ústa k ranám na jeho krku.
Tohle byla ta bolest, kterou předpokládal, když se chystal prověřit své vzpomínky ve věci Albuse Brumbála; tohle byla ta agónie, kterou očekával, až zjistí, že se jeho duše roztrhla vedví. Trýznivě mu sevřela hrudník a on klesl na kolena před krbem. Bolest byla takřka nesnesitelná, a přitom se jeho duše zdála být celistvější, než kdykoli předtím; dosud nikdy nepocítil takovou radost. Neboť ve svém lektvarem navozeném stavu mysli jasnozřivě rozpoznal, co tato bolest ve skutečnosti znamená: že totiž miluje Hermionu Grangerovou. Celým svým srdcem.
ssSss
Žádné komentáře:
Okomentovat