Portrét pro Bradavice (31.3.)

Pokračování třicáté první kapitoly, které svedlo hlavní hrdiny pod střechu Severusova domu. Doufám, že vás toto pokračování spolu s nastávajícím víkendem potěší:-)

Kapitola třicátá první: Ve víru (3. část)

Namířila hůlku na Tavoryho, a aniž by o tom přemýšlela, vyřkla v duchu polštářové kouzlo. Jeho tělo vyletělo do vzduchu a odzbrojovací Snapeova kletba ho vrhla přes hradby do propasti. Rozběhla se k jejímu okraji a dorazila právě včas, aby zahlédla jeho hrůzou stažený obličej, ústa otevřená k poslednímu výkřiku a rozhozené tápající ruce snažící se něčeho zachytit. Následoval tupý úder o zem, končetiny poskládané do nepřirozených úhlů, otevřené oči, které ji nehybně pozorovaly, a ústa, která konečně promluvila:

"Nathalie..."

---

Prudce se posadila a několik vteřin hleděla do tmy. Slyšela jen vzdálený tikot hodin na chodbě (kdy je Snape ksakru natáhl? nebo byly udržovány v chodu kouzlem?) a svůj přerývavý dech. Pak začaly hodiny odbíjet celou, nejdříve čtyři rychlé údery v řadě za sebou následované dvěma údery znějícími dlouze a rozvážně a oznamujícími, že jsou právě dvě hodiny v noci. Do svítání zbývala ještě příliš dlouhá doba a Nathalii bylo jasné, že nyní už za žádných okolností neusne. Ne bez svého uspávacího lektvaru. A jít kvůli tomu budit Snapea...

Pak se konečně rozhodla - její boj s možnou závislostí na alkoholu bude muset prozatím počkat - teď opravdu potřebovala sklenku něčeho tvrdého. Nebo alespoň zbytek té láhve vína, z níž jí večer Snape odlil s až příliš rozumnou mírou.

Vytáhla z kapsy svého hábitu hůlku, neslyšně otevřela dveře, sešla po schodech do přízemí a tiše se kradla do kuchyně, kde předpokládala příslušné zásoby. Načatou láhev červeného vína snadno našla ve skříni pod dřezem a děkovala všem druidům, když vedle zahlédla odlesky několika dalších lahví.

Podle množství prachu by se nedivila, kdyby patřily ještě Snapeovu otci, mnohé z nich ani nebyly označené a vypadaly jako ty tolik časté bezejmenné pálenky, které si chlapi mezi sebou vyměňují při různých výročích. Neuměla si představit, že by se Snape mladší něčeho takového napil, ale když obsah několika lahví očichala, seznala, že pro ni budou dobré až příliš.

V polici nad kuchyňskou linkou nahmatala sklenici, nalila si štědrou dávku z jedné láhve a kopla ji do sebe. Zakuckala se a na okamžik ji zachvátila hrůza z náhlého nedostatku vzduchu.

Zatracenej mozkomor, zanadávala v duchu, popadla láhev a odnesla si ji do obývacího pokoje, kde se s ní sesula na prošlapaný koberec před zašlou pohovkou, a znovu si naplnila sklenici. Pokoj byl osvětlený pouze matnými odlesky pouličního osvětlení a stíny lustru s oharky svíček ji několikrát donutily k zachvění. Příliš azkabanské. Další dávka alkoholu skončila v jejím žaludku, než se konečně začal dostavovat ten tolik vítaný pocit otupění.

Před jejíma očima se znenadání znovu objevil nevěřícný obličej Justuse Tavoryho přepadávajícího přes hradby a Nathalie vyděšeně vzlykla. Nikdy neublížila ani mouše a nyní kvůli ní zahynul člověk. Ne, že by si snad podle toho, co o něm slyšela, zasloužil takovou lítost, ale přesto - ten pohled na jeho tělo roztříštěné pod skalami byl příliš definitivní.

Zaplavil ji strach a prázdnota a opět cítila, jako by se nemohla nadechnout, jako by jí ten mozkomor znovu svíral hrdlo a vysával z ní všechny šťastné pocity. Zůstávaly jen Tavoryho údy rozhozené po skalách do všech stran. A kolem něj ten jeho dlouhý černý plášť - vypadal jako polámaná noční můra.

Ani další loknutí si alkoholu tu vidinu nezahnalo a Nathalie se zhroutila do sebe, hlavu svěsila mezi kolena, celá se objala rukama a nekontrolovatelně se roztřásla. Jsou to jen následky té kletby, přesvědčovala samu sebe, ale kdesi hluboko uvnitř věděla, že to tak není. Znala tenhle pocit a znala ho až příliš dobře. Dostavoval se pokaždé, když zemřel člověk, jehož smrt předpověděla a za niž se cítila odpovědná. Zabila člověka a to už nikdy nedokáže vrátit zpět...

"Věděl jsem, že mám ty láhve schovat," ozvalo se zničehonic ode dveří a Nathalie leknutím prudce zdvihla hlavu a francouzsky zanadávala, když se praštila o opěradlo pohovky přímo do místa, kde se pomalu hojilo její zranění po pádu na kámen v Azkabanu.

Zaslechla zvuk mávnutí hůlky vzduchem a vzápětí byla oslněna ostrým světlem vycházejícím z její špičky. Ruka jí vystřelila před oči.

"Zhasněte to, krucinál!" obořila se na Snapea a spíš podvědomě stačila zaznamenat jeho úšklebek, než se pokoj opět ponořil do tmy.

"Co děláte na té podlaze?" Ten úšklebek byl slyšet i z jeho hlasu.

"Co byste řekl?" zabručela nevrle.

"Dávka Felix felicis byla podle mého názoru dostatečná, takže následky té kletby to pravděpodobně nebudou," prohodil a ona ho za ten lehce konverzační tón z duše nesnášela.

"Váš názor je samozřejmě ten jediný správný," odsekla ironicky.

Pohnul se k ní, sedl si na pohovku a pohodlně si natáhl nohy vedle ní. Mlhavě zaznamenala, že má na sobě stále svoje černé oblečení - buď nešel vůbec spát anebo chtěl být připravený, kdyby bylo třeba... co vlastně? Přijít ji utěšovat? To asi těžko.

"Chcete další lektvar na spaní?" zeptal se.

No jistě, jen ať se u něj v klidu vyspím, neotravuju a zítra už se můžu bez starostí opíjet ve svém pokoji, až u toho on nebude muset být.

"Zabila jsem ho."

Ani vlastně nevěděla, proč to řekla. Svěřovat se Snapeovi bylo přece to největší bláznovství, jakého se mohla dopustit.

Ztichl a dlouhou dobu nic neříkal.

"Příliš si lichotíte, Belartová," promluvil nakonec. "Žádný čaroděj nezemře jen následkem pádu z výšky, pokud má u sebe hůlku. A byl jsem to já, kdo ho odzbrojil."

Skoro to vypadalo, jako kdyby se ji snažil uklidnit. Chvíli o jeho slovech uvažovala.

"A vy necítíte výčitky?" zeptala se nakonec, ačkoli si i v alkoholovém opojení uvědomovala, jak je ta otázka ošemetná. Justus Tavory pravděpodobně nebyl jedinou osobou, na jejíž smrti se Severus Snape podílel. A pro smrt těch dalších možná stěží existovala omluva.

Vycítil to, což poznala podle toho, že vstal, založil si ruce na prsou a jal se přecházet po pokoji sem a tam, od jedné stěny s knihami ke druhé.

"Tavory byl v té chvíli ochoten raději zemřít, než aby nás nechal odejít. Měl to vepsané ve tváři. Poznal vás a chybělo jen několik vteřin, než by poznal i mě. Nebyl čas na pozměňování vzpomínek. Riziko prozrazení bylo příliš veliké. Neměli jsme jinou možnost a já nelituji toho, že jste mi ve střetu s ním pomohla, ani toho, že je teď mrtvý. Raději on než já."

"Vám se to řekne," povzdychla si, "vy jste se vším rychle hotový. Mně trvá mnohem déle, než se s něčím vyrovnám, hodiny to analyzuji za všech úhlů pohledu a..."

"Havr-," začal posměšně, ale pak potřásl hlavou a konec slova raději spolkl. "K čemu je vám ta analýza dobrá?" navázal potom. "K tomu, že se nakonec opijete, aby se váš mozek dostatečně zatemnil a vy jste s tím bezúčelným sebezpytováním mohla konečně přestat?"

Naštvaně rozhodila rukama a potřásla hlavou. Svěřovat se Snapeovi skutečně bylo to největší bláznovství, jakého se mohla dopustit.

"Víte, co? Nechejte mě tady s mojí lahví a já už se o sebe postarám," zavrčela.

"To jistě," zkřivil rty v tlumeném světle hůlky, kterou znovu rozsvítil, došel k Nathalii a natáhl ruku. "Pojďte, dám vám něco, abyste se do rána vyspala."

V kuželu namodralé záře si náhle všimla jeho unavených rysů a okamžitě se zastyděla. Ona se tu vykecává a on je přitom úplně vyčerpaný - to množství energie, které musel vydat na svoji nitrobranu a její opakované přeměňování v myš, na odhánění stovek mozkomorů, boj s Tavorym, několikeré přemisťování jich obou... a ani pak si neodpočinul, šel hned připravovat lektvar Felix felicis, aby jí pomohl, zjišťoval situaci v Příčné ulici... A dokonce ani teď nespí, nýbrž bdí, aby zajistil ochranu tomu zpropadenému obrazu...

"Děkuji vám," pravila znenadání. "Zachránil jste mě. Můj život. A vlastně i moji duši."

"Takže jste se nakonec propila k patetičnosti?" podotkl kousavě a odmítavě.

"Nejsem o nic víc patetická než vy, když s tou svojí věčnou přezíravostí nechcete slyšet ani prosté poděkování za záchranu života. To vaše hraní si na osamělého, nikým neuznaného...," spustila rozhlížejíc se významně kolem sebe po opuštěném domě.

"Zmlkněte," zavrčel natolik výhrůžně, že skutečně raději zavřela pusu. Koneckonců nebyla daleko od toho, aby se prořekla a naznačila, co všechno o něm ví. Když sklonil hůlku a její světlo pohaslo, byla mu za to vděčná. Avšak alkohol jí zabraňoval zůstat zticha příliš dlouho.

"Buďte rád za prosté děkuji," pokrčila rameny a tiše se zasmála do tmy v poněkud neumělém pokusu situaci trochu odlehčit. "Ještě bych vás také mohla obtěžovat nabídkou nezávazného sexu na oslavu našeho společného přežití."

Netušila, co ji to vůbec napadlo, vypustit něco takového z úst, a kousla se do rtu, když sebou trhl a střelil po ní pohledem skrz přítmí pokoje.

"V tom případě se raději spokojím s těmi prostými díky," oznámil jí suše.

Překvapeně zamrkala, ale nakonec se opět zasmála. Byl to přece Snape, co jiného by mohla čekat?

"Ve skutečnosti teď mělo nastat vaše krátké zaváhání a posléze přikročení k činu," sdělila mu pobaveně. "Ale co nadělám."

Bylo jí jasné, že její lehce flirtovný tón ho nadmíru irituje, jenže Snapeova zlost pro ni pořád byla reálnější a příjemnější než vidina mozkomorových prázdných očních důlků potažených zapáchající zašedlou kůží.

"Snažíte se mě vyprovokovat?" zavrčel podrážděně.

Vztáhla ruku, aby se zachytila opěradla pohovky a nejistě se vytáhla na nohy.

"Daří se mi to?" otázala se ho a s hranou bezstarostností si zlehka oprašovala oblečení. Podobné řeči by si k nikomu nedovolila, ale u Snapea si byla jistá. Ano, po tom, co předvedla v noci po Richeově plese, a jak on na to zareagoval, skutečně nemusela mít pochybnosti...

"Nejsem zase tak patetický hrdina, abych nezneužil situace, pokud se mi sama nabízí," ozvalo se tiše v těsné blízkosti jejího ucha a ona v příštím okamžiku ucítila jeho dlouhé prsty přejíždějící kolem jejího pasu.

Snaží se mě znejistit, přesvědčovala samu sebe, zdaleka však už ne tak sebevědomě, potrestat mě za tu drzou prostořekost... Ale pak se jí před očima opět mihlo Tavoryho mrtvé tělo omývané temnými vlnami Severního moře, ucítila strupovité prsty mozkomora klouzající po jejím krku a zaslechla táhlý nasávající zvuk prázdného otvoru v místě, kde by měl mít ústa. Roztřásla se a instinktivně se ke Snapeovi přitiskla, hlava jí klesla na jeho rameno a on, ať už za tím spatřoval její souhlas se svým počínáním nebo jenom obyčejný strach, jehož mohl využít, ji beze slova přivinul k sobě.

Pevně zavřela oči, neboť nechtěla nic vidět, soustředěně zaměřila veškeré svoje myšlenky na pouhé teď a tady a nechala ho, aby se dotkl její tváře a zdvihl ji ke své. Nepohnutě stála, když váhavě přejel palcem po jejích rtech předtím, než je naléhavě přikryl svými. Tyhle polibky z ní nevysávaly štěstí, naopak jí vracely tolik postrádaný klid a pocit bezpečí a ona se bála cokoli udělat, aby si to nerozmyslel, aby nepřestal jako tehdy po plese, aby ji tu nenechal samotnou a vyděšenou. Byla ochotná udělat pro to takřka cokoli.

Předchozí (31.2.) *** Následující (31.4.)

Rozcestník povídky

Portrét pro Bradavice (31.2.)

V ději povídky Denial nyní nastává roční přestávka. To samozřejmě neznamená, že bych vás tady nechala rok čekat na další část, ale řekla bych, že je to docela dobrý okamžik pro pokračování třicáté první kapitoly Portrétu, v níž už se hlavní hrdinka dostala se Severusem Snapem o trochu dál - přímo k němu domů:-)

Kapitola třicátá první: Ve víru (2. část)

Když se Nathalie probudila, cítila se na okamžik dezorientovaně, ale letmé rozhlédnutí se po těsné místnosti jí rychle připomnělo, kam až ji noční azkabanská výprava zavedla.

---

Posadila se na posteli a sykla, když ji píchlo v boku. Nadzdvihla okraj trička, aby se podívala na místo, kam ji zasáhla Tavoryho kletba, byť dopředu věděla, že tam nic neuvidí - kletba Impedimenta nezpůsobovala viditelná zranění a i spojení jejího působení s temnou silou, jíž disponovali mozkomorové, ji nemohlo zranit až tak fyzicky jako spíš duševně. A to se týkalo i té neskutečné bolesti, kterou si předešlé noci musela vytrpět a která zcela překonala i tupou bolest vzadu na hlavě způsobenou tvrdým dopadem na kámen. Otřásla se, když si vybavila, jak se jí z onoho zasaženého místa na boku šířilo do celého těla hrozivé mrazení, objala se rukama v obranném gestu a prudce vstala z postele.

Snape naštěstí nepociťoval potřebu vysvlékat jí ze šatů, poněvadž podle všeho seznal, že její tělo kromě ovázání hlavy žádné další přímé ošetření nevyžaduje, a tak jí stačilo jen vklouznout do bot a přetáhnout přes sebe svůj hábit, který našla přehozený přes židli. Nejistě vrávorajícím krokem došla k oknu, poodhrnula zašlý závěs a vyhlédla ven.

Dům stál až na samém konci dlážděné ulice. V první chvíli měla dojem, jako kdyby vzal někdo do ruky hůlku a kopíroval vedle sebe jednopatrové cihlové řadové domky tak, že jeden vypadal jako druhý. Záhy si však všimla, že zatímco některé snad při troše představivosti vypadají obydleně, jiné mají vytlučená okna a vyhlížejí stejně opuštěně, jako musela vypadat továrna, k níž náležel zjevně již léta nepoužívaný komín z drolících se cihel, jehož siluetu spatřila v záři zapadajícího slunce nad střechami vzdálenějších stavení.

Přivřela oči proti světlu a zaostřila na oprýskanou tabulku na protějším domě. Název Tkalcovská ulice a nepatrné povědomí o postupném upadání textilního průmyslu v severní Anglii v posledních desetiletích jí napovědělo, v jakých končinách se přibližně nachází a komín jaké bývalé továrny má nejspíš před sebou. Neuměla si představit Snapea, jak si kupuje dům ať už v mudlovské nebo v kouzelnické čtvrti, a tak jí záhy došlo, že se pravděpodobně ocitla na místě, kde profesor dost možná strávil mládí se svými rodiči. A ačkoli nikdy zvlášť nepřemýšlela o jeho původu, protože přemýšlet o něčím původu prostě neměla ve zvyku, zde, na tomto místě, bylo až příliš zjevné, že jeho obyvatel je všechno, jenom ne čistokrevný kouzelník. Svým způsobem ji to vědomí uklidňovalo.

Obtočila prsty kolem kliky na okně a po překonání slabého odporu ho otevřela, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, který v dlouho neobývaném domě tolik chyběl. Brzy však pokrčila nos, neboť ucítila zápach řeky - ne však ten obvyklý, jenž byl tím posledním, co si vybavovala, než se včerejší noci naposledy přemístili, ale jakýsi znečištěný, který v ní okamžitě evokoval představu nahnědlé pěny u břehů a olejovitých skvrn. S nespokojeným zamračením okno opět zavřela a bezradně se rozhlédla kolem sebe.

Podle širší manželské postele usoudila, že se nejspíš nalézá v ložnici Snapeových rodičů. Zašedlé povlečení ladilo s celkovým neudržovaným dojmem, jaký z tohoto pokoje měla, a nahlédnutí do skříně plné šatů visících omšele a zapomenutě na ramínkách dávalo tušit, že tady toho profesor od smrti rodičů mnoho nezměnil.

Od smrti? Zarazila se, poněvadž přece nevěděla, jestli jsou skutečně mrtví, to jen, že Snape nevypadal jako někdo, na koho někde za branami Bradavic trpělivě čeká jeho rodič. Na chvilku jí sice hlavou proběhla fantaskní představa, že by teď sešla do přízemí a pozdravila se se Snapeovou matkou nebo otcem, ale s lehkým zavrtěním hlavy tuto představu zapudila. Byla prostě příliš absurdní.

Přitom to ale nebylo logické - profesor nebyl o tolik starší než ona, a jeho rodičům by tak mělo být stěží šedesát let. V domě bylo ticho, a Nathalie se tudíž odvážila provést další malé pátrání - v zásuvce nočního stolku našla rámeček otočený fotografií dolů. Ten snímek byl už dost vybledlý, ale zřetelně na něm rozpoznala přísného muže s důvěrně známým zahnutým nosem oblečeného v upjatém černém obleku, který měl zjevně pouze zapůjčený, jelikož mu sako v ramenech a kolem pasu vůbec nesedělo a kalhoty mu byly očividně krátké. Vedle něj stála zachmuřená žena s bledým protáhlým obličejem a hustým obočím oděná do prostých svatebních šatů. Zezadu byla na fotce ozdobným zlatým písmem napsána jména Eileen Princeová a Tobias Snape.

Nathalie potlačila touhu podrobněji prozkoumat obsah ostatních zásuvek a zjistit, zda by tam náhodou kromě podobenek jeho rodičů nenašla i nějaké fotografie ze Snapeova dětství. Naznala nicméně, že jí ke zmatku v její mysli bohatě postačuje, když zná dnešní Snapeovu podobu a ví, jak bude profesor vypadat v okamžiku svojí smrti. Neměla v úmyslu zaplétat se do jeho světa víc, než se jí už zčásti její a z větší části Brumbálovou zásluhou podařilo.

Zavřela zásuvku, postavila se, před nevelkým zrcadlem pověšeným na zdi si neuměle uhladila vlasy a tiše otevřela dveře na chodbu. Naproti spatřila dveře do druhé, nejspíš Snapeovy ložnice a její pohled přilákalo jak úzké schodiště směřující do přízemí, tak i příkrý žebřík vedoucí k poklopu zakrývajícímu vchod na půdu, jež však s ohledem na rozměry domu nemohla být nijak zvlášť rozlehlá. Mimoděk se jí vybavila obrovská půda v honosném domě Luciuse Malfoye a nevěřícně potřásla hlavou. Tihle dva muži a někdejší věrní služebníci Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit zřejmě nemohli pocházet z rozdílnějších poměrů.

Schody tlumeně zapraskaly, když po nich opatrně scházela dolů přidržujíc se zdi s pozvolna se odlupující omítkou. Dole narazila na dveře, které však šly otevřít velmi ztuha. Až když za ně někdo - Snape, jak zjistila vzápětí - vzal z druhé strany, pohnuly se dostatečně na to, aby mohla vstoupit do nevelkého obývacího pokoje. Záhy také pochopila proč - jak stěny pokoje, tak i k tomuto účelu očarované dveře byly zaplněny policemi se stovkami knih vázaných v tmavě hnědé či černé kůži, jež dosahovaly až ke stropu, z něhož visel lustr s několika zapálenými svícemi, které nechávaly Nathalii pouze hádat, zda je jejich přítomnost dána profesorovou nechutí k mudlovské technice nebo v této čtvrti elektřina už dávno nefunguje.

Lustr osvětloval matným světlem staré křeslo, pohovku s prošoupaným potahem a už na první pohled rozviklaný stůl. Pochmurná stísněnost této prostory vyvolávala dojem neutěšené sevřené kobky oživené jen pohledem do kuchyně skrz další dveře a rovněž vchodovými dveřmi, jež přímo vybízely k úniku, ačkoli představa stovek dalších totožných domů všude kolem vyvolávala v Nathalii klaustrofobické pocity. A nepřidalo jí ani to, když si uvědomila, že tenhle pokoj zná z jedné svojí kresby - právě tady jednoho dne padne Narcisa Malfoyová před Snapem na kolena a bude ho prosit o záchranu svého syna - neboť Nathalie si po svém setkání s touto hrdou ženou nedokázala představit, že by mohla tak úpěnlivě žádat o něco jiného...

"Líbí?" vytrhl ji Snape ze zamyšlení posměšně vyznívající otázkou a ona si až v té chvíli uvědomila, že ji celou dobu pozoruje, jak poněkud udiveně, ale přesto značně odtažitě obhlíží jeho příbytek.

"Člověk se skoro přestává divit vašemu zalíbení v temných bradavických sklepeních," ušklíbla se na oplátku, aby skryla svoje pravé myšlenky.

Stiskl rty a otočil se směrem ke kuchyni.

"Něco k jídlu?" otázal se stroze.

"Vařil jste?" slyšela se říkat lehce provokujícím tónem. Celodenní spánek jí zjevně vrátil víc sil, než by se před pár hodinami odvažovala doufat. Pousmála se, když viděla nebo spíš vytušila, jak obrátil oči v sloup.

"Zastavil jsem se v Příčné ulici," sdělil jí přes rameno cestou do kuchyně. "Bylo nutné uvědomit ředitele a pak - není na škodu být viděn daleko od Azkabanu a zároveň zjistit situaci."

"A?" tázala se zvědavě a vykročila do kuchyně za ním. Přejela pohledem vybavení tak staré a omšelé jako vše, co v tomto domě zatím viděla, a její oči se zastavily na titulní stránce mimořádného vydání Denního věštce, které leželo na stole.

Tragická nehoda azkabanského ředitele, hlásal palcový titulek vedle Tavoryho zamračené, takřka nehybné fotografie a Nathalie přimhouřila oči, když četla dál - Bezpečnost vězení nebyla narušena - žádný vězeň neuprchl - a - zatím se nepodařilo zjistit, zda šlo o pouhou nešťastnou nehodu nebo zda Justus Tavory spáchal sebevraždu.

"Nehoda? Sebevražda?" opakovala nevěřícně.

Snape jí podal talíř s krajícem chleba a sýrem, postavil před ni sklenici červeného vína a Nathalie překvapeně zamrkala, když po chvíli položil na stůl i tabulku hořké čokolády.

"Mělo snad ministerstvo podle vašich očekávání přiznat, že se někomu jen tak podařilo proniknout do nejlépe stráženého kouzelnického vězení na světě?" zopakoval jí jízlivě tak často proklamované označení azkabanské pevnosti. "Nehoda nebo sebevražda je pro ně v této chvíli jediné přijatelné vysvětlení. Zítra se v novinách objeví, že Tavory z pravidelného styku s mozkomory trpěl ustavičnými depresemi, a pak celý případ postupně odezní do ztracena."

"A zdůvodnili nějak, proč se tak najednou vrátil z dovolené?" zajímala se a přejížděla očima řádky dlouhého článku, zatímco hladově žvýkala chléb i sýr.

"Zjevně neměli potřebu říkat, že by někam vůbec odjel," pokrčil rameny Snape. "Tisku sice lze ledacos zamlčet, to ale neznamená, že celou věc nevyšetřují. A pokud se zeptali i některých vězňů, má teď ta vaše Umbridgeová o čem přemýšlet a co vysvětlovat." Nevypadal, že by ho to nějak mrzelo. A už vůbec se netvářil, že by se chystal zmiňovat Blackovo jméno.

"Kopie Zmijozelova portrétu se mi sice vcelku povedla, ale pokud ten obraz skutečně chránilo sledovací kouzlo, budeme mít na krku ještě Malfoye," zamračila se Nathalie.

"Žádné tam nebylo," zavrtěl Snape hlavou. "Tupci," dodal, když si uvědomil, co jí v té chvíli muselo dojít - a sice, že všechna ta pro ni tolik bolestivá přemisťování neměla tím pádem žádný smysl. "Příliš věřili v obavy, které lidem zpravidla Azkaban a mozkomorové nahánějí."

"Oprávněně," pokrčila rameny. "Vždyť jsme se odtamtud málem nedostali."

"Přeháníte," prohodil se sebejistým klidem.

"Doopravdy?" pozdvihla obočí. "A co všechny ty nesrovnalosti? Nefungující přenašedlo, pozměněný seznam detekovaných kleteb, tajná chodba k východnímu cípu ostrova, o níž jste podle všeho nevěděl, takže nás pak Tavory překvapil v tu nejnevhodnější chvíli..."

"Věděl jsem o ní," přerušil ji. "A chtěl jsem ji původně i sám použít. Ta chodba však začíná v přízemí, které, jak jste si sama musela povšimnout, bylo obsazeno mozkomory dřív, než jsme se tam dostali. Nezbývalo nám, než vyjít ven. Tavory byl však očividně přesvědčený, že jsme tou chodbou prošli před ním."

"Tavory," opakovala po něm. "Jeho smrt jsme také původně neplánovali, pokud vím."

"Ovšem. Také bych nikdy nečekal, že by ta vaše polštářová kouzla mohla být tak účinná," zkřivil pobaveně rty.

Zmlkla a zahleděla se do talíře. Vzpomínku na rozbité Tavoryho tělo zatím ze svojí mysli úspěšně vytěsňovala, poněvadž vize následného střetu s mozkomorem byla mnohem silnější. Teď na ni však skutečnost, že se podílela na smrti člověka, dolehla plnou vahou.

"Poté, co jste mu tak inteligentně ukázala svoji pravou totožnost, a já od svojí proměny nebyl daleko, jsme stejně neměli jinou možnost," dodal suše, čímž jí na náladě příliš nepřidal.

"Mohli jsme mu pozměnit vzpomínky," zamumlala sklesle.

"Měla jste snad pocit, že na to byl čas a příležitost?" odsekl podrážděně. "Ovšem - mohl jsem mu vymazat paměť jediným mávnutím hůlky, ale byl bych nerad, aby se někomu při pokusu o její obnovu podařilo odhalit, že už mu vzpomínky kdysi byly pozměněny."

Jen zastřeně vnímala, co jí Snape vykládá dál, včetně informace, že se druhého dne přesunou do Bradavic tak časně, aby stihl pondělní hodinu lektvarů. Byla příliš pohroužená do vlastních úvah, a když jí řekl, že by tudíž bylo vhodnější, aby šla spát a načerpala tak dostatek sil na zítřejší přesun, a nasměroval ji do koupelny vedle schodiště, nikterak se tomu nebránila.

^Poznámka:

^{O umístění Snapeova domu do průmyslové severní Anglie se fanoušci na HP Lexiconu jenom domýšlejí, ale tamní vysvětlení mi dávalo smysl, a tak jsem se s ním pro účely tohoto příběhu ztotožnila.}

Předchozí (31.1.) *** Následující (31.3.)

Rozcestník povídky

Odmítnutí (10. kapitola 2/2)

Druhá část desáté - svatební kapitoly začíná předsvatebním setkáním Severuse a Hermiony. Co řekne Hermiona na nenadálé objevení se svého budoucího tchána? A jaký bude mít Severus názor na odvážné šaty své budoucí snachy? Enjoy!:-)

Vystoupal po schodech do patra a našel dveře po svojí levici částečně pootevřené. Jemně na ně zaklepal klouby prstů a otevřel je dokořán.

Hermiona stála před vysokým zrcadlem zády ke dveřím. Když zaslechla zvuk otevíraných dveří, otočila hlavu v očekávání, že uvidí svoji kmotru.

---

První Severusovou reakcí byl naprostý šok. Šaty té dívky byly - tedy - až nemravně smyslné. To se jednoduše nedalo říct jinak. Okraj látky klesal na zádech tak hluboko, až to bylo neslušné, bylo téměř vidět její zadeček. Skvostně tvarovaný zadeček, nutno dodat. Ale když otočila hlavu, aby na něj pohlédla, a on spatřil její dokonalé nalíčení a jemné prameny vlasů uvolněné z elegantního uzlu na temeni její hlavy zdobeného květy, seznal, že vyhlíží neobyčejně krásně. Krásně, a to neuvěřitelně mučivým erotickým způsobem. Copak tohle mohla být ta samá Hermiona Grangerová, která ho v Bradavicích svými nekonečnými rozčilujícími otázkami vždycky dokázala přivést k nepříčetnosti? Osoba stojící před ním byla nepopiratelně atraktivní mladá žena.

Vyděšeně zalapala po dechu, když zjistila, kdo vstoupil do její ložnice. Ruce jí vylétly k hrdlu pod přívalem rozpaků. Cítila se být ponížená až do krajnosti tím, že byla přichycena bez pláštíku - a ze všech lidí právě Severusem Snapem.

"Co tady u všech všudy děláte?" zajíkla se, rozhlížejíc se horečně kolem sebe po svém saténovém plášti.

"To je vedlejší!" odvětil a statečně se pokoušel nalézt ztracený klid. "Co si pro všechno na světě myslíte, slečno Grangerová? Nepřipadá v úvahu, abyste se vdávala za kouzelníka v takových šatech! Jsou… tedy…"

"Nemám v úmyslu nechat kohokoli, aby viděl zadní část těch šatů," zamumlala a tváře se jí okamžitě zbarvily do červena. Popadla pláštík ze svojí postele a chvějícími se prsty si ho připevnila na ramena. "Nepředpokládala jsem, že by někdo viděl zadní část těch šatů - s výjimkou mého manžela," pravila a vyzývavě vystrčila bradu. "Bude to stačit?" zeptala se rozzlobeně, ukazujíc mu zadní část pláštíku.

Přikývl s neobvyklým pocitem, že se mu nedostává slov.

"Přišel jste, abyste se mě opět pokoušel odradit od svatby s Teem?" otázala se ve snaze odvrátit téma hovoru od svých svatebních šatů.

"Ne, slečno Grangerová," odvětil. "K tomu už čas dávno vypršel."

"Takže?" zjišťovala dál a zaměřila se na krabičku, kterou držel v pravé ruce.

"Promiňte, že vás obtěžuji, ale Kordélie mě požádala, abych vám předal dědictví Millových. Podle všeho se jedná o rodinnou tradici," vysvětloval. Přešel pokoj a podal jí krabičku.

"Proč to Kordélie nepřinesla sama?" zajímala se a stříbrnou krabičku od něj převzala.

Pocítil nával rozčarování vůči svojí choti za to, že zklamala svoji snachu ještě předtím, než si stačila vzít jejího syna.

"Byla zaneprázdněná něčím jiným," odtušil a stiskl rty do tenké linky. "Úprava vlasů a tak," dodal.

"Chápu," řekla Hermiona a pokoušela se rozluštit jeho výraz. Otevřela krabičku, vyňala z ní přívěsek a podržela ho proti světlu. Ušklíbla se.

"Je poněkud zmijozelský," zamumlala.

"Je poněkud šeredný," dodal. Koutek rtů mu zaškubal nepatrným úsměvem a jejich oči se setkaly v krátkém a nečekaném záblesku kamarádství. Koneckonců poměrně novými přírůstky Millovy rodiny byli oba dva.

"Prokázal byste mi tu čest?" optala se a podala mu náhrdelník.

"Čest?" tázal se zmateně.

"Myslím, jestli byste mi to nezapnul," řekla a otočila se k němu zády.

Přijal kývající se přívěsek z jejích prstů a pokročil k ní s pocitem nevysvětlitelné nervozity a bláznovství. Umístil jí řetízek kolem krku a s velikým úsilím o to, aby nedovolil svým prstům přejet po její kůži, jí ho vzadu zajistil a při tom se pokoušel vymazat ze svojí mysli ten dosud čerstvý obrázek jejích nahých zad. Zaplavila ho její ženská vůně a jeho prsty se lehce zachvěly.

Oba pohlédli do zrcadla na odraz náhrdelníku na jejím krku.

"Nevypadá zas tak špatně, když už ho má člověk jednou na sobě," prohlásila.

"Neubírá pozornosti vašim šatům," pokývl krátce.

Obrátila se k němu čelem.

"Děkuji."

"Není zač," odpověděl. "Ponechám vás tu vašim přípravám." A s tím se otočil, aby opustil pokoj, nedočkavý uniknout z její náhle rušivě působící blízkosti.

"Vlastně," zastavila ho její slova uprostřed kroku, "snad bych vás mohla požádat o jednu laskavost." Natáhla se k dřevěné krabičce ležící na toaletním stolku a podala mu ji. "Nevadilo by vám odnést Dracovi naše svatební prsteny? Alespoň bych tím nemusela pověřovat Ginny, až přijdeme na nábřeží."

Dobrotivý Bože, copak byl pro ty ženské jenom poslíčkem?

"Jistě, slečno Grangerová," vzal si krabičku z její natažené ruky.

Byl už skoro u dveří, když ho nával zvědavosti přiměl krabičku otevřít. Jakmile uvnitř spatřil prsteny, prudce se k ní otočil, ve tváři výraz naprosté nedůvěry.

"To jsou prsteny vyrobené skřety?" tázal se naléhavým tónem.

"Ano," odvětila, "jsou."

Jeho oči se zúžily a on na ni hleděl s rostoucí nevěřícností.

"Tím mi chcete říct, že jste se rozhodli složit přísahu věrnosti?"

"Ano, rozhodli," odtušila se vzdorem. "Nechápu, v čem je problém, a myslím, že to ani není vaše věc."

Jeho první myšlenkou bylo zavřít dveře její ložnice, ale to by se ocitl v kompromitující situaci. Vytáhl proto z pláště hůlku a zajistil pokoj tišícím kouzlem.

Odstoupila od něj o krok dozadu v očekávání, že na ni zvýší hlas. Překvapilo ji však, že promluvil vcelku mírným tónem.

"Máte vůbec představu, co se chystáte udělat?" zeptal se jí a jeho oči nebezpečně blýskaly i přesto, že hlas měl relativně klidný.

Zachmuřila se, znepokojená hněvem, který z něj cítila vyzařovat.

"Chceme se vzájemně zavázat, aby naše manželství fungovalo."

"Nemusíte přece provádět taková starobylá a mocná kouzla, abyste se jeden druhému zavázali. Dnes už to nikdo nedělá. Ne v manželství z rozumu."

"Jak se odvažujete!" vyštěkla. "Tohle je mnohem víc než jenom manželství z rozumu."

"Slečno Grangerová, kde zůstala ta inteligence, která vás tak proslavila? Copak jste ztratila rozum?"

"Rozhodli jsme se složit slib věrnosti," řekla zmateně. "Ty prsteny se aktivují, pokud by byl jeden z nás někdy nevěrný. Přišlo mi to docela roztomilé."

"Roztomilé?" opakoval s ústy zkřivenými do nepěkného úšklebku. "Víte, co se stane, když se prsteny aktivují?"

"Předpokládám, že to nějak ucítíte," potřásla hlavou.

"Ano, ucítíte to. Pálí to, slečno Grangerová! Pálí to a není nic, co byste s tím mohla udělat. Jakmile si jednou nasadíte ten prsten na svůj prst, nebudete ho moci sundat do té doby, dokud nebudou vaše svatební sliby magicky zrušeny anebo dokud jeden z vás nezemře. Bude pálit, a to velice intenzivně, dokud nebude akt nevěry ukončen," dodal.

Statečně opětovala jeho upřený pohled.

"Ani jeden z nás nemá v úmyslu být nevěrný."

Pevně stiskl rty. Ona byla vážně vrcholem naivity. Neměla ani ponětí, do čeho se pouští.

"Znal jsem ženu, která přijala tyto pošetilé přísahy," odsekl. "Podobně jako vy byla zcela v zajetí svých romantických představ o tom, jaké bude její manželství. Viděl jsem ji plakat pokaždé, když její mizerný manžel způsobil, že se její prsten rozpálil, slečno Grangerová. Proč byste se měla dobrovolně vydat v šanc takovému osudu?"

Instinktivně pochopila, že mluvil o své vlastní matce a otci. Zalila ji vlna hlubokého smutku.

"Budu doufat, že Teo nebo případně i já budeme mít tolik slušnosti a rozvedeme se dřív, než si začneme s někým jiným, profesore Snape. Jsem vám vděčná za vaše varování, ale není to nutné. Od nás obou je to gesto, nic víc. Pokud naše manželství zkrachuje, budeme se chovat jako dospělí a necháme svoje přísahy magicky zrušit."

Hleděl na její tvář obrácenou k němu, tak upřímnou a nevinnou. Jak mohla být tak chytrá dívka tak, tak hloupá?

"Prosím, slečno Grangerová, nebuďte blázen."

Oči se jí zalily slzami a sklopila pohled k zemi.

"Budete mi říkat, že jsem blázen, v můj svatební den?"

Proč si vlastně dělá starosti? Řekl jí, že čas na odvrácení její svatby s Teem už dávno vypršel, a to byla pravda. Náhle ho přemohla lítost; neměl v úmyslu sem chodit, aby ji rozrušil. Zachránila mu život a on jí dokázal působit jenom samé potíže. Překonávaje svoji silnou nechuť k fyzickým kontaktům, natáhl ruku a pozdvihl jí ukazovákem bradu.

"Vím, že nejste blázen. Raději odejdu, než způsobím ještě více škody."

Odtáhl prst z pod její brady, obrátil se a vydal se ke dveřím, schovávaje za chůze do kapsy prsteny vyrobené skřety. Než odešel, ještě jednou promluvil:

"Upřímně doufám, že moje obavy budou neopodstatněné, slečno Grangerová. A jestli je to pro vás nějaká útěcha…," odmlčel se a už v té chvíli litoval toho, co se chystal říct. "Vypadáte velice půvabně."

Opustil pokoj a ona byla tak ohromená jeho posledními slovy, že mu nedokázala ani patřičně odpovědět. Slyšela, jak se za ním venkovní dveře zavřely a natáhla se po skleničce. Nutně potřebovala víc šampaňského.

ssSss

Hermiona Grangerová stála před Teodorem Nottem a do doby, než se stane jeho manželkou, zbývalo pouhých několik minut. Usmál se na ni a ona cítila, jak jí srdce poskočilo. Ve svém svatebním obleku vyhlížel až neodolatelně přitažlivě a ona mohla na oplátku říct, že i on byl jejími svatebními šaty okouzlen. Když s rodiči mířila k Nábřeží, přehrávala si v hlavě nedávný rozhovor se Severusem Snapem. A přesvědčovala samu sebe, že s oním plánovaným slibem věrnosti dělá správnou věc. Pokud by jim to v manželství neklapalo, podají žádost o rozvod a nechají své sliby zrušit. Bylo to prosté. A mimoto - jejich manželství přece bude fungovat, tím si byla jistá. Copak by se Teo bez zaváhání rozhodl složit takové sliby, kdyby neměl v úmyslu je dodržet?

Nechala své oči bloudit po tvářích lidí shromážděných na otevřené palubě lodi. Byl krásný večer: soumrakem začaly probleskovat hvězdy a na pozadí blikala světla Londýnského oka. Nedokázala si představit prostředí, které by bylo pro svatbu romantičtější. Dostavilo se tolik jejích přátel, aby jí popřáli všechno dobré, a vypadali, že z ní mají radost. Její snění přerušil až drobný kouzelník z odboru porodního a sňatkového, který vedl obřad. Byla vyzvána, aby propletla svoje ruce s Teovými, a pak skládali jeden slib za druhým a ceremoniář poklepával hůlkou na jejich ruce pokaždé, když vyslovili další přísahu.

Když dokončili poslední slib, postoupil dopředu Draco s prsteny, aby je předal ceremoniáři, a zamrkal na ni. Hermiona a Teo si vzájemně navlékli prsteny na prsty a chystali se završit celý obřad. Hermiona cítila mocnou magii vycházející z prstenu vyrobeného skřety a poprvé poněkud zapochybovala o tom, co dělá. Drobný čaroděj podržel hůlku nad prsteny a mumlal zaklínadlo určené pro slib věrnosti.

"Teodore Notte," začal, "zavazujete se bez výhrad k dodržování tohoto slibu?"

"Zavazuji," odvětil Teo.

Ceremoniář poklepal na oba jejich prsteny a ty se rozzářily intenzívním bílým světlem. Hermiona pocítila na svém prstu lehké pálení a začala ji přemáhat panika, když si opět vzpomněla na slova Severuse Snapea.

"Hermiono Grangerová," pokračoval ceremoniář, "zavazujete se bez výhrad k dodržování tohoto slibu?"

Všechny páry očí, co jich kolem bylo, se na ni upřely. Pohlédla na ceremoniáře, pohlédla na Teodora a nakonec vzhlédla ke shromážděným hostům, mezi nimiž její oči našly upjatou postavu Severuse Snapea. V uších cítila, jak jí buší srdce, a uvědomovala si, že už si několik lidí začíná šeptat.

"Zavazuji," odpověděla, odtrhla oči od svého bývalého profesora a upřela je zpět na svého skoro manžela.

Ceremoniář znovu poklepal na jejich prsteny a bílé světlo se ztratilo i s oním palčivým pocitem. Zářivě se usmála na Tea a on jí úsměv vrátil.

"Nyní vás prohlašuji za manžele," oznámil ceremoniář a pak se obrátil k Teovi, "můžete políbit nevěstu."

Spojili své rty k prvnímu manželskému polibku a z řad shromážděných za nimi se ozvaly hlasité ovace podporované pronikavým hvízdáním George Weasleyho. Hermiona se uchechtla a Teo se na ni zakřenil.

"Moje ženo," zašeptal jí do ucha.

"Můj muži," zašeptala nazpět. Zalila ji obrovská vlna úlevy. Bylo to za nimi. Víc už nebylo, o čem se dohadovat. Otočili se a jako manžel a manželka vyrazili ke svým gratulantům.

ssSss

Hermiona se cítila naprosto totálně vyčerpaná. Bylo teprve deset hodin a ona ještě stále přecházela mezi hosty a promlouvala s nimi. V té chvíli k ní přišel Teo a tiše jí sdělil, že nadešel čas se převléct a odjet na letiště, a ona se srdceryvně rozloučila se svojí matkou a otcem. Ještě jednou se po nich ohlédla přes rameno - vypadali, že se dobře baví; právě hovořili s Arturem Weasleym, který se jich živě vyptával, jak funguje mikrovlnná trouba.

Cestou ji zastavila Padma a vrhla se jí kolem krku.

"Byla jsi krásná družička a ještě krásnější nevěsta," zamumlala s očima plnýma slz.

"To ty jsi byla ta nejnádhernější nevěsta, jakou jsem kdy viděla," vrátila jí Hermiona poklonu, načež konečně podlehla svým sílícím emocím a zaslzela.

Znovu se objaly, nyní již s neskrývaným pláčem.

"Budeme v pořádku?" ptala se Padma.

"Jistěže budeme," odpovídala Hermiona. "Copak jsme někdy nebyly?"

Přišel k nim Dean a odtáhl svou manželku od Hermiony. Obrátil oči v sloup.

"Jsme svoji sotva devět hodin a ty už brečíš?"

Padma se rozesmála a naposled Hermionu objala.

Hermiona se vydala ke schodům vedoucím na horní palubu a narazila na Nevilla.

"Neville, je mi hrozně líto, že tady nebudeme na tvoji svatbu."

"To je v pohodě. Stejně to bude jen rodinná záležitost - chtěl bych tam mít mámu a tátu a jen samotný Merlin ví, co se může stát!"

Hermiona se na něj něžně usmála.

"Doufám, že budete s Hannah moc šťastní, a je mi jasné, že ty budeš skvělý profesor."

"Díky, Hermiono," řekl a objal ji. "Zajděte nás navštívit, až se vrátíte. A…," nejistě na ni pohlédl.

"A co?" zeptala se.

"Kdybys někde po cestě potkala Lenku," ztišil hlas do šepotu, "tak jí řekni… řekni jí, že jsem neměl na výběr," dokončil ztrápeně.

Hermionu zaplavila lítost.

"Ty si nemyslíš, že budeš s Hannah šťastný?"

Podíval se přes lidmi zaplněnou loď na svoji snoubenku, která se právě bavila se Susan Bonesovou. Usmál se.

"Doufám, že budeme šťastní. Nechápej to špatně, Hermiono, jsem zcela připravený být Hannah oddaným manželem. Nehodlám bloudit kolem a tesknit po Lence - jenom chci, aby to věděla. To je všechno."

Hermiona přikývla, poklepala ho po ruce a pak ho opustila a začala stoupat po schodech. Nahoře narazila na Harryho a Rona s kouřícími doutníky v ruce. Jakmile ji spatřili, schovali tyto usvědčující předměty za zády. Dala si ruce v bok.

"Doutníky?" zavrčela a všemi silami se snažila nerozesmát se. "Máte vůbec představu, jak jsou pro vás škodlivé?"

Harry a Ron si vyměnili znepokojené pohledy.

Hermiona se rozesmála a protočila oči.

"Strach o vaše zdraví přenechám vašim manželkám." Otočila se k Ronovi a náhle se cítila nejistě. "Ahoj, Rone. Jsem vážně moc ráda, že jsi přišel."

Ron podal Harrymu doutník a sevřel ji v těsném objetí.

"Ach, Hermi," řekl, "ovšemže jsem přišel. Co bylo, to bylo."

Znovu začala plakat, nemohla si pomoci. Harry jí podal kapesník a obdařil ji zářivým úsměvem. Uplynula dlouhá doba, než uviděl své dva kamarády opět usmířené.

"Ronalde Weasleyi," řekla s předstíraným nesouhlasem, odtáhla se od něj a pokoušela se zastavit slzy. "Copak si nepamatuješ, co se stalo naposledy, když jsi mi řekl ,Hermi´?"

"Ještě pořád mám jizvy," pravil se smíchem, "jsem vážně rád, že jsi si vzala Tea - jsem díky tomu o dvacet galeonů bohatší." A laškovně udeřil Harryho do ramene.

"Dole jsem se seznámila s Rose - je vážně moc sympatická. Jak jsi ji pro všechno na světě našel?"

"Pracovala v obchodě ve Vydrníku Svatého Drába," vysvětloval. "Fred i George do ní byli zbláznění a ukazovali jí karetní triky. Pár měsíců poté, co jsem začal s přípravou na bystrozora, mě George dotáhl do vesnice, abych se na ni podíval - a zbytek už si domyslíš. Nebyla ale příliš nadšená, když zjistila, že při těch karetních tricích používali opravdovou magii."

"Tvůj taťka musel být bez sebe nadšením, že jsi si vzal mudlovskou dívku," dodala.

"Zavalil jejího otce dotazy o topinkovačích a varných konvicích," zachechtal se Ron, "právě totiž prochází obdobím posedlosti mudlovskou kuchyní."

Hermiona oběma slíbila, že je po návratu navštíví, a vydala se za Teem, který byl plně zabraný do rozhovoru se strýcem Lancem. Trpělivě čekala u lodní lávky, neboť manžela nechtěla vyrušovat. Když se po chvíli otočila, spatřila, jak se k ní zleva přibližuje Severus Snape. Podařilo se jí usmát se, ačkoli se při pomyšlení na to, co jí asi jde říct, lehce zachvěla.

"Chtěl jsem vám pogratulovat," prohodil tiše.

Přemýšlela, jestli si ji náhodou nedobírá, ale vypadal upřímně.

"Děkuji vám," odvětila. "Jdete mě přivítat do rodiny?"

Zkroutil rty do pokřiveného úsměvu.

"Přivítal bych vás, kdybych se cítil v postavení tak učinit." Všiml si jejího zmateného pohledu a rozvinul svoji myšlenku: "Brzy zjistíte, že ani vy, ani já nikdy nebudeme dál než na samém okraji Millovy rodiny."

Zalétla pohledem k Teovi s Lancem. Až příliš vypadali, že jsou jedna uzavřená rodina. Zničehonic cítila, jak ledy mezi ní a Severusem Snapem lehce tají. Napřáhla k němu pravou ruku.

"Příměří?" pousmála se.

Vteřinu či dvě váhal, než její ruku přijal.

"Příměří," souhlasil s úšklebkem.

Přeskočila pohledem ke sklence šampaňského, kterou držel v levé ruce.

"Nevypil jste až příliš mnoho šampaňského?" zeptala se překvapená jeho neobvyklou vstřícností a on zdvihl obočí.

"Za takovou drzost bych měl Nebelvíru strhnout body…"

Očekávala, že větu dokončí slovy ,slečno Grangerová´, ale on se zarazil. Pobaveně naklonila hlavu na stranu.

"Netušíte, jak mě teď máte oslovovat, že?" otázala se.

Vypadal být trochu podrážděný z faktu, že ho odhalila.

"Paní Nottová?" zeptal se.

"Nemyslím," rozesmála se. "Co takhle ,Hermiono´?"

Chvíli ji pozoroval a ona si přála vědět, na co právě myslí.

"Tedy - Hermiono," pronesl pomalu.

Usmála se. Nikdy předtím jí neřekl jinak než ,slečno Grangerová´ a ona shledávala, že se jí docela líbí to, jak její jméno zní z jeho úst.

"Mohu vám říkat ,tatínku´?" zajímala se a pokoušela se tvářit vážně.

"V žádném případě…,"zavrčel.

"Nemyslela jsem to doopravdy," zasmála se.

"Ale můžete mi říkat ,Severusi´," navázal. "Pokud si přejete."

Z nějakého důvodu jí tahle olivová ratolest podaná tak nevyzpytatelným, uzavřeným a nevlídným mužem připadala působivější než cokoli, co jí kdo v ten večer řekl.

"Severusi," pravila a znovu musela bojovat se slzami, které ji hrozily přemoci. Naštěstí ji zachránil její manžel. Vzal ji za ruku.

"Opravdu musíme odjet, pokud máme dojet na Heathrow včas," sdělil jí.

Přikývla a s úsměvem k němu vzhlédla. Teo natáhl ruku k Severusovi.

"Nashledanou, Severusi," řekl a potřásli si rukama.

"Nashledanou, Teo," odvětil Severus. Znovu upřel pohled na Hermionu. "Nashledanou, Hermiono."

Ještě jednou se na něj usmála, ruku v ruce se svým manželem sešla po lodní lávce a odjela na prodloužené líbánky. Uplyne celý rok, než se opět setká se Severusem Snapem.

ssSss

Severus hleděl za Teem a Hermionou opouštějícími nábřeží a obdivoval, jak její saténový pláštík vlaje v teplém větru. Neochotně a s jistou dávkou hořkosti si uvědomil, jak moc je jeho nevlastní syn šťastný. Pozdvihl sklenici k ústům a povzdychl si. Snažil se, jak mohl, ale nebyl s to vyhnat ze svojí zrádné mysli obraz Hermiony Grangerové v šatech s výstřihem na zádech.

Předchozí (10.1.) *** Následující (11.1.)

Odmítnutí (10. kapitola 1/2)

V hlavě si nechávám rozležet další vývoj Portrétu a to je ten správný okamžik, kdy se vrátit k překládání povídky Denial od little beloved. Desátá kapitola je svatební a uzavírá pomyslnou první část povídky. Zatím se od sebe Severus a Hermiona spíš vzdalovali, ale další kapitoly již začnou napovídat, o jaký pár v této povídce skutečně půjde. Ale nepředbíhejme. V úvodu báseň A Drinking song od Williama Butlera Yeatse ze sbírky Responsibilities and other poems (1916).

10. Lásku oči dají nám znáti

Chuť vína ústy přichází k nám,

lásku oči dají nám znáti;

to jediné třeba vědět nám,

než stáří nás do hrobu sklátí.

Tak k ústům svým sklenku pozdvihám,

vidím tě a dech se mi krátí.

W. B. Yeats, Pijácká píseň

ssSss

---

Konečně nastalo ráno onoho dne, kdy se Hermiona Grangerová měla vdát. Spustila nohy na svůj oblíbený hebký koberec, který se nacházel v jejím pokoji, a zavrtěla na něm prsty. Dnes byla dívkou v bledě růžové ložnici svého dospívání. Zítra bude něčí ženou.

Protáhla se s rukama nad hlavou a potřásla hřívou hnědých kadeří. Nemusela ani odhrnovat závěsy, aby věděla, že venku je další krásný den. Padma se bude vdávat pod modrou oblohou ve slunečním svitu a Hermiona pak ve vlahý srpnový podvečer za úplňku pod oblohou posetou hvězdami.

Snídaně s rodiči byla milá - už překonali své někdejší obavy týkající se její svatby. Koneckonců svěřili péči o své jediné dítě zcela neznámému světu již v den, kdy ji poprvé posadili do Bradavického expresu. Dnešek jim tedy nepřinášel nic nového; už dávno přijali to, že jejich dcera patří do světa, v němž oni nikdy nebudou mít místo a který nikdy úplně nepochopí. Za ty roky se toho o kouzelnické Británii dozvěděli hodně, ale odlišnosti té společnosti je budou vždycky mást. To neznamenalo, že by měli Hermionu méně rádi. Byla čarodějka a tak to prostě bylo. Odjakživa byli a vždycky na ni budou nesmírně hrdí.

Toho rána měla Hermiona právo být pohnutá k slzám - její matka a otec se totiž nacházeli v té nejsentimentálnější náladě. Byla proto vděčná za rozptýlení v podobě Padminy svatby, která jí ani nedala čas, aby se ponořila do svých myšlenek a obav. Ne když se ještě musela sbalit, zkrotit nespoutané kadeře a nalakovat si nehty.

ssSss

V domě u Patilových vládla atmosféra dobré nálady uprostřed chaosu. Parvati s sebou vzala malého Aidana a byla tak středem pozornosti všech žen z Patilovy rodiny. Hermiona nikdy tak krásné dítko neviděla a mimoděk se zamyslela nad tím, jak asi budou vypadat její vlastní děti. Pokoušela se představit si obrázek malého chlapce s Teovou podobou, ale z nějakého důvodu se jí to nedařilo.

Padma byla samotnou esencí klidu. Hermiona na svou přítelkyni obdivně pohlížela, když si urovnávala pás svých šeříkových šatů.

"Jak můžeš být tak klidná?" ptala se. "Jsem si jistá, že já budu odpoledne úplně hotová."

Padma se na ni usmála do zrcadla a spustila ruku se rtěnkou.

"Nebudeš, protože tam budeme Ginny a já, abychom tě udržely při smyslech. A pokud se nám to nebude dařit, tak jsem si jistá, že láhev šampaňského se o to postará."

Hermiona se posadila vedle Padmy před toaletní stolek a hledala v kabelce řasenku.

"Vypadáš tak šťastně," řekla přejíždějíc pohledem zářící obličej, který se v zrcadle odrážel vedle jejího.

Za nimi se uchechtla Parvati.

"Ještě šťastnější bude zítra ráno," prohodila provokativně a dloubla sestru do žeber. "Počítáš, že bude Dean dobrý?"

Padma nasadila samolibý výraz.

"Já už vím, že je dobrý," prohodila.

Hermionu to šokovalo.

"Ááá!" zakřenila se Parvati. "Takže ty už jsi vyzkoušela zboží, je to tak?"

"To myslíš vážně?" tázala se Hermiona fascinovaně. "Ty už jsi s ním spala?"

"Však víš," pokrčila Padma rameny. "Nekupuj zajíce v pytli."

"Nekupuj zajíce v pytli? Jakého?" zajímala se paní Patilová, která právě vešla do pokoje.

Padmě poklesla čelist. Překotně přejela očima nepořádek na stolku před sebou.

"Parfém!" vyhrkla, což způsobilo, že se Hermiona s Parvati zhroutily v záchvatu smíchu.

O půl hodiny později byla Padma zcela ustrojená a připravená na svatební obřad. Hermiona přešla pokoj a pevně ji objala.

"Vypadáš naprosto úchvatně, Padmo," zašeptala. "Doufám, že budete oba moc, moc šťastní."

"Děkuju, Hermiono," usmála se na ni Padma zářivě. "Vážně mi budeš chybět. Nevím, co bych si bez tebe v těch uplynulých několika letech počala."

Hermiona cítila, že je nebezpečně blízko slzám. Padma byla nejlepší kamarádka, jakou kdy měla, samozřejmě s výjimkou Harryho a Rona.

"Je to jenom na rok a pak se vrátím. Možná mě za další rok budeš mít plný zuby."

Znovu se objaly a Hermiona vyšla z pokoje, aby si Padma ještě mohla popovídat se svojí sestrou - dvojčetem.

Sál místní radnice, kde měli být oddáni, byl nevelký, ale příjemný. Vypadal mimořádně hezky, jelikož byl z jednoho konce na druhý vyzdobený spoustou bílých a fialových květin. Ale květiny byly zcela zastíněny neobvyklým oblečením Patilovy rodiny. Její členové měli na sobě přitažlivou kombinaci barevných šatů a sárí, takže vypadali jako obrázek.

Na druhé straně sálu seděli Deanovi nejbližší příbuzní. Pocházel z mudlovské rodiny, takže neměl možnost pozvat moc známých, jeho stranu ale zaplnilo nemálo bývalých bradavických studentů. Teo byl nucen pozvání odmítnout, poněvadž se s Hermionou před vlastní svatbou neměli vidět.

Hermiona nadšeně mávala lidem, které léta neviděla: Seamusovi Finneganovi, Levanduli Brownové, Erniemu Macmillanovi, Angelině Johnsonové; vzadu seděl i Ron se svojí manželkou. Jejich oči se setkaly a on se na ni pousmál. Pokývla na něj a dumala, zda se ukáže večer i na její svatbě, když jí odpověděl na její nevyřčenou otázku širokým úsměvem a vztyčenými palci. Náhle cítila, jako kdyby z jejích ramen spadla obrovská tíha. Vrátila mu úsměv a měla pocit, že teď už bude všechno v pořádku. Ron sedící vedle své hezké blonďaté manželky bude opět jejím kamarádem. Den hned vypadal o něco jasnější.

Počasí bylo krásné, sál vypadal krásně, i hosté byli krásní, ale nic z toho se ani vzdáleně nevyrovnalo kráse Padmy Patilové, když kráčela uličkou, aby se připojila ke svému budoucímu manželovi.

ssSss

Hermioně se podařilo zmizet z Padminy a Deanovy svatební hostiny kolem čtvrté odpoledne. Vzala s sebou Ginny a přemístila se domů, aby se připravila na vlastní svatbu. Měly spoustu času - obřad neměl začít před osmou hodinou večer a Padma slíbila, že se k nim připojí hned, jak se rozloučí se všemi svými hosty.

Hermionini rodiče vypadali nadšeně, když se objevila doma ve svých šeříkových šatech, a byli celí dychtiví slyšet všechny podrobnosti Padminy svatby. Společně si vychutnali šálek čaje a pak se její matka vydala ke kadeřníkovi a otec odjel na letiště vyzvednout jejího kmotra.

Padma dorazila brzy a vzala s sebou z hostiny velikou láhev šampaňského. Pak se všechny tři mladé dámy přesunuly do Hermioniny ložnice, kde na ně čekaly jejich šaty. Hermiona nervózně usrkávala ze svojí sklenky a její myšlenky se točily kolem Tea. Přemýšlela, jak to asi zvládá; věděla, že nesnáší, když je středem pozornosti, a úplně ho viděla, jak přechází sem a tam po pokoji a neúnavné Dracovo vtipkování mu vůbec nepomáhá.

ssSss

Severus si zapnul manžetové knoflíčky a zhluboka si povzdychl. Pokud existovala věc, kterou nenáviděl víc než příslušníky nebelvírské koleje, pak to byly svatby. A co se týkalo svateb příslušníků nebelvírské koleje, tak to už považoval za naprosto neúnosné. Neměl jedinou pochybnost o tom, že tam bude i zázračný chlapec Potter společně s Weasleyovými v kompletním vydání. Jak půvabné. Bude potřebovat pěkně silnou brandy. Konečně, jednomu se nevlastní syn nežení každý den, že. Bylo teprve šest hodin; měl ještě dost času vypít si nějaký ten drink, než bude vyžadována jeho přítomnost na nábřeží Temže.

Právě se chopil křišťálové karafy, když se ozvalo hlasité prásknutí a před ním se objevila Moe.

"Pan Severus promine, ale paní Kordélie by s ním ráda mluvila ve svém pokoji, pokud pán dovolí," pravila.

"Řekni jí, že hned přijdu," odvětil, tlumeně zavrčel a opět karafu uzavřel křišťálovým uzávěrem. Vydal se do Kordéliina budoáru, kde ji našel stát před zrcadlem a experimentovat se svým účesem. Nebyla ještě oblečená a stála tam zahalená v županu.

"Severusi! Děkuji, že jsi tak rychle přišel. Jsem v docela prekérní situaci," vysvětlovala a tvářila se poněkud napjatě. "Dočista jsem zapomněla, že je tradicí darovat Hermioně rodinné dědictví."

Přešla ke skříni plné zásuvek vedle zrcadla a z jedné z nich vytáhla stříbrnou krabičku. Natáhla ji k němu.

"Tento přívěsek pochází z šestnáctého století a byl mi darován babičkou na mojí vlastní svatbě. Jelikož nemám dceru, musí ho dostat Hermiona."

Převzal od ní nabízenou krabičku a podíval se dovnitř. Přívěsek byl tvořen velikým a těžkým smaragdem zasazeným do složitě zdobeného zlatého šperku. Očividně měl nesmírnou hodnotu, ačkoli zároveň vypadal snad až přehnaně okázale. Neměl dojem, že by tohle byl typ náhrdelníku, který by si mladá žena přála, pokud by měla na výběr. Zamračil se.

"Proč mi to dáváš?"

Pohlédla na něj, jako kdyby byl malé dítě.

"Protože bych byla ráda, abys jí ho předal."

Zatvářil se naprosto zhrozeně.

"Po svatbě?"

"Ne, Severusi," odtušila rozmrzele. "Teď."

"To čekáš, že se vydám do domu Hermiony Grangerové, abych jí předal tento náhrdelník?" zeptal se a nevěřícně na ni zíral. "Tohle je snad tvůj úkol."

Sjela pohledem na tenké zlaté hodinky na svém zápěstí.

"Severusi, já nemám čas. Ještě si musím upravit vlasy."

"Požádej Moe, ať to doručí."

"Teď nemohu Moe postrádat, musí mi pomoci s účesem."

Frustrovaně si stiskl kořen nosu. Někdy byla jeho manželka tak sobecká, že to hraničilo s naprostou nepřístojností.

"Požádám Draca, aby to udělal," zabručel. "On se s ní dobře zná."

"Draca ne!" vyhrkla a zjevně začínala ztrácet trpělivost. "Podle tradice to musí být člen rodiny."

"Tak potom Lance," procedil skrz zaťaté zuby.

"Ona Lance nezná! A mimoto, ten je schopen říct něco zcela nepatřičného a úplně to ubohé děvče zastrašit."

Severus nehodlal ustoupit.

"To je směšné!" vyštěkl. "Nehodlám neohlášeně přijít k bývalé studentce, která je se vší pravděpodobností ještě víc zaneprázdněná než jsi ty, Kordélie. Tohle je ženská záležitost."

Propalovala ho pohledem.

On propaloval pohledem ji.

Zničehonic úplně změnila taktiku a on poznal, že tuhle bitvu prohrál.

"Prosím, Severusi. Prosím!" žadonila. "Zařizovala jsem celou svatbu a tolik mě to zaměstnalo, že mi tahle maličkost úplně vypadla z hlavy."

"Kordélie," ozval se s takovou trpělivostí, na jakou se zmohl, "je to nepatřičné."

"Nesmysl! Žádám tě jenom o tuhle laskavost. Moje jediné dítě se nežení každý den," prosila a její oči se leskly.

Nemohl snést, když se takhle chovala. Vzdal to.

"Dobrá!" vyštěkl a vyřítil se z pokoje jako vichřice. Skoro cítil, jak se za ním Kordélie spokojeně ušklíbla.

"Její adresu mám napsanou v zápisníku!" volala za ním, když scházel ze schodů.

Její zápisník našel v obývacím pokoji a rychle nalistoval příslušnou stranu. Jakmile si zapamatoval Hermioninu adresu, opustil dům a přemístil se na místo určení. Když otevřel oči, zjistil, že stojí před úhlednou řadou rodinných domků naproti parku plnému listnatých stromů. Stál přímo před číslem čtyři, a jak se tak blížil domovním dveřím, napadlo ho, že si Grangerovi nežijí zase tak špatně. Přestože to byla jen špička ledovce ve srovnání s rozsáhlým bohatstvím Millovy rodiny.

Na příjezdové cestě nestála auta, a když klepal na dveře, optimisticky si pomyslel, že třeba nikdo nebude doma. Jeho naděje však vzaly za své o několik málo vteřin později ve chvíli, kdy dveře bez vší obřadnosti rozrazila usmívající se Ginny. Jeden na druhého překvapeně zazírali.

"Tedy," zamumlala Ginny zaraženě, "vy podle všeho nebudete Hermionina kmotra."

"Skvělý úsudek, slečno Weasleyová," ušklíbl se.

Okamžitě se naježila.

"Nyní paní Potterová," odsekla.

"Promiňte mi," řekl se zlomyslným úsměškem. "Zapomněl jsem, že vás postihla tato nešťastná událost."

Chvilku vypadala naštvaně, ale k jeho překvapení se náhle zakřenila a pak se začala smát.

"Pobavil jsem vás, paní Potterová?" přeptal se se zdviženým obočím.

"Vlastně ano," odvětila, pořád se smějíc. "Jsem ráda, že jste se vůbec nezměnil."

Pokynula mu, aby šel dál a on s nepříjemným pocitem překročil práh domu, zamýšleje se nad tím, co asi myslela svojí poznámkou. Cítil se být trochu vinen tím, že nechal zvítězit svůj sarkastický jazyk - ona vždycky byla vynikající studentka.

"Vidím, že je na místě vám pogratulovat," pravil klidně ve snaze vyvážit svoji hrubost.

Vypadala zmateně.

"Co tím myslíte?" zeptala se.

"Čekáte dítě?"

Její ruka ochranitelsky vylétla k dosud plochému bříšku.

"Jak jste to poznal?" zašeptala, v očích výraz bázně. Přece mu to Hermiona neřekla!

"Jste Nebelvír," odvětil prostě. "Máte to napsáno v obličeji."

Zůstala potichu a užasle na něj hleděla.

"Mohu mluvit se slečnou Grangerovou?" zeptal se, pobavený její reakcí.

Přitakala s pohledem upřeným na stříbrnou krabičku v jeho ruce.

"Je nahoře, první dveře vlevo."

Začal stoupat po schodech, ale pak zaváhal.

"Je dostatečně oblečená?" otázal se, obraceje se znovu k Ginny.

"Pokud tím ,dostatečně oblečená' myslíte, že má něco na sobě, pak ano, má," usmála se Ginny. "Svatební šaty už si oblékla." Otočila se a odešla do kuchyně, odkud zaslechl překotný šepot jejího a dalšího hlasu, o němž předpokládal, že patří Padmě Patilové.

Předchozí (9.2.) *** Následující (10.2.)

Portrét pro Bradavice (31.1.)

Tak tedy poslední ze zatím dokončených částí. Moc děkuji za všechny komentáře k předcházejícím kapitolám, velice mě potěšilo, kolik nových jmen se objevilo, je to taková pěkná vzpruha do dalšího psaní. Jen doufám, že se mnou v příštích, již ne tak rychle přidávaných částech budete mít trpělivost;-)

Kapitola třicátá první: Ve víru (1. část)

Objevili se kdesi na mořském pobřeží. V první chvíli se Nathalie zhrozila, že se Snapeovi nepodařilo dostat je dál než pod azkabanské hradby, instinktivně se přikrčila a snažila se překonat nevolnost, která jí obrátila žaludek naruby v důsledku asistovaného přemístění a následného kouzla, které Snape musel použít, aby zastavil jejich pád. Profesor ji stále svíral jednou rukou za předloktí a hůlku v druhé ruce měl připravenou v pohotovostní pozici; rychle a velmi pozorně se rozhlížel kolem sebe a Nathalie z napětí v jeho těle cítila, že je připraven začít s okamžitou obranou.

---

I ona se konečně odvážila podívat se, kam se to vlastně přemístili - spatřila širokou oblázkovou pláž s opuštěným majákem táhnoucí se po obou stranách, kam až byla schopna dohlédnout, smáčenou klidně se vlnící mořskou vodou, v níž se o něco dál směrem k obzoru odrážel měsíční svit. Byli tedy v bezpečí a Nathalie vydechla úlevou. Snape však zřejmě spokojený nebyl.

"Držte to pevně," zaslechla ho promluvit, než ji i s odcizeným obrazem opět stáhl do víru přemisťovacího kouzla.

Zaslechla známé prásknutí a tiše zaúpěla. Dokud byl její mozek plný prožité hrůzy z chvil, kdy z její mysli mozkomor vysával šťastné vzpomínky, neuvědomovala si to, ale po druhém asistovaném přemístění na ni plně dolehla vážnost zranění, které jí Justus Tavory způsobil. Zlomila se v pase, vymanila se ze Snapeova sevření a přitiskla si dlaň na zasažený bok. Bolestí zavřela oči a neslyšně zaklela. Sotva vnímala vůni jehličí kolem sebe a měkký mech pod nohama. Pak ji Snape chytil za rameno a znovu se přemístili.

Tentokrát jí z očí vyhrkly slzy a se zasténáním se svezla k zemi. Pod koleny ucítila drsný povrch jakési skály a měla co dělat, aby neupustila Zmijozelův portrét, který stále ještě držela v levé ruce. Nechápala, o co se to Snape pokouší, bála se, jestli je někdo nepronásleduje, ale když opět ucítila pevnější stisk jeho prstů na svém rameni, už se neovládla a zoufale ze sebe vypravila:

"Už dost, prosím!"

"Na tom obrazu může být sledovací kouzlo," zavrčel kdesi nad ní. "Čím víckrát se mi podaří nás přemístit, tím větší je pravděpodobnost, že nás nenajdou." A s tím ji nekompromisně znovu stáhl za sebou.

Slyšela tekoucí vodu a cítila zatuchlý pach rybiny a říčních řas. Bolest v boku ji tentokrát zcela ochromila a z několikerého asistovaného přemístění se jí zdvihl žaludek. Zabořila volnou ruku do vlhkého písku, naklonila se před sebe a začala zvracet.

"Promerlina, Belartová, to to ještě nemůžete chvíli vydržet?" vyjel na ni podrážděně.

Vysíleně potřásla hlavou. Když ze sebe dostala to málo, co se jí podařilo sníst k večeři, trochu se jí ulevilo, ale mučivá bolest tepající v jejím boku nepolevovala. Znovu si na to místo přitiskla dlaň a ucítila, jak se jí odtud do těla rozlézá podivně mrazivý pocit. Snape jí posvítil hůlkou do tváře.

"Prostá Impedimenta by na vás neměla mít takové účinky," zabručel nevrle.

Všiml si, jakou kletbu na ni Tavory vyslal? To je milé, projelo jí cynicky hlavou.

"Zranila jste se při tom pádu?" zeptal se netrpělivě.

"M-myslím, že mez-zi ním a mnou z-zrovna p-prolétal j-jeden moz-zkomor," drkotala zuby, jak chlad postupně prostupoval jejím tělem až ke špičkám prstů na rukou a na nohou. Rozklepala se zimou a schoulila se do sebe; nemohla si všimnout, že Snapeovy rysy v té chvíli poněkud ztuhly. Vnímala jen, jak se k ní sklonil, pevně ji objal tak, aby mohl uchopit zároveň i obraz a znovu se přichystal na přemístění.

"Naposledy," zamumlal jí do ucha těsně předtím, než ucítila, jako by jí někdo proklál bok ledovým mečem a její tělo se mrazem roztříštilo na tisíce kousků.

Ponořila se pod rozpraskané zasněžené kry a začal ji unášet silný proud. S tichým zabubláním se jí uši naplnily vodou, a jak klesala hloub a hloub, slyšela všechny zvuky stále z větší a větší dálky. Chtěla se nadechnout, ale na prsou jí spočívala váha snad veškeré vody v oceánu. Chtěla se pohnout, rozhrnout tu vodu rukama, vykopnout nohama a plavat nahoru, ale tělo ji neposlouchalo. Chtěla vykřiknout, ale nedokázala ani otevřít ústa. Připadala si, jako když člověk ve snu padá a s nepříjemným pocitem v žaludku se probudí ve svojí posteli, přesto je to ale úleva, vzbudit se a zjistit, že se nic nestalo. Přála si takto se probudit, ale ten okamžik nepřicházel. Padala dál a dál.

"Neříkala jsem vám, že si máte dávat pozor na muže v černém?" zabzučelo kdesi vedle ní, a když se s nepředstavitelnou námahou přiměla otočit hlavu, spatřila Sibylu Trelawneyovou - její hmyzí brýle zaplňovaly téměř celé Nathaliino zorné pole a její korále a šály vlály prostorem v nesmyslných vlnách. "Na něj a na vězení…," broukala žena a pohyby jejích rukou vypadaly, jako když se mořem vznášejí chapadla obrovské medúzy.

Říkali mi, že neumí věštit, napadlo Nathalii a pozorovala, jak se Trelawneyová houpavými tempy vzdaluje. Že není tak dobrá jako já…

A pak voda kolem ní zčernala a Nathalie zahlédla zelený paprsek. Splynula s tím paprskem a letěla vpřed rychlostí tak neuvěřitelnou, že si sotva všimla tváře ženy, na niž paprsek mířil. Profesorka Meunierová přece nemůže umřít! Každá buňka Nathaliina těla hlasitě křičela na protest, jenže ona přece neměla tělo, byla zeleným paprskem, který tentokrát směřoval k muži se smířenýma pomněnkovýma očima a stříbrnými vlasy, Brumbála ne! Ale už tu byl hlasitě houkající vůz a kamion řítící se ze zatáčky proti němu, mami, prosím! A ten had blížící se k popelavému obličeji rámovanému černými vlasy... Dost už, prosím!

Jako by se všechny její dobré vzpomínky vytratily.

Prosím, dost!

Jako by už nikdy neměla být šťastná.

Dost!

Ticho přerušoval jen slabý tikot hodin kdesi zpovzdálí a podivný sípavý zvuk, jako když se někdo nemůže pořádně nadechnout.

Pak ucítila tíhu na prsou a uvědomila si, že je to její vlastní pokus o dýchání. Zatnula prsty do hrubé látky, na níž spočívalo její tělo, a s nepatrným zasténáním do sebe s posledními zbytky sil vtáhla chladný vzduch. Vdechla zatuchlý pach dlouho nevětrané místnosti a slabý zápach odpovídající kyselé pachuti v jejích ústech. A pak zaslechla čísi kroky pospíchající po něčem, co znělo jako vrzající dřevěné schody.

"Vypijte to," sdělil jí hlas muže, kterého zabil had Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Je snad i ona mrtvá? "Pijte!" přikazoval jí ten hlas netrpělivě a Nathalie ucítila, jak ji uchopil pod rameny, aby ji nadzdvihl, otřel jí ústa navlhčenou látkou a pak na rtech zaznamenala chlad hladkého okraje jakési nádoby.

Polkla. A zaplavil ji příval tepla a něčeho, co si vzdáleně pamatovala, ale o čem byla přesvědčená, že už to nikdy nepocítí. Copak ještě na světě existuje štěstí?

Otevřela oči a pohlédla do jeho obličeje.

"Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná," sdělila mu tiše a slabě se usmála.

Mohly už takhle tmavé oči ještě víc potemnět? Chvíli na ni bez pohnutí hleděl, než nepatrně škubl hlavou, zavadil očima o lahvičku ve svojí ruce a s lehkou ironií zkřivil rty.

"Felix felicis," prohlásil. "S příměsí čokolády. Samotná Tavoryho kletba vás měla jenom zastavit, nepochybně proto, aby vás později mohl podrobit pečlivému výslechu. Ten mozkomor se ale zřejmě nacházel poblíž dráhy té kletby, a když se její magická síla spojila s jeho podstatou, působila na vás poté, co vás ještě několikrát oslabilo asistované přemístění, jako kdyby vám ten mozkomor nadále vysával šťastné vzpomínky. Ten lektvar by to měl dostatečným způsobem zneutralizovat." Vstal ze židle vedle její postele a pohnul se k východu z místnosti. "Bude působit dostatečně dlouho na to, abyste se z toho vyspala. Pak budete v pořádku."

Nadzdvihla se na loktech a sledovala ho, jak se nevelkou místností zařízenou pár kusy tmavého dřevěného nábytku a osvětlenou jen petrolejovou lampou na stolku vedle postele, na níž ležela, vzdaluje k pootevřeným dveřím nabízejícím výhled na zaprášenou chodbu.

"Snape?" pravila, přivírajíc zamyšleně oči.

Otočil se k ní s tázavě pozdvihnutým obočím.

"Kde to vlastně jsme?" zeptala se.

Stiskl rty do úzké linky.

"Původně jsem měl v úmyslu nás z bezpečnostních důvodů před návratem do Bradavic ještě několikrát přemístit, abych minimalizoval účinky případných sledovacích kouzel," začal po chvilce rozmýšlení neochotně odpovídat, "ale to byste nezvládla. Takže už zbývalo jen jedno místo, které je řádným způsobem zajištěné a kde mám jak dostatečné zásoby přísad na přípravu lektvarů, tak i odpovídající prostor k jejich zhotovení a rovněž příležitost v klidu prozkoumat možná sledovací a zabezpečovací kouzla proti krádeži umístěná na tom obrazu."

"Takže jsme… u vás doma?" přeložila si po několika vteřinách přemýšlení jeho sdělení a nevěřícně se rozhlédla kolem sebe. Nevypadalo to jako místo, kam by si profesor zval často hosty. Na okamžik uvažovala o tom, že by to mohla brát jako poctu.

"Nepotřebujete vědět, kde přesně to je," zavrčel podrážděně a vyšel na chodbu. "Teď spěte," přikázal jí a zavřel za sebou dveře.

Měla pocit, že po tom všem, co se té noci stalo, nebude moci usnout, ale Snape do lahvičky zřejmě musel přidat i nějaký uspávací lektvar, protože upadla do bezesného spánku ve chvíli, kdy složila hlavu zpět na polštář.

Předchozí (30.6.) *** Následující (31.2.)

Rozcestník povídky