Odmítnutí (25. kapitola 2/4)

Hermioniny narozeniny a dva zcela specifické dárky od Severuse, z nichž jeden mi tenhle překlad fakt protáhl. Enjoy;-)

V pět hodin Severus vzhlédl, když Hermiona začala uklízet přísady, posílala svou hůlkou nádobky a lahvičky vzduchem zpět do polic a něco si při tom škrábala do zápisníku.

"Máš na dnešní večer nějaké plány?" zeptal se s předstíranou nevinností.

"Jdeme s rodiči na večeři," usmála se.

"Musíš odejít hned teď?"

---

"Teď hned ne," vrhla na něj zvědavý pohled, "máme sraz až před sedmou."

Vytáhl ze záhybů hábitu hůlku a zamkl dveře usmívaje se jejímu nevěřícnému výrazu.

"Mám dobré zprávy a špatné zprávy."

Hermiona se náhlými obavami zachmuřila.

"Jaké špatné zprávy?" zeptala se dutě a přemýšlela, zda Kordélie náhodou neodhalila jejich milostný poměr.

"Špatná zpráva je," uchechtl se, "že mi dnes ráno Kordélie oznámila svůj úmysl zůstat tento víkend doma. Podle všeho máš ty a Narcisa Malfoyová narozeniny ve stejný den a Kordélie se rozhodla, že vám oběma uspořádá oslavu."

Hermiona se zaúpěním potřásla hlavou.

"Jak to ví?"

"Pamatuje si to od loňska," vysvětloval a Hermiona znovu zavrtěla hlavou.

"A ty dobré zprávy?"

"Inu," začal a náhle vypadal nejistě, "nejsou to až tak dobré zprávy jako spíš něco, co myslím - doufám, že se ti bude líbit." A s tím otevřel skříňku pod svým stolem a vytáhl odsud rozměrný dárek zabalený do stříbrného papíru. Přešel prostor mezi nimi pobavený jejím ohromeným výrazem a položil dárek před ni. Naklonil se a políbil ji na čelo.

"Všechno nejlepší, Hermiono."

Zírala na něj s otevřenou pusou.

"Myslela sis, že jsem zapomněl?" otázal se jí s cukajícími koutky.

"Jen jsem netušila, že máš nějaký důvod si to pamatovat," řekla tiše. "Nerada ze svých narozenin dělám kdoví co." Pohlédla na objemný dárek a zakřenila se. "Můžu to otevřít?"

"Samozřejmě," přikývl.

Položila ruce na krabici a trochu ji na stole nadzdvihla.

"Ach," zamumlala, "je to těžké."

Rozvázala černou stužku a rozevřela stříbrný papír. Odklopila dřevěné víko bedničky a dychtivě pohlédla dovnitř.

Severus ji pozorně sledoval a doufal, že vybral dobře. Věděl, že ženy obvykle dávají přednost šperkům a podobným věcem, ale Hermionu nikdy neviděl, že by toho nosila o mnoho víc, než jen svůj snubní prsten, a tak předpokládal, že tento dárek je vzhledem k okolnostem jejich vztahu dobrý ať už jako pozornost od zaměstnavatele pro zaměstnankyni nebo jako dar mezi milenci. Nemohl si ale pomoci, aby na ni nehleděl s nejistým pousmáním, když zdvihala omráčené oči k těm jeho.

"Severusi!" zvolala. "To snad ne?"

"Zjevně ano," zašeptal.

Zírala na něj ještě několik vteřin, než odložila víko stranou a opatrně vytáhla velký masivní zlatý kotlík. Pomalu ho s tichým zazvoněním postavila na stůl a přitiskla si dlaně k tvářím v čiré nevíře. Byl to kotlík Xiao Tiang Mei stejné velikosti jako ten, který stál na Severusově stole. Samotné galeony k získání takovéhoto předmětu nestačily, člověk potřeboval mít správné kontakty a být v oblasti lektvarů významnou a respektovanou osobností. Otočila se k němu a oči jí přetékaly slzami.

"Severusi, já prostě nemám slov."

"Což je vcelku příjemná změna," odtušil. "Jsi zklamaná?" všiml si pak jejích uslzelých očí. "Uvažoval jsem, jestli ti třeba nemám dát něco víc osobního. Obával jsem se totiž, že možná nebudeš spokojená, když ti dám něco, co má využití v podstatě jen, když jsi v práci. Chci tě ale ujistit, že tohle je tvoje a jenom tvoje. S naším pracovním vztahem to nemá co dělat. Pokud si někdy budeš přát odejít, vezmeš si ho s sebou..."

Usmála se na něj a položila mu prst na rty.

"Severusi," zašeptala, "blábolíš."

"Vypadá to, že jsme si vyměnili role," ušklíbl se.

Pohlédla zpět na lesknoucí se kotlík a jemně přejela ukazováčkem po jeho okraji, jako kdyby to nebyl kotlík, ale nový, opečovávaný domácí mazlíček. Zřetelně rozeznala symboly, které byly tradičním poznávacím znakem kotlíku Xiao Tiang Mei, ale na druhé straně byla řada symbolů, které nikdy předtím nespatřila. Sledovala prstem jejich linii a obrátila zvědavý zrak k jeho tváři.

"Severusi, co je to za značky? Na takové jsem ještě nenarazila."

"Je to tvoje jméno," řekl prostě.

"Moje jméno?" zeptala se a náhle, jako by jí došel dech. "Tys je přiměl, aby ten kotlík upravili speciálně pro mě?"

Přitakal a nervózně si poklepával ukazováčkem na spodní ret.

"Ale...," zajíkla se, "už tak je dost obtížné sehnat jeden z těchto kotlíků. Jak jsi je pro všechno na světě přesvědčil, aby na něj vyryli moje jméno?"

"Mám svoje metody," pousmál se, "dokáži být velice přesvědčivý."

Děsila se byť jen pomyslet na to, kolik ho to muselo stát.

"To jsi ho ale musel objednat už před mnoha týdny!"

"Před dvěma měsíci," přikývl Severus.

"Takže jsi ho objednával ještě předtím...," pohlédla na něj Hermiona zmateně, "...dřív, než jsme se vůbec dali dohromady?"

"Ano," zabručel a vypadal trochu nesvůj. "Připadalo mi, že si to zasloužíš."

Nemohla si pomoci a po tváři jí sklouzla slza.

"Jsem tak, tak moc dojatá," pronesla přiškrceným hlasem. Položila mu hlavu na hruď a obtočila paže kolem jeho pasu, šťastná, že zamkl dveře. Nadzdvihl jí bradu a setřel jí slzy špičkou prstu.

"Opravdu se ti líbí?"

"Strašně moc," přitakala s úsměvem. "Jsem úplně omráčená."

Přitáhl si ji blíž k sobě, sklonil hlavu, aby ji zlehka políbil, a zašeptal:

"Měl jsem v úmyslu dát ti ten kotlík nezávisle na tom, co se mezi námi dvěma stane. Druhý dárek ale v každém případě závisel na tom, jestli z nás budou milenci."

Znovu ji políbil, tentokrát mnohem vášnivěji, rozepnul sponu jejího pracovního hábitu a nechal ho sklouznout na zem. Odtáhla se od něj.

"Severusi," řekla a zabloudila očima k zajištěným dveřím. "Měla jsem za to, že tohle je proti pravidlům?"

"Jsem přesvědčený, že na tvoje narozeniny můžeme udělat výjimku," šeptl a jeho dech jí pohladil ucho. Znovu vytáhl z hábitu hůlku a dvakrát jí mávnul.

Hermiona ucítila, jak ji v tom chladném sklepení náhle obklopuje zahřívací kouzlo, i tak se ale zachvěla, když odložil svoji hůlku na její pracovní stůl a dotkl se rukama zapínání její halenky. Odkopla boty a zdvihla ruce k horním knoflíkům jeho kabátce, ale on jí dlaněmi sevřel zápěstí a stáhl je dolů k jejím bokům. Rozepnul jí knoflíky, svlékl jí halenku z ramen a nechal ji dopadnout na podlahu, načež jí uvolnil pásek a rozepnul zip od džínsů.

Uvolnil jí vlasy sepnuté sponou, objal ji kolem pasu a bez většího úsilí ji zdvihl a posadil na okraj stolu stejným způsobem, jako to již jednou udělal v ono ráno, kdy se poprvé milovali. Zasunul palce za okraj jejích kalhot a ona ochotně nadzdvihla boky, aby jí je mohl stáhnout z nohou. V očekávání si navlhčila rty, když jí svlékal ponožky a odhazoval je na hromadu ke zmuchlaným džínsům, a jakmile přiblížil ústa k jejím pro další polibek, natáhla se znovu ke knoflíkům jeho kabátce, on však znovu odtáhl její ruce pryč.

"Jestli si myslíš, Severusi, že tady budu sedět skoro nahá, zatímco ty tady budeš postávat v té své černě oděné majestátnosti, tak to se moc pleteš."

"Stydíš se?" ušklíbl se na ni provokativně. Přejel očima po její hrudi a povšiml si ztvrdlých bradavek pod saténovou látkou její podprsenky. "Nemáš proč."

"Vážně se stydím... nemůžu si pomoct," zamumlala a objala se pažemi kolem pasu v obranném gestu.

V rychlosti rozepnul knoflíky svého kabátce i košile a stáhl si je z ramen. Zůstal před ní stát s obnaženým hrudníkem.

"Lepší?" zeptal se.

"Lepší," potvrdila a natáhla ruce k hornímu okraji jeho kalhot. Než ji stačil zarazit, zajela mu jednou rukou do kalhot a přejela prsty po celé délce jeho erekce.

"Hermiono," zavrčel, popadl ji za zápěstí a vytáhl jí ruku ze svých kalhot. "Už dost! Jsou to tvoje narozeniny." Pevně jí sevřel ruce za zády. "Uděláš, co se ti řekne, nebo mám použít svazovací kouzlo?"

"Neřekl jsi mi, že nesmím nic dělat," stěžovala si a vrhla na něj provokativní pohled.

"V tom případě ti to říkám teď: nech si svoje ruce pro sebe!"

Postavil se mezi její nohy, rozepnul jí sponu od podprsenky a upřeně sledoval špičky jejích bradavek, když jí svlékal ramínka z paží. Nevěřil, že by se kdy mohl nabažit pohledu na její plná svůdná ňadra. Vzal jednu z bradavek do úst a pousmál se, jak se Hermioně najednou nedostává dechu a jak zajíždí rukama do jeho vlasů, aby si ho pevněji přitáhla ke svojí hrudi. Pustil její ňadro a zašeptal:

"Lehni si na záda."

S hlubokým povzdechem plným uspokojení udělala, co jí řekl, a on ji sledoval, jak si lehá na stůl a její rozpuštěné vlasy se nádherně rozprostírají kolem ní. Obkroužil palci její bradavky, načež rukama přejel po jejím břiše, aby jí mohl svléknout černé saténové kalhotky, a poté se vydal rukama zpět po vnitřní straně jejích stehen a odtahoval je při tom od sebe.

Hermiona se prohnula v zádech, když si rukama hledal cestu vzhůru po citlivé kůži jejích nohou. Takto odhalená se cítila trochu nejistě, zároveň však byla neskutečně vzrušená, a ve chvíli, kdy sklonil ústa k hebké vnitřní straně jejího stehna a svými rty sledoval linii, po níž se předtím pohybovaly jeho ruce, rychle zapomněla na svoje zábrany a zasténala nahlas.

Došel ústy po jejím stehnu až nahoru, zabořil nos do chloupků jejího ohanbí a nemohl si pomoci, aby se pobaveně neušklíbl tomu, jak se prudce nadechla, když přejel palcem po jejím již naběhlém klitorisu. Vykřikla, když nahradil palec svým horkým jazykem, a ještě víc se prohnula v zádech, svírajíc okraje stolu, až jí zbělely klouby na prstech. Byla vlhká vzrušením, a když do ní vklouzl nejdřív jedním a pak dvěma prsty, děkoval Merlinovi, že na místnost seslal tišící kouzlo: její sténání nabíralo na hlasitosti.

Teď už se nestarala o to, že je nahá a vystavená na odiv na svém pracovním stole, neboť jejím tělem projížděly záchvěvy čiré rozkoše, díky kterým se znovu a znovu prohýbala v zádech a zdvihala k němu boky v nenasytné touze. Jeho jazyk byl blahem kroužícím po jejím klitorisu a jeho dlouhé štíhlé prsty ji laskaly zevnitř, až cítila, jak jí v podbřišku narůstá známé teplo blížícího se vyvrcholení.

Severus zdvihl oči nepřestávaje ji dráždit jazykem. Na její tvář nedohlédl - byla stále prohnutá v zádech, a on tak mohl vidět jen vrcholky jejích ňader. Zatímco ji pozoroval, pustila se okraje stolu, položila prsty na svoji bradavku a sevřela ji mezi palcem a ukazováčkem, což způsobilo, že musel potlačit vlastní zasténání, které se mu dralo z hrdla. Zasáhla ho vlna vzrušení, když ucítil, jak se stahuje kolem jeho prstů a hlasitě křičí přemožená orgasmem. Znovu sevřela okraje stolu, poté se konečně uvolnila v zádech a její ňadra rychle stoupala a klesala, jak se pokoušela popadnout dech.

"Zatraceně, Severusi," zamručela a zamžourala na něj jedním okem. "Tvoje nadání nezná hranic."

Uchechtl se, líbaje ji na břicho.

"Jsem rád, že si to myslíš."

Podepřel jí záda rukama a jemně ji vytáhl do sedu, až se mu její vlhkostí zkroucené chloupky přitiskly na břicho.

Líbali se s prsty vzájemně vpletenými do rozcuchaných vlasů. Zasténal, když spustila paži a přejela dlaní po jeho stále ještě vyboulených kalhotách.

"Propána, holka, copak ty vážně nikdy neděláš, co se ti řekne?" vrtěl hlavou a opět odtáhl její ruku od svých slabin.

Nesouhlasně našpulila rty.

"Jsou to tvoje narozeniny," pravil a laškovně ji plácl po zadku. "A jelikož se máš zanedlouho setkat se svými rodiči, jsem si jistý, že by ti po tomto speciálním narozeninovém dárku přišla vhod sprcha."

Podával jí jednotlivé části pohozeného oblečení a Hermiona se zasmála.

"Alespoň si tentokrát nemusím vymývat z vlasů žádný žlutý lektvar." Přitáhla ho k sobě a znovu ho políbila. "Děkuji ti, Severusi."

"Nemáš vůbec zač," odtušil a pohlédl na hodinky. "Ale nejspíš přijdeš pozdě."

Nakonec přišla pozdě, ale po takovém daru k narozeninám ji to nijak zvlášť netrápilo.

ssSss

Předchozí (25.1.) *** Následující (25.3.)

Odmítnutí (25. kapitola 1/4)

Vítejte do dvacáté páté kapitoly, s níž je tu i nová úvodní báseň A dream of Jealousy, kterou napsal roku 1975 irský básník, spisovatel a překladatel z polštiny Seamus Justin Heaney (1939-2013), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1995). Báseň v angličtině i současné znění této kapitoly lze nalézt zde.

25. Tvůj pohled zraněný

Kráčeli jsme ve třech s další ženou

lesním parkem, tam šeptavý trávy hlas

pročesával prsty napjaté naše ticho,

náhle se rozevřely stromy v stinnou

mýtinu, kde ustaly naše kroky.

Světla upřímnost snad polekala nás.

Řeč vedli jsme o žárlivosti, touze

a slova splývala jak prosté plavné roucho

či bělostný ubrus rozložený

jak v divoké zemi kniha mravouky.

"Ukaž," pravím družce naší, "po čem

tak dlouho dychtil jsem, tvá ňadra barvy sléze."

A ona kývla. Ach, tyto verše, lásko, ani

rozvaha má nezahojí tvůj pohled zraněný.

Seamus Heaney, Žárlivosti sen

ssSss

---

Nastal druhý zářijový týden a blednoucí londýnské nebe bylo předzvěstí blížící se zimy. Dlouhé letní večery zmizely v nenávratnu, a když Severus upíral zrak přes Kensingtonské náměstí, přemýšlel, co přinesou chladné zimní měsíce. Byl pondělní večer. Hermionu neviděl celý den, a jak tak hleděl směrem k jejímu domu skrz zlátnoucí listí stromů, představoval si, co asi dělá. Jako kdyby ji měl před očima, jak večeří v kuchyni sama nebo možná ve společnosti Lance a Moe. Nebo šla třeba navštívit přátele: Harryho a Ginny nebo snad Padmu a Deana. Ke svému nemalému překvapení jí všechny tyto hypotetické spolustolovníky záviděl.

Neměl sám ze sebe vůbec dobrý pocit. Kordélie odcestovala do Edinburghu už v pátek, a tak strávil s Hermionou dvě společné noci namísto jedné. Bylo přece naprosto směšné, že už teď mu ta holka chybí, když spolu byli celý víkend. Obě noci vedle ní i spal a jeho vracející se noční můra ho tentokrát ani jednou netrápila. Pro což měl dvě možná vysvětlení: buď už samotné vědomí, že je někdo vedle něj, bezděčně udrželo noční můru v patřičných mezích, nebo mu prostě s Hermioniným hřejivým nahým tělem přitisknutým k jeho bylo příjemně. Z nějakého důvodu mu to první vysvětlení připadalo mnohem přijatelnější.

Od začátku jejich milostného poměru uplynulo šest týdnů a jemu se s každým dalším dnem zdálo stále obtížnější udržet svůj pracovní a soukromý život oddělený. Stávalo se mu, když Hermiona ráno vešla do laboratoře s pohupujícím se culíkem na hlavě, že ho její mladistvá dokonalost takřka přemohla. Jak jen toužil po tom přejít místnost, vzít její zářící obličej do dlaní a líbat ji tak, až by oba závratí sotva popadali dech. Stále častěji ji pozoroval, jak pracuje u svého stolu, a vzpomínal na ráno, kdy se poprvé s tak zoufale naléhavou dychtivostí milovali na jeho žlutě potřísněném povrchu. Jak jen toužil vzít si ji na tom stole znovu, jenže se dohodli, že taková věc je nepřijatelná, a navíc tu byla spousta lektvarů, které bylo nutno připravit.

Naposledy pohlédl k místu, kde bydlela, odstoupil od okna pracovny a přešel místnost k mahagonovému baru, odkud vytáhl láhev brandy a sklenku. Když zdvihal křišťálovou karafu z police, přitáhla jeho pozornost drobná skleněná lahvička úplně vzadu ve skříňce. Odsunul brandy a sklenku na stranu, natáhl ruku do zadní části police a lahvičku odsud vylovil. Skoro zapomněl, že ji tady má: jednu dávku exostraséra. Jak se tak dotýkal prsty křehké ampulky, vybavila se mu Hermionina definice účinků tohoto lektvaru: "Zajišťuje projasnění myšlenek a porozumění vlastním nadějím a pocitům."

Události několika posledních týdnů ho mátly. Začal si s Hermionou vztah plně si vědom problémů, které z toho mohly vzejít, nepočítal však s tím, že se pro něj jedním z těchto problémů stane zmatek v jeho vlastních pocitech vůči ní. Byl rozhodnutý nepovažovat ji za nic víc než milenku, jenže ona si zasloužila víc a on to dobře věděl. Dokonce i část jeho samotného chtěla víc, ale to bylo nemyslitelné. Ani jeden z nich nebyl v postavení považovat ten vztah za víc než milostnou pletku spojenou s nevěrou, a tudíž se jakékoli úvahy o společné budoucnosti, jež nebyla možná, jevily jako naprosto pošetilé.

Zamyšleně hleděl na bezbarvou tekutinu ve skleněné lahvičce, vědom si toho, že by mu mohla pomoci ujasnit si vlastní myšlenky a pocity, a pomalu odstranil zátku, jíž byla uzavřená. Zdvihl ji ke rtům, než se však napil, rychle ji opět odtáhl a zazátkoval. Nyní na to nebyl ten správný čas: pořád si byl jistý, že se Teodor Nott vrátí. Popravdě byl ohromený tím, že se jeho nevlastní syn dokázal srovnat s bolestí a nesnázemi vyvolanými jeho pálícím prstenem po tak dlouhou dobu. Teův návrat ovšem mohl způsobit, že se věci rychle vymknou kontrole a že teprve tehdy nastane čas, kdy bude exostraséra nutně zapotřebí. S nepatrnou úlevou vydechl a vrátil lahvičku dozadu na polici ve skříňce. Myšlenka na podrobný průzkum jeho nejniternějších pocitů nebyla tou, s níž by se chtěl nějak zvlášť zaobírat; v jeho skříni číhala spousta kostlivců a on netoužil po tom setkat se s nimi tváří v tvář.

ssSss

Ve čtvrtek ráno, o nějakých deset dní později, sledoval s drobným úšklebkem na tváři, jak Hermiona těsně před osmou hodinou vchází do laboratoře. Věděl, že má ten den narozeniny, a uvažoval nad tím, proč se mu o tom neobtěžovala zmínit. On byl nicméně dobře připravený. Z nějakého důvodu si totiž odjakživa pamatoval, ještě z dob, kdy byla jeho studentkou, v který den má Hermiona Grangerová narozeniny. Nebylo to ostatně zas tak obtížné: když poprvé přijela do Bradavic, dostal seznam všech nových studentů v pořadí podle jejich věku. Ona byla ve svém ročníku nejstarší, první, které mělo být v tom roce dvanáct let, a tím pádem bylo na seznamu její jméno a datum narození na prvním místě.

Nevypadala dvakrát nadšeně a jeho napadlo, jestli nebyla rozčilená, když zjistila, že mezi dárky, které toho rána dostala, není žádný od něho. Dlouho a pečlivě promýšlel, co by jí měl koupit, neměl však v úmyslu darovat jí to dřív, než ten den oba skončí s prací. Vybavilo se mu, jak ji tehdy pozoroval ve Velké síni v den, kdy jí bylo dvanáct a žádný z jejích spolužáků jí nepoblahopřál ani jí nedal dárek. Nebyla ve škole dlouho a jemu už tehdy došlo, že mezi prvňáčky není oblíbená, což si podle něj víceméně zasloužila za to, že byla taková všechno-vím. Sova jí přinesla jen dva malé balíčky a jeho v tu chvíli napadlo, že ji její mudlovští spolužáci zřejmě nikdy nepřijali mezi sebe stejně, jako ji nepřijali ti kouzelničtí.

"Hermiono?" oslovil ji, vraceje se rychle do přítomnosti s pomyšlením na to, jak jí to dnes ráno mimořádně sluší. "Připadalo ti jako dítěti těžké pocházet z mudlovské rodiny?"

Vypadala, že je příjemně překvapená, obvykle toho ráno moc nenamluvil.

"Jak to myslíš? V Bradavicích?"

"Ne, ne v Bradavicích," zavrtěl hlavou. "Upřesním to: jaké to bylo - být vychovávaná jako mudla? Jaké to bylo předtím, než jsi dostala dopis z Bradavic?"

"Dost těžké," zhodnotila prostě. "Bylo to frustrující... cítila jsem, že je se mnou něco špatně. Rodiče si o mě dělali veliké starosti: došlo to dokonce tak daleko, že mě v devíti letech vzali k dětskému psychologovi. Není to nic, čím by si neprošli i ostatní kouzelníci, kteří se narodili v mudlovských rodinách. Vždyť víš - věci vybuchují, když se naštveš; létají všude kolem, když jsi šťastný - v tomhle duchu. Snadno ti to vysvětlí a omluví tě, pokud jsi z kouzelnické rodiny nebo dvojí krve, ale jestliže nemáš ponětí o tom, že existuje nějaký kouzelnický svět, je to docela děsivé. Myslím, že si rodiče hrozně oddechli, když jsem dostala dopis a navštívila nás Pomona Prýtová, aby nám všechno vysvětlila."

"Jak jsi vycházela se svými vrstevníky?" zeptal se s upřímným zájmem.

"Nijak zvlášť," zamračila se Hermiona, "i když si nejsem úplně jistá, jestli to spíš než s tím, že jsem čarodějka, nesouviselo s tou mojí všechno-vím vytrvale mávající rukou, jak jsi to výstižně popsal." Zakřenila se na něj. "Nikdy, ani jednou jsem necítila, že bych v mudlovské škole zapadla do kolektivu. Neměla jsem prakticky žádné kamarády, ale byla jsem pevně přesvědčená, že v Bradavicích to bude něco úplně jiného. Myslela jsem, že tam mě přijmou mezi sebe. Moje inteligence a můj značný náskok před spolužáky, to měly být jen důsledky toho, že jsem čarodějka - tím jsem si byla jistá; po pár dnech v Bradavicích jsem ale přišla na to, že tady na tom nebudu o moc lépe."

Nemohl si pomoci, aby mu na mysl nepřišla jistá podobnost mezi Hermionou a jedinou další čarodějkou narozenou v mudlovské rodině, s níž měl kdy nějaký vztah. Ano, i Lily mluvila o strachu v očích svých rodičů, když jako malé dítě předváděla magické kousky, s ostatními dětmi svého věku nicméně nikdy takové problémy neměla. Rozdíl byl v tom, že Hermiona jako malá postrádala osobní kouzlo a sebedůvěru mladé Lily Evansové. Důvěru v sebe sama získala až v pozdějších letech.

"Vypadalo to, že ze svých spolužáků vycházíš mnohem lépe s chlapci než s ostatními dívkami," zabručel.

"Už od prvního dne jsem si dobře rozuměla s Nevillem," pokrčila rameny, "další kluci mě ale brali jen kvůli Harrymu a Ronovi. Ostatní holky z mého ročníku, hlavně tedy Parvati a Levandule, mi vůbec neseděly. Vždycky jsem taky dobře vycházela s Ginny, ale zase - to bylo zejména kvůli mému přátelství s Harrym a Ronem, nic víc. Ona byla takový ten sebejistý sportovní typ, fantastická na famfrpálovém hřišti; nevěřím, že bychom byly kamarádkami, kdyby to nebyla Ronova sestra. Řekla bych, že mojí první opravdovou kamarádkou se stala až Padma."

Chvíli na ni mlčky hleděl.

"Nemohu uvěřit, že jsi kdy mohla uvažovat o Ronaldovi Weasleym jako o někom, ke komu by ses hodila: v životě jsem snad neviděl pár, který by šel méně dohromady."

"Ano, v tom máš, myslím, pravdu," usmála se na něj rozpačitě. "Mám ale pocit, že to byla spíš celá jeho rodina, nejen on, koho jsem milovala. Ono to pro nás s Harrym jako pro jedináčky bylo hrozně snadné, nechat se pohltit Weasleyovic klanem. Jejich rodinný život, to byl jeden veliký neuspořádaný hlučný chaos, byl ale zároveň tak vřelý, srdečný a tolik zábavný! Milovala jsem ty letní dny, které jsem trávila v Doupěti. V Harryho případě to zafungovalo skvěle: s Ginny se k sobě hodí. Oba jsou sportovní, chytří - tedy, i Harry může být, pokud se dostatečně soustředí."

Severus si nevěřícně odfrkl.

"Mám jinak jen dva bratrance," pokračovala, "takže život Weasleyovy rodiny byl pro mě něco jako zjevení. Soudím, že to je ten důvod, proč si neumím představit, že bych neměla aspoň dvě nebo tři děti." Uvědomila si, co řekla, a s ruměncem na tváři sklopila zrak. Neměla v úmyslu nechat si uklouznout něco tak osobního.

Dlouze na ni pohlížel a uvažoval, jak se asi musí cítit obklopená přáteli, kteří už buď děti mají nebo v blízké době očekávají jejich příchod na svět.

"Ty jsi nikdy nechtěl mít s Kordélií dítě, Severusi?" zeptala se se sklopenou hlavou.

"To tedy nechtěl," zkřivil obočí. "Po právní stránce to není povinné, tak proč bych něco takového dělal?"

"Copak jsi nikdy nechtěl děti?" vzhlédla k němu.

"Takové přání jsem nikdy neměl," zavrtěl hlavou. "Když člověk pochází z beznadějně nešťastného rodinného prostředí a prožil skličující dětství, nemá ani tu nejmenší chuť přenášet takovou mizérii na nevinné dítě."

Hermionu najednou přemohl smutek.

"Nevěřím, že bys někdy opakoval chyby svých rodičů, Severusi."

"Jenže se mi zdá," odvětil potichu se zachmuřenou tváří, "že i přes ty nejlepší úmysly mají lidé podivný zvyk se nakonec svými rodiči stát."

Nato se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho, pak se však postupně pohroužili do svých pracovních úkolů a atmosféra se brzy uvolnila. Moe je krátce po jedné hodině zavolala k jídlu a oni přátelsky poobědvali v kuchyni, předčítajíce jeden druhému z výběru nejnovějších časopisů.

Předchozí (24.4.) *** Následující (25.2.)

Odmítnutí (24. kapitola 4/4)

Nebyli jsme nějakou dobu doma, abych mohla překládat, takže to trvalo déle. Navíc úvahy na téma Severusova noční můra se opět trochu táhly, byť spíš při překládání - na čtení to zajímavé je - ostatně posuďte sami. Přeji fajn víkend!

ssSss

S namáhavým lapáním po dechu se chytil za krk a zaplavila ho vlna úlevy, když zjistil, že jeho hrdlo nedrtí v zubech žádný obrovský had. Jeho panika polevila, nahmatal v temnotě svoji hůlku a s pocitem naprosté dezorientace shledal, že se koupe ve vlastním potu. Než však mohl v místnosti rozsvítit, uvědomil si, že kolem něj někdo ovinul paže a úzkostlivým hlasem volá jeho jméno.

"Severusi?" šeptala Hermiona naléhavě. "Jsi v pořádku?"

---

Zděsilo ho a zahanbilo, když mu došlo, že je v její ložnici a že zcela zjevně podlehl únavě. Hrubě od sebe odtrhl její ruce a vyskočil z postele.

"Měl jsi noční můru," řekla mu viditelně otřesená. "Křičel jsi ze spaní!"

Rozsvítil špičku hůlky a nahmatal kalhoty, které ležely zmuchlané na hromadě na podlaze. Natáhl si je a vědomě se v tom studeném namodralém světle vyhýbal očima jejímu ustaranému pohledu. Našel košili, oblékl si ji přes ramena a mávnutím hůlky zapnul naráz všechny knoflíky.

"Kam jdeš?" zašeptala, klekla si na posteli a k obnažené hrudi si přitiskla přikrývku.

"Neměl jsem tu zůstávat," zavrčel, přivolal si napříč pokojem boty a posadil se na okraj postele, aby si je nazul.

Natáhla se k němu a položila mu dlaň na záda.

"Řekni mi, co se děje?" prosila ho vyděšeně.

"Ne!" odsekl a odtáhl se od ní. Zdvihl z koberce plášť a vstal z postele.

"Severusi!" vyhrkla, popadla hůlku a přivolala si župan. "Mluv se mnou."

Vyrazil ke dveřím.

"Dobrý bože, holka! Už jsem ti přece říkal, že nejsi můj psychoterapeut!"

Hermiona si utáhla pásek od županu a zapálila v pokoji svíčky.

"Aha, takže jsem dobrá akorát tak na to si rychle zapíchat, ale aby ses uráčil říct mi, co se děje, to ne?"

"To říkáš ty, ne já," zavrčel a otevřel dveře ložnice.

Zdvihla se z postele viditelně rozčilená.

"Počkej!"

"Ne," odvětil a máchl hůlkou jejím směrem. "Nestojím o tvou lítost."

Hermiona cítila, jak to s ní mrštilo o postel, a Severus jí přitom zmizel z dohledu a práskl za sebou dveřmi. Posadila se na posteli dotčená tím, že se opovážil poslat na ni kletbu. Setřela si z tváře slzu z leknutí, a když ho uslyšela, jak za sebou prudce zabouchnul vchodové dveře, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Ať se propadne, jestli ho nechá takhle snadno utéct. Jestli si myslí, že ji může využívat, jak se mu zlíbí, a zároveň jí nedovolí, aby pronikla jeho citovými zábranami, tak ještě něco uvidí. Došla ke skříni a sundala z ramínka džínsy a blůzu.

ssSss

Severus stál na schodech před Hermioniným domem a hrudník mu namáhavě stoupal a klesal v důsledku dosud přetrvávající hrůzy pramenící z jeho noční můry znásobené skutečností, že se mu něco takového stalo v přítomnosti jiné osoby. Pohlédl vzhůru na tmavou noční oblohu a pokusil se zklidnit svůj dech. Lilo jako z konve a on byl už teď promočený. Uvažoval, že by se přemístil rovnou na schody před svým vlastním domem, ale teplý srpnový déšť mu připadal uklidňující, a tak se rozhodl vydat se přes Kensingtonské náměstí pěšky.

ssSss

O několik minut později stála na tom samém místě Hermiona, rychlým pohledem kolem sebe se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, zatočila se na místě a přemístila se k Severusovým vchodovým dveřím. Dotkla se špičkou hůlky zámku, vstoupila dovnitř, zavřela za sebou co možná nejtišeji dveře a dávala pozor, jestli neuslyší nějaký zvuk, který by jí napověděl, kde se Severus nachází. Nebylo pravděpodobné, že by se v tomto nevlídném počasí vydal do střešní zahrady, a tak zamířila do jeho pracovny, přede dveřmi se na chvíli zarazila a zhluboka se nadechla. Otevřela dveře a spatřila, že zapálil oheň v krbu a sedí v koženém křesle s velkou sklenicí Ohnivé whisky v pravé ruce. Zíral upřeně do plamenů a ona si skutečnost, že na ni okamžitě nevyletěl, vyložila jako dobré znamení. Mlčky přešla místnost, klekla si vedle něj a čekala, až se otočí a podívá se na ni. Když to udělal, planuly jeho oči zuřivostí. Sebrala odvahu a zůstala na místě.

Severus se k ní obracel s úmyslem jí říct, ať ho nechá na pokoji, vrátí se k sobě domů a víckrát se o tom nezmiňuje, jakmile však pohlédl do jejích hřejivých hnědých očí, ucítil, jak se jeho zlost rozplývá. Nedívala se na něj s lítostivým výrazem, který očekával, ale se stejným soucitným porozuměním, jaké viděl v jejích rysech, když mu vyprávěla o potížích Nevilla Longbottoma.

Dlouze hleděli jeden na druhého a ani jeden z nich nepromluvil, dokud Severus nakonec sám nepřerušil ticho.

"Pojď ke mně," zamumlal, poklepal si na stehno a odložil Ohnivou whisky na stolek vedle křesla.

Potichu vstala z místa vedle něj a s předsevzetím držet jazyk za zuby se mu posadila na klín a opřela si hlavu o jeho hruď. Už nějaký čas ho podezřívala, že moc dobře nespí, a nyní věděla proč. Neměla v úmyslu ho nutit, aby jí vykládal o svých nočních můrách, a tak jenom dál ležela na jeho hrudi, propletla si prsty s jeho a skrz látku košile naslouchala pomalému pravidelnému tlukotu jeho srdce.

"Od té doby, co jsem u svatého Munga znovu nabyl vědomí, mě pronásleduje stále tatáž noční můra," pravil šeptem.

"Lektvar na bezesný spánek nepomáhá?" zeptala se.

"Ano, jenže má i vedlejší účinky a já se nechci stát závislý na něčem takovém. Brával jsem si ho příležitostně, když jsem to považoval za nezbytné. Měl jsem si ho vzít i dnes v noci." Začal ji volnou rukou hladit po vlasech.

Zoufale chtěla vědět, o čem se mu zdálo, ale byla dál zticha a čekala, až bude sám pokračovat.

"Vypadá to, že Albus Brumbál cítí potřebu navštěvovat mě v mých snech," zabručel a byl viditelně nesvůj z toho, že přiznává něco takového. "A naše konverzace se pokaždé točí kolem toho samého - mojí duše."

"Tvojí duše?" zeptala se překvapeně a posadila se tak, aby na něj viděla.

Přikývl.

"V tu noc, kdy mě požádal, abych ho připravil o život," začal a znechuceně se uchechtl, "jsem se ho zeptal, proč prostě nenechá Draca udělat to, co mu Temný pán nařídil. Odpověděl, že nechce, aby se duše toho chlapce poškodila, a když jsem mu řekl, že moje duše pro něj tedy zřejmě nic neznamená, zareagoval v tom smyslu, že jenom já vím, jestli mojí duší uškodí, když pomůžu starci vyhnout se bolesti a ponížení."

"Jako eutanázie," napadlo ji.

"Možná," pokrčil Severus rameny. "V mých nočních můrách se mi ovšem vysmívá: tvrdí, že jsem při jeho zabití cítil potěšení, a já v tom snu cítím, jak se moje duše trhá na kusy." Zavřel oči a promnul si obočí.

Hermiona ho několik vteřin pozorovala skrz řasy a byla si vědoma toho, že nyní bude muset volit slova s mimořádnou opatrností.

"Myslím, že je na místě připomenout, že Brumbál hrál nezodpovědnou hru s životy mnohých lidí, Severusi. Vím, že měl v kouzelnickém slova smyslu dobré srdce, ale to mu nedávalo právo vědomě vystavit tebe a vlastně i Harryho tak neskutečnému nebezpečí. Chtít po tobě něco takového, to bylo... nespravedlivé. Mohlo to tvoji duši zmrzačit napořád."

"A jak víš, že se tak nestalo?" vrhl na ni rychlý pohled.

Zadívala se do jeho černých očí, v jejichž hlubinách se odrážely plameny z krbu.

"Já to nevím. To můžeš vědět jenom ty."

Odvrátil od ní pohled a zahleděl se do ohně.

"Dobře víš, tím jsem si jistý, že k úspěšnému vyslání neprominutelné kletby ji musíš myslet vážně."

"Myslet něco vážně a mít z toho potěšení jsou ale určitě dvě rozdílné věci, ne?"

"Měl jsem s Albusem Brumbálem poměrně složitý vztah," povzdychl si zhluboka. "Stoprocentně mi důvěřoval; respektoval moje schopnosti. Ale nemyslím si, že mě měl nějak zvlášť v oblibě. Mě je těžké mít v oblibě: dozajista nejsem jeden z těch stále dobře naladěných, přísných ale spravedlivých, mládež zbožňujících jedinců, které obvykle přijímal do svého učitelského sboru. Měl mě ale dost rád na to, aby mi odkázal teléniový kotlík Nicolase Flamela."

Hermiona se na něj pousmála.

"A ty jsi ho měl rád?"

"Nijak zvlášť," potřásl hlavou. "Jasně jsem viděl, jak nadaný manipulátor to je, a skutečnost, že jeho manipulace zahrnuje i mě, mi šla hrozně na nervy. V každém případě jsem však respektoval jeho schopnosti: on byl dozajista nejmocnějším kouzelníkem, jakého jsem kdy potkal, a myslím, že jsem byl svým způsobem pohnutý tím, jakou důvěru ve mě vkládá. Často se mě ptal na názor v případě záležitostí nejvyšší důležitosti; to mi lichotilo.

Bylo pravděpodobné, to jsem tušil, že budu nucen ukončit jeho život, což mělo za následek, že jsem už řadu měsíců před onou nocí neustále přemýšlel o tom, jak přesvědčivě vyslat kletbu Avada Kedavra. V tom roce jsem na něj měl hroznou zlost a navíc mi nedlouho předtím prozradil, že Potter musí zemřít. Úplně mě rozzuřil. Bylo to snadnější, než jsem si představoval, mnohem snadnější, vyslat tu kletbu. Vložil jsem do ní všechen svůj vztek: vztek na Albuse, vztek na Temného pána, vztek na sebe samotného. Cítil jsem se jako zvíře v pasti. Byl jsem v pasti. Kdybych místo Draca nedokončil jeho úkol, zemřel bych a já měl ještě další úkoly, které jsem měl splnit." Znovu se odmlčel, jako by se myšlenkami ztratil v tančících plamenech.

"A jak ses cítil, když jsi to nakonec udělal?" otázala se ho šeptem.

"Jako bídák," odvětil automaticky. "Naštvaný, zahořklý, zahanbený, rozlícený. Jakmile jsem předal Draca jeho matce a přestál nezbytnou audienci u Temného pána, přemístil jsem se do Tkalcovské ulice a strávil zbytek noci s hlavou v záchodové míse. Byl jsem rád, že je ten závazek konečně splněný, ale v dalších letech jsem pak zkoumal svoji duši a nenašel jsem ani náznak radosti, která by z toho činu mohla pocházet."

"Takže je tvoje duše nepoškozená?"

"Tak daleko bych zase nezacházel, říct, že je nepoškozená," zasmál se Severus ironicky. "Moje duše je určitě poskvrněná mnohými věcmi, jež jsem učinil, a některými, které jsem udělat nezvládl. Vykonal jsem některé činy, za něž mě svědomí nehryže, takže jsem si poměrně jistý, že tam následkem toho nějaké poškození bude, ale pokud mohu říct, nebyla moje duše roztržená."

Lehce ho políbila na tvář a znovu se opřela o jeho hrudník.

"Tvoje duše je stále vcelku, Severusi, vím to."

Neodpověděl, ale přitiskl rty na temeno její hlavy a oba tak mlčky setrvali několik minut.

"Nejzvláštnější na tom je," zamumlal nakonec, "že ty noční můry vždy začínají a končí stejně. Někdy se nepatrně liší v jednotlivých detailech a scénách, ale vždycky začínají a končí stejným způsobem: nejdřív se mě Albus vyptává na moji duši, ale jak pak sen pokračuje, ocitnu se pokaždé na podlaze v Chroptící chýši a přede mnou je jeho mrtvé tělo zabalené do tlustého pláště."

Rychle polkl a ona poznala, že teď jde o další část noční můry, která způsobuje, že Severus křičí ze spaní hrůzou.

"Když zdvihnu ten plášť z jeho obličeje, už to není Albus: je tam ten zatracený had. Vrhne se mi na krk a já se budím tak, jak jsi to před chvílí sama viděla."

Netušila, co na to má říct, a tak mu jen stiskla ruku.

"Nečekám, že mě vzpomínka na toho prokletého hada někdy přestane pronásledovat," zavrčel. "Všichni jsme byli ve válce zranění tím nebo oním způsobem a některé psychické jizvy v nás už možná nikdy nadobro nezmizí. Jen bych si přál vědět, proč se z něj vždycky stane ten had."

Hermiona se zamyslela nad tím, co jí řekl, a náhle se posadila zpříma.

"Stane se z něj had, protože Nagini není jediný, kdo tě zranil. Ublížili ti oba dva, Severusi."

Věnoval jí hluboce pátravý pohled.

"Snad." A vzal její tvář do dlaní a políbil ji.

Když se od ní odtáhl, opřela se znovu o jeho hrudník a rozrušeně dumala nad tím vším, co právě vyslechla. Vzpomněla si na jeho chování, když se probudil z noční můry, a přemýšlela, jestli si v tom šoku vůbec pamatuje na to, že na ni poslal kletbu. Neboť to nevypadalo, že by se jí chystal omluvit. Uplynulo několik minut a on pohlédl na hodinky.

"Už jsou čtyři ráno," zašeptal jí do ucha.

Pochopila to jako narážku, že má odejít, a neochotně vstala z jeho klína.

"Měla bych jít."

Vzhlédl k ní s nečitelným výrazem v obličeji.

"Dobrou noc, Severusi," pravila s pocitem nevysvětlitelného rozrušení. Odvrátila se směrem ke dveřím, avšak on se rychle postavil, natáhl se a chytil ji za ruku.

"Zůstaň," řekl stejně jako ona o něco dříve toho večera.

Překvapeně mu pohlédla do očí a v tu chvíli jí došlo, že tohle je jeho omluva. Usmála se, když si ji přitahoval do náruče.

"S radostí," odpověděla.

ssSss

Když se Hermiona následujícího rána probudila, Severus ještě spal. Zdvihla se na lokti a zadívala se na něj. Ležel na zádech, hlavu měl odvrácenou od ní směrem k oknu a pokrývku staženou k pasu. Přejela očima po jeho těle - po pár chloupcích na jeho hrudi, po šlachovitých svalech na jeho pažích a žilkách na jeho rukách. Hleděla na jeho dlouhé štíhlé prsty s upravenými nehty, a když zdvihla zrak k jeho dosud dřímajícímu obličeji zbavenému obvyklého úšklebku, kdesi vzadu v její mysli jí tichý hlásek zašeptal "miluji ho."

Přitiskla si prsty na ústa, jako by jí to přiznání mohlo uniknout, pokud ho nezadrží, a cítila se zároveň radostně i nanejvýš smutně. Bylo to poprvé od začátku jejich milostného poměru, kdy beze vší pochybnosti věděla, že se do tohoto složitého, neústupného a občas i protivného muže zamilovala. To zjištění ji spíš zneklidnilo, než potěšilo, protože co mohlo vzejít ze vztahu založeného na citu, když byli oba v pasti Manželského zákona?

Zavrtěl se a otočil se k ní, oči stále zavřené, a ona si v duchu přísahala, že mu to neřekne. I přes jejich kamarádství v laboratoři, přes jejich vášnivý vztah a přes skutečnost, že před ní minulou noc obnažil svoji duši, neměla ani ponětí o tom, co k ní skutečně cítí. Věděla, že se mu její společnost v práci většinou zamlouvá, věděla, že po ní touží, ale jinak byla ztracená. Ne. Neřekne mu, že ho miluje. Pokud by před ním kdy něco takového přiznala, musí si být jistá, že jsou jejich pocity vzájemné, což si v současné době prostě nebyla.

Když však otevřel oči a pozdravil ji ospalým pousmáním, napadlo ji, že tu možná nějaká naděje přece jenom je. A když ji vzal za ruku a vedl ji do sprchy, nemohla si pomoci a musela připustit, že se možná v posledních dvaceti čtyřech hodinách dostali dál než za bůhví jak dlouho předtím. Ano, byli v pasti svých manželství, ale pořád tu byla naděje. Vždycky tu je naděje.

ssSss

Předchozí (24.3.) *** Následující (25.1.)

Odmítnutí (24. kapitola 3/4)

Nevím proč, ale tahle část se překládala o něco obtížněji. Ale je hotová a to je hlavní. Užívejte jaro a čtení!:-)

ssSss

Následující sobotu zašla Hermiona se svojí matkou na oběd a nějaké nákupy, a když pak doma vybalila to, co nakoupila, vydala se přes náměstí k Severusovu domu. Zůstala stát na schodech, vyslovila krátké zaklínadlo, aby zjistila, zda Kordélie odcestovala do Skotska, a když si ověřila, že se v domě nachází pouze jediná osoba, klidně vstoupila dovnitř a vyšla po schodišti vedoucímu k pracovně. Krátce zaklepala, otevřela dveře a strčila hlavu do místnosti.

---

"Ahoj," řekla a zakřenila se na Severuse, který seděl za stolem zavalený pergameny.

"Dobrý večer," odvětil, odložil brk na stůl a pohodlně se opřel. "Jak se ti včera dařilo v Belfastu?"

"Dobře, nic k tomu nemám. Teď jsem právě zjistila, že se Lance vydal na pár dní navštívit své přátele do Benátek a že s sebou vzal Moe." Náhle vypadala nejistě. "Nechtěl bys povečeřet v mém domě?"

"Máš v úmyslu vařit?" zdvihl obočí.

"Ano," řekla a podrážděně našpulila rty. "Víš, možná nejsem tak dobrá jako Moe, ale i tak jsem nanejvýš zdatná kuchařka."

"Dobrá, to brzy uvidíme," protáhl významně. "Ano, rád bych povečeřel ve tvém domě, obzvlášť když uvážím, že Lancův vinný sklep dalece převyšuje ten Kordéliin."

"V tom případě se na tebe budu za hodinu těšit," rozzářila se.

Hermiona za sebou zavřela dveře a seběhla po schodech plná nadšení, že Severus souhlasil s večerem stráveným u ní doma. Až doposud vždy trávili víkendy v jeho domě a vzhledem k tomu, že se obvykle odebrali do jeho ložnice ještě před večeří, nedostala nikdy záminku k tomu, aby u něj zůstala přes noc, a neočekávala v tomto směru pozvání ani do budoucna. Spát v její blízkosti pravděpodobně považoval za příliš intimní anebo za tím byl jiný důvod, na který ještě nepřišla. Zamýšlela uvařit nějaké hodně vydatné jídlo a doufala, že plný žaludek a láhev vína udělají své a on u ní zůstane přes noc. Odpoledne a večery plné vášně trávené v Severusově ložnici, z níž vycházeli, jen když je z postele vyhnal hlad, se jí nadmíru zamlouvaly, jenže zároveň toužila vědět, jaké by to bylo spát v jeho náruči a probudit se vedle něj, a byla odhodlaná to zjistit.

Když Severus o hodinu později dorazil, měla už Hermiona prostřený stůl, zapálené svíčky a s přípravou večeře byla téměř hotová. Bylo jí známo, že on si potrpí na červené maso a červené víno, a tak přichystala steaky se směsí zeleniny. Slyšela, jak sestupuje po schodech, a věnovala mu rychlý úsměv, jakmile vstoupil do místnosti.

"Voní to slibně," zamručel a nakukoval jí přes rameno.

"Ty snad pochybuješ o mých kulinářských dovednostech?" vrhla na něj potměšilý pohled.

"Teď už ne. Dovolíš, abych vybral nějaké víno?"

"Ano, prosím," přitakala.

Hermiona se za ním dívala, jak jde do vinného sklepa, a jakmile se vynořil s lahví vína, které uznal za přijatelné, začala nosit na stůl. Byla již tma, když dojídali moučník, a Severus otevřel druhou láhev vína. Jako vždy jí připadalo, že je více hovorný, jakmile se napije vína a uvolní se, přestože i teď nekompromisně udržoval hovor na hony vzdálený všem tématům, která nepovažoval za vhodná. Přesto byl ale v tento večer vzhledem ke svým obvyklým poměrům dost výřečný, když ji bavil historkami o ostatních členech profesorského sboru z dob svého působení v Bradavicích.

Krátce před desátou hodinou se zdvihla ze židle, troufale si mu obkročmo sedla na klín a zasténala, když jí přejel dlaněmi vzhůru přes boky.

"Soboty jsem si od jisté doby neuvěřitelně oblíbila," zapředla mu do ucha.

"Jsem na tom stejně," odvětil, přitáhl si ji k sobě a políbil ji.

Odvedla ho k sobě do pokoje, a když se pomilovali, přitulila se k němu a on jí pomalu hladil po paži, jak se stalo jeho zvykem.

Sama pro sebe se usmála potěšená tím, že jídlo a víno přineslo očekávaný výsledek a oni tu teď mohou ležet propletení v ospalém tichu ukolébávaní do hlubšího spánku zvukem dešťových kapek dopadajících na suterénní okénko.

Severus hleděl na její tvář ozářenou jemným světlem svíčky a tak, jako v posledních týdnech již mnohokrát, obdivoval, jak se její vlasy rozlévají po polštáři jako vějíř. Měla zavřené oči a její tělo bylo uvolněné, ale on věděl, že ještě nespí. Nechal svůj pohled sklouznout po jejím útlém krku k hrudi poseté jemnými pihami a k zdvihajícím se ňadrům přitisknutým k jeho tělu.

Odjakživa mu připadalo až překvapivě snadné hrát v životě několik různých rolí. Ve škole měl hned čtyři rozdílné úlohy: byl pilným studentem; členem zmijozelské koleje a úhlavním nepřítelem Pottera a Blacka; kamarádem Lily Evansové; a rovněž zanedbávaným synem, když se o prázdninách vracel domů. Před konečnou porážkou Temného pána se jeho předstírání točilo kolem služby jeho dvěma pánům, avšak i dnes se budil do několika příhodných rolí: manžel Kordélie Millové a člen kouzelnické vyšší třídy; úspěšný obchodník a mistr lektvarů; milenec ženy, která tu nyní ležela s rukou a nohou omotanou kolem něj.

A právě ony poslední dvě úlohy mu nyní začínaly působit potíže. Se vzrůstající pravidelností se mu stávalo, že se toužil natáhnout a dotknout Hermiony, když přecházel od svého pracovního stolu do skladu, nebo přitisknout rty na její čelo předtím, než večer odešla z laboratoře. V týdnu bylo nicméně nezbytné chovat se zároveň jako manžel a svědomitý profesionál, a Severus se tudíž odmítal poddat těmto návalům slabosti.

Dál hleděl na Hermioninu tvář v šeru pokoje a uvažoval, proč mu připadá mnohem přijatelnější ji o víkendech usouložit do bezvědomí, než se poddat těmto drobným vytouženým důvěrnostem. Občas si v okamžicích, kdy k sobě byl nemilosrdně upřímný, říkal, že by skutečně nic nechtěl víc, než zůstat tady přes noc v teple její postele s jejím nahým tělem omotaným kolem jeho. Jaké by to bylo se vedle ní probudit?

Vynadal si v duchu za tuto nevítanou přecitlivělost, potřásl hlavou a vymotal se z jejích končetin. Bylo už po půlnoci: čas vrátit se k sobě domů. Než však mohl přehodit nohy přes okraj postele a začít hledat svoje oblečení, chytila ho prsty za předloktí.

"Severusi," zašeptala, "zůstaň."

Pomalu se k ní otočil čelem.

"To by nebylo moudré."

"Proč ne?" zdvihla se na lokti. "Proč by to nebylo moudré?"

"Mohlo by to vést ke snazšímu odhalení nás dvou," zabručel odvraceje se od ní.

"To je nesmysl, Severusi. Kordélie je pryč a nikdy se nevrací dřív než v neděli večer. Lance tu nebude celé dny a i tak už o nás ví."

Věděl, že má pravdu: neexistoval důvod, proč by teď měl opouštět její postel. Jak jí jen vysvětlit, že má strach podvolit se těmto touhám? Že se obává, aby ho neučinily zranitelnějším, a že se děsí pomyšlení, co by se stalo, až by se s křikem probudil z jedné ze svých neustále se vracejících nočních můr?

Klekla si za něj, omotala mu paže kolem hrudníku a jemně ho líbala na rameno, až zavřel oči.

"Prosím, Severusi. Jsme tak málo spolu. Zůstaň se mnou."

Pocitu jejího nahého těla přitisknutého k jeho zádům nedokázal odolat. Znamenalo to, což mu bylo předem jasné, že na spánek může dnes v noci zapomenout, a beze slova se otočil v jejím náručí. Jemně ji políbil na spánek, stáhl ji zpět do postele, a nebyl si úplně jistý svými pocity poté, co jí unikl hluboký povzdech uspokojení. Natáhl se pro hůlku, zhasl svíčky, zabořil si její hlavu pod bradu a ovinul ji pažemi.

"Děkuji ti," zašeptala a položila mu ruku kolem pasu.

"Dobrou noc, Hermiono," zabručel.

Její dech se postupně prodloužil a ustálil a Severus hleděl do tmy vděčný za to, že ho lechtání jejích kadeří na nose pomáhá udržet vzhůru. Usnout si totiž dnes v noci nemohl dovolit.

ssSss

Vždycky to začínalo stejně. Téměř každou noc od okamžiku, kdy u svatého Munga znovu nabyl vědomí, pokaždé, jakmile usnul, ho Albus Brumbál znovu přišel navštívit do jeho snů.

Ocitl se usazený za ředitelským stolem v Bradavicích s brkem v ruce, když náhle masivními dřevěnými dveřmi potichu vstoupil Albus. Navštěvoval ho tímto způsobem každou noc, i přesto se však Severus ani tentokrát neubránil překvapenému trhnutí.

"Albusi?" zajíkl se zmateně. "Myslel jsem... myslel jsem, že jste mrtvý?"

Bývalý ředitel se uchechtl způsobem, který Severuse sedmnáct let vytáčel k nepříčetnosti.

"To také jsem, Severusi. Zabil jste mě, pokud mě paměť neklame." A s tím se Albus posadil do křesla naproti stolu a propletl si prsty.

"Připravil jsem vás o život pouze proto, že jste mi to přikázal," zareagoval Severus zachmuřeně.

"Takže vám to nepřineslo žádné potěšení, Severusi?" otázal se Albus, předklonil se a zíral na něj přes obroučky brýlí těma svýma pronikavými modrýma očima. "Copak jste v té chvíli nepocítil ani záchvěv nadšení z toho, co jste udělal?"

"Ne!" prohlásil Severus rozhodně, odstrčil svou židli od stolu a zvedl se. "Nepřineslo mi to potěšení. Cítil jsem...," odmlčel se a jal se rázovat sem a tam, "vztek. Vztek na vás, na Temného pána, na sebe kvůli situaci, do níž jsem byl vmanipulován. A nenávist nejspíš, na nás na všechny. Ale ne potěšení."

"Kdysi jsem vám řekl, Severusi, že jenom vy sám víte, jestli vaší duši uškodí pomoci starci od bolesti a ponížení. A jenom vy víte, jak to doopravdy je. Takže - jste si jistý, že se v tom vašem vzteku a sebeopovržení zároveň nemihla ani jedna nepatrná jiskřička uspokojení?"

Severus se zastavil uprostřed kroku a upřel pohled na starého muže.

"Ne. Necítil jsem žádné potěšení... Já..."

Zarazil se, znovu zapátral ve svém nitru po pravdivé odpovědi a pak náhle bolestně zaúpěl, když to ucítil: svoji duši rozpolcenou na dva kusy.

"Ne!" vykřikl, sevřel desku stolu a klesl na kolena.

Brumbál na něj hleděl třpytivýma modrýma očima bez jediné známky pochopení nebo soucitu. A opět se tak nesnesitelně uchechtl, zatímco Severus lapal po dechu.

"Myslel jsem si to."

Severus klesal na podlahu, jednou rukou stále drtil desku stolu, druhou si drásal hrudník, jako by odtud mohl vyhnat onu spalující bolest, a v té chvíli se scéna změnila. Agónie najednou pominula a on klečel na trávníku pod Astronomickou věží, před sebou rozlámané a bezvládné Brumbálovo tělo. Byli tam sami, až na fénixe Fawkese, který kroužil ve vzduchu nad nimi a tklivým hlasem naříkal nad skonem svého pána.

Severus pohlédl na mrtvé tělo člověka, který byl jeho ředitelem, jeho kolegou, jeho důvěrníkem a čas od času rovněž jeho přítelem. Ano, Brumbál ho využil. Ano, manipuloval s ním. Ale zároveň mu také věřil a nikdy o své důvěře v něj nezapochyboval, a to už něco znamenalo, ne snad? Agónii, jež před chvílí drtila jeho nitro, nahradila tupá bolest a on si uvědomil, že je to utrpení ze ztráty. Záchvat žalu nad tím, že tak skvělý, přestože chybující muž odešel ze světa jeho vlastní rukou.

Vlny zármutku se přes něj převalily a on zabalil tělo Albuse Brumbála do svého cestovního pláště a zdvihl ho ze země. V jeho snech nebylo těžké a on se s ním vydal branou do Prasinek a Chroptící chýše, aniž by přesně věděl proč. O cíli svojí cesty nepochyboval a byl odhodlaný do té staré barabizny dojít i přes narůstající pocit paniky, který se mu kdesi v pozadí vtíral do mysli a říkal mu, že tam by chodit neměl, že tam na něj něco čeká.

Když dorazil k chýši, kopnutím otevřel dveře dokořán, vklopýtal dovnitř, položil zabalené tělo na zaprášenou podlahu a znovu vedle mrtvého Albuse klesl na kolena. Zašátral v hábitu po hůlce, ale jeho prsty nahmataly cosi studeného a kovového, vytáhl to a zjistil, že v ruce drží brýle starého muže. Přemýšlel nad tím, jak se mohly ocitnout v kapse jeho hábitu, a mezitím se předklonil, aby stáhl plášť z Albusova obličeje a nasadil mu brýle zpět na křivý nos. Ale ještě předtím, než se prsty dotkl tuhé látky, vycítil, že něco je strašně špatně. Tělo ovinuté pláštěm jakoby změnilo tvar, a když se jal stahovat jeho cíp z místa, kde by měl být Albusův obličej, to, co leželo pod ním, se začalo kroutit a svíjet.

Ztuhl v šoku, okraj pláště mu vyklouzl z rukou a odkryl hladkou hlavu Voldemortova obrovského hada. Planoucí Naginiho oči se k němu otočily a k Severusovým rtům začal stoupat strašlivý výkřik, který z nich vyšel ve chvíli, kdy se netvor vrhl po jeho krku vlhce se lesknoucími vyceněnými zuby.

ssSss

Předchozí (24.2.) *** Následující (24.4.)

Odmítnutí (24. kapitola 2/4)

První setkání Hermiony s Kordélií po začátku vztahu se Severusem - jak to poctivá Nebelvírka Hermiona ustojí? A jeden docela pěkný rozhovor s nebudu-spoilerovat-kým o nebudu-spoilerovat-o-kom:-)

ssSss

Těsně před osmou hodinou se Hermiona vydala přes Kensingtonské náměstí. Dnes bude Severuse hrozně postrádat: bylo pondělí, jeho den, kdy trávil čas mimo laboratoř jednáním se zákazníky. I ona strávila většinu pátku cestováním po státě, ale díky Kordéliině nepřítomnosti se ten večer vrátila k Severusovi. Dnes večer se ale na nic takového těšit nemohla.

---

Sklesle se dotkla hůlkou vchodových dveří a otevřela je právě ve chvíli, kdy se její tchýně vynořila z jídelny na protější straně chodby. Kordélie měla přes sebe přehozený nádherně vyšívaný župan z modrého saténu a jejímu makeupu ani účesu již nic nechybělo.

"Hermiono!" zvolala a věnovala svojí snaše jeden ze svých nepříliš věrohodných zářivých úsměvů paní domu.

"Zdravím," odvětila Hermiona klidně a vší silou se pokoušela vrátit jí úsměv.

Kordélie přešla chodbu, sevřela ji v objetí a lehce ji políbila na obě tváře.

"Právě ses minula se Severusem! Pokud vím, mířil do Amsterdamu."

"Ano," zamumlala Hermiona nejistě. "Zrovna se chystám jít dolů do laboratoře."

"Tak tedy," pravila Kordélie spiklenecky, "proč nevyužít jeho nepřítomnosti a nedat si se mnou a mými přáteli kávu? Přijď nahoru kolem jedenácté."

"To je od vás moc milé," ztuhly Hermioně rysy, "ale já mám hodně práce, kterou musím stihnout..."

"To je takový otrokář!" protočila Kordélie oči. "No dobrá, kdybys změnila názor, budeš více než vítána."

Hermiona ze sebe vypravila slova díků a s chvějícíma se rukama se vrhla ke schodišti. Když sestoupila do spodního patra, vytáhla z hábitu hůlku a přitiskla ji na zámek kovaných železných dveří. Rychle vešla dovnitř, dveře za sebou zabouchla, přitiskla se zády k jejich chladnému povrchu a pomalu se sesunula na podlahu. Její lektvarový zápisník pleskl o zem a Hermiona si složila tvář do dlaní, po tvářích jí stékaly slzy viny a trýzně a celé její tělo se třáslo.

Strávila téměř celý jeden báječný týden schovaná se Severusem v jejich malém soukromém vesmíru. Ale teď se s mocným zaduněním vrátila na zem. Tohle byla skutečnost, do které samu sebe vědomě a natrvalo uvrhla: hrát divadýlko před ženou, jejíž manžel se stal jejím milencem. Na celém světě neexistovala jediná polehčující okolnost, která by učinila snesitelnější to, když teď byla postavena tváří v tvář nutnosti chovat se tak brutálně nečestně. Hermiona byla neuvěřitelně šťastná, že tam Severus nebyl, aby viděl její chování, a oči si mohla vyplakat, neboť věděla, že ho nedokáže opustit, jenže zároveň si vůbec poprvé naplno uvědomila břemeno, které bude muset nést.

ssSss

Hermioně se po většinu následujícího měsíce podařilo Kordélii vyhýbat a se Severusem se postupně dostali do zaběhnutých kolejí. Přes týden se k sobě chovali tak, jak to dělali vždycky: jako zaměstnavatel a zaměstnankyně. Občas nesmírně toužila se ho dotknout, když přecházel kolem ní, třeba mu jen položit ruku na předloktí nebo ho krátce políbit na tvář. Ale oba souhlasili, že své pracovní a soukromé životy zcela oddělí, a Hermiona toužila dodržet slovo. O víkendech si ten nedostatek fyzického kontaktu naplno vynahrazovali a ona zjistila, že soboty, kterých se dřív děsila, byly nyní tím jediným, pro co žije.

Zatím nebylo ani nikterak obtížné tajit to před přáteli. Několik týdnů se vyhýbala důvěrným rozhovorům s Padmou - ujistila se, že má její kamarádka při všech setkáních vždy dostatek práce s dětmi. Všimla si, jak si ji Padma několikrát pozorně prohlíží, ale vypadalo to, že se žádný výslech zatím konat nebude. S Harrym a Ginny to bylo o dost snazší - i když byli ohledně jejího přátelství se Severusem zvědaví, o jejích citech nikdy nic nevěděli.

Na konci srpna ji Neville požádal, jestli by s ním nezašla na oběd do Příčné ulice, a ona souhlasila. Pár dní před jejich schůzkou si neustále dělala starosti ohledně toho, co mu řekne, pokud se jí zeptá na Severuse, a sestavovala si seznam témat hovoru, který by mohla udržovat s cílem odvrátit pozornost od svého vlastního života. Nakonec však zjistila, že se neměla čeho obávat: Neville byl zkroušený víc, než jak ho kdy viděla, a prostě jen potřeboval spřízněnou duši, které by se mohl svěřit. To bylo ve čtvrtek odpoledne a ona se pak vrátila do laboratoře s dost zasmušilým výrazem.

Severus si všiml její ustarané tváře ve chvíli, kdy se postavila ke svému stolu.

"Stalo se něco?" zeptal se zamračeně.

"Byla jsem na obědě s Nevillem," povzdychla si zhluboka.

"Ach ano. Tím se to dozajista vysvětluje. Pan Longbottom na lidi obvykle takhle působí," zabručel s úšklebkem.

"Ty jsi ohledně Nevilla tak nesnesitelný, Severusi!" vybuchla a třískla zápisníkem o stůl. "Ty se do něj prostě pořád musíš navážet, že jo?"

Úšklebek z jeho tváře okamžitě zmizel a zdvihl obočí, neboť na tak přecitlivělé reakce u ní nebyl zvyklý.

"Ach, Severusi, omlouvám se," zamumlala a třela si čelo. "Vím, že sis jenom dělal legraci. To jen, že on je vážně v depresi a mě to rozrušilo."

Beze slova se vrátil k práci a stále se mračil. Hermioniny oči se naplnily slzami.

"Přijímáš moji omluvu?"

Zdvihl oči od kotlíku, pohlédl na ni a uvažoval, co přesně se mezi nimi u oběda stalo, že to u ní vyvolalo takový smutek.

"Jistěže přijímám tvoji omluvu," pravil tiše. "Mohla bys mi prosím vysvětlit, co tě takovým způsobem rozlítostnilo?"

Posadila se na stoličku a znovu si hluboce povzdychla.

"Takže, on a Hannah jsou oficiálně odloučení. Ona přijala práci u Děravého kotle a on samozřejmě zůstal v Bradavicích."

"Na tom není nic překvapivého," zabručel. "Každému bylo úplně jasné, jak nešťastní jsou už krátce po svojí svatbě."

"Ano, jenže já si myslela, že až se rozejdou, bude Neville šťastnější. On je však ještě víc sklíčený. S ní to ve škole bylo deprimující, ale nyní je to tam pro něj ještě osamělejší a navíc má dost času dumat o tom, kam směřuje jeho život."

"Však také není jedinou obětí Manželského zákona," trhl Severus rameny. "Musí se sám postarat, aby byl šťastný."

"Jenže on nemůže," vyhrkla Hermiona. "Je tady jako v pasti a žena, kterou miluje, je v cizině. To je tak nespravedlivé - vždyť měl hrozný život!"

Upřeně ji pozoroval, jak si kouše spodní ret plná obav o svého kamaráda.

"Chci říct, jen si to představ! Vychovala ho babička, která až do jeho patnácti let nedělala nic jiného, než že ho podceňovala. Nebyl nic víc než sirotek, a přitom ani nemohl opravdu truchlit pro své rodiče, protože jsou pořád naživu. Jsou na tom hůř, než kdyby byli mrtví! Neville je nikdy nepozná, a přesto se celý život musí dívat, jak jejich těla přežívají jako prázdné schránky, a bude za péči o ně zodpovědný až do dne jejich smrti."

Severus nemohl odpoutat pohled od Hermioniny utrápené tváře.

"Ale on s tím vším přece, jak sama říkáš, žil celý svůj život. V hodinách lektvarů snad mohl být terčem mého posměchu, ale připadalo mi, že se v posledních letech studia v Bradavicích docela změnil. Z nanicovatého nemotorného trouby se stal odvážný sebejistý mladík. Tak v čem teď nastal ten obrat?"

"Zčásti za to může Manželský zákon," vydechla Hermiona. "Většina z nás měla možnost opustit stát, pokud jsme se mu nechtěli podřídit, ovšem Neville nemohl. Jeho babička odjakživa zodpovídala za péči o jeho rodiče, ale teď už je příliš stará a sama má chatrné zdraví, a tak odpovědnost přešla na něj. V několika posledních letech je jeho matce střídavě lépe a hůře a on má podezření, že se jim u svatého Munga nedostává náležité péče. Každý víkend je navštěvuje a přes týden se čas od času objeví bez ohlášení, aby personál udržel ve střehu," smutně potřásla hlavou.

"Proč je neumístí do soukromého ústavu?" zeptal se Severus a svraštil čelo. "Pokud vím, existuje v Británii několik soukromých ústavů provozovaných kouzelníky."

"Na to se poptával, ale všechny jsou mimo jeho možnosti. Dům jejich rodiny nemůže prodat, dokud žije jeho babička, a ze svého platu si to nemůže dovolit hradit. A kdyby navíc na čas odjel ze země, nedostával by plat vůbec."

"Chápu," zamručel Severus, promíchávaje obsah kotlíku. "Tvá starost o něj je dojímavá."

Prudce zdvihla hlavu a podívala se na něj, ale v tónu jeho hlasu ani v rysech jeho tváře nezaznamenala jedinou známku sarkasmu.

"Nevilla jsem vždycky měla ráda," vysvětlovala. "Když mi v Belgraveském domě nabídl manželství, mluvili jsme o tomhle všem a tehdy jsem si myslela, že je to do značné míry jenom jeho momentální špatná nálada. Ale od té doby jsme jeho možnosti probírali nesčetněkrát a já prostě netuším, jak mu pomoci. Hrozně ráda bych ho viděla, jak se vydává do světa najít Lenku Láskorádovou, ale on svojí maminku a svého tatínka moc miluje a nikdy je neopustí, když ví, že se tady o ně nikdo pořádně nepostará."

Několik minut mlčeli a pak Hermiona sklouzla za stoličky a chystala se vrátit k práci.

"Severusi?" řekla najednou s úsměvem. "Víš, žes byl Nevillův bubák, když jsme byli ve třetím ročníku?"

Odfrkl si a probodl ji pohledem.

"Celá škola věděla, že jsem byl jeho bubák," odsekl nakvašeně.

"No," uchechtla se Hermiona, "však jsi taky na něj byl obzvlášť drsný."

"Byl jsem obzvlášť drsný na vás na oba; předpokládám, že tvůj bubák jsem nebyl?" Na vteřinu či dvě se odmlčel a zíral do svého kotlíku. "To byla jedna z věcí, která mě na tobě nejvíc rozčilovala: vždycky jsi považovala na nezbytné štěkat pokyny do ucha Nevilla Longbottoma místo toho, abys tomu klukovi dala šanci přijít na to sám."

"Ten na to těžko mohl přijít sám, jelikož se pokaždé složil už ve chvíli, kdy jsi vstoupil do místnosti!" odsekla mu se zúženýma očima, on však jen přezíravě mávl rukou.

"Nechápu, jak jsem to s tebou mohl tak dlouho vydržet. Byla jsi určitě ta nejhorší ze všech studentů, které jsem kdy měl to neštěstí učit."

"Nejhorší ze všech studentů?" spadla jí brada. "Připravila jsem snad někdy lektvar, který by byl jiný než dokonalý? Odevzdala jsem snad někdy esej, která by byla horší než uspokojivá?"

"Tvá práce byla skutečně přiměřená," ušklíbl se. "To v těch tvých neustálých otázkách tkvěl problém, a to ani nemluvím o tom, jak jsi celou třídu přiváděla k šílenství tou svojí všechno-vím vytrvale mávající rukou." A k jejímu nesmírnému pobavení zamával rukou ve vzduchu v působivém napodobení jejího bývalého já.

Snažila se nerozesmát, vzala do ruky svazek kořínků a mrštila ho po něm. Obratně ho zachytil levačkou, hodil kořínky zpátky na stůl a v koutku úst mu pohrával úsměv.

"Ty jsi tak krutý," zabrblala, pořád se smějíc.

Obrátil pozornost zpět ke svojí práci, ale po několika minutách se znovu ozval:

"Kruté je spíš to, že jsem skončil jako veliký dlužník mých dvou nejméně oblíbených studentů."

"Přece víš, Severusi, že můj dlužník už nejsi," zamračila se Hermiona, "všechno, co jsem udělala, jsi mi svojí laskavostí v posledním roce víc než oplatil. A proč bys měl pro všechno na světě být Nevillovým dlužníkem?"

Upřeně na ni pohlédl překvapený tím, že jí to dosud nedošlo.

"Copak tě nenapadá, proč bych se mu měl cítit zavázaný?"

Vracela mu pohled pátrajíc v duchu po odpovědi, a když ji nalezla, nemohla uvěřit tomu, že na to dosud nepomyslela.

"To on zabil hada!"

Prudce přikývl a odvrátil od ní zrak.

Hermiona ho dál pozorovala a najednou pochopila, proč byl k Nevillovi od prvního dne v Belgraveském domě tak nezvykle shovívavý.

"Jeho bubák už nejsi," ujistila ho, i když netušila, proč jí to náhle připadá tak důležité.

"To rád slyším," vrátil se mu na tvář úšklebek.

"Řekl mi, že jeho bubákem by dnes byl on sám: starý, osamělý a nikým nemilovaný." Povzdychla si. "To je smutné, že?"

"Ano," odvětil potichu a cítil se při tom trochu nesvůj. "To opravdu je."

ssSss

Předchozí (24.1) *** Následující (24.3.)

Odmítnutí (24. kapitola 1/4)

Reakci Tea na Hermionino počínání už známe a teď jen, co na to Lance? V úvodu báseň W. B. Yeatse (1865 - 1939) Parting z pásma A woman young and old vydaného roku 1933, jehož první část rovněž posloužila jako úvodní báseň, a to v kapitole 22. Často jsem uvažovala, proč autorka vlastně nazvala povídku Denial. V téhle části se o odmítnutí něco málo dočtete.

24. Mé temné spády

On. Než skončí noční časy

a probudí se celý dům,

drahá, prchnu slídilům;

ta píseň úsvit hlásí.

Ona. To noci pták a lásky,

milenců spících poeta,

svým mocným hlasem vyzpíval,

co za dne přísným tajemstvím.

On. Krajkovím již slunce zář

hřebeny horské oplétá.

Ona. To měsíce tvář.

On. Ten pták...

Ona. Ať zpívá dál,

já ke hře lásky nabízím

své temné spády.

W. B. Yeats, Odcházení

---

ssSss

Když se Hermiona v pondělí ráno probudila, pohlédla na budík a zjistila, že je sotva šest hodin. Zbývaly ještě víc než dvě hodiny do chvíle, kdy měla začít pracovat, jenže ona byla okamžitě ve stavu naprosté bdělosti a bylo jí jasné, že jakýkoli pokus znovu usnout by byl naprosto zbytečný. Poněvadž věděla, že se má Kordélie předchozí večer vrátit z cesty do Francie, zrušila plánovaný nedělní oběd u rodičů a namísto toho strávila celé odpoledne se Severusem. Odešla od něj něco před pátou a večer se zabývala papírováním, aby se na chvíli zbavila trýznivé úzkosti a viny.

To, co řekla Severusovi, myslela vážně: nelitovala, že se dali dohromady. Takhle se nikdy v životě necítila. Během studií na univerzitě měla dvakrát přítele a s jedním z nich chodila téměř dva roky. V té době si myslela, že je zamilovaná, a fyzická stránka jejich vztahu byla rovněž zcela vyhovující, jenže se Severusem to nyní bylo něco docela jiného. Bylo to jako přílivová vlna vášně, a přestože se nedokázala zcela oprostit od pocitu viny a nezodpovědnosti, cítila se, jako kdyby proti této takřka magnetické přitažlivosti všeobjímajícího potěšení neměla žádnou obranu. A právě to ještě zdvojnásobovalo sílu jejích výčitek svědomí.

Co se Tea týkalo, nepociťovala Hermiona takřka vůbec vinu. Tuhle situaci zapříčinil on: to on ji opustil, aniž by se s ní dal rozvést, a on byl první, kdo porušil jejich svatební přísahu. Nehryzaly ji výčitky svědomí, když Draca ve třetím ročníku udeřila do tváře; nelitovala, když Marietta Edgecombeová strávila měsíce tím, že se pokoušela dostat slovo ,práskač' z obličeje; a už vůbec se netrápila tím, když kentaur odnesl Dolores Umbridgeovou do hlubin Zapovězeného lesa. Poslala manželovi lahvičku výtažku z hrbouna a byla přesvědčená, že je to mnohem víc, než si Teo zaslouží. Její neklid neměl s jejím odloučeným chotěm nic společného.

Pevně se zamotala do přikrývky, zavřela oči a pokoušela se přijít na to, co přesně ji tímto způsobem znepokojuje. Součástí problému byla dozajista Kordélie. Hermiona opravdu věřila, že Severus vůči svojí manželce nemusí cítit žádnou vinu: koneckonců Kordélie měla poměr s jiným mužem ještě předtím, než se se Severusem vzali, scházela se s ním po celou dobu trvání svého manželství a dokonce jí ani nepřišlo nevhodné pozvat ho na svůj charitativní ples. Zůstávalo ale skutečností, že k ní, Hermioně, se tchýně nikdy nezachovala zle, což mělo za následek, že se Hermiona cítila jako zrádce, a docela Severusovi záviděla nedostatek stejného pocitu vůči jeho nevlastnímu synovi.

Rovněž ji trápilo, že ten vztah museli se Severusem tak dobře tajit. Z hlediska zdravého rozumu nepochybovala, že si okolnosti takový přístup žádají, věděla však, že bude mít veliký problém skrývat tak zásadní část svého života před svými přáteli. Do tváří jí stoupala červeň už při pouhém pomyšlení, co by si o ní pomyslela Padma, nemluvě o Harrym a Ginny. Děsila se myšlenky, co by asi řekl Harry, kdyby někdy odhalil pravdu. Jistě, jeho nenávist k Severusovi od noci závěrečné bitvy vymizela, jenže Hermioně bylo jasné, že i tak se ti dva nebudou mít nikdy rádi. A byla tu navíc ta potíž, že Severus miloval Harryho matku - to nepochybně celý problém jen zhorší a ještě víc to poukáže na rozdíl v Severusově a Hermionině věku, nebo ne?

Jí osobně bylo srdečně jedno, že je Severus téměř o dvacet let starší než ona, dokázala dokonce stěží uvěřit tomu, že doposud neměla vztah se starším mužem. V mnoha ohledech se vždy cítila být o tolik dospělejší než její vrstevníci a jeho vyzrálost jí vyhovovala. Být mladší ženou - to pro ni nepředstavovalo problém, ale být něčí milenkou, to bylo něco docela jiného. Byla to jedna z věcí, které ji sužovaly nejvíc: koneckonců skutečně byla jeho milenka. Cizoložnice. A vědomí, že naprosto nemá v úmyslu ho kvůli tomu všemu opustit, to jen zhoršovalo. Co to byla za člověka? Zdálo se, že bude muset vážně přehodnotit mínění, které sama o sobě má.

Zdálo se, že si své výčitky svědomí plně zasluhuje, a ona byla ochotná je snášet přesně tak, jak mu slíbila. Její znepokojení však pramenilo z jiného důvodu a tím byla budoucnost. Od chvíle, kdy započal jejich milostný poměr, neuplynul ještě ani týden, a tak se na jedné straně cítila jako blázen, že v tak raném stadiu jejich vztahu vůbec uvažuje o následujících měsících a letech. Nemohla ale přestat přemýšlet o tom, kam by to mohlo směřovat. Ocitli se v bezvýchodné situaci, ale bude tento stav trvat navěky? Vrátí se Teo a zažádá o rozvod? Nebo zažádá o rozvod se Severusem Kordélie, až dovrší padesátku a Manželský zákon se na ni už nebude vztahovat? A i kdyby to udělala, bude Severus stát o jakýkoli svazek se svojí bývalou studentkou?

Podařilo se jim rozdělit jejich vztah do dvou různých rovin. V laboratoři byli přátelé a kolegové. V ložnici byli milenci. Jenže mezi tím zela obrovská emocionální propast a Hermiona si nebyla jistá, jestli může být taková propast někdy překlenuta, zvlášť když polovina vzdálenosti k překonání závisela na muži tak zdrženlivém, tak obezřetném, jako byl Severus Snape. Slovo ,láska' mezi nimi ještě nepadlo. Hermiona by to v tak křehkém stadiu vztahu s mužem ani neočekávala, přesto si však nemohla pomoci a musela uvažovat o tom, co k ní Severus vlastně cítí.

Její vlastní pocity se jevily poněkud popletené. Miluje ho? Nebyla si tím jistá. Bylo zřejmé, že si získal její respekt, její obdiv a její náklonnost, a ode dne, kdy připravovala Exostrasérum, si byla rovněž vědoma toho, že ji nesmírně přitahuje. A když se z nich nyní stali milenci, toužila po něm každou buňkou svého těla každý okamžik každého dne. Byla tohle láska? Nebo jenom touha? Přinejmenším tušila, že by ho mohla milovat.

Co se Severuse týkalo, i zde by se našly náznaky, jež tomu mohly nasvědčovat. Věděla, že ji chce právě tak, jako ona chce jeho, přemýšlela však, jestli je to pouhý chtíč nebo něco víc. Severus vypadal, že je schopen rozčlenit svůj život na víc částí, možná dělal totéž i se svými city. V práci se tvářil, že je mu její společnost příjemná, pokud ho zrovna neotravovala otázkami nebo si nebroukala, když hrála hudba. A v ložnici se měnil ve vášnivého, pozorného a neuvěřitelně talentovaného milence. Jenže tyhle dvě osobnosti si byly vzdálené a Hermiona si vybavovala jen pár chvilek důvěrnosti či snad náklonnosti, které se nacházely kdesi mezi těmito dvěma rolemi: způsob, jakým ji stiskl v náručí, když poprvé odcházeli z ložnice; to, jak se mu po sexu podle všeho líbilo, když ji mohl hladit po paži; skutečnost, že jí dovolil, aby s ním každý den večeřela, a při tom hovořili o lektvarech a o zakázkách.

Jestliže ale jednoho dne dojde k tomu, že budou jejich manželství z rozumu zrušena, bude ji Severus vůbec chtít? Nebo bude uhýbat před myšlenkou na svazek s někým, kdo by ho mohl skutečně milovat? Neboť vše, po čem Hermiona v hloubi svojí duše toužila, bylo někoho milovat. Ano, snila o rodině, ale copak by se někdo, kdo by ji doopravdy miloval, nepostaral o to, aby ji jednou měla? Vzpomínka na to, jak se Severus zjevně cítil nepohodlně, když hlídala Padminy děti, ji vcelku děsila, a on se dozajista nikdy nezmínil o tom, že by toužil po dítěti. Hluboce si povzdychla, odhodila pokrývky a šla se osprchovat. Nebyla v postavení, aby mohla plánovat budoucnost; pro teď bude muset brát zavděk každým dnem tak, jak přijde.

Když se osprchovala a oblékla, vydala se do kuchyně, kde našla Lance, jak se o holi belhá sem a tam. Na stole bylo prostřeno k snídani, ale po Moe nebylo ani vidu ani slechu.

"Dobré ráno, Lanci," pravila obezřetně. Nebylo ještě ani sedm hodin a ona ho předtím nikdy neviděla být tak brzy na nohou. "Co tady děláš v tuhle hodinu?"

Otočil se k ní a věnoval jí nepatrný úsměv.

"Ach, to a ono: rozhodl jsem se dát Moe dnes ráno volno," zabručel a chystal při tom čaj.

Hermiona podezřívavě přivřela oči: zkušenost ji naučila, že poslední věcí, po které běžný domácí skřítek touží, je mít ráno volno.

"Chceš, abych udělala ten čaj?" otázala se.

"Ne, ne!" odmítl rázně a nasypal do konvičky čajové lístky. "Mám to pod kontrolou. Sedni si, děvče. Toasty jsou na stole."

Hermiona udělala, co jí řekl, a pozorovala, jak odlevitoval kouřící konvičku s čajem na desku stolu. Pak se Lance přibelhal přes kuchyň a jeho hůl při chůzi klapala o kamennou podlahu. Ztuhle se sesul na židli naproti ní.

"Tak tedy," spustil nalévaje si šálek slabého čaje. "Moe mi sdělila, že jste se Severusem v uplynulém týdnu dobře vycházeli."

Hermiona se zamračila.

"To jsi nechal tu ubohou skřítku, aby nás špehovala?" dotazovala se a namazala si toast máslem.

"Aha," uchechtl se Lance, "takže teď už jde o ,nás', co?"

Hermiona se dosti výmluvně začervenala.

"O ,nás' jde už pár měsíců, Lanci. Víš přece, že je to můj zaměstnavatel a dobrý přítel."

"No tak dobrá," uchechtl se znova, "dali jsme si včera drink na té jeho střešní zahradě a on mi řekl, že jste se dali dohromady."

Hermiona zalapala po dechu. Severus sice říkal, že si s Lancem nemusejí dělat starosti, ale i tak nemohla uvěřit, že se starému muži svěřil tak rychle.

"To ti řekl?" zeptala se šokovaně.

"No, jako kdyby to řekl," rozzářil se Lance, "vzhledem k jeho nebývale silné obezřetné nedůtklivosti - a ty jsi mi teď moje podezření potvrdila."

Zůstala na něj zírat s otevřenou pusou omráčená tím, že ji téměř vyprovokoval k tomu, aby se přiznala.

"Ty jsi pěkně prohnaný, teda," pravila a nevěděla, jestli se má smát nebo zlobit. "Vsadím se, že jsi patřil do Zmijozelu."

"Ve skutečnosti do Mrzimoru," zatvářil se dotčeně. "Moudrý klobouk navrhoval Zmijozel, ale já si vybral Mrzimor, abych naštval matku."

"No tak to měl teda Moudrý klobouk pravdu," prohlásila Hermiona, potřásla hlavou a nalila si čaj.

"Tak povídej," pokračoval Lance a ztišil při tom hlas. "Je dobrý v posteli? Vždycky jsem si říkal, že určitě je."

Málem se udusila toastem.

"Lanci! Ty jsi neuvěřitelný. Neřeknu ti ani slovo!"

"Podívej," odvětil a náhle se zatvářil vážně. "Děvčata vždycky potřebují někoho, s kým si mohou promluvit, a já jenom chci, abys věděla, že když budeš potřebovat, můžeš si promluvit se mnou. Dokážu si představit, že to mnozí z tvých přátel nebudou schvalovat, a ty přece dobře víš, že já jsem si už dlouhé měsíce přál, abyste se ty a Severus dali dohromady."

"Proč, Lanci? Proč si přeješ něco takového, když jsme oba sezdaní s členy tvojí vlastní rodiny?"

"Protože Kordélie si takového muže nikdy nezasloužila a Teo si zcela jistě nikdy nezasloužil takovou chytrou dívku, jako jsi ty. A mimoto," dodal a ukázal na ni vrásčitým prstem, "vy dva se k sobě náramně hodíte; nemůžu uvěřit, že si toho ještě nikdo nevšiml."

"Ty si myslíš, že se k sobě hodíme?" zatvářila se Hermiona náhle zaujatě.

"Severuse jsem nikdy neviděl, že by vypadal mladší," přikývl Lance krátce. "Je s tebou šťastný: jenom si to ještě neuvědomil." Zamyšleně usrkl čaj. "Kordélie se včera večer vrátila z Francie."

"Ano, s tím jsem počítala," přikývla.

"Je mi jasné, že se oba budete snažit o diskrétnost, jenže tyhle věci jsou většinou viditelné takřka na první pohled i přes veškeré úsilí všech zúčastněných. Kordélie odjakživa štěká hůř, než kouše, a přestože by to od ní bylo hrozně pokrytecké, je možné, že by vám dvěma mohla působit potíže. Především Severusovi."

Chvíli ho zamyšleně pozorovala.

"Ty máš Severuse hodně rád, že?"

"Když jsme se poprvé setkali, připadal mi docela zajímavý," trhl Lance rameny, "a jakmile mu Ministerstvo kouzel udělilo milost, zaplavily kouzelnický svět novinky o jeho činech během války. Za posledních šest let jsem ho dobře poznal: získal si můj nejhlubší respekt a obdiv. Ten člověk je hrdina, který odmítá uznat své hrdinství. A jeho odmítnutí navíc zahrnuje i společnost a lásku hodné ženy. Proč bych neměl chtít, aby byl šťastný?"

Hermiona byla nadšená - existovalo tak málo lidí, s nimiž mohla o Severusovi mluvit.

"Znal jsi Albuse Brumbála, Lanci?"

"Osobně ne," připustil. "Celá léta jsem ho potkával, ale nebyli jsme víc než známí."

"Vyprávěl ti o něm někdy Severus?"

"Nikterak podrobně," zavrtěl Lance hlavou. "Ani se nikdy nezmínil o Lily Evansové."

"Ty víš o Lily Evansové?" zatvářila se překvapeně.

"Minerva mi prozradila, co vyšlo najevo, když byl Lord Voldemort poražen. Neměj obavy: pokud vím, je to známo především těm, kteří byli na místě a slyšeli to. Nemyslím si, že by se o tom všeobecně vědělo."

"Se mnou o nich také nemluví, i když soudím, že na tak uzavřeného muže mi sdělil až překvapivé množství informací." Povzdychla si. "Vážně si myslíš, že bych ho mohla učinit šťastným, Lanci?"

"Vím, že bys mohla," pronesl s úsměvem. "A mám v úmyslu tiše sledovat, jak se ti to daří."

ssSss

Předchozí (Intermezzo) *** Následující (24.2.)

Odmítnutí (Intermezzo)

Následující kousek povídky autorka little beloved zveřejnila původně jako samostatnou jednorázovku, neboť na rozdíl od Odmítnutí, které je vyprávěné pouze z pohledu Severuse a Hermiony, tady se dostáváme k Teodorovi Nottovi. V revidované povídce Denial ji má nyní zařazenou jako 24. kapitolu, já ji sama pro sebe nazývám takovým malým zábavným intermezzem. V úvodu jsou do kontextu povídky upravená slova z písničky Johnnyho Cashe The ring of fire, kteroužto si lze s originálním textem poslechnout zde.

Ohnivý prsten

Láska umí sežehnout,

v tom ohni můžeš prsten kout.

Svázán touhou divokou

řítím se planoucí tmou.

Volným pádem do ohnivého kruhu

klesám dál, dál, dál

a plameny jdou vzhůru,

ohně žár, žár, žár

můj prsten jímá,

můj prsten jímá.

Johnny Cash - Ohnivý prsten

ssSss

---

Hans Michelob Schneiderlidl překvapeně vzhlédl, když Teodor Nott náhle vyletěl ze svého místa a mezi sevřenými zuby mu z úst unikal proud sprostých nadávek.

"Děje se něco?" optal se Hans nevzrušeným tónem.

Teodor smetl na zem doutnající joint a típnul ho podpatkem.

"Říkal jsem ti, že je s tím podělaným hašišem něco špatně," zaprskal.

Hans pohlédl na koberec a dost podrážděně se zamračil, což byl oproti jeho obvyklému netečně znuděnému výrazu vcelku rozdíl.

"To je nejlepší koberec mojí matky, Teo, a ten matroš byl v naprostém pořádku."

Teo si pravačkou zuřivě třel svojí levou ruku a v jeho vyhublém obličeji se mísil výraz nevíry a hrůzy.

"To není tím hašišem. To dělá můj prsten," zalapal po dechu. Zdvihl oči ke svému bratranci a zařval: "To dělá můj zasranej svatební prsten! Hoří mi celá zkurvená ruka!"

Hans se náhle zatvářil zaujatě.

"Tvůj prsten? Tím chceš říct... že Hermiona to..."

"Jo, přesně to tím chci říct," odsekl Teo a zoufale se rozhlížel po místnosti, čím by tu bolest zmírnil. K jeho nesmírnému úžasu se Hans začal pochechtávat. "Tobě to snad připadá vtipný?"

"Nevěřil bych, že to ta holka má v sobě," potřásal Hans pobaveně hlavou. "Poznáš z toho, jestli to dělá se skutečným člověkem nebo třeba jen s dobrou knížkou?"

"U posraný Merlinovy brady! To se nedá vydržet! Dělej něco... dej mi misku vody!"

Hans třemi lenivými pohyby hůlkou vyčaroval stolek a skleněnou mísu plnou vody.

"Posaď se," nařídil mu. "Kazíš dobrou náladu."

"Kazím dobrou náladu?" vyhrkl Teo nevěřícně a ponořil ruku do vody.

"Lepší?" ptal se Hans.

"Žádný rozdíl. Spíš horší," dodal Teo a stáhl obličej do bolestivé grimasy. "Nemůžu tomu uvěřit."

"Copak jsi nečekal, že by se ti chtěla aspoň trochu pomstít?" zdvihl Hans obočí. "Kolikrát jsi za posledních několik měsíců způsobil ty, že její prsten pálil?"

"Prostě jsem nevěřil, že by ona byla ten typ," pravil Teo zjevně naštvaný. "Zastáváš se jí snad?"

"Bylo jasné, že se to dřív nebo později stane, řekl bych," pokrčil Hans rameny.

"Do hajzlu, to ale bolí," nadával Teo a z očí mu vyhrkly slzy.

"No tak, chovej se přece jako chlap," zabručel Hans a znovu se začetl do novin.

"Chovej se jako chlap? Chtěl bych vidět tebe, jak by ses popasoval s tak proklatým utrpením!"

Teo vstal ze židle, začal rázovat po pokoji a levou ruku si za chůze bez přestání rozrušeně dřel o džínsy. Poprvé od té doby, kdy opustil svoji ženu, pocítil slabý záchvěv viny. Věděl, že se její prsten probudí k životu, když jí bude nevěrný, ale netušil, že to bude až takhle bolestivé. Přemýšlel, s kým asi tak může být, a jestli to dělá proto, že se jí chce, anebo proto, že mu to touží oplatit.

Rozzuřeně dál a dál přecházel z jednoho konce extravagantně zařízeného pokoje na druhý, tiše klel a střílel nenápadnými pohledy po Hansovi nanejvýš rozčarovaný nedostatkem zájmu svého bratrance. Po několika dalších minutách mučivého utrpení ten pálivý pocit ustal stejně tak náhle, jako započal.

"Přestalo to," zamumlal překvapeně, zdvihl ruku k obličeji a pečlivě ji studoval.

"Díky kurva za to," zašeptal Hans.

ssSss

"Pětkrát," zavrčel Teo zuřivě a praštil pěstí do stolu, aby zdůraznil svůj vztek. "Pětkrát za míň než jeden zasranej tejden!"

"Nikdy jsem tě neslyšel tak sprostě a často nadávat, Teo," chechtal se Hans. "Docela to k tobě sedí."

"Včera večer jsem si vyšel do baru s tou blondýnou a pálilo to tak příšerně, že jsem musel odejít. A trvalo to víc než hodinu!"

"Takže," ušklíbl se Hans, "nyní sexuální život tvojí ženy koliduje s tvým vlastním?"

Teo potřásl hlavou a zahleděl se do prázdna.

"S kým se to do prdele schází?" šeptal s přimhouřenýma očima.

ssSss

Hermiona zasténala, když jí Severus ovinul ruku kolem pasu a přitiskl rty k jejímu krku.

"Komu píšeš?" zašeptal jí do ucha.

"To nechceš vědět," odpověděla, podepsala se na spodní část pergamenu a přivolala si ze skladu malou lahvičku. Chytila ji a začala ji balit do hrubého papíru. Severus se zamračil.

"To je výtažek z hrbouna?"

"Ano," odvětila tiše. "Nebo bys tomu možná mohl říkat pokání."

Uvolnil stisk kolem jejího pasu, postavil se vedle ní a trhl sebou, když zjistil, že píše Teovi.

"Ty myslíš, že si to zaslouží?"

"Ne, nemyslím si, že by si cokoli zasloužil. Ale budu se pak cítit lépe," vysvětlovala.

"Měl jsem za to, že otázka viny je už uzavřená."

"To také je. Jen odpovídám na tvé dotazy," opáčila s úsměvem.

"V tom případě, jelikož ses nyní oprostila od pocitu viny, navrhuji, abychom se příště vynasnažili o něco déle," protáhl lenivě.

Přešla ke dveřím laboratoře, aby přivolala svoji sovu.

"Tedy, Severusi," zakřenila se, "ty máš samé dobré nápady."

ssSss

"To je Hermionina sova," pravil Teo a Hans od velké sovy pálené převzal pečlivě zabalený balíček a hodil ho po svém bratranci.

"Možná by sis tenhle mohl tentokrát přečíst," navrhl.

Teo zásilku podezřívavě prohmatal prsty a zaslechl zevnitř nezaměnitelný zvuk tekutiny. Oddělil od obalu vzkaz a hodil balíček zpět Hansovi.

"Otevři to ty."

Teo na vnější straně složeného pergamenu spatřil svoje jméno a rozpoznal rukopis svojí manželky. Vypadalo to, že to nejspíš není Hulák: ten už by dávno začal ječet. Byl už napůl cesty k tomu vzkaz zničit, když ho přemohla zvědavost. Ignoroval špatné tušení a otevřel dopis.

Milý Teodore,

posílám Ti lahvičku čistého výtažku z nakládaných chapadélek hrbouna. Sám zjistíš, jak hodně to pomáhá proti bolesti. V následujících týdnech toho budeš mít dozajista zapotřebí, kdybys však toužil vyřešit náš problém natrvalo, víš, kde mě máš hledat.

S pozdravem

Hermiona

Skoro jako by si Hermiona byla vědoma faktu, že její vzkaz právě dočetl. Ve vteřině, kdy spočinul očima na jejím podpisu, rozpálil se jeho prsten intenzívním žárem. Upustil pergamen na zem a hlasitě zaklel.

"Rychle. Nějakou mísu," nařizoval s čelistmi sevřenými bolestí.

Hans vyčaroval misku a z lahvičky do ní nalil žlutou tekutinu. Teo ponořil ruku do roztoku a z úst mu unikl úlevný výdech.

"Funguje to?" zajímal se Hans a Teo pokrčil rameny.

"Pálit to úplně nepřestalo, ale aspoň se to dá líp vydržet."

Hans se sehnul pro Hermionin dopis povalující se na koberci a rychle prolétl očima jeho obsah.

"Určitě je to lepší, než to bylo předtím," vrčel Teo nanejvýš podrážděně. "Ale co mám kčertu dělat? To mám jako chodit s rukou v míse pokaždý, když si moje odloučená ženuška užívá šoustání?"

Hans se zamračil a pohlédl na dopis, který stále svíral v ruce.

"Hermiona naznačuje, že váš problém má jisté trvalé řešení."

"A to jako jaký?" vyštěkl Teo. "Mám si snad ten prst useknout?"

"Na někoho údajně tak chytrého dokážeš být občas neuvěřitelně natvrdlý," protočil Hans oči.

"A jaký je teda to řešení?"

Hans se ušklíbl.

"Milý bratránku, pohni zadkem zpátky do Londýna a dej se rozvést."

ssSss

Předchozí (23.3.) *** Následující (24.1)