Stěhování z blog.cz

Ahoj všichni, kteří jste se sem proklikali z e-vismaior.blog.cz - mých stránek, které fungovaly od roku 2008. V posledních letech se sice spíš věnuji rodině než psaní, ale občas se stále pod mojí povídkou Portrét pro Bradavice a překladem povídky Odmítnutí objevil komentář, což mě utvrdilo v tom, že by byla škoda, kdyby obě skončily v propadlišti blogových dějin spolu s končícím blog.cz. A tak jsem se pokusila o přesun sem. Zatím je vše spíše ve výstavbě, pokouším se stáhnout kompletní podobu původního blogu, tedy i s komentáři, které bych sem k příslušným článkům ráda doplnila, když už si s nimi čtenáři dali tu práci a napsali je, za což jsem vždycky byla vděčná. Největší práce bude s nastavením funkčních odkazů napříč blogem, aby byl pohyb v něm přehlednější, ale myslím, že i v současné základní importované podobě jsou všechny texty dohledatelné alespoň přes archiv. Přeji příjemné (dnes už poněkud retro) čtení:-)

Pochod Praha - Prčice 2018: 30 km z Tábora

Opožděně, ale přece. Dostávám se ke shrnutí svých dojmů z letošní kratší táborské trasy, opět cestou komentovaných fotografií.

Už na startu bylo patrné, že letošní účast bude největší za několik posledních let - a i média pak potvrdila, že počet pochodníků byl nejvyšší od roku 1983 (byť počtů účastníků z konce 70. let ještě ani zdaleka nedosahoval), do Prčic se vydalo před 24 tisíc lidí, z toho více než 5,5 tisíce z Tábora. Lidský dav chrastící duhou plastových botiček z minulých ročníků pochodu se vinul kolem půlky táborského autobusového nádraží.

---

Na pochodu S Pohodou jarní přírodou

Jooo, článek! Taková malá vlaštovka, která jaro nedělá, ale třeba to tu aspoň opticky trochu oživí. Před dvěma lety jsem se totiž dala na pochody pořádané Klubem českých turistů. Do téhle aktivity mě svými články plnými pěkných fotek a zážitků navezla Eithné, akorát že ona tedy běžně chodí trasy o 100 km delší, než já v životě ujdu. A to prosím není žádné přehánění:-) Tak si říkám, že bych občas nějakou fotoreportáž z pochodu taky mohla spáchat. Aspoň budu mít na památku víc než jen pamětní list.

---

Berounské zákoutí

Chodíme většinou s mým dnes již šestiletým synem. No jo, letí to, když jsem dopisovala Portrét pro Bradavice, byla jsem těhotná. Pak jsem se na mateřské "dovolené" ještě léta lopotila s dopřeložením povídky Odmítnutí. A teď půjde chlapec do školy. Na první pochod šel v necelých 4 letech, ušel pěkných 10 kilometrů. Dnes ho lákám na dětskou trasu pochodu Praha-Prčice, která má 23 km. Chtěl by botičku, to mu věřím, loni viděl tu moji a záviděl, je to přece jen víc než jen nějaký diplom, případně cena pro nejmladšího účastníka pochodu, kterých dnes už moc nedostává, protože vyrostl. Tak uvidíme, jestli to dáme, třeba letos, třeba za rok. S oddílem Pohoda se mnou ale tentokrát nešel, dostal kašel a byl s drahým polovičákem doma. Já byla taky nemocná. Akorát jsem to ještě nevěděla, ta spálová angína se projevila až za 2 dny. Bojuji s ní do dnešního dne. A to se pochod šel 3. března.

Kaplička Panny Marie Bolestné nad Berounem

Byla jsem na pochodu S Pohodou jarní přírodou i loni. To se chodilo v okolí Jílového u Prahy. Tentokrát pořadatelé zvolili Beroun. A já zvolila nejkratší 14 km trasu. To bylo rozumné, na startu až v 10:50 (jsem pořád doma čekala, že se rodina rozhoupe a pojede), spálová angína, která už se projevovala značnou zadýchaností cestou do kopce ke kapličce, kterou jsem tehdy ale přikládala svojí vesměs nulové kondici, a vůbec, prostě jsem se nepouštěla do větších akcí (jakože moje největší akce je 30 km, takže stejně žádná sláva:-)).

Od kapličky pořád do kopce k rozhledně Děd

Start tedy na nádraží, prošla jsem se dopoledním sobotním Berounem a začala supět do kopce ke kapličce Panny Marie Bolestné. Kupodivu celkem supěli i teenageři, které vytáhli na pochod jejich uvědomělí rodiče, u kapličky někteří úpěli s vidinou cesty do dalšího kopce k rozhledně Děd, tak jsem se pevně rozhodla si ten svůj nedostatek kondice zas tak moc nebrat, však proto tady jsem, aby se zlepšila, žejo. Občasná, leč marná snaha. Ale: příroda, jakože!

A v Berouně řekne: Beroun

Naštěstí se záhy vystoupalo na hřeben kopce a pokračovalo se pěkně po vrstevnici. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, rodinky s dětmi jsem nechala za sebou (!) a sama jsem si užívala klouzání po zbytcích sněhu na lesní cestě. Moc pěkné dva kilometry, zvlášť když si představím, kolik tady v létě musí chodit lidí.

Ušlapaný sníh nejdýl vydrží

K rozhledně Děd jsem dokráčela v povznesené náladě, křepce jsem vyběhla po schodech vzhůru - mám moc ráda celoročně volně přístupné rozhledny! - a okoukla zamlžený výhled na Beroun a okolní stromy, stromy a... stromy.

Děd (493 m n.m.)

Ostatní účastníci pochodu na přilehlém odpočívadle vybalovali svačiny, tak jsem se raději vydala dál, protože mě čekala cesta z kopce pozdně zimním prosluněným lesem a s tím jsem nechtěla otálet. Šlo se po zelené značce až do obce Zdejcina, kde se hupslo na asfaltku s cyklostezkou se serpentýnami jak v Alpách vedoucí dolů k řece Berounce.

Berounka nad Hýskovem

Že je Berounka místy zamrzlá, jsem pozorovala už cestou vlakem do Berouna. Bruslilo se zejména na vzdutí nad jezem v Zadní Třebani (tam by se dalo skočit na řeku rovnou z vlakové zastávky - poznámka na příště, jestli ještě někdy Berounka takhle krásně zamrzne) a také nad jezem v Dobřichovicích. Nad jezy řeka moc neteče, tak to dávalo smysl. Naopak pod jezem vždy byla vidět volná tekoucí voda.

Svatba v Hýskově

Stejné to bylo i nad jezem v Hýskově. Pod jezem byl již ze Zdejciny vidět dav lidí a cosi drobného bílého a černého, co postávalo pod jezem. Scházeli jsme s několika dalšími spolupochodníky volným krokem ze Zdejciny do Hýskova určitě víc než půl hodiny - je to asi 2.5 km, sice z kopce, ale cestou byla u jezu tajná kontrola, takže nám to prostě nějaký čas trvalo. Ten novomanželský pár tam byl celou dobu, svatebčani časem zalezli do tepla, ale oni dál a dál pózovali před fotografem se zimním jezem.

O cca 45 minut později...

Jako toho chlapa beru, i když já bych umrzla i v tom obleku - podotýkám, že mi mrzly prsty i těch 5 vteřin, co jsem měnila baterky ve foťáku, které vždy po čase zhebly a musela jsem je prohazovat za nahřáté baterky z kapsy - sice sluníčko, ale mráz a docela mrazivý vítr. Ale ta holka v šatech bez ramínek, to prostě nechápu, jak to dávala, ta musela být na konci jak rampouch. Když jsme se po asi 45 minutách od té doby, co jsme je poprvé spatřili, ohlíželi ze zákrutu cyklostezky Po stopách českých králů vedoucí zpět do Berouna, ještě pořád tam pózovali. Teda snad aspoň tohle manželství vydrží...

...ještě pořád jsou svoji.

Do Berouna jsme se tedy vraceli podél řeky. A jelikož jsem pak už měla cyklostezky dost a zamrzlá řeka lákala, zdrhla jsem u Dvora Pták z trasy a namísto podél řeky jsem šla po řece. Klouzala se, protože moje tenisky prokázaly dlouhý skluz a led byl hladký jako sklo.

Takový led jsem naposled testovala na střední škole na bruslích u nás v Táboře na Jordánu.

S trekingovými hůlkami jsem si dokonce připadala jak na běžkách:-) Byl to rozhodně ten nejzábavnější kilometr z celé trasy, řeku jsem opustila až před jezem u mostu Politických vězňů. Všude bruslila spousta lidí, snad celý Beroun ten den vyrazil na brusle. Chtěla jsem tam v neděli vytáhnout rodinu, ale holt ty nemoci a navíc už teplota venku vystoupala nad nulu, nevím, jestli bych neměla se synem blbej pocit. Vůči němu tak nějak cítím větší zodpovědnost... I když v sobotu všude, kudy jsem šla, bylo vidět, že ten led má určitě víc než 15 cm a řeka v těch místech byla zamrzlá od jednoho břehu ke druhému zcela neprodyšně. O sebe jsem se tedy neměla důvod bát.

Neskutečná paráda

No a pak už jen závěrečný průchod Berounem k pivovaru Berounský medvěd, kde byl cíl pochodu, u svíčkové a piva jsem tam dlouze pokecala s jednou organizátorkou, kterou na pochodech často potkáváme, a taky jsem tam potkala Eithné, která celkem nepřekvapivě v ženách zvítězila na více než 50 km dlouhé trase. Stejně je to zvláštní, slyšet ve skutečném životě větu: "A co tvůj blog?" Eithné zkrátka tak trochu propojuje obě moje schizofrenní existence, tu skutečnou a tu virtuální, které se jinak snažím držet oddělené. Tak tedy, můj blog tohle. Zatím.

Vodácké duše

Oznamuje se všem čtenářům, že jedno z mých povídkových děl opět vyšlo ve skutečné tištěné knize (a dokonce s pevnou vazbou:-)) společně s povídkami dalších finalistů vodácké literární soutěže. Máte-li mezi známými náruživé vodáky, kteří si zároveň rádi občas něco přečtou, doporučuji jako milý dárek třeba k blížícím se Vánocům. Knihu lze zakoupit např. na stránkách nakladatele.

Harry Potter a prokleté dítě

Harry Potter a prokleté dítě je první (a možná i poslední) příběh o Harrym Potterovi, který vychází od doby, kdy jsem založila tento blog věnovaný především HP fanfiction. A tak si zhodnocení tohoto nového příspěvku J. K. Rowlingové do Harry Potter kánonu přirozeně nemohu nechat ujít. Stejně jako překlad kratičkého úryvku této divadelní hry, který vás třeba navnadí si knihu za pár dní koupit v českém znění. Jo, a kdo nesnáší SPOILERY, ať promerlina nečte dál! Ale většinu zápletek a konec samozřejmě neprozradím, to si vychutnejte sami:-)

---

Příběh začíná přesně tam, kde skončil sedmý díl série Harry Potter a Relikvie smrti. Na nádraží 9 a ¾ v den, kdy jedenáctiletý Albus Severus Potter nastupuje poprvé do Bradavic a kdy před vlakem v důvěrném rozhovoru se svým otcem vyjádří znepokojení, že by snad mohl být zařazen do Zmijozelu. Taťka Harry mu poví onu památnou větu o tom, kterak ho pojmenovali podle dvou kouzelníků, z nichž jeden byl ze Zmijozelu a byl to sakra statečný frajer. Čtenář "sedmičky" zaslzel dojetím a o téměř deset let později čtenář "osmičky" nadšeně hltá příběh dál.

Albus se ve vlaku seznámí se Scorpiusem, synem Draca Malfoye, který není v kouzelnické společnosti zrovna v kurzu. Všichni si totiž myslí, že Draco nemohl mít se svou ženou Astorií děti, pročež ji poslal za pomoci obraceče času do minulosti a ona se tam nechala zbouchnout od Voldemorta. Prostě drb jako žádný jiný a těžko říct, jestli tím "prokletým" dítětem z názvu je Scorpius nebo Albus, který se s ním spřátelí tak, že oba skončí společně ve Zmijozelu, anebo samotný Harry Potter, který si v následujících letech rozumí se synem stále méně a méně a v průběhu děje se i jeho dětský život zpětně ocitne znovu v ohrožení.

Protože tady jde opravdu hlavně o více či méně povedené výlety do minulosti. Harryho totiž navštíví tatík Cedrika Diggoryho a žádá ho, aby za pomoci obraceče času, který zkonstruoval Teodor Nott (čtenáři Denial jistě zbystří!) zachránil život jeho syna. Harry, toho času zodpovědný pracovník Ministerstva kouzel, dobře ví, že s časem si zahrávat nemá, a odmítne. Albus ale ve vzpouře proti slavnému papínkovi, jehož heroická minulost je mu na obtíž, tenhle plán se Scorpiusovou pomocí začne realizovat.

Pozmění minulost poprvé (a Ron je náhle manželem nikoli ministryně kouzel Hermiony, nýbrž Padmy Patilové - čtenáři Denial jistě opět zbystří!:-)), vyděsí se a pozmění minulost znovu a ono je to pořád horší a horší. Některé postavy tím pádem totiž úplně přestávají existovat, neb se nikdy nenarodily, a tak jde nakonec opravdu doslova o všechny a o všechno.

Za tímhle novým literárním počinem nestojí jen Rowlingová, ale i další jména - John Tiffany a Jack Thorne. A já bych řekla, že je to znát. Nic proti Rowlingové, její sága mě baví značnou část života, ale tak nějak mám dojem, že kdyby to bylo jen na ní, některých záležitostí bychom se těžko dočkali - třeba sympaticky sarkastického Draca Malfoye, který je jak vystřižený z fanfiction příběhů a ve slabé chvilce dokonce přizná Harrymu, jak mu záviděl takové přátele, jakými byli Ron a Hermiona. Nebo překvapivé sebereflexe portrétu Albuse Brumbála. Nebo jednoho veleoblíbeného hrdiny, který je opět jízlivě vtipný a dostane příležitost znovu prokázat svoje hrdinství a obětavost, a to natolik důstojně, že to uspokojí snad každého fanouška. Na druhou stranu většina hlavních postav jsou pořád přesvědčiví heteráci, tady holt bude značná část HP fanfiction vždycky mimo. Což však nepochybně nezabrání autorům nových povídek nespárovat tentokrát třeba Albuse a Scorpiuse, protože to jejich věrné kamarádství si o to přímo říká.

Docela mě totiž překvapilo, že tenhle příběh není primárně o slavném triu, ale je to jedna velká jízda Albuse a Scorpiuse. Jistě, máme tu vážného Harryho, který se i po letech potýká s minulostí plnou Voldemorta a s neschopností být dobrým rodičem svému synovi. Máme tu starostlivou Ginny a ministryni Hermionu (v divadelní hře pro mě trochu překvapivě představovanou herečkou černé pleti) a jejího manžela Rona, který (a tohle mě dost mrzelo) v ději působí v podstatě jen jako komická figurka bez vlastního přispění k dobré věci. Ale Rowlingová pořád umí lépe vymýšlet příběhy teenagerů a její Albus, Scorpius i ostatní děcka jsou postavy, které si čtenář rychle oblíbí.

Líbilo se mi to. Děj pěkně odsejpá, je pekelně napínavý, každá malá podrobnost, která fanouškovi ságy dokresluje ten vysněný svět, dokáže potěšit stejně jako neustávající hlášky jednotlivých postav, které mě spolehlivě rozesmávaly. Jsem si jistá, že v divadle to musí být paráda. Prý se také začíná uvažovat o filmu a na ten se tedy budu rozhodně těšit.

P.S.1: Albus Potter se líbá s Hermionou a říká jí, že by si měli pořídit dítě.

P.S.2: Sestřenice Cedrika Diggoryho je Voldemortova dcera.

P.S.3: Severus Snape je dojatý, že po něm Harry pojmenoval svého syna.

P.S.4: Jedno z předchozích tvrzení není pravda:-)

Úryvek:

DĚJSTVÍ PRVNÍ, OBRAZ DESÁTÝ

BRADAVICKÝ EXPRES

ALBUS rychle kráčí vlakem.

ROSE: Albusi, hledám tě...

ALBUS: Mě? Proč?

ROSE si není jistá, jak formulovat to, co chce říct.

ROSE: Začíná čtvrtý ročník, Albusi, je to pro nás začátek nového roku. Chci, abychom byli opět přáteli.

ALBUS: My jsme nikdy nebyli přáteli.

ROSE: To je nesmysl! Když mi bylo šest, byl jsi můj nejlepší kamarád!

ALBUS: To už je hrozně dávno.

Chystá se pokračovat v chůzi. Ona ho zatáhne do prázdného kupé.

ROSE: Slyšel jsi, co se povídá? O té velké ministerské razii před pár dny? Tvůj táta byl zjevně neuvěřitelně statečný.

ALBUS: Jak to, že ty vždycky víš o těchhle věcech a já ne?

ROSE: On očividně - ten čaroděj, kterého chytili - Teodor Nott, myslím - u sebe měl pěknou řádku předmětů, které porušují všechny zákony, včetně - čímž je všechny strčil do kapsy - nelegálního obraceče času. A to dost mimořádného.

ALBUS se podívá na ROSE a všechno náhle zapadá na své místo.

ALBUS: Obraceč času? Táta našel obraceč času?

ROSE: Pst! Ano. Já vím. Super, že jo?

ALBUS: Jsi si jistá?

ROSE: Naprosto.

ALBUS: Já teď musím najít Scorpiuse.

Pokračuje v chůzi vlakem. ROSE ho následuje, rozhodnutá říct si svoje.

ROSE: Albusi!

ALBUS se rázně obrátí.

ALBUS: Kdo ti řekl, že si se mnou máš promluvit?

ROSE (napruženě): Fajn, možná, že tvoje máma poslala sovu mému tátovi - ale jenom proto, že se o tebe bojí. A já si prostě myslím -

ALBUS: Nech mě na pokoji, Rose.

SCORPIUS sedí ve svém obvyklém kupé. ALBUS vejde jako první, ROSE je mu pořád v patách.

SCORPIUS: Albusi! Ach, ahoj, Rose, čím jsi to cítit?

ROSE: Čím jsem cítit?

SCORPIUS: Ne, já to myslím jako, že je to hezké, voníš jako směs čerstvých květin a čerstvého - chleba.

ROSE: Albusi, já jsem tady, rozumíš? Kdybys mě potřeboval.

SCORPIUS: Já myslím dobrého chleba, kvalitního chleba, chléb... co je špatného na chlebu?

ROSE odchází a potřásá hlavou.

ROSE: Prý co je špatného na chlebu!

ALBUS: Všude jsem tě hledal...

SCORPIUS: A nakonec jsi mě našel. Ta-dá! Já se tu téměř schovávám. Víš, jak si rád - přivstanu. Lidem to neumožní zírat. Pokřikovat. Psát "Voldemortův syn" na můj kufr. Tohle nikdy neomrzí. Ona mě vážně nesnáší, že jo?

ALBUS svého přítele obejme. Velmi pevně. Chvíli tak setrvají. SCORPIUS je tím překvapený.

Fajn. Ahoj. Ehm. Už jsme se někdy předtím objímali? Objímáme se vůbec?

Oba chlapci od sebe rozpačitě odstoupí.

ALBUS: To jen, že mám za sebou docela podivných dvacet čtyři hodin.

SCORPIUS: Co se během nich událo?

ALBUS: To ti vysvětlím později. Teď se musíme dostat z toho vlaku.

Zvenčí se ozve pískot. Vlak se začíná pohybovat.

SCORPIUS: Pozdě. Vlak už se rozjíždí. Bradavice, ahoj!

ALBUS: Tak to se musíme dostat z jedoucího vlaku.

ČARODĚJKA S VOZÍKEM: Něco z vozíku, drahouškové?

ALBUS otevře okno a podaří se mu vyšplhat ven.

SCORPIUS: Z jedoucího kouzelnického vlaku.

---

Odmítnutí (Epilog 2/2)

A tím končí překlad povídky Denial od autorky little beloved. Trvalo to léta, ale dnes konečně nastal ten den, kdy přidávám poslední kousek. Všem čtenářům děkuji, a to především za trpělivost. A přeji pěknou druhou půlku prázdnin! Skoro se těším, až zas napíšu pro změnu něco svého. A až si najdu čas udělat z téhle povídky nějakou úhlednou e-knihu pro vás ke stažení:-)

ssSss

Severus se pousmál na Hermionu, když se vynořila z kuchyně a podávala mu hrnek čaje. Pocítil stejný záchvěv štěstí, jaký cítil v poslední době pokaždé, když na ni upřel zrak. Vždy, když se na ni podíval, téměř nedokázal odvrátit pohled od jejího rostoucího bříška, od té vyvýšeniny pod jejími šaty, kde nosila jejich dosud nenarozenou dceru. Do předpokládaného data jejího porodu zbývalo už jenom pět týdnů a on věděl, třebaže nedokázal tak docela vysvětlit proč, že tohle dítě bude přímo kypět zdravím. Už skoro cítil - pokaždé, když přitiskl dlaň na vzedmutý podbřišek svojí manželky - jakou má jejich dcera sílu a jaká je její magie.

---

"Jak se cítíš?" zeptal se a upil z kouřícího hrnku.

"Naprosto skvěle, děkuji," broukla na něj s úsměvem. "Víš, nemusíš se mě ptát pokaždé, když se vidíme."

"Obávám se, že se s tímto mým novým zvykem budeš muset smířit ještě nejméně po dobu pěti týdnů a možná rovněž po zbytek našeho života."

Hermiona se uchichtla.

"Pozvala jsem Lance dneska na večeři."

"Máme posledních pět týdnů jen sami pro sebe předtím, než se všechno navždy změní," zakoulel Severus očima, "a ty si zrovna musíš usmyslet, že se o večerech skamarádíš s půlkou kouzelnického světa a pár mudly k tomu."

"Jsou přece Vánoce... A tak by to mělo být. Za pár dní mě budeš mít opět jen pro sebe."

"Však já ti to připomenu," zamumlal a naklonil se k ní, aby ji mohl políbit na čelo. Když pohlédl dolů, zamračil se.

"To tady stojíš naboso?"

"Mám přece ponožky," bránila se.

"U všech všudy, ženská, je prosinec! Mazej zpátky do domu, a to hned," hudroval. "A snažně tě prosím, vezmi s sebou tu otravnou, zablešenou, tragickou napodobeninu kočky dřív, než ji proměním v zahradního trpaslíka - takového toho mudlovského s křiklavými barvami."

"Tak pojď, Mikeši," pravila Hermiona se smíchem. "Dopřej chudákovi Severusovi trochu samoty."

Díval se, jak se Hermiona vrací ke dveřím, ruku má přitisknutou k páteři dole v kříži a černá kočka našlapuje za ní. Když toho dne ráno Hermiona otevřela oči a usmála se na něj, zaplavila ho úleva. Navždy si budou pamatovat, že tohle je den, kdy přišli o svého nenarozeného syna, ale bylo dozajista povzbuzující vědět, že už se začínají ze své ztráty vzpamatovávat. A pokud bude štěstí stát na jejich straně, možná se ještě jednoho dne dočkají dalšího syna. Hermioně dosud nebylo ani třicet; bylo před nimi ještě dost let, aby to mohli zkoušet.

Měsíce, které následovaly po oné osudové noci u svatého Munga, patřily v Severusově životě k těm nejobtížnějším. Hodně dlouhou dobu cítil jakoby hmatatelnou tíhu žalu, která mu svírala hrudník, co ho ale zraňovalo ze všeho nejvíc, byl uštvaný výraz v Hermioniných očích. Přestože ho ztráta jejich dítěte bolestně zasáhla, věděl, že nikdy úplně neporozumí tomu, jaké to pro Hermionu muselo být - vědět, že čeká dítě, a pak zažít potrat. Celé měsíce se o ni ustavičně strachoval. Někdy dokonce plakala ze spaní a i on se při takových příležitostech cítil být pohnutý téměř k slzám.

Ale jak týdny a měsíce ubíhaly, pomalu se zotavovala a byla čím dál víc schopná mluvit o jejich ztrátě a o svých obavách z budoucnosti. Někdy si s ní její vlastní představivost nepěkně zahrávala a ona si dokázala vymyslet celou řadu děsivých důvodů, proč nikdy nebude schopná donosit dítě. Znovu a znovu s ní musel mluvit a ujišťovat ji, že nemají kam pospíchat, že ona sama potřebuje trochu času, aby opět zesílila a cítila se v pohodě a bezpečí dřív, než se znovu začnou snažit o dítě.

A jednoho dne, poté, co se vrátila z návštěvy u Harryho a Ginny, se zhluboka nadechla a řekla mu, že nastal čas a ona se cítí být připravená. A měli štěstí - otěhotněla téměř okamžitě. V den, kdy prováděla kouzlo, kterým měla ověřit své těhotenství, seděli bok po boku na posteli a drželi se za ruce. Beze slova hleděli na bílý kruh, který se vznášel ve vzduchu. Očekával, že při tom sám bude štěstím bez sebe, ale když se k ní otočil, pochopil, že oba sdílejí ten samý pocit - strach. Jistě, byli šťastní, ale zároveň byli téměř ochromení obavami: báli se toho, že tohle těhotenství skončí stejně tak jako to první. Nechávali si to tajemství celé týdny pro sebe, než ho váhavě sdělili příbuzným a přátelům, a každý týden, v němž nedošlo k žádné nehodě, byl pro ně jako veliký milník. Jejich velký strach postupně odezníval, ale Severus dobře věděl, že nezmizí dřív, než budou konečně držet svou dceru v náručí.

Severus se napil čaje a pozoroval skrz okno, jak Hermiona přechází po kuchyni. Jeho oči zachytily záblesk stříbra na zdi za Hermionou a pousmál se při vzpomínce na dárek, který mu věnovala v předvečer jejich svatby: kdysi žertoval o tom, že by měla nechat zarámovat tu stříbrnou sponu do vlasů, která byla spouštěčem jejich vztahu, a Hermiona to skutečně učinila.

Přestože se tehdy před dvěma lety rozhodli, že svůj vztah zveřejní co nejdříve to bude možné, o potratu pověděli jen Hermioniným nejbližším přátelům a rodičům. V den, kdy se Hermiona odebrala k Potterovým, aby jim všechno řekla, si Severus právě četl knihu, když v krbu vyšlehly plameny. Na okamžik přemýšlel, proč se Hermiona vrací zpátky tak brzy, z krbu však nevystoupila Hermiona, ale Harry Potter oklepávající si z hábitu popel a letaxový prášek. A Severus zjistil, že se mu náhle nedostává obvyklých jízlivých slov.

"Zdravím," zamumlal Harry nejistě. "Doufám... doufám, že vám to nevadí, ale chtěl jsem vám říct... no... blahopřeji k vašemu zasnoubení. Holky tam teď svorně brečí, a tak, no víte... potřeboval jsem tak trochu na čerstvý vzduch."

"Troufám si říct," zdvihl Severus obočí, "že mnohem více čerstvého vzduchu pravděpodobně bude v okolí Godrikova dolu než v Příčné ulici."

"Ano. Trefa," uchechtl se Harry nervózně. "Mohu si sednout?"

"Zajisté," odvětil Severus a pokynul ke křeslu naproti svému, odkládaje knihu na stranu. "Mohu vám nabídnout něco k pití? Nebo bude pouhý ,čerstvý vzduchʻ postačovat?"

"Čerstvý vzduch bude v pohodě, díky," zakřenil se Harry.

"Mohu mít dotaz, co má tohle znamenat? Zastavil jste se tu, abyste mě proklel? Nebo mi hodláte učinit přednášku na téma, jak by bylo dobré, abych nechal vaši kamarádku na pokoji?"

"Ani jedno z toho," zvážněl Harry najednou. "To, co jsem řekl, myslím vážně: přišel jsem vám poblahopřát. Upřímně řečeno to nebylo zas takové překvapení: v posledních měsících mluvila skoro pořád jen o vás. A pak, když jste minulý týden přišel k nám domů a hledal jste ji, jsme měli podezření, že se něco děje. Je to skvělé... myslím. V těch posledních měsících je Hermiona šťastnější. Tedy... vím, že zrovna teď je moc nešťastná, ale..."

Severus od něj odvrátil pohled a zahleděl se do krbu.

"Mrzí mě... slyšel jsem o tom dítěti. Ronova manželka loni přišla o dvojčata, teď ale mají krásnou holčičku. Jsem si jistý, že Hermiona bude za čas v pořádku."

"Jsem si jistý, že bude, za čas," přitakal Severus potichu.

Harrymu se náhle na tvář vrátil úsměv.

"Řekla nám taky - prý jste nebyl příliš nadšený, že jsme našeho syna pojmenovali po vás."

"Mohli jste mě požádat o svolení," zakabonil se Severus.

"A vy byste svolil?"

"Být uváděný na jednom místě dohromady s Albusem? Nikdy!"

"Pak jsem rád, že jsme vás o svolení nežádali. Myslím, že se k němu to jméno docela hodí."

"Nuže tedy," zavrčel Severus, "pokud někdy budeme mít to štěstí, že se nám narodí syn, nečekejte, že vám tu poklonu budeme vracet."

Harry se zdvihl ze židle a s úsměvem od ucha k uchu zamířil ke krbu.

"Víte, kdysi jsem si ty vaše poznámky bral hrozně osobně, ale teď vidím, že jste vlastně docela zábavný. Možná až legrační, řekl bych."

"Legrační?" zhrozil se Severus.

Harry si z krbové římsy nabral hrst letaxového prášku.

"Než půjdu, chtěl bych jen říct... zeptat se...," zaváhal.

"Ano, pane Pottere, budu se o ni starat, budu na ni hodný a strávím zbytek života tím, že se budu snažit učinit ji šťastnou. Není třeba se ptát."

Harry se s ulehčením zasmál.

"Děkuji, pane," pravil, než zmizel v záři zelených plamenů.

Třebaže to Severus nebyl ochotný přiznat, a to ani sám sobě, dospělý Harry Potter ho zdaleka nerozčiloval tolik, jako když byl dítě. To však v Severusově případě nic neměnilo na tom, že nebyl příliš spokojený se stavem, kdy Potterovi zjevně podléhali potřebě často je navštěvovat: jejich dům byl na jeho vkus v poslední době až příliš plný Nebelvírů. Přemýšlel, do jaké koleje bude jednou zařazena jeho dcera. Také si mnohokrát představoval, jak jejich dcerka asi bude vypadat: vždy ji před sebou viděl s nezvladatelnou hřívou kadeří po matce a s Hermioniným úsměvem. Možná ale bude mít jeho černé oči. Pevně však doufal, že to ubohé děcko nezdědí ten jeho nešťastný nos; to by mu dcera asi nikdy neodpustila.

Sklonil se, aby jemně otrhal pár lístků z jedné z misek, a zadíval se při tom na svůj snubní prsten. Snubní prsten, který míval, když byl ženatý s Kordélií, se mu vůbec nelíbil: byl vyrobený z platiny a byl příliš nazdobený, což Severusovi připadalo prostě přeplácané. Jeho současný prsten byl naopak vyrobený ze zlata, byl jednoduchý, nezdobený, přímočarý a Severusovi se líbil mnohem víc; ten prsten něco znamenal, nebyla to jen bezduchá ozdoba.

Vyměnili si s Hermionou prsteny při krátkém obřadu v Hermionině oblíbené kapli na Sorbonně v úzkém kruhu nejbližších lidí. Na protest proti Manželskému zákonu trvala Hermiona na tom, aby se vzali v zahraničí, a to jeden den po uplynutí šestiměsíční lhůty, kterou jí zákon dával na uzavření nového sňatku. Severus si osobně myslel, že je to bezpředmětné, ale Hermiona byla z té myšlenky tak nadšená, že souhlasil. Hostů bylo málo: Hermionini rodiče a kmotři, Lance a Moe, Padma a Dean, Harry a Ginny, Narcisa a Lucius, Draco a Susan, Minerva McGonagallová a Neville Longbottom. Severuse ale nejvíc dojalo, když se dvacet minut před začátkem obřadu zničehonic objevil Teodor Nott.

"Nejsem tady, abych dělal problémy, neboj, Severusi," tvářil se Teo omluvně. "Hermiona mi poslala pozvánku, přestože v poznámce zmínila, že moji účast neočekává. A já opravdu neměl v úmyslu sem přijít, ale změnil jsem názor."

"Jsi tady vítán, Teo," natáhl k němu Severus váhavě ruku. "Jsem docela překvapený, že tě vidím."

"Inu," pousmál se na něj Teo nejistě, "věděl jsem, že Hermiona tady bude mít rodiče a přátele, a vím, že ty tady máš Malfoyovy, ale chtěl jsem... však víš... jelikož nemáš žádnou rodinu... a já jsem ještě nedávno byl tvým nevlastním synem, tak jsem si říkal, že se tady zastavím a trochu tě podpořím."

Severus nevěděl, co na to má říct.

"Děkuji ti, Teo. To je od tebe... neuvěřitelně ohleduplné. Opravdu děkuji."

Od té doby svého nevlastního syna neviděl, ani o něm neslyšel, ale tohle gesto nesmírně ocenil a občas se dokonce i cítil provinile, že nevyvinul žádné úsilí, aby se stal součástí Teova života v době, kdy byl čerstvě ženatý s jeho matkou.

Doufal jen, že se dokáže nějak vyrovnat se svými nedostatky ve vztahu ke svému vlastnímu dítěti. V noci často ležel vzhůru v posteli, naslouchal Hermioninu tichému oddychování a přemýšlel, jakým otcem asi bude. Ještě pořád se necítil příliš příjemně ve společnosti dětí jejích přátel. Uznával, že Padmina dvojčata jsou velmi krásná, rozpoznal dokonce i to, že Albus Severus Potter je neobvykle chytrý a vnímavý. Ale co má člověk dělat s miminy? Ještě teď panikařil pokaždé, když se k němu přiblížilo nějaké batole, a pouze Hermionin vyčkávavý pohled mu zabránil utéct z místnosti. Mohl pouze doufat, že v případě vlastního dítěte zapracují jeho instinkty, a předsevzal si neopakovat chyby, které dělali jeho neschopní rodiče.

Naprosto jistě však věděl, že už teď svoji dcerku miluje. Nedokázal se nabažit toho, že mohl sedět a objímat svoji manželku s dlaněmi na jejím břiše - ještě pořád byl u vytržení pokaždé, když pod její kůží ucítil pohyb. Nebude jako jeho otec a skutečnost, že neustále přemýšlel o tom, jaké to bude, chovat svoji dcerušku v náručí, stejně jako skutečnost, že už byl celý netrpělivý, aby se s ní mohl setkat a poznat ji, mu dávala naději, že se vyrovná se svým nešťastným dětstvím tím, že vlastním dětem v životě poskytne to nejlepší, co bude moci.

Znovu pohlédl ke kuchyňskému oknu a spatřil Hermionu, jak něco míchá ve velkém hrnci na sporáku. Ještě pořád byla tvrdohlavá, pořád ho doháněla k šílenství svým nekonečným pobrukováním; pořád ho lechtala na nose svými nezvladatelnými kudrnami a nenechávala ho dospat. Koneckonců pořád byla tou otravnou slečnou všechno-vím. Ale miloval ji víc a víc s každým dalším dnem.

K O N E C

Předchozí (Epilog 1/2)

Odmítnutí (Epilog 1/2)

 

A je tady epilog, bez kterého by se podle mínění autorky little beloved běžný román obešel, ale chyběl by dozajista čtenářům její fanfiction povídky Denial. Přečtěte si tedy první kousek povídání o tom, jak to (nejen) se Severusem a Hermionou všechno dopadlo... Sonet od Williama Shakespeara přebásním dodatečně (už se stalo:-)). Jinak si lze epilog v současném znění přečíst zde.

Epilog - Má láska je mi vzácná

V očích mé milé slunce nezáří,
korálu červeň neplá v jejích rtech,
nebělil sníh snědé to záňadří,
nic než drát jí neraší ve vlasech.
Rudý i bílý zřel jsem růže květ,
však růž ni běl nezdobí její líc;
a snáz je k mnohým vůním přivonět,
než vnímat dech, jenž stoupá z jejích plic.
Mé milé řeč lahodí uším mým,
byť hudby zvuk znělejší zdá se mi;
zda vznáší se bohyně, netuším -
má milá zná kráčet jen po zemi.
Však přesto má láska je vzácná mi,
ač neskví se klamnými barvami.

William Shakespeare, Sonet č. 130

 

Odmítnutí (32. kapitola 3/3)

A nyní konečně setkání, na které jste vy, čtenáři, i hlavní postavy příběhu tak dlouho čekali. Severus konečně nachází Hermionu. Abych to nenatahovala, přidávám opět postupně. (Aktualizace: dopřeloženo 23. 6.)

ssSss

Severus upřel zrak na špinavou výlohu obchodu Berka a Máčel s.r.o. V této části Londýna nebyl od chvíle, kdy ho propustili z kouzelnické nemocnice; jeho rozrušení z pomyšlení, co na něj čeká uvnitř, bylo ale tak veliké, že si na všechny ty měsíce strávené v těchto zdech během rekonvalescence ani nevzpomněl. Lidé shánějící pozdě do noci vánoční dárky už z ulic téměř zmizeli, přesto se Severus rozhlédl doleva a doprava, než zašeptal ošuntěle vymóděné figuríně:

"Přišel jsem za Hermionou Grangerovou."

---

Po vteřině či dvou figurína nepatrně přikývla a pokynula mu prstem ohnutým v kloubu. Severus se skryl pod zastírací kouzlo a prošel sklem přímo na recepci svatého Munga. Věděl, že kouzlo ho nedokáže zneviditelnit úplně, ale stačilo se pohybovat dostatečně pomalu a potichu, aby se mu podařilo proplout bez povšimnutí. Návštěvní hodiny už skončily, rozviklané dřevěné židle na recepci převážně zely prázdnotou a na lékouzelníka v limetkově zeleném hábitu několik kroků před Severusem naléhavě gestikuloval mladý pár držící v náručí nemluvně s kůží změněnou na zeleno.

Obezřetně se přesunul k informační přepážce a prošel při tom kolem starého kouzelníka, jemuž se u těla bezvládně pohupovala paže. Nahlédl přeš přepážku a projel očima jména uvedená na seznamu čarodějky, u níž se hlásili všichni nově příchozí; po pár okamžicích našel, co hledal: Hermiona Grangerová... páté patro... oddělení Grunhildy Youdleové... pokoj 502. Co možná nejtišeji se vydal směrem ke schodům a začal pomalu stoupat do patra. Když procházel kolem dveří vedoucích do chodby v prvním patře, zrychlil krok a zpomalil pak jen ve chvíli, kdy míjel dalšího zeleně oděného lékouzelníka směřujícího po schodech dolů.

Na schodech už pak cestou do pátého patra nikoho dalšího nepotkal a uklidnilo ho, že si ho nepovšimly ani postavy na portrétech visících na okolních stěnách. Zarazil se před dvojitými dveřmi vedoucími do chodby v pátém patře a kulatým okénkem v jednom křídle dveří se zadíval dovnitř. Šipka ukazující doleva značila cestu do pokoje pro návštěvy, šipka doprava ukazovala směrem k oddělení Grunhildy Youdleové. Chodba vedoucí vpravo vyhlížela až na dvě lékouzelnice, které přecházely mezi jednotlivými pokoji a zřejmě kontrolovaly své pacienty, vcelku opuštěně a Severus si oddychl, jakmile spatřil o kousek dál dveře s číslem 502 vyrytým na cedulce. Dveře byly nepatrně pootevřené a vypadalo to, že v bezprostřední blízkosti nikdo není.

Severus velmi potichu otevřel dvoukřídlé dveře, opatrně vstoupil do chodby s naleštěnou podlahou a pevně doufal, že ho neprozradí slabé skřípání bot na linoleu. Během pár vteřin došel před dveře Hermionina pokoje a zůstal před nimi stát, neboť zevnitř zaslechl neznámý hlas. S bušícím srdcem se naklonil dopředu a sotva dýchal, když otvíral dveře o něco víc, aby se jimi mohl protáhnout do pokoje.

Když konečně po tak dlouhé době uzřel Hermionu, zalila ho v jediném okamžení vlna radosti i strachu. Napůl seděla v posteli opřená o nemocniční polštáře, s jejichž bělostí ostře kontrastovala barva jejích rozprostřených kadeří. Upřel zrak na její tvář a dech se mu málem zastavil, jak ho kdesi hluboko uvnitř zasáhl příval citu. Její tvář byla bílá jako plátno a tmavé kruhy pod očima vypovídaly o tom, čím vším si prošla od chvíle, kdy ji viděl naposledy. Ledová hrůza, kterou cítil, se ještě znásobila a on se náhle děsil toho, až zjistí, co se jí vlastně přihodilo. Netoužil po ničem jiném než vyrazit kupředu, vzít ji do náručí a přitisknout ji pevně k sobě, ale lékouzelnice v zeleném se stále ještě točila kolem postele a zastrkávala rohy přikrývky pod matraci. Byla to čarodějka ve středním věku s laskavým výrazem v obličeji.

"Tak a je to, moje milá. Vedle postele máte džbán s vodou a nechám vám tady také lektvar proti bolesti, kdybyste ho v noci potřebovala. Pokud mě budete chtít zavolat, jediné, co musíte udělat, je mávnout hůlkou." Poplácala Hermionu jemně po ruce. "Mohu pro vás ještě něco udělat?"

"Ne, děkuji vám," zamumlala Hermiona chraptivě a potřásla hlavou.

Lékouzelnice se vydala ke dveřím a Severus pomalu pokročil o něco dál do místnosti a přitiskl se zády ke zdi, aby se pojistil, že do něj nevrazí. Lékouzelnice se u dveří zarazila a otočila se zpět k Hermioně.

"Vím, jak je teď pro vás těžké uvěřit, že se s tím vyrovnáte, moje milá," řekla účastně, "ale vězte, že to bude každý den o malý kousek lepší. Znám to: přihodilo se mi to samé, když jsem byla zhruba ve vašem věku."

Hermiona se na ni smutně pousmála a přikývla.

"Děkuji," zamumlala.

Lékouzelnice jí úsměv oplatila, prošla otevřenými dveřmi a tiše je za sebou zavřela.

Severus upíral zrak na Hermionu, která, jakmile se dveře zavřely, zhluboka roztřeseně vydechla a zavřela oči. Pozoroval ji ještě několik minut ochromený křehkostí jejího bledého obličeje a uvnitř ho bodala neskutečná bolest. Díval se na ni, dokud nebyl zcela opojený jejím obrazem a potom se hluboce nadechl ve snaze uklidnit se a obrnit proti odhalení toho, co se jí stalo, a vzýval při tom všechny svaté, kteří snad mohli naslouchat, aby byla v pořádku a aby mu odpustila bolest, kterou jí nepochybně způsobil. Pak pokročil kupředu a zašeptal:

"Hermiono?"

Její oči se okamžitě otevřely a ona se prudce posadila na posteli s jednou rukou přitisknutou na břicho a očima rozšířenýma úlekem. Horečně se rozhlížela po pokoji.

"Severusi?" zašeptala nejistě.

Vytáhl z hábitu hůlku a sňal ze sebe zastírací kouzlo, aniž by spustil oči z její tváře.

Přitiskla si dlaň na ústa, z nichž jí bezděčně unikl překvapený výkřik.

"Jak... Jak jsi mě našel?" zakoktala.

"Hledám tě už od včerejšího večera," přešel k pelesti postele. "Zkoušel jsem to u všech, na které jsem si dokázal vzpomenout: u tvých rodičů, Harryho a Ginny, Draca a Susan. Moe mi odmítala říct, kde jsi, ale přesvědčil jsem ji, aby mě odvedla k Padmě domů, a Padma mi nakonec prozradila, kde tě mohu najít." Tolik toužil sevřít ji v náručí, náhle se ale před ní cítil nejistý. "Byl jsem šílený strachy, Hermiono," procítěně pokračoval přiškrceným hlasem. "Co se stalo?" vzal její ruku do svých. Byla na dotek studená jako led.

"Než ti řeknu, co se stalo," začala třesoucím se hlasem poté, co namáhavě polkla, "musím vědět, co se přihodilo. Proč ses se mnou nespojil Severusi? Myslela jsem... já myslela, že ses rozhodl vůbec se nerozvádět... A všechny tvé věci zmizely... Já... nevěděla jsem, co si mám myslet."

Severus ji stále držel za ruku povzbuzený tím, že se mu nepokoušela vymanit ze sevření.

"Je mi opravdu nesmírně líto, že jsem tě nechal čekat tak dlouho." Dál ji držel a sesunul se při tom do židle pro návštěvy přistavené u jedné strany postele. "Kordélie nejdřív odmítala rozvod přesně tak, jak jsme se domýšleli. Večer jsme se dost pohádali, ale nakonec se objevil Lancelot a podařilo se mu ji přesvědčit, že rozvod je stejně tak důležitý pro její štěstí jako pro to naše. Mluvili jsme dál a k mému překvapení s rozvodem nakonec souhlasila."

"Ona souhlasila?" zatvářila se Hermiona překvapeně. "Ona doopravdy podepsala dohodu?"

Severus se na ni pousmál a sáhl rukou do kapsy svého hábitu. Vytáhl rozvodové papíry a položil je před Hermionu na postel.

"Udělala dokonce ještě něco mnohem lepšího: podepsala dohodu, že se rozvedeme hned následujícího rána. Podívej se ostatně sama," řekl a pokynul k listinám. "Rozvedli jsme se včera dopoledne; jsem svobodný muž, Hermiono."

Hermiona zdvihla papíry chvějícími se prsty a ve tváři se jí zračil nevěřícný šok.

"Ona se s tebou rozvedla? Už teď? Ty už nejsi ženatý?"

Přikývl.

"Proč jsi mi to ale nedal vědět?" zamračila se Hermiona. "A proč zmizely z domu všechny tvé věci?"

"To proto, obávám se, že jsem úplný blázen," povzdychl si Severus a potřásl hlavou. "Nejdřív jsem zamýšlel přejít náměstí a povědět ti o tom hned ten večer, ale pak jsem změnil názor a rozhodl jsem se překvapit tě až následující den s rozvodovými papíry v ruce. Pošetilý záchvat romantiky."

"Pořád ale nerozumím tomu, proč Moe našla dům úplně prázdný... vyklidil jsi dokonce i svoji laboratoř! Proč jsi to udělal?"

"Kordélie souhlasila s rozvodem, ale měla několik podmínek, které jsem musel přijmout - a jedna z nich byla, že se nikdy nenastěhuji k tobě a k Lanceovi domů, ani si tam nezařídím podnik. Sbalil jsem tudíž celý svůj majetek, a jakmile jsme byli rozvedení, vyhledal jsem přiměřené prostory v Příčné ulici, kam jsem hned odstěhoval všechny své kufry a krabice. Já vím, Hermiono, že jsem v tomto ohledu učinil chybné rozhodnutí. Měl jsem se s tebou spojit bez zbytečného odkládání. Bylo to ode mě neomluvitelně neuvážené."

Hermiona potřásla hlavou, vymanila ruce z jeho sevření a složila hlavu do dlaní.

"Ach, Severusi, a já si představovala tolik různých scénářů, co se asi stalo! Domnívala jsem se, že tě Kordélie přiměla, abys s ní zůstal. Nikdy jsem o tobě neměla pochybovat."

Spustila ruce z obličeje a on se ustaraně zachmuřil. Nikdy ji neviděl tak vyčerpanou a sinalou. Naklonil se k ní, opřel se lokty o postel a opět měl pocit, že se mu srdce rozskočí strachy.

"Na tom teď ale nezáleží. Našel jsem tě a to je to nejdůležitější. Potřebuji vědět, co se ti stalo, Hermiono. Jsi nemocná?"

Upírala zrak na svoje ruce složené do klína a cíleně se vyhýbala jeho pohledu.

"Již minulý víkend jsem se cítila netypicky přecitlivěle, Severusi. Já... byla jsem vystresovaná a bála jsem se, jak se věci v následujících měsících vyvinou. Už to samo o sobě bylo dost špatné a pak jsem navíc... krátce předtím, než jsem dostala tvoji zprávu... zjistila jsem... prostě něco, co jsem nepředpokládala."

Naklonil se, dotkl se prstem její brady a něžně jí zdvihl obličej, dokud se očima nestřetl s těma jejíma.

"Co jsi zjistila? Je ti špatně, Hermiono?" Cítil, jak se chvěje po celém těle. "O co jde? Pověz mi to."

"Zjistila jsem, že... že... jsem těhotná," přiznala třesoucím se hlasem.

Nedokázal ovládnout výraz šoku, který se mu zračil ve tváři. V uplynulých několika hodinách si představoval celou škálu nejrozličnějších smrtelných nemocí, napadla ho celá řada hrůzných nehod, které se jí mohly přihodit, ale ani jednou mu nepřišlo na mysl, že by mohla být těhotná. Zíral na ni, vědom si toho, že se zoufalou naléhavostí pátrá v jeho tváři.

"To proto jsem odešla, Severusi. Nevěděla jsem, co dělat, co si myslet. Potřebovala jsem trochu času."

"Ty jsi... těhotná...," hlesl, sotva s to pochopit tuto skutečnost.

Vydržela jeho pohled, ale překotně přitom polkla.

"Byla jsem těhotná. Já...," dál se na něj dívala s nešťastným výrazem v očích, "já o to dítě přišla, Severusi. O naše dítě..." Její hlas se zlomil a ona sklouzla pohledem ke svému břichu, na němž spočívaly její ruce.

Severus vstal ze židle s pocitem, jako kdyby mu někdo vylil na hlavu kbelík ledové vody; vůbec přitom nevěděl, co dělá, co cítí. Přešel k okénku za postelí, opřel se rukama o parapet a nevidomýma očima zíral dolů na sychravou ulici osvětlenou lampami; v hlavě měl naprostý zmatek a v mysli mu dál a dál vířila slova ,naše dítě'. Měl pocit, jako že se topí, jako kdyby mu na hrudníku spočívala drtící váha něčeho, co mu zabraňovalo popadnout dech.

"Nechtěla jsem, aby se něco takového stalo," ozvala se za ním Hermiona. "Byla jsem opatrná... Jsem si téměř jistá, že jsem nikdy nezapomněla udělat antikoncepční kouzlo. Zřejmě jsem ale nebyla opatrná dostatečně... Nevím, jak se to mohlo stát..."

Severus si propletl prsty, opřel se čelem o chladné okenní sklo a marně se snažil zklidnit svůj dech a potlačit nával citů, které ho hrozily přemoci. Spalující bolest v jeho srdci byla skoro víc, než dokázal snést, a on věděl, že se v té bolesti společně se šokem pojí i vina, a věděl také, že jestli Hermiona ztratila dítě kvůli stresu, který jí způsobil, nikdy to nedokáže sám sobě odpustit. Jako by však Hermiona četla jeho myšlenky, pravila:

"Lékouzelníci mi tvrdí, že se nemáme obviňovat. Řekla jsem jim... řekla jsem, že posledních několik dní bylo únavných, stresujících. Oni ale tvrdí, že se to stalo kvůli špatnému vývoji placenty, že to bylo nevyhnutelné a nebylo možné tomu nijak zabránit... Řekli, že se to stává hodně ženám...," odmlčela se, hlas napjatý emocemi.

Zavřel oči a pochopil, že je vinen i přesto, co Hermiona povídá. Nebyl s ní, když ho nejvíc potřebovala, nebyl tady, aby s ní sdílel to neštěstí, které bylo stejně tak její jako jeho vlastní. Musela si projít očistcem bez toho, aby ji při tom držel za ruku, hladil ji po vlasech a říkal jí, že všechno bude v pořádku.

"Řekli mi, že to byl chlapec...," dodala.

Jako kdyby mu srdcem projel šíp. Krátkou dobu byl, třebaže o tom nevěděl... otcem. Několik dnů, možná týdnů měl syna a on o tom ani nevěděl. Sevřela ho bolest, jakou nikdy dřív nepoznal a která ho svojí intenzitou málem srazila na kolena. A jak se snažil porozumět, co se v jeho nitru děje, uvědomil si, že tohle už jednou cítil... kdysi dávno, v Brumbálově pracovně. Ten zdrcující pocit byl náhle dobře známý, takhle se cítil, když tam zhrouceně seděl a utápěl se ve vlastním utrpení té noci, kdy se dozvěděl o smrti Lily Evansové. Byl to žal.

"Vím, že jsi děti nikdy nechtěl, Severusi, a já byla tak zmatená, tak vystrašená, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Jakmile jsem se ale přenesla přes ten prvotní šok, uvědomila jsem si, že je to dobrá věc. Tohle jsem chtěla, Severusi. Já to dítě tolik chtěla! Dřív jsem si namlouvala, že jsem ochotná obětovat možnost mít dítě, jen abych s tebou mohla být. Ale teď, když vím, co jsem ztratila... nyní už nevím, jestli je to něco, čeho se dokážu vzdát..."

Obrátil se, pohlédl na ni a poznal, že žal, který mu rve srdce, se odráží i v jejích očích.

"Zlomilo mi to srdce," pravila přeskakujícím hlasem. "Nedokážu už ani plakat... Naplakala jsem toho dnes tolik, že už snad ani nikdy nedokážu plakat znovu, mám ten pocit. Teď už jsem jen otupělá. Vím, že ty děti nechceš, ale já ano a není to nic, co dokážu nadále odmítat. Cítím se tak hrozně prázdná."

Hleděl na ni, na její zoufalé oči, její utrápený výraz a na její sevřenou čelist, statečnou a odhodlanou, třebaže se současně třásla žalem a citovým pohnutím, a věděl, že právě teď ji miluje ještě víc pro její neochvějnou nebelvírskou odvahu. Odstoupil od okna, došel zpět k židli u postele a sotva vnímal vlastní tělo, jako kdyby stál na okraji hluboké propasti. S náhlou jasnozřivostí pochopil, že příští okamžiky budou pravděpodobně těmi nejdůležitějšími v jeho životě. Klíč k vlastnímu a Hermioninu štěstí držel v ruce a cítil, že cesta vinoucí se před nimi je dlážděná jejich nadějemi a sny a že teď sám musí volit slova opatrně a s největší péčí. Hodlal jí darovat své srdce. Už nikdy před ní nebude nic skrývat.

"Řekni něco, Severusi," zašeptala.

Vzal obě její ruce do svých a se zavřenýma očima na ně na malou chvilku přitiskl rty. Pak oči otevřel a pohlédl do jejích.

"Je to pravda: nikdy jsem děti nechtěl, nikdy jsem po něčem takovém nezatoužil. Víš, že moje vlastní dětství mě dovedlo k rozhodnutí, že nehodlám přenášet neštěstí na nevinné dítě, takže ne, nikdy jsem si nepřál mít syna nebo dceru. A přestože jsem se nakonec oženil, tak ani poté jsem netoužil založit pokračování své rodové linie. Copak ale, Hermiono, nechápeš, že s tebou všechna pravidla, která tak dlouho ovládala můj život, vyletěla oknem?"

"Co tím myslíš?" zírala na něj nechápavě rozšířenýma očima.

Nesměle se na ni usmál.

"Hermiono, s tebou to chci všechno: celé balení."

Dívala se na něj a stále si nebyla úplně jistá tím, co se jí snaží říct. Severus se zhluboka nadechl a snažil se nevnímat bolest, která ho nadále držela ve spárech.

"Vím, že nic na světě nedokáže nahradit dítě, které jsi... jsme... ztratili. Ale máme čas. Budeme mít další děti."

"Další děti?" zeptala se váhavě.

Konejšivě jí shrnul uvolněnou kadeř z obličeje a zastrčil ji za její ucho.

"Jsi mladá a zdravá. My budeme mít vlastní rodinu."

"Ale ty jsi přece děti nikdy nechtěl..."

"Máš pravdu... nechtěl," připustil. "Ale s tebou je chci. Někdy si neuvědomíme, po čem toužíme, dokud o to nepřijdeme. Já teď chci všechno, na čem mi dřív nezáleželo: chci se vedle tebe každé ráno probouzet, natáhnout se a dotknout se tě; chci mít dům se zahradou a otravnou kočkou; chci vidět jak se ti zvětšuje břicho, až budeš čekat naše děti, a jak je pak přivádíš na svět; chci ti pomáhat vychovávat je a mávat jim, až pojedou vlakem do Bradavic; chci zestárnout a zešednout po tvém boku!"

"Ale když jsi to nikdy dřív nechtěl," zachvěl se jí spodní ret, "tak proč teď ano?"

Pohladil ji palcem po tváři a netrpělivě si povzdychl.

"Protože tě miluji, ty hlupáčku. Copak nevíš, že tě miluji celou svou duší a celým svým srdcem?"

Zavřela při těch slovech oči a poddala se jeho dotykům.

"Doopravdy?" zašeptala.

"Upřímně a doopravdy," odpověděl tenkým hlasem. A pak počkal, až znovu otevře oči, a když to udělala, vzal ji se vší vážností za ruce. "Vezmi si mě, Hermiono Grangerová. Ne kvůli tomu směšnému Manželskému zákonu, ale protože mě miluješ stejně, jako já miluji tebe. Vezmi si mě navzdory Manželskému zákonu, protože to bude něco, co doopravdy chceš, a ne, protože musíš."

Stiskla mu ruce a její oči se naplnily slzami. Pomyslel na prsten, který měl uložený v sametové krabičce v kapse hábitu, to však najednou vypadalo tak nedůležitě, tak nadbytečně. Záleželo jen na tom, že jsou spolu.

"Tehdy před lety v Chroptící chýši jsi mi zachránila život, ale loňského roku jsi mě zachránila znovu. Už nikdy bez tebe nechci být a společně se přes tu ztrátu dokážeme přenést." Vzal její tvář do dlaní a se vší úctou ji políbil na čelo. "Vezmi si mě, Hermiono; zůstaň se mnou po zbytek svého života; založ se mnou rodinu a zestárni se mnou."

Myslela, že už jí nezůstaly žádné slzy, ale náhle byly tady a znovu jí stékaly po tvářích. Nebyly to slzy radosti ani žalu, spíš podivná směsice obojího.

"Ano," zašeptala.

"Ano?" opakoval, naléhavě jí hleděl do očí a hlas měl sevřený nejistotou. "Se kterou částí souhlasíš?"

"Se všemi," hlesla a natáhla se k němu. "Souhlasím úplně se vším."

Přitiskl ji k sobě tak silně, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit, za okamžik už k sobě byli přitisknutí čelem v náznaku věčného spojení a v následujících týdnech, měsících a letech si Hermiona nikdy nebyla jistá, čí slzy náležely komu.

Předchozí (32.3.) *** Následující (Epilog 1/2)

Odmítnutí (32. kapitola 2/3)

Na scénu vstupuje poslední postava, s níž ještě Severus neprobíral zmizení Hermiony - Moe. Dozví se Severus konečně, kde má svoji vyvolenou hledat?

ssSss

Skřítka se v okamžení s ohlušujícím prásknutím zjevila v místnosti.

"Ano, pane Lancelote?" zeptala se, a když si povšimla Severuse, rozšířily se jí rozčilením vypouklé oči. Chvíli na něj zírala a pak našpulila ústa. Lance vrhl na Severuse významný pohled.

"Chtěl jsem se zeptat, jestli bychom tě nemohli požádat o čaj, Moe," pravil jemně.

Skřítka krátce pokývla a zmizela s lusknutím prstů.

---

"Inu, vypadala být trochu rozčarovaná, když si všimla, že jsi tady," šeptl Lance. "Můžeme to považovat za znamení, že máš pravdu, řekl bych. Určitě něco ví."

"Zeptej se jí, Lanci," pravil Severus a poposedl na židli. "Nebudu klidný, dokud Hermionu nenajdu."

Lance se na chvíli odmlčel a pak řekl:

"To nemusí být tak snadné, Severusi. Přestože je Moe svobodná skřítka, má v sobě zakořeněný pocit loajality. A i když jí na tobě velmi záleží, vím, že Hermioně je nesmírně oddaná. Jestliže jí Hermiona zakázala, aby nám řekla, kde se nachází, tak s ní ani za nic na světě nedokážeme pohnout. Nezapomeň, že se nadále cítí být vázána společenskými zvyklostmi a magickými pravidly svého druhu."

"To já vím, Lanci, ale ty ji znáš skoro celý její život a jsi jediný, kdo je schopný ji přesvědčit, aby nám řekla, co ví. Je to doopravdy moje poslední naděje. Jestli se o Hermioně nedozvím dnes do deseti do večera, nebudu mít jinou možnost než vloupat se na Ministerstvo kouzel a zjistit, kde Padma žije."

Lance ho chvilku pozoroval.

"Udělám, co bude v mých silách, Severusi."

Moe se objevila s čajovým podnosem o několik vteřin později, a zatímco levitovala tác vzduchem na stůl, cíleně se vyhýbala Severusovu pohledu. Lance si odkašlal.

"Kde je Hermiona, Moe?"

Moe na něj pohlédla vykulenýma očima a potřásla hlavou.

"Znamená to snad, že nevíš? Nebo tě požádala, abys nám to neříkala?" tázal se jí Lance mírným tónem, Moe však jen znovu pohodila hlavou a zastrčila si ruce do růžové zástěrky.

"Beru to tedy tak, že tě požádala, abys nám to neříkala, Moe, a my to budeme respektovat. Snad bys nám ale mohla odpovědět na některé jiné otázky, jestli můžeš. Kdy tu Hermiona byla naposledy?"

"Slečna odešla včera ráno, protože byla moc rozrušená," sklopila Moe oči k zemi, pak náhle vzhlédla a zúženýma očima pohlédla na Severuse. "Proč byly všechny věci pana Severuse pryč?"

Severus zachmuřeně stáhl obočí.

"Jak ses dozvěděla, že jsou moje věci pryč, Moe?" Náhle pocítil, jak se mu zhoupl žaludek, když pochopil. "Požádala tě Hermiona, abys zašla naproti přes náměstí a podívala se po mně?"

Moe pomalu přikývla, stále ještě se zlobně přivřenýma očima.

"Pan Severus zavinil, že se moc trápila."

Severusovi zacukovalo v tváři a složil hlavu do dlaní.

"A ty jsi jí řekla, že moje věci zmizely, Moe?"

"Ano," prohlásila Moe vzdorovitě. "Všechny pánovy nechutné přísady do lektvarů, všechny šaty a všechny knihy."

Severus se nevěřícně zasmál, znělo to ale spíš jako zakrákání.

"No, nazdar," zamumlal Lance. "Umím si představit, co se tomu děvčeti asi honilo hlavou."

"Kde je, Moe?" zeptal se Severus a v jeho hlase zaznívalo zoufalství.

Moe znovu sklopila zrak a zavrtěla hlavou.

Severus vstal ze židle a rozrušeně začal přecházet sem a tam.

"Moe," spustil Lance potichu a usmál se na ni. "Já vím, že nám nemůžeš prozradit, kde je, ale i tak nám možná můžeš pomoci. Byla od té doby, co včera odešla, pouze na jednom místě?"

Moe na něj chvíli pohlížela a pak znovu zavrtěla hlavou. Lance se triumfálně usmál.

"Můžeš nám v tom případě říct, kde byla? Slečna Hermiona ti zakázala prozradit nám, kde právě je, ale ne, kde byla."

Moe nejistě pohlédla z Lance na Severuse, který se zastavil uprostřed kroku a v očekávání na ni upíral zrak. Pak si k ní klekl na zem a zadíval se jí do očí.

"Prosím, Moe. Potřebuji zjistit, kde byla. Všechno, co chci, je učinit ji šťastnou."

Skřítka na něj několik vteřin pohlížela a pak se jí po vrásčitém obličeji skutálela slza.

"Byla v domě slečny Padmy," řekla a utřela si oči do zástěry.

Severus si vyměnil pohled s Lancem; jak uviděl Moeiny slzy, jeho zlé tušení se ještě zhoršilo.

"A víš, kde je Padmin dům, Moe?" zeptal se Lance a Moe přikývla.

"Zavolali mě na pomoc," vysvětlila a znovu si utřela tvář do zástěry.

Severus vyslal k Lanceovi další znepokojený pohled.

"Můžeš mě tam zavést, Moe?" zeptal se skřítky naléhavě.

Moe stočila zrak k Lanceovi, který na ni povzbudivě kýval. Otočila se zpět k Severusovi.

"Ano, pane Severusi," zašeptala.

"Hodně štěstí, Severusi," zabručel Lance. "Už svoje city před Hermionou neskrývej, a ani před zbytkem světa, když na to přijde. Už to dávno nemáš zapotřebí."

Severus se postavil, pokývl Lanceovi a pak se Moe natáhla a uchopila ho kostnatou rukou za předloktí, načež je oba lusknutím prstů přemístila.

ssSss

Severus otevřel oči hned, jak dozněly nepříjemné pocity provázející asistované přemístění, a rychle se rozhlédl kolem po svém novém okolí. Moe ho zavedla do malého úpravného obytného komplexu; stáli na konci zahradní cesty, která vedla k červeným vchodovým dveřím jednoho z řadových domků. Shlédl dolů na Moe.

"Tak tady Padma bydlí?" zeptal se potichu.

Moe přikývla a její oči byly stále plné slz.

"A Hermiona tady doopravdy byla?"

Moe opět pokývla hlavou a utřela si obličej hřbetem tenké ručky. Severus se před ní opět spustil na koleno tak, aby měl obličej na téměř stejné úrovni s jejím.

"Děkuji ti, Moe. Vím, že to pro tebe bylo těžké, ale patří ti můj neskonalý vděk. Jsem si vědom toho, že se přihodilo něco, co tě trápí, a udělám všechno pro to, abych zajistil, že Hermiona bude už navždy v bezpečí a šťastná."

Moe se na něj upřeně podívala očima, z nichž nadále tekly slzy, pak se vzlyknutím pokývla, odstoupila od něj a s hlasitým prásknutím se přemístila.

Severus vstal a uplynulo sotva pár vteřin od chvíle, kdy se domácí skřítka přemístila, když se tichem sychravé noci rozlehlo nové prásknutí jen kousek od místa, kde stál. Před dveřmi svého domku se objevila Padma Thomasová, její drobná postava byla zahalená do tmavě modrého cestovního pláště a černé vlasy měla schované pod čepicí.

"Slečno Patilová?" zvolal Severus naléhavě a vykročil k ní po zahradní cestičce.

Polekaně se obrátila při zvuku jeho hlasu a ruka jí instinktivně zajela pod plášť k místu, kde měla schovanou hůlku.

"Chtěl jsem říct... paní Thomasová... omlouvám se," zamumlal Severus potichu a chvíli počkal, než se Padma vzpamatuje.

"Profesore Snape!" řekla s úlevou v hlase a zastrčila hůlku zpět do kapsy pláště. "Promiňte... Polekal jste mě."

"To mě mrzí," zašeptal a došel až k ní. Ona si mezitím stáhla z hlavy čepici a Severus z kruhů pod jejíma očima poznal, že je vyčerpaná; výraz jejího obličeje byl velmi ustaraný. "Je tady?"

"Ne," zavrtěla Padma hlavou. "Právě jsem vám chtěla napsat." Přejela pohledem z jedné strany uličky na druhou a pak otevřela dveře. "Prosím, pojďte dál," pokynula mu, aby ji následoval.

Jakmile za sebou zavřela vstupní dveře, vynořil se z obývacího pokoje Dean. Když spatřil Severuse, zarazil se uprostřed kroku.

"Profesore Snape!" zvolal viditelně překvapený a po krátkém zaváhání mu podal ruku.

"Pane Thomasi," odvětil Severus a rozpačitě mu rukou potřásl.

Deanův zrak se poté stočil k jeho ženě.

"Jsi v pořádku?" položil jí dlaň na předloktí.

"Jsem," pokývla Padma smutně. "Jsem jen vyčerpaná. Holky jsou v posteli?"

Dean přitakal a pohlédl z Padmy na Severuse.

"Půjdu nahoru a zkontroluji je," zamumlal a zjevně při tom nebyl ve své kůži.

"Můžeme si promluvit v kuchyni," zašeptala Padma a vydala se ke dveřím na konci krátké chodby.

Severus ji následoval do kuchyně, sedl si ke stolu a srdce mu bušilo v hrudi očekáváním, co mu Padma asi řekne.

"Mohu vám nabídnout kávu nebo čaj?" otázala se ho s plachým úsměvem.

"Ne, děkuji vám," odvětil a přešel rovnou k věci. "Potřebuji jen vědět, kde je Hermiona."

"Požádala mě, abych vám neříkala, kde je, až do zítřejšího rána," okusovala si Padma nervózně nehet. "Chce mít alespoň nějaký čas na to, aby si srovnala v hlavě, co se stalo; já si ale nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Je vystresovaná, zrovna teď jí to nemyslí příliš jasně."

"Co se stalo?" zeptal se zoufale. "Jde jenom o to, že je naštvaná, protože jsem se jí tak dlouho neozval, nebo se jí přihodilo něco zlého?"

Padma si povzdychla a propletla si prsty.

"Doufám, že mi prominete tu otázku, profesore Snape, ale proč jste se jí neozval? Nemám v úmyslu vyzvídat, ale než se rozhodnu, jestli vám to mám říct, musím zjistit, jak to vlastně bylo."

Severus si promnul čelo, poněvadž se z takto osobního rozhovoru se ženou, kterou sotva znal, cítil znatelně nepříjemně. Jenomže za daných okolností byly důležité jiné věci než jeho pýcha.

"Řekla vám o tom, že jsem se v neděli rozhodl požádat manželku o rozvod?"

Padma přikývla.

"Naše jednání bylo dost složité a zabralo nám větší část dne, ale Kordélie Millová nakonec s rozvodem souhlasila. Předpokládal jsem, že se dohodneme na únorovém datu, ale ona svolila k tomu, abychom se rozvedli hned následujícího dne."

"Já jsem přesně o téhle možnosti žertovala!" zalapala Padma po dechu a ruce jí vylétly k obličeji. "Ani ve snu by nás nenapadlo, že to může být pravda!"

"Podívejte," vydechl Severus zhluboka, "já vím, že Hermionina domácí skřítka Moe zjistila, že z domu zmizely všechny mé osobní věci, a předala tuto informaci Hermioně, a zpětně si rovněž uvědomuji, jakou chybou bylo nechat Hermionu tak nesmírně dlouho čekat, jenže já v té chvíli vyřešil to, co jsme si oba mysleli, že bude takřka nemožné: během jediného dne jsem se stal opět svobodným mužem... A zároveň jsem si musel prakticky okamžitě zajistit nové bydlení..."

"Proč jste se prostě nemohl přestěhovat k Hermioně?" přerušila ho Padma.

"To byla jedna z podmínek rozvodu: Kordélie požadovala, že nikdy nesmím bydlet v domě přes náměstí. Bylo nezbytné, abych našel nové místo, kde budu žít. Následujícího dne jsem pak chtěl jít za Hermionou jako svobodný muž s rozvodovými papíry v ruce."

"Ach, to je takový hrozný zmatek," schovala si Padma tvář do dlaní a povzdychla si. Pak ruce opět spustila dolů a upřela na Severuse pohled přes stůl. "Hermiona opravdu nebyla příliš při smyslech, byla unavená, přetažená. Vyložila si tu situaci úplně jinak, a tak měla hodně o čem přemýšlet." Vstala od stolu a přešla k dřevěnému příborníku. "Tady," pravila a podala mu dva přeložené a zapečetěné pergameny. "Nakonec ani neměla čas si ty dopisy přečíst."

Severus si vzal dopisy z její natažené ruky a zatvářil se naprosto zmateně.

"Co se děje? Kde je?"

"Přiměla mě slíbit, že vám to neřeknu dřív než zítra ráno," řekla Padma s rozpolceným výrazem v obličeji. "Ale nebylo by lepší ten slib porušit, pokud si myslím, že je to pro její dobro?"

Severusovi vyschlo v ústech a představami se mu honilo na tisíc výjevů příšerných věcí, které se Hermioně mohly stát.

"Prosím, paní Thomasová. Potřebuji vědět, kde je."

"Milujete ji?" zeptala se Padma šeptem a její oči se naplnily slzami. Severus se zamračil.

"Opravdu si nemyslím, že to..."

"Já vím, že to není moje věc," přerušila ho rozhodně, "ale nemohu vám prozradit, kde je, pokud si touto věcí nebudu jistá."

Několik okamžiků na ni hleděl a pak si vzpomněl na Lanceova slova, že už víc nemá zapotřebí, aby své city před celým světem skrýval.

"Ano, miluji ji," pravil a ramena mu poklesla. "A jakmile ji najdu, nemám už v úmyslu pustit ji ještě někdy z dohledu."

Padma na něj hleděla s pohnutím ve tváři a z oka jí skanula veliká slza.

"Je u svatého Munga."

Severus vystřelil ze židle a stěží dokázal uvěřit tomu, že mu jeho instinkty napovídaly správně a že tam skutečně z nějakého důvodu skončila.

"Je nemocná? Je v nebezpečí?"

"To vám musí povědět ona sama," zavrtěla Padma hlavou, "to není moje věc, abych o ní mohla hovořit. Vím, že už je po návštěvních hodinách, ale vy se k ní jistě nějak dostanete, když o to budete skutečně stát. Když jsem odcházela, tak byla na pohotovosti v pátém patře, ale zrovna zařizovali, že ji přemístí na jednolůžkový pokoj. Jsem si téměř jistá, že to bude rovněž v pátém patře, ale kde přesně, to nevím."

"Já ji najdu," pokývl Severus krátce s vyděšeně bušícím srdcem. "Půjdu tam hned teď. Děkuji vám za pomoc." A s tím se otočil, rozrazil dveře kuchyně dokořán, než však stihl vyběhnout z domu, dohonila ho u domovních dveří Padma a zvolala:

"Severusi?"

Zarazil se, překvapený, že ho oslovila křestním jménem. Položila mu jemně ruku na předloktí a on si s trhnutím uvědomil, že nyní jí už slzy tečou proudem.

"Je mi to tak hrozně líto," vydechla.

Jeho strach se při těch slovech ještě zdvojnásobil, nemotorně ji poplácal po ruce a odstoupil od ní.

"Buďte na sebe hodní," dodala ztrápeně, když procházel dveřmi ven. S posledním pohledem na její nešťastnou tvář se zatočil na místě a přemístil se zpět do Londýna.

ssSss

Předchozí (32.1.) *** Následující (32.3.)

Odmítnutí (32. kapitola 1/3)

První kousek poslední kapitoly před epilogem, aneb Severus se ještě pořád nechytá. Tentokrát nám autorka do úvodu naservírovala jednu z nejznámějších básní W. B. Yeatse He Wishes for the Cloths of Heaven ze sbírky The Wind Among the Reeds (1899), kterou je možné si v originálním znění společně se současným zněním této kapitoly přečíst zde. Opět platí, že kapitolu přidávám postupně po přeložených kouscích, aby to šlo rychleji (aktualizace - dopřeloženo 31.5.).

32. Našlapuj zlehka

Mít tak z nebes vyšívaný háv

zlata, stříbra lemovaný svitem,

blankytný, sivý, temný háv,

dnem tkaný, nocí, před úsvitem,

ten háv bych složil k nohám tvým:

však nuzák jsem, živ jen o svých snech;

své sny jsem složil k nohám tvým;

našlapuj zlehka, vždyť kráčíš po mých snech.

W. B. Yeats, Zatoužil po nebeském hávu

---

ssSss

Severus uložil do kouzlem zesílené skříně ve svojí nové laboratoři poslední ze svých nejméně stabilních přísad a s rukama v bok se rozhlédl po rozlehlém prostoru. Od jeho návštěvy u Potterových uplynulo šest hodin a venku se už začínalo smrákat. Strávil odpoledne vybalováním krabic a kufrů a snahou uspořádat laboratoř ke svojí spokojenosti s nadějí, že ho taková činnost dokáže trochu rozptýlit nebo mu snad alespoň usnadní vyrovnat se s narůstající depresí, která ho pomalu začala přemáhat. Nic ho ale nemohlo smířit se skutečností, že Hermiona Grangerová podle všeho vyklouzla z jeho moci právě ve chvíli, kdy se nacházel jen malý kousek od toho, aby ji k sobě připoutal po zbytek svého života.

Odkládal okamžik, kdy ji hodlal informovat o svém rozvodu, s těmi nejlepšími úmysly: chtěl se před ni postavit jako svobodný člověk zbavený všech pout, jako muž, který ji může právoplatně požádat, aby se stala jeho ženou. Jeho cílem bylo objevit se před ní s tím, že má již všechno připravené - domov, který jí nabídne, a prsten, který jí navlékne na prst. Nyní však jeho otálení vyhlíželo naprosto nesmyslně a on sklíčeně uvažoval, zda za tuto svou chybu nebude platit do konce života.

Vyšel ze stodoly, jež se nyní proměnila v jeho laboratoř, pevně uzavřel a zabezpečil dveře a zvolna se vracel do domu přemítaje nad tím, že Hermiona má koneckonců plné právo být na něj naštvaná. Byl tak posedlý myšlenkou co nejrychleji se rozvést, že se mu nepodařilo včas rozptýlit její obavy; byl natolik zaměstnaný detaily nového života, na jehož prahu stál, že opomenul osobu, která se měla středobodem tohoto nového života stát, což byl nicméně jediný detail, na němž doopravdy záleželo.

Když se toho rána vrátil ze své neúspěšné návštěvy u Harryho a Ginny doma, přemístil se přímo na Kensingtonské náměstí, Hermiona se však stále ještě neukázala a bylo zřejmé, že ani nespala ve svojí posteli. Ani Lance nebyl doma a Moe nadále odmítala reagovat na jeho volání. Než aby se znovu přemisťoval, pokusil se svoji narůstající úzkost zklidnit tím, že se prošel přes Londýn k Děravému kotli, a cestou ho poprvé vyděšeně napadlo, že se skutečně stalo něco zlého, že její zmizení znamená víc než jen pouhý truc. Vrátil se do svého nového domova a napsal jí další vzkaz, tentokrát se hluboce omlouval za to, že jí o sobě nedal vědět dřív, všechno jí dopodrobna vysvětlil a snažně ji prosil, aby se mu ozvala. Napsal rovněž stručný vzkaz Padmě, oba jeho dopisy nicméně zůstaly bez odpovědi.

Do domku vstupoval s nepříjemným pocitem prázdnoty v žaludku, který neměl nic do činění s hladem. Jal se vybalovat další zařízení související s jeho lektvarovým podnikáním, často při tom ale otevíral dveře stodoly v naději, že na dlážděném dvorku spatří čekající sovu. Hodiny ubíhaly a po Hermioně stále nebylo ani vidu ani slechu. Uvažoval, že by zapojil do akce svoje schopnosti špiona: věděl, že jak Padma, tak Dean pracují na Ministerstvu kouzel, a jistě by nebylo nikterak obtížné přimět některého z jejich kolegů, aby mu prozradil, kde Thomasovi bydlí, nebo najít jejich adresu v kartotéce mzdové účtárny. Jakmile mu přišel na mysl tento nápad, už už se chystal, že se odletaxuje přímo do átria na ministerstvu, ale rychle si to rozmyslel. Uvědomil si, že by možná měl Hermionu nejdříve nechat, aby si přečetla jeho dopisy a trochu z ní vyprchal vztek. A co víc - pokud se doopravdy přihodilo něco zlého, možná by ji měl nechat, ať mu o tom poví, až to sama uzná za vhodné.

Tohle nesnášel. Nemohl vystát ten pocit bezvýchodné nerozhodnosti, v níž se utápěl už téměř čtyřiadvacet hodin. Kde byl k čertu Lance? Přemýšlel, jestli ten staroch náhodou není nějak zapletený do Hermionina zmizení. Z nějakého neznámého důvodu tomu příliš nevěřil, ale v případě Moe si byl téměř jistý, že ví, kam Hermiona odešla. Dokázal si vybavit pouze jedinou situaci, kdy Moe úplně stejným způsobem nereagovala na jeho opakované volání, a to bylo, když odešel Teo a Hermiona jí nařídila, aby do domu nikoho nepouštěla a nikomu neříkala, co se stalo. Domácí skřítka se mohla cítit v právu, když ignorovala jeho požadavek promluvit si s ní, ale nebylo pravděpodobné, že by neuposlechla výzvy od Lance. Cítil se trochu provinile, že chce vyslat svou sovu na další cestu bez známého cíle, přesto však vytáhl kousek pergamenu a brk, v rychlosti napsal krátký vzkaz Lanceovi a požádal ho, aby se s ním v osm hodin večer sešel.

Přesvědčil se, že rozladěná sova vylétla z okna, a pak zamířil do ložnice, aby si vybalil zbytek věcí v naději, že ho tato činnost na chvilku zabaví; měl však pocit, jako kdyby uplynul snad celý rok od chvíle, kdy naposledy viděl Hermionu Grangerovou.

ssSss

Severus prudce vzhlédl od kufru naplněného knihami, jimiž se právě probíral, když zaslechl ťukání ozývající se od kuchyňského okna. Jeho vlastní sova se vrátila již před dvěma hodinami se zprávou od Lance, v níž mu potvrzoval, že bude v určený čas doma. Severuse zděšeně napadlo, zda stařec náhodou nezměnil názor, a tak přešel obývací pokoj, vešel do kuchyňky a oči se mu rozšířily překvapením, když na okně spatřil sněžnou sovu, kterou dobře znal. Byl více než jedenkrát svědkem toho, když Hermiona přebírala dopis od své nejlepší kamarádky, a neměl nejmenší pochybnost, že ta nádherná sova patří Padmě a Deanovi Thomasovým.
Srdce se mu rozbušilo podivnou směsicí úlevy a obav, otevřel okno a třesoucíma se rukama s úzkostí odvázal zprávu z ptákova pařátu. Zklamalo ho, že je pergamen tak malý, a při čtení stručného vzkazu se frustrovaně zachmuřil:

Vážený profesore Snape,
omluvte mne, že jsem se Vám neozvala dřív, ale nastalé události mi neumožňovaly tak učinit. Zasílám Vám jen tuto krátkou zprávu, abych potvrdila, že jsem dostala Váš dopis, a abych Vám sdělila, že jsem momentálně s Hermionou, třebaže nemohu prozradit kde.
Jsem si vědoma, že tím pravděpodobně nemohu uklidnit Vaše obavy, ujišťuji Vás však, že se s Vámi spojím hned, jakmile mi to dovolí dostatek času i Hermiona.
S přátelským pozdravem
Padma Thomasová

Severus si přečetl dopis ještě jednou a jeho obavy vzrostly, když si plně uvědomil význam slov ,ale nastalé události mi neumožňovaly tak učinit'. Co to má pro všechno na světě znamenat? O jakých událostech se to zmiňuje? Panika ho svírala jako v kleštích: náhle si byl jistý, že se Hermioně stala nějaká hrozná tragédie a že místo, kde s ní teď Padma je a nemůže o něm mluvit, je u svatého Munga. Co jestli náhle onemocněla? Nebo se jí snad přihodila nějaká nehoda? Přivolal si z věšáku v chodbě cestovní plášť, vyběhl z kuchyně a na chvíli se nerozhodně zastavil na zadním dvorku pokrytém namrzajícím mrholením. Z Příčné ulice k němu doléhal sváteční zpěv vánočních koledníků a jejich veselé hlasy a hudba vyznívaly ve srovnání s jeho současným vyděšeným stavem ještě hrůzostrašněji.

Věděl, že je nebezpečné přemisťovat se ve stavu takového vnitřního zmatku, a tak obrátil tvář k bezhvězdné obloze, zavřel oči a nechal na svoji pokožku dopadat chladivý déšť. Jeho tep se zpomalil a dech se zklidnil. Dozajista přehání: kdyby na tom byla Hermiona špatně, jistě by ho Padma zavolala přímo do svatého Munga. Upustil od nápadu udělat krok dopředu a přemístit se přímo do kouzelnické nemocnice a namísto toho se přemístil na Kensingtonské náměstí. Bylo už půl sedmé; snad už se Lance vrátil domů.

Zatočil se ve tmě a přemístil se na schody Lanceova domu. Spatřil, že ve starcově pracovně v prvním patře svítí světla, a ulehčením vydechl. Tady byl konečně někdo, komu se mohl svěřit s tím, co se stalo, a kdo mu může pomoci s jeho pátráním. Přitiskl špičku hůlky na vchodové dveře, vešel dovnitř, zavřel za sebou a zavolal při tom na Lance. Lance se ozval ze shora a Severus rychle vyběhl schody k jeho pracovně.

"Jsi tu o trochu dřív," poznamenal Lance a pohlédl na Severuse přes obroučky svých brýlí. "Stalo se něco?"

"Kde jsi byl?" zeptal se ho Severus místo odpovědi a posadil se ke stolu naproti Lanceovi.

"Byl jsem na pár dní s přáteli v Cardiffu," vysvětloval Lance a čelo se mu zvrásnilo zamračením. "Teď jen pevně doufám v tvé oznámení, že Kordélie souhlasila s vaším únorovým rozvodem."

Severus se na něj unaveně pousmál. Jak nevýznamný se náhle zdál být jeho rozvod ve srovnání se skutečností, že nemůže najít Hermionu.

"S radostí ti sděluji, že se tvoje neteř překonala. Rozvedli jsme se včera."

"Cože?" zalapal Lance po dechu. "Vy už jste rozvedení?"

Severus přikývl a Lanceova vrásčitá tvář se rozzářila úsměvem.

"Tak mám dojem, že tohle si žádá pořádnou oslavu!"

Severus ho sledoval, jak vykouzlil dvě sklenky a z pod stolu vytáhl karafu s medovinou.

"Proč máš u všech všudy barovou skříňku pod stolem?"

"Já jsem v mládí nebyl žádný velký pijan," zasmál se Lance, "a rozhodl jsem se, že je na čase to změnit. A navíc zjišťuji, že jak medovina, tak skřítčí víno mají dobrý vliv na moji artritidu."

Severus potřásl hlavou a přijal od Lance sklenici jantarové tekutiny.

"Myslím, že ses s tím slavením trochu unáhlil, Lancelote."

"Ano," zarazil ho Lance se zdviženou rukou, "opravdu mám dojem, že všechno není tak dobré, jak se zdá, ale teď alespoň pro tuto chvíli zapijme tvůj úspěšný únik z Millovy rodiny. Ach, kdybych tak mohl udělat totéž!"

Pozdvihli sklenky a Severus ze své trochu upil, celý nedočkavý, aby už se v rozhovoru pohnuli dál k naléhavějším záležitostem.

"A teď," řekl Lance s povzdechem, "mi tedy řekni, co se stalo. A nesnaž se mi namluvit, že si tě to děvče odmítlo vzít."

"Kdy jsi naposledy viděl Hermionu nebo s ní mluvil?" otázal se ho Severus.

"Pokud si dobře vzpomínám, tak v neděli večer," zdvihl Lance obočí. "Krátce předtím, než jsem mluvil s tebou a s Kordélií."

"Později toho večera už jsi ji neviděl?" zachmuřil se Severus.

"Klepal jsem na dveře její ložnice, když jsem se vrátil z vašeho domu," potřásl Lance hlavou, "ale ne, neviděl jsem ji, ani s ní nemluvil. Předpokládal jsem, že spí, a asi o hodinu později jsem se vypravil do Walesu." Lance si posunul brýle na nose a zazíral na Severuse přes stůl. "Co jsi udělal?"

"Ono nejde ani tak o to, co jsem udělal," zabručel Severus, "jako spíš, co jsem udělat nestačil."

"A to jest?" zaťukal Lance netrpělivě zkroucenými prsty o stůl.
"V neděli v noci Kordélie souhlasila s rozvodem a strávili jsme několik hodin, než jsme prošli účty a dosáhli dohody o finančním vyrovnání. Měl jsem původně v úmyslu přijít rovnou sem a povědět Hermioně, co se všechno událo, namísto toho jsem se ale rozhodl setkat se s ní až následujícího odpoledne, jakmile proběhne rozvod a budu opět svobodný a nezadaný muž. Poslal jsem jí krátkou zprávu s prosbou, ať se nestrachuje, ale když na to pohlédnu zpětně, vidím, že to bylo nedostačující."
"Nedostačující?" zeptal se Lance nevěřícně. "To děvče bylo bez sebe strachy ohledně toho, co se děje na druhé straně náměstí, a ty jsi jí ani nenapsal, že jste se s Kordélií dohodli na rozvodu?"
"Napsal jsem jí, ať se ničeho neobává," potřásl Severus hlavou, "a slíbil jsem, že jí všechno vysvětlím následující den."
"A jak dlouho ti trvalo, než jsi sem přišel?"
Severus provinile sklopil hlavu, neboť se styděl přiznat pravdu.
"Vyřídit rozvod zabralo převážnou část dopoledne a jedna z věcí, k nimž jsem se zavázal, byla, že okamžitě opustím Kensingtonské náměstí a že nebudu žít s Hermionou ani v tomto domě a nezřídím si tady laboratoř. Lucius Malfoy mi poskytl kontakt na tři pronajímatele, kteří nabízeli bydlení v Příčné ulici, takže jsem se tam hned vydal a dojednal pronájem jednoho z těch domů."
"Takže kolik přesně bylo, když ses sem nakonec dostal?" složil Lance hlavu do dlaní.
Severus přitiskl dlaň na sametovou krabičku schovanou v hábitu a rozhodl se, že už raději nebude zmiňovat, že ještě kupoval prsten.
"Pozdě večer, kolem sedmé. To už jsem ji tady nenašel."
"To snad není možné!" zvolal Lance a spustil ruce dolů. "To jsi ji celou tu dobu nechal bez jediného slůvka vysvětlení?"
"Jak jsem měl vědět, že takhle zmizí?" vyhrkl Severus. "Její kufr je pryč a chybí i půlka věcí z její šatní skříně!"
"Vždyť ty jsi ji ani nepožádal, aby si tě vzala, ty blázne! Řekl jsi jí vůbec, že ji miluješ? Prosím tě, řekni mi, že aspoň ví, že jsi do ní zamilovaný!"
"Ví, že ji miluji..."
"Řekl jsi jí to výslovně, Severusi?"
"No, já...," zamračil se Severus.
"Vyslovil jsi ta slova?"
"Zeptala se mě, jestli ji miluji, a já připustil, že ano."
Lance se úplně zhrozil.
"Takže jsi nikdy za celou tu dobu ve skutečnosti neřekl ,já tě miluji?'"
"Ne, tolika slovy nikdy," povzdychl si Severus a přitiskl prsty na spánky.
Lance sklonil obličej ke stolu a uhodil do vyleštěné desky pěstí.
"Severusi Snape, ty jsi ale idiot! Jak může někdo tak neuvěřitelně inteligentní být zároveň tak příšerně nedovtipný?"
"Není přece moje chyba, že ženy přikládají těmto věcem tak přehnanou váhu," prohlásil Severus trochu dotčeně a Lance k němu vzhlédl s vyčerpaným povzdechem.
"Kde všude jsi ji hledal?"
"Včera večer jsem byl u jejích rodičů: tam ale nebyla na návštěvě už několik dní. Dnes ráno jsem zašel za Harrym Potterem. Tam také nebyla a jeho manželka to navíc ověřila i u svého bratra Ronalda Weasleyho a také u Draca Malfoye; ani jeden z nich ji od neděle neviděl ani o ní neslyšel. Domyslel jsem si, že je zřejmě u své kamarádky Padmy, ale ani její rodiče a ani přátelé nevědí, kde Padma přesně bydlí."
"Hmmm...," zabručel Lance a pročesával si prsty bradku. "Souhlasím s tebou, u Padmy by mohla být."
"Máš představu, kde Padma bydlí?" zeptal se Severus s nadějí.
"Vím, že žijí někde v Hertfordshire, ale adresu určitě neznám," zavrtěl Lance hlavou. "Zkoušel jsi Hermioně poslat sovu?"
"Každý dopis, který jsem poslal, zůstal bez odpovědi," přitakal Severus. "Až ne ten, který jsem poslal Padmě. Asi před dvaceti minutami jsem dostal stručnou odpověď, v níž připustila, že je opravdu s Hermionou, a ujistila mě, že se se mnou spojí hned, jak jí to nastalé události umožní."
"Jaké události?" zeptal se Lance podmračeně.
"To nemám tušení; já vůbec nevím, co se děje, Lanci. Nejdřív jsem si prostě myslel, že je na mě Hermiona spravedlivě rozhněvaná, ale teď mám podezření, že je za tím něco horšího."
Lance si zamyšleně hladil bradku s pohledem upřeným na sklenku medoviny.
"Potřebuji ji najít, Lanci. Od včerejška pořád volám Moe, ale ona nereaguje. Nebylo by to poprvé, co se jí Hermiona svěřila, a já mám podezření, že Moe možná ví, co se stalo."
Stařec na něj chvíli hleděl a pak zavolal:
"Moe?"

Předchozí (31.4.) *** Následující (32.2.)